Nemám odpověď na tuto otázku. Nemám ji pro sebe, a tím méně pro čtenáře. Strana, kterou jsem dlouhá léta volil, mě zklamala, a žádná jiná, ani taková, již chtějí volit lidé stejné krevní skupiny, mne zatím nepřesvědčila. Řeším-li to pro sebe, nehrají v tom tolik roli profesionální straničtí agitátoři. Proto bych se sám nerad dostal do této pozice.

Budu muset pro sebe vyřešit otázku promarněných hlasů (tedy hlasů pro strany, které se do sněmovny nedostanou), o nichž bohužel není mezi lidmi dostatečně známo, že se rozdělují proporčně úspěšným stranám, tedy že největší podíl bere vítězná strana, kterou rozhodně u moci vidět nechci. Musím také odpovědět na námitku, že když si každý předem řekne, že je to strana nevolitelná, tak opravdu hlasy nedostane, a že tedy mediální vyvolávání dojmu něčí nevolitelnosti pouze z důvodu počtu hlasů může být špinavý trik.

Není bezdůvodné položit si napřed otázku, zda vůbec volit. Pokládám-li za reálnou možnost nejít k volbám, případně vhodit do urny vědomě neplatný hlas, jak jsem to udělal ve druhém kole minulé prezidentské volby, není to proto, že bych podporoval sezení za pecí a nadávání v hospodě. Spíše se domnívám, že je třeba věnovat chvilku úvahy heslu: Kdyby volby mohly něco změnit, byli by je už dávno zakázali.

↗

Důvod, proč jít volit, i když zásadní změna není možná, je v historickém kompromisu. Foto Wikimedia

Je třeba vzít vážně, že karty jsou rozdány. Je jasné, kdo má esa v rukávu. O politickém systému je rozhodnuto a volby o jeho radikální změně rozhodnout nemohou. Naše společenské zřízení sice na rozdíl od minulého dovoluje voličům rozhodovat o různých dílčích variantách, ale své základy střeží neméně žárlivě. A nedělejme si iluze, že hlídá jen principy otevřené, pluralitní společnosti. Střeží i vlastnické vztahy, ekonomickou moc a od ní odvozenou základní linii moci politické.

Všimněme si, jak liberální režim dovede najednou vystrčit růžky a je ochoten i dnes střílet do vlastních občanů, i když zatím ne ostrými olověnými projektily jako v Katalánsku, kde jde o méně než změnu systému, jde jen o národní sebeurčení Katalánců. Nemusí však jít jen o sobeckou neochotu tamních obyvatel podporovat chudý španělský jih (Andalusii a Extremaduru). Podle dostupných informací je nemalá část katalánských nacionalistů radikálně levicová. Na zdech domů se objevují katalánské nápisy: Independencia Socialisme. Kdoví, zda právě proto nejsou zásahy centrální vlády tak ostré.

Důvod, proč jít volit, i když zásadní změna není možná, je v historickém kompromisu. Tržní systém umožnil od konce 19. století účast na moci sociálně demokratickým a socialistickým stranám. Prokázal tím míru vlastní otevřenosti a pružnosti. Ukázal se jako systém schopný sám sebe korigovat. Jako civilizační konstanta mimo seriózní diskusi, se ocitá moderní evropský sociální stát a jeho varianty od korekce nejhorší bídy spíše jemnými úpravami tržního mechanismu (českým příslovečným mírným pokrokem v mezích zákona) až po skandinávský demokratický socialismus. Několik států Evropské unie má sociální stát v ústavě. Politické programy likvidující tento model by tam byly (na rozdíl od České republiky) protiústavní.

Systém umožňuje jakýsi rozsah možných variant veřejného života. Přistoupil na socialistické návrhy svobodných voleb s volebním právem mužů i žen nezávislým na majetku. Politické proudy reprezentující evropské humanistické hodnoty na oplátku respektují soukromé vlastnictví výrobních prostředků a zachování tržního principu, třebaže v podobě sociálně-tržní. To ostatně mají v programu i křesťanské strany, u nás například křesťanští demokraté.

Volby něco mohou změnit

Že volby mohou něco změnit, to dokazuje kontrast právě končící koaliční vlády pod vedením sociální demokracie vůči vládě, jejíž otěže držela v rukou Občanská demokratická strana zastupovaná nejprve Mirkem Topolánkem a pak Petrem Nečasem. Minimální mzda je sice stále na mizerné úrovni i ve srovnání se státy podobného ekonomického potenciálu, ale zvedla se z Kč 8500 na 12200. U budoucí vlády podobně složené by bylo možné očekávat další přibližování k důstojné odměně za odvedenou práci.

Minulé vlády škrtily sociální stát, omezovaly státní kompenzaci krutých dopadů trhu, například dávky v nezaměstnanosti nebo státní garanci bezplatné zdravotní péče na základě odvedených zdravotních dávek podle Listiny práv a svobod. Omezovali rovněž sociální dávky a pokoušeli se o zavedení nucených prací pro nezaměstnané, což však neumožnil Ústavní soud.

Současné volební preference hnutí ANO jsou neuvěřitelné a vymykají se pochopení. Předpokládáme totiž, že český volič je inteligentní, vzdělaný, sečtělý, dobře informovaný. Že tedy bude ve volbách sledovat podle realistického posouzení programů a dosavadní politické praxe, jak které politické uskupení (strana či hnutí) nabízí ochranu jeho zájmů. A nemusí to být jen sobecké individuální a skupinové zájmy, ale i zájmy obecné.

Je představitelné, že občan nevnímá škody, jež predátorský kapitalismus způsobuje životnímu prostředí, protože to nemusí mít hned citelné důsledky. Může jít o trendy, které se v množství a kvalitě vody a v klimatických jevech projeví až za léta, či dokonce desetiletí. To, že s občanem systém zametá jako se zákazníkem a se zaměstnancem, je zřejmé hned a je záhadou, proč to lidem jako budoucím voličům není jasné.

Dalo by se pochopit, že hnutí ANO budou volit magnáti a lidé zájmově spojení s koncernem Agrofert (například jeho manažeři a akcionáři). Jde však bezpochybně o oligarchický projekt, který vyvázán z koaliční vazby na sociální demokracii bude i ve srovnání s ODS a TOP 09 asociální. Je záhadou, proč podporu Babišovu politickému projektu nabízejí zákazníci, jimž tento zemědělsko-potravinářský gigant nabízí potraviny pochybné kvality ve srovnání se spotřebiteli v západní Evropě. Proč se pro něj vyslovují zaměstnanci, jimž babišovský model (také podle zjištění Saši Uhlové) nabízí dřinu ve špatném prostředí a nevalnou odměnu.

Nepochopitelné rovněž je to, že někteří voliči chtějí bránit liberální a demokratické principy, například rovnost mužů a žen nebo svobodu vyznání, tím, že omezí liberální a demokratická pravidla veřejného života. Nic platno, že nějaké uskupení má v názvu svobodu a demokracii (prý přímou), když chce ženám přikazovat, jak se mají či nemají odívat (například mají-li či nemají nosit šátek) a když hodlají omezit svobodu vyznání muslimů.

Budu se možná rozhodovat do poslední chvíle. Definitivní rozhodnutí možná padne za plentou ve volební místnosti. Jisté však je, že si budu všímat, co která strana chce zavést, ať se k tomu otevřeně hlásí (například že bude řídit stát jako firmu), nebo to maskuje řečmi o svobodě a demokracii. Nenechám se ošálit pouhým kulturním liberalismem, nedá-li se čekat sociální program. Rozhodně budu chtít civilizovanou vládu, která respektuje svobodu, sociální spravedlnost a skýtá naději, že bude pečovat o životní prostředí.