Třeštění kolem 28. října 2016 by nemělo skončit kocovinou. Z politické reprezentace si každý odnesl kousek rozbitého zrcadla, vidí se v něm v celé kráse, a může se cítit spokojen. Kocovina hrozí české společnosti, možná v prvé řadě těm, kdo neseni obecně prospěšnou pohnutkou v pátek nastydli na Staroměstském náměstí. A příště už nikam nepůjdou. Republika by se opět měla stát věcí, pro kterou stojí za to občas nastydnout.

Proto se ptejme, jak se projevila republikánská myšlenka v krátkém čase, kdy se nám politická reprezentace tak trochu vysvlékla do naha.

Projev prezidenta republiky

Prezident republiky dosáhl míry oblíbenosti, kdy už část společnosti od něho nic neočekává, pozornost jeho slovům nevěnuje, přinejlepším čeká na symbolické body, kdy se společnost utvrdí v tom, jak je prezident — zásadně nazývaný příjmením — úplně nemožný. Přesto prezidentův projev 28. října patří k tomu nejlepšímu, co za poslední léta na Hradě zaznělo. Pokud se na projev podíváme pod zorným úhlem republikánské myšlenky, měli bychom si všimnout jednoho velmi podstatného bodu.

V projevu zaznělo:

„A nyní mi dovolte, abych zmínil tradici, která je vlastně nejhlubší a nejdelší, jak Masaryk říkával, sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti, a je to tradice křesťanství a křesťanských hodnot. Tradice, která spojuje evropské národy, a která je tedy vlastní i českému národu.

Moji předchůdci vyznamenávali české kardinály. Jsem rád, že v této tradici mohu pokračovat a že dnes mohu odevzdat nejvyšší státní vyznamenání arcibiskupovi pražskému a primasi českému. Dovolte mi v této souvislosti jen jednu poznámku, protože jak jste si zajisté všimli, ve svém projevu se často vracím k Masarykovi jako k inspiraci našich dějin.

I velký politik se někdy může mýlit. Vzpomeňte na polemiku Tomáše Masaryka s Josefem Pekařem. Masaryk doufal, že se podaří vytvořit jakýsi oblouk mezi českobratrstvím a novou evangelickou církví založenou na ideji osobního Boha a Pekař ve své polemice s ním byl daleko blíže skutečnosti. Když jsem se nedávno setkal s papežem Františkem, řekl mi krásnou větu, církev je služba. A já bych si nesmírně přál, aby ve společnosti, kde je stále mnoho nemocných, mnoho trpících a mnoho umírajících, aby v této společnosti byla i církev takovou významnou službou úzce spolupracující se státem.“

Masaryk se mýlil v ledasčem. Jan Patočka dost přesvědčivě ukázal slabiny jeho filosofického systému, jeho vztahu k náboženství, vlastně ho s velkou láskou a během řady desetiletí rozebral na prvočinitele. Ale nepřestal si ho vážit, považovat ho za emancipační postavu, jak mimo jiné dokazuje Patočkův text o Masarykově účinkování v kauze údajné rituální vraždy Anežky Hrůzové v Polné.

Jestli se ale Masaryk v něčem nemýlil, byl to spor s Josefem Pekařem, přesně řečeno v té části sporu, která je věnována místu českých dějin v širších souvislostech. Katolická církev byla pro Masaryka spojena s habsburským vládnoucím domem.