Zastupitelstvo jedné z padesáti sedmi samosprávných městských částí Hlavního města Prahy schválilo návrh svého možná poněkud výstředního starosty Pavla Novotného na postavení památníku Ruské osvobozenecké armádě, která pod vrchním velením generála Andreje V. Vlasova přispěla k záchraně Prahy v posledních dnech války. Části vlasovců, jak se jim říká, se podařilo dostat do zóny obsazené americkou armádou, jiná část, vedená generálem Sergejem K. Buňačenkem, pomohla pražskému povstání. Obě složky společně porazili Němce, jejichž část velení směřovala sebezáchovně do amerického zajetí.

Česká národní rada jako dočasný orgán obnovovaného Československa dala 7. května, den před německou kapitulací, jednotkám ROA na vědomí, že nestojí o jejich další pomoc a že jejich přítomnost v Praze je nežádoucí. Někteří stihli opustit Prahu a byli se svým vrchním velením o několik dní později předáni Rudé armádě. Vedení bylo souzeno a popraveno, řadové vojáky čekal gulag. Ti, které sovětská vojska 9. května ještě zastihla v Praze, byli postříleni, a to i zranění v nemocnicích, a další byli nahnáni na Olšanské hřbitovy, tam postříleni a hozeni hromadně do jámy. Dnes je v těch místech pomníček se stručnou informací.

Je zřejmě na místě vzdát poctu těm, kdo pro záchranu Pražanů položili životy nebo snášeli válečné útrapy, bez ohledu na příslušnost. Sotva co se dá namítat proti rozhodnutí připomenout je i památníkem v městské části na západních hranicích pražské aglomerace (připojené k Praze v roce 1974). Jejich osud byl tragický a pokud pomníček bude připomínat krutost války a nutnost možné budoucí válce zabránit, je jen žádoucí, aby stál, a třeba klidně i někde v centru Prahy.

↗

Novotný jistě není pragmatik, který by se přizpůsoboval mocenským výkyvům. Koláž Facebook PN

Příběh generála Vlasova a jeho jednotek je však třeba posuzovat, pokud možno, nepředpojatě a racionálně. Je třeba si uvědomit, že podle dostupných informací byl v době stalinských čistek v armádě v létech 1937-1938 soudcem vojenského soudu, tedy součástí krvavé totalitní mašinérie.

Jistě nikdo nepředpokládá, že nacistický režim měl cíl svrhnout Stalinovu diktaturu a poskytnout lidu Ruska svobodu. Rusové byli z hlediska rasistických teorií podlidé a jejich jediné určení bylo otrockou manuální prací sloužit nordickému nadčlověku. Je proto otázkou, co generál Vlasov mohl mít na mysli v německém zajetí (a pak po svém propuštění) po porážce 2. sovětské úderné armády poblíž tehdejšího Leningradu v květnu 1942.

Mohl Vlasov vážně myslet na svržení režimu a svobodu ruského lidu, nebo se dal do služeb režimu podobně zločinnému, jako byl ten, jemuž sloužil do té doby? Mohl nevědět, že Němci jeho národem opovrhují? Myslel vážně to, čím o rok později prý rozzuřil Hitlera, když se veřejně vyslovoval, že lid Ruska svrhne diktaturu i bez německého zásahu? Jaký režim mohl mít na mysli po předpokládané porážce Sovětského svazu? Je to tragické, jak je někdy neznatelná hranice mezi hrdinou a zrádcem.

Na druhé straně je třeba mít na paměti, že v Ruské osvobozenecké armádě platil pokyn vyhýbat se střelbě na sovětské vojáky a pokyn střílet především, pokud by se to dalo reálně rozlišit, na politruky, tedy režimní ideologické referenty jednotek. Vojáci měli být bráni do zajetí a získáváni pro osvobozeneckou armádu.

ROA byla nasazena do bojů v rámci Německé ozbrojené moci až 14. března 1945, tedy v době, kdy situace Německa byla beznadějná, nebylo už možné se držet rasových hledisek a každá síla ochotná a schopná pomoct proti vítězícím spojencům byla žádoucí. Bylo to prakticky jediné vystoupení na podporu nacistického režimu. Pak se jednotky přesunuly do Čech a Vlasov vyjednával se spojenci a s českým, resp. československým, protinacistickým odbojem.

Přechod Vlasova a jeho stoupenců do služeb nacistického režimu nebyl tak dramatický a vlastizrádný, jak by se mohlo zdát. Prostě pokračoval v sovětské politice z doby, kdy Velkoněmecká říše a Sovětský svaz společně rozpoutaly snad nejhorší válku v dějinách lidstva. Německo a SSSR napřed společně napadly a rozdělily si Polsko. V září oba diktátorské režimy uzavřely Smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie. K tomu je třeba připočíst katyňský masakr, při kterém NKVD povraždil 22 tisíc polských občanů. Další agresí bylo sovětské přepadení Finska, pak německá agrese ve Skandinávii a další válečné události.

Sovětské vedení se vzpamatovalo až po zahájení operace Barbarossa. Německo, které zřejmě své přátelství s ruskými „podlidmi“ nebralo vážně, přepadlo 22. června 1941 svého spojence, což dohnalo sovětské vedení k dočasnému taktickému spojení sil se západními mocnostmi a k vítězné válce s Německem. Vlasov vlastně jen na někdejší přátelství navázal a pokračoval v něm.

Řeporyjský starosta podle slov komentátora Miloše Čermáka jedná bez ohledu na důsledky. Je prý v tom něco sebezničujícího a zároveň povznášejícího. Novotný jistě není pragmatik, který by se přizpůsoboval mocenským výkyvům. Zlobí ruské politiky a žurnalisty v jejich službách. Prokazuje, že naše hodnocení událostí konce války může po bohatých historických zkušenostech být právě naše a nemusí třeba z důvodu byznysu vyhovovat putinovskému režimu v Rusku. Drzé chování řeporyjských zastupitelů provokuje další debatu a umožňuje otvírat nová, nečekaná témata.

Ohled na ruskou historickou zkušenost a cítění tamních obyvatel, na jejich interpretaci vztahu k Německu a k vlasovcům a na jejich pochopitelné vlastenecké city (pokud nedegenerují v ničivý nacionalismus) nemusí být v rozporu s českou zkušeností a českým hodnocením dramatického úseku společných dějin.