Třeštění kolem 28. října 2016 by nemělo skončit kocovinou. Z politické reprezentace si každý odnesl kousek rozbitého zrcadla, vidí se v něm v celé kráse, a může se cítit spokojen. Kocovina hrozí české společnosti, možná v prvé řadě těm, kdo neseni obecně prospěšnou pohnutkou v pátek nastydli na Staroměstském náměstí. A příště už nikam nepůjdou. Republika by se opět měla stát věcí, pro kterou stojí za to občas nastydnout.

Proto se ptejme, jak se projevila republikánská myšlenka v krátkém čase, kdy se nám politická reprezentace tak trochu vysvlékla do naha.

Projev prezidenta republiky

Prezident republiky dosáhl míry oblíbenosti, kdy už část společnosti od něho nic neočekává, pozornost jeho slovům nevěnuje, přinejlepším čeká na symbolické body, kdy se společnost utvrdí v tom, jak je prezident — zásadně nazývaný příjmením — úplně nemožný. Přesto prezidentův projev 28. října patří k tomu nejlepšímu, co za poslední léta na Hradě zaznělo. Pokud se na projev podíváme pod zorným úhlem republikánské myšlenky, měli bychom si všimnout jednoho velmi podstatného bodu.

V projevu zaznělo:

„A nyní mi dovolte, abych zmínil tradici, která je vlastně nejhlubší a nejdelší, jak Masaryk říkával, sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti, a je to tradice křesťanství a křesťanských hodnot. Tradice, která spojuje evropské národy, a která je tedy vlastní i českému národu.

Moji předchůdci vyznamenávali české kardinály. Jsem rád, že v této tradici mohu pokračovat a že dnes mohu odevzdat nejvyšší státní vyznamenání arcibiskupovi pražskému a primasi českému. Dovolte mi v této souvislosti jen jednu poznámku, protože jak jste si zajisté všimli, ve svém projevu se často vracím k Masarykovi jako k inspiraci našich dějin.

I velký politik se někdy může mýlit. Vzpomeňte na polemiku Tomáše Masaryka s Josefem Pekařem. Masaryk doufal, že se podaří vytvořit jakýsi oblouk mezi českobratrstvím a novou evangelickou církví založenou na ideji osobního Boha a Pekař ve své polemice s ním byl daleko blíže skutečnosti. Když jsem se nedávno setkal s papežem Františkem, řekl mi krásnou větu, církev je služba. A já bych si nesmírně přál, aby ve společnosti, kde je stále mnoho nemocných, mnoho trpících a mnoho umírajících, aby v této společnosti byla i církev takovou významnou službou úzce spolupracující se státem.“

Masaryk se mýlil v ledasčem. Jan Patočka dost přesvědčivě ukázal slabiny jeho filosofického systému, jeho vztahu k náboženství, vlastně ho s velkou láskou a během řady desetiletí rozebral na prvočinitele. Ale nepřestal si ho vážit, považovat ho za emancipační postavu, jak mimo jiné dokazuje Patočkův text o Masarykově účinkování v kauze údajné rituální vraždy Anežky Hrůzové v Polné.

Jestli se ale Masaryk v něčem nemýlil, byl to spor s Josefem Pekařem, přesně řečeno v té části sporu, která je věnována místu českých dějin v širších souvislostech. Katolická církev byla pro Masaryka spojena s habsburským vládnoucím domem.

Ten Masaryk natolik považoval za souhrn špatnosti, že ho dokonce mohl vystát méně než Prusko. V Rakousku viděl bujet pangermánskou myšlenku, kterou považoval za zhoubu prakticky veškeré, natož demokratické, politiky.

Dnešní katolická církev nemá s habsburskou oporou prakticky nic společného. Dokonce lépe než církve protestantské odpovídá Masarykově představě Boha, o které Jan Patočka přesvědčivě píše jako o ve své době nesoučasné, málo propojené s Masarykovou velikostí v oblasti sociologie, málo propojené s kantovským obratem, málo reflektující to, co do obrazu Boha přinesl Dostojevský.

Státnická figura současného prezidenta spočívá v tom, jaké místo církvi ve státě přisoudil, a jak upozornil na současného papeže, o němž církev zde moc neví, co si s ním počít. Je to ale figura nesahající do hloubky sporu Masaryka s Pekařem.

Pekařovi stačilo, že české dějiny jsou české. Masaryk chtěl, aby byly součástí světových myšlenkových procesů. Pan prezident Zeman, a to i v případě, že nebude ve svém úřadě pokračovat, bude nadále patřit k těm, kdo budou reflektovat Českou republiku v její republikánské myšlence. Přestože části národa připadá jako už jen kašpar, má za sebou dosti románovou politickou kariéru a, co naplat, opravdu myslí.

Domnívám se, že se pan prezident Zeman ve svém myšlení o republice rozloučil s obrazem naší země jako součástí světového myšlenkového dění. Sází na bezpečí provincie a národní soudržnosti. A může mít i pravdu. Možná realisticky odhadl síly našeho společenství jako slabé. Na rozdíl od Masaryka, který svou představu velikosti, slepil z kde čeho, ale mířil nejvýše.

Do provincie? Možná ano, měli bychom si to ale říci na rovinu. A pak se prostě zabarikádovat a světové děje sledovat od vepřového pokud možno z vlastních vepřů zapíjeným Budvarem, který naštěstí zůstal státní. Prvním krokem do nových časů by mohlo být vykoupení hory Říp z majetku šlechtické rodiny, vykoupení pivovaru v Plzni do státních rukou, a zřízení podobné plomby na prodej nemovitostí jako mají Dánové.

Začít pořádně s výstavbou sociálních bytů, posílit stát. Národní izolacionismus je možný, naše země bohatá, dá se tak žít, i když v dusnu.

Projev Petra Pitharta na Staroměstském náměstí

Jestli se v pátek na Staroměstském náměstí vyplatilo nastydnout, pak kvůli projevu Petra Pitharta. Byl to státnický projev. Jako politická síla v něm ožilo někdejší Občanské hnutí.

Pithart provedl historickou bilanci a dostal se k tomu, že projekt republiky, která se smrskla co do území i pestrosti obyvatel, stál za to. Bilancoval současné hrozby a podtrhl liberální demokracii, což je vlastně jádro odkazu toho Masaryka, kterého si bere do úst a bude brát kde kdo, komu nikdy nestálo za to ho číst.

Pithart zná Masaryka i Patočku. Stal se 28. října naším neformálním prezidentem. Idea spravedlnosti, chybějící spravedlnosti v české společnosti, kterou předestřel, je dobrým východiskem pro diskusi nad naší republikánskou myšlenkou, pokud ji v příštích dvou letech povedeme.

↗

Petr Pithart se 28. října stal neformálně naším prezidentem. Foto archiv DR

Pithart předestřel jasnou sázku na kritický rozum, jasně odmítl princip firmy místo státu. „Snažme se rozumět těm, kterým nerozumíme,“ řekl ve svém projevu Petr Pithart a zaznívá to v těchto měsících i z Německa, kde zatím stále ještě větší část společnosti přihlíží rostoucí nenávisti, která dosud neměla v německé společnosti místo. Slavnost na Staroměstském náměstí se obešla bez výronů nenávisti, a to je její hlavní plus.

Ministr Herman, hvězda posledních dnů

Ministr Herman konstatoval, že dalajláma (u něj na ministerstvu, v kapli Nostického paláce, takže ve státní budově), otevřel jakési průduchy ducha a duch zavanul. Mluvil o pravdě, myšlené s velkým P, která je v jeho pojetí zjevně něčím, co bytuje samo o sobě, mimo nás, a potřebuje asi právě ty průduchy.

Je to určitě také možný přístup k republikánské myšlence. Ministr Herman letos uctil Habsburky v jejich hrobce. Ti byli politickou silou, která odvozovala jako apoštolští vládcové svůj mandát přímo od Boha. Ministr Herman z mého pohledu vyhlásil politický program zakotvený v entitách mimo nás, v entitách nedosažitelných, ale žádoucích, ke kterým bychom se měli vztahovat s vědomím, že nebudou naše, ale můžeme umožnit jejich vanutí.

Jde to takto dělat. A dělá se to; ve střední Evropě. Jarosław Kaczyński v sousedním Polsku se při nedávné aféře kolem potratů vyjádřil, že by se měly rodit i děti, o kterých víme, že jsou natolik narušené, že brzy umřou. Měly by se narodit, aby byl pokřtěny a řádně pohřbeny. Je to podřízení politiky vyšší moci, v případě Polska doprovázené Národní revolucí, která se tak i ústy vládnoucí garnitury oficiálně nazývá.

Neodpustím si osobní poznámku k dalajlámovi, přestože sem nepatří. Dalajlámu považuji za součást kultury své země. Václav Havel, chtěl, aby naši po komunismu duchovně vyprahlou zemi navštívil papež Jan Pavel II. a tibetský dalajláma. Papež byl mezitím prohlášen za svatého. Papežova věta „Nebojte se“, ve chvíli, kdy nastoupil, byla pro mě politickým činem, který probudil i našeho arcibiskupa Tomáška. V době, kdy naše katolická církev měla od té habsburské nejdál, kdy mnozí faráři byli bývalí muklové.

Jenže když Václav Havel pozval dalajlámu, bylo možné to spojovat s pocitem, že se na vyprahlou zemi snáší životodárná voda. V současné aféře mám pocit, že nás spíše někdo mlátí po hlavě konví z někdejšího zalévání. Ale možná má pravdu ministr Herman, otevřely se průduchy, duch vanul, a já si toho jen neumím všimnout, protože jsem nastaven na činy politické, v liberální demokracii, do které u nás pro mě, zásluhou a skrze Václava Havla, patří i dalajláma. A má nám stát za pár miliard.

Pokud třeštění posledních dnů odstartuje dvouletku obnovy České republiky, oprášení jádra naší republikánské myšlenky, stálo to celé za to. Nebezpečí, která pro začátek, a ve všem poklidu diskuse, vnímám, jsou na jedné straně provincialismus, na druhé straně duchařina. Jsme unavení, berličky se hodí.

Zároveň je ale v naší zemi kreativní potenciál, za který by nám Evropa byla vděčná, kdybychom ho alespoň trochu uvolnili. V tomto čím dál temnějším koutu Evropy. Evropy, ze které proti svému dobrému zvyku bez chladné úvahy a v rozporu se svým slušným vychováním odešli Britové. Třeba se můžeme ujmout kousku jejich mentálního dědictví, k prospěchu svému i k prospěchu celku. Je volné. Banky se k nám od nich nepostěhují, Frankfurt je blíž.

Označení plánu bolševickým pojemem dvouletka pro obnovu je tu správně. Měli bychom si čistit, co jsme si zaneřádili, včetně slov. Jinak nám žádná nezbudou.