Rad Hetmánková napsala kritiku koncepce bezdomovectví „Svět, v němž žijí jen bezdomovci“. Autorka má z určitého hlediska pravdu: pojmosloví by mělo být základem každého textu. A pojem „bezdomovec“ v sobě nese negativní konotaci, k níž se — formálně sice ne, ale věcně právem - někteří lidé bez domova, zvláště tzv. „skrytí bezdomovci“, nechtějí hlásit.

Jako obvykle má každý pojem svou faktickou a symbolickou podobu. Problém u využití pojmu „bezdomovec“ se nevztahuje jen ke zjevným a skrytým lidem bez domova. Dokonce platí, že největší část lidí bez domova — právě podle kategorizace FEANTSA, kterou se snaží Koncepce práce s bezdomovci plně respektovat — jsou v našich podmínkách potenciální bezdomovci. Tedy lidé bezprostředně ohrožení ztrátou stabilního, ne společného, plnohodnotného bydlení. A tato část lidí bez domova má právě z přechodu do bezdomovectví strach. I pro ony negativní konotace spojené s tímto termínem. A možná, že právě strach u části z nich může mít pozitivní vliv na jejich úsilí vymanit se z potenciálního bezdomovectví. Takže termín „bezdomovec“, včetně negativní konotace, může mít i jiný směr dopadu a tudíž i opodstatnění.

Pokud jde o genderové hledisko, je v Koncepci zdůrazněno, že žen je ve skupině bezdomovců méně, že však jejich počty rostou rychleji než celkové počty a tudíž, že je potřeba v praxi této problematice věnovat podstatně větší pozornost než doposud. Tedy i nedostatkům v kapacitách azylových domů, které se týkají především azylových domů pro ženy a pro ženy s dětmi. Nepoužívali jsme sice zásadně oba rody, když jsme hovořili právě třeba o bezdomovcích, ale snad to není jádro problému. Na druhé straně, i když se Koncepce snažila poskytnout souhrnný pohled a navrhnout tudíž komplexní řešení, nemohlo se to v mnoha oblastech bezezbytku povést. Za všechny uvedu problém obratu přístupu k bezdomovectví ne jako k problému sociální práce, ale jako k problému bydlení. I to je sice v Koncepci uvedeno, ale zdaleka ne v souvislostech a s důsledky, které jsou nezbytné. A — při vší úctě k autorce komentovaného textu - jde o mnohem zásadnější problém při řešení bezdomovectví než jsou ty, o nichž píše.

Dovolím si právě v této souvislosti ještě jednu poznámku: autorka sice ocenila fakt, že Koncepce vznikla i jaká je, ale dává přednost kritice dvou skutečností, které, podle ní, Koncepce plně nerespektuje. A považuje to zřejmě za takvýznamnou záležitost, že ji rozsáhle zveřejňuje. Ostatně v podtitulu článku se říká: „Koncepce věnovaná prevenci bezdomovectví se od podobných iniciativ liší svou kvalitou, dokument ale provází terminologie, která stigmatizaci osob bez domova prohlubuje, upírá existenci ženám bez domova, a do značné míry ignoruje téma feminizace chudoby.“

Ve světle celého materiálu Koncepce si dovolím citovat jednoho z mých učitelů: k největším metodickým a následně i věcným chybám při řešení problémů je, když řešitel přistupuje k tématu jako s žiletkou na pařez. Čili stará se o detaily a hlavní se z pohledu vytrácí. Či si myslí, že prostřednictvím jemných seškrabávání vykynoží celý pařez. Někdy mám pocit, že je to pro tzv. „současný badatelský přístup“ příznačné. Takže na podstatná témata pak nezbývá energie, ani čas.

Pokusme se zapomenout na hypertrofii vlastního vidění a zkusme víc spolupracovat. I proto, že bezdomovství je komplexní problém. A přístup k bezdomovcům znamená špičku ledovce, který zachvacuje celou současnou společnost. Ne nadarmo se poslední kniha Jana Kellera jmenuje „Posvícení bezdomovců“ s podtitulem „Úvod do sociologie domova“. Ne nadarmo je neuskutečňovaná potřeba spolupráce mezi aktéry hlavním problémem při řešení bezdomovectví.