Už jednou - jednalo se tehdy ovšem o téma religiózní, nikoli politické - jsem napsal, že je krajně obtížné proti názorům a vývodům Ivana Štampacha nějak polemizovat. A to proto, protože on dokáže ve svých úvahách o věcech tohoto - i nadzemského - bytí zohlednit a do nich integrálně zabudovat natolik všechny aspekty dané záležitosti, že je opravdu sotva možné nalézt ještě něco, co by jím podaný obraz projednávaného tématu nějakým způsobem překračovalo, vymykalo se z jeho argumentační struktury.

Přesto jsem tehdy nakonec proti jeho vývodům a závěrům argumentoval; ovšem z opravdu té poslední, ryze metafyzické pozice, která ještě vůbec stála k dispozici.

Dnes vlastně nemohu polemizovat vůbec; neboť Ivan Štampach ve svém rozmýšlení o smyslu a nesmyslu voleb občansko-demokratického typu nevynechal opravdu vůbec nic. Je zde vše co zde má - a musí - být, je zde vědomí toho že tento způsob voleb vůbec není uzpůsoben a orientován na to aby umožnil hledání nějakých nových, principiálně progresivnějších a humánnějších konceptů lidské společnosti; nýbrž že jeho hlavním a prakticky jediným účelem je pouhá sebereprodukce právě panujícího systému kapitalismu a jeho politických a sociálních struktur.

Nelze tedy proti němu argumentovat poukazem, že tyto takzvané "volby" jsou k ničemu, neboť žádnou skutečnou volbu neumožňují; on sám to ví.

Jestliže se tedy za daných okolností někdo nakonec rozhodne pro účast na těchto volbách anebo proti ní, je podmíněno vlastně jenom vlastní osobní pozicí: zda je někdo více přikloněn k řešením celkovým, systémovým - anebo zda je někdo zakotven více v přítomnosti, v pragmatickém řešení bezprostředně existujících společenských záležitostí a problémů.

Pro sebe jsem svého času tuto volbu rozhodl jednou provždy - poté co jsem zjistil, že i když všechny své hlasovací křížky které mám k dispozici dám té z mého pohledu ještě relativně nejprogresivnější straně, nakonec stejně vždycky zvítězí panující systém - bezduchý, nehybný, necitelný systém materiální produkce a přízemního konzumu.

Toho všeho si je Ivan Štampach vědom; a jestliže se nakonec sám rozhoduje pro účast ve volbách, je to jenom z té pozice, že i v rámci tohoto o sobě nehybného - a neodvolitelného - systému je stále ještě možno alespoň v určité míře možno zabraňovat vývoji k té alternativě ze všech nejhorší. Z tohoto hlediska není možno jeho rozhodnutí pro účast na volbách zásadně zpochybňovat; jak řečeno je to v prvé řadě záležitostí toho, ke kterému z obou možných náhledů má kdo svým životem, svým osobním zaměřením blíže.

Na straně druhé je ale nutno mít neustále na paměti: bezezbytku legitimním je tento příklon k účasti na tomto druhu voleb opravdu jenom a pouze tehdy, pokud si skutečně jsme naprosto a plně vědomi toho, že tento způsob voleb je opravdu jenom velice limitovaný. Že je v něm a jeho prostřednictvím možno ovlivňovat právě a pouze záležitosti v jednom určitém, značně úzkém koridoru možných alternativ; ale že naprosto není možné jeho prostřednictvím dospět k řešením opravdu klíčovým a rozhodujícím.

Nicméně, právě ten způsob Štampachovy argumentace pro účast ve volbách je svým způsobem nejvíce tristní: neboť právě on ze všeho nejvíce ukazuje, že tou jedinou "volbou" tady je volba mezi špatným, a mezi ještě horším.

A že dokonce ještě ani před volební urnou není nikterak zřejmým, která ze všech těch k volbě se nabízejících partají by mohla skýtat alespoň relativní pravděpodobnost, že zrovna ona to bude, kdo bude schopen zabránit tomu nejhoršímu.

Já jsem si dosud vždycky brala s sebou jen jediný lístek, který jsem pak za plentou vložila do volební obálky. Ostatní lístky jsem nechala doma.
Letos to udělám jako pan Štampach. Sice vím, koho určitě volit nebudu, ale definitivně se rozhodnu až na místě. Spolehnu se na intuici.

kromě voleb, jsou tu i další příklady:

- ježdění MHD či na kole místo autem (ulice budou stejně plné aut a smogu)
- darování peněz na dobročinnost (vaše tisícovka nikoho nevytrhne)
- přechod na ekologický proud (je to kapka v moři a planeta je beztak v háji)

a tak by se dalo pokračovat. Ale je lépe zapálit svíčku, nežli proklínat temnotu.

Papež František dnes řekl, že svět se sice nedá změnit, ale je možné ho osvítit radostí z evangelia
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=26457

Moc pěkný článek, mluví mi ze srdce. Díky, pane Štampachu.

Ani já nemám odpověď na otázku koho volit a proč. Léta jsem se řídil pravidlem menšího zla. Časem jsem ale došel ke dvěma závěrům: zaprvé, že menší zlo se během volebního období může ukázat jako zlo větší a zadruhé, že nejsem schopen větší zlo od menšího rozeznat.

Pokud mám být sám k sobě poctivý, pak mi vlastně nezbývá nic jiného, než k těm volbám nejít anebo do urny vložit neplatný hlas. Kdysi jsem považoval za občanskou nectnost nejít k volbám. Teď už si to nemyslím a začínám důvodům pro neúčast ve volbách dobře rozumět.

Možná mne ale ještě něco napadne a pak k těm volbám půjdu.

Jiří Vyleťal

Pane Vyleťale, já právě - z důvodů které jsem uvedl minule - považuji přímo za občanskou povinnost n e j í t k volbám. Protože svou účastí na tomto politickém spektáklu bych jenom podporoval tu státní fikci, že je možno tímto způsobem něco podstatného změnit.

Pan Hajek: ale ano, o tom tady není sporu, že t a k é i jenom to "zapálení svíčky" může mít svůj pozitivní smysl.

Jde jenom o to, být si z á r o v e ň plně vědom toho, že tou - jednou - svíčkou tu temnotu jako takovou opravdu neodstraníme. A že k odstranění té globální temnoty našich časů je nezbytně zapotřebí zcela jiných prostředků, než jenom udělat nějaký ten křížek na hlasovacím lístku.

P.S. To už to ježdění MHD respektive na kole a třídění odpadu atd. atd. má pozitivnější smysl nežli ta účast na volbách: protože všechny tyto proekologické činy jsou alespoň výrazem vlastního odhodlání osobně něco pro životní prostředí udělat, a to i na úkor vlastní pohodlnosti.

Zatímco ta účast na volbách - sice také dotyčný volič musí tak trochu překonat svou pohodlnost dostavit se do volební místnosti - ale učinit to jednou za čtyři roky, tak to zase tak obrovský výkon není.

V té účasti na volbách vystupuje do popředí docela jiný aspekt: totiž spolupachatelství - vyjádřím to teď takto natvrdo - na udržování oné zmíněné politické iluze o principiální změnitelnosti tohoto světa jenom prostřednictvím hlasovacího lístku.

Je to svým způsobem naprostý alibismus běžného občana: já splním svou občanskou povinnost tím že se dostavím k volbám - tak po mě nic dalšího už přece nemůžete chtít!

Například zrovna ta ekologie: když bychom to znovu vyjádřili natvrdo, tak nějaký ten volič se dostaví k volbám, dá svůj hlas straně zelených - a pak od té volební místnosti zase odjede svým autem kterým tam přijel, ačkoli tam mohl také docela dobře přijít pěšky.

A tak je tomu nejen v oblasti ekologie: například takový volič s pocitem vlastní odpovědnosti vůči státu dá svůj hlas nějaké straně s protikorupčním programem. A pak jde a dejme tomu uplatí svého lékaře, aby mu tento zařídil dřívější termín operace - a tím přeskočil všechny ostatní, kteří by této operace třeba měli mnohem naléhavěji zapotřebí, ale kteří nezaplatili. A přitom tohoto odpovědného občánka vůbec ani nenapadne, že právě pro reálné rozšíření korupce udělal tisíckrát víc, než kolik by snad proti ní mohl dosáhnout tím svým volebním aktem. Protože o reálném stavu věcí veřejných se rozhoduje v prvé řadě právě těmito každodenními činy a akty běžného života, a nikoli křížky na hlasovacích lístcích.

Právě v tom spočívá ten alibismus, ale vlastně vůbec principiální podvodnost těchto takzvaných "demokratických voleb": že tomu průměrnému občánkovi dávají dokonalou možnost se ze své pravé občanské odpovědnosti vyvázat, vymluvit.

"Já jsem přece dal svůj hlas antikorupční straně! Tak co po mně vlastně ještě vůbec chcete?! Abych já snad přestal upřednostňovat mé vlastní osobní zájmy? - Ale jděte!..."

Představme si, že by po volbách proběhla loterie, jakási obdoba té účtenkové. Myslím, že by tak šlo volební účast podstatně zvýšit. Taktéž výplatou občanského bonusu. No, a nyní si představme, že by bylo možné vylosovat voliče, jehož hlas by měl váhu řekněme čtvrtiny všech odevzdaných. Šel by onen volič hlasovat? Zajisté ne vždy, ale velmi často ano. Dovedeme si asi představit i tak přesvědčeného demokrata, který by právě v tomto případě volit nešel, avšak obecně lidé, kteří by dostali šanci odevzdat podstatně nadproporční množství hlasů, by byli k hlasování značně motivováni. Třeba jen proto, aby zabránili právě hrozícímu nebezpečí, třeba proto, aby některou stranu nepustili k moci, nebo jinou vůbec do sněmovny.

Proto k volbám půjdu. Nebudu čekat, až vyhraju hlasovací nadpráví. Chci volit, i když můj hlas váží zanedbatelně a o volbě svých spoluobčanů jako celku mám pochybnosti. (Samozřejmě, že mám pochybnosti i o nabídce a možnostech i těch slušnějších a reprezentativnějších politických stran, rozdíly mezi uchazeči však vídám.)
Druhým důvodem, proč chci jít volit, je respekt k těm, kteří všeobecné a rovné volební právo vybojovali. Nechci, aby bylo využíváno méně a méně, až by rozhodovala pramalá menšina, nebo by došlo na zrušení "té frašky".
Třetím motivem mé volební účasti je vědomí, že není-li možné čekat v důsledku hlasování opravdu velké (z mého pohledu) pozitivní, jinak nedosažitelné změny, bude asi na místě očekávat neméně absenci velkých změn negativních (na špatném bývá i něco dobrého.)