Byl jednou jeden nesmělý pán, který toužil po lásce. Ženy, které se mu líbily, však nejevily zájem o něj, a z žen, kterým se líbil on, ho žádná nezaujala. Až jednoho roku se na něj přece jen usmálo štěstí. Dopravní podnik hlavního města Prahy totiž vymyslel báječný projekt — každou středu mezi dvanáctou a druhou hodinou odpolední vyhradil poslední vagon metra pro nezadané cestující.

Panu Nesmělému se ten nápad v první chvíli vůbec nelíbil. Čím déle o něm ale přemýšlel, tím víc ho lákalo do zmíněného vozu ve zmíněnou hodinu alespoň nahlédnout. Narafičil to vždy tak, že do metra dobíhal na poslední chvíli jako obyčejný cestující, který nutně potřebuje stihnout právě tento spoj.

Někteří lidé se s láskou potkají, když někomu nadbíhají, jiní, když k někomu dobíhají. Pan Nesmělý se doslova srazil s jednou dívkou ve vagonu. Rozsypaná nákupní taška slečny neznamenala pouze začátek seznámení s životní láskou. Rajče rozšlápnuté na podlaze metra jako by pokrevně ztvrdilo i osudový vztah s Dopravním podnikem. Uchvácen rozhovorem s krásnou dívkou zapomněl docela na své trampoty s jízdním dokladem.

Tou dobou mu měla vypršet měsíční Opencard. Na této krásné kartě nebyla platnost časové jízdenky vidět pouhým okem a pan Nesmělý většinou poztrácel doklad o koupi, kde to bylo natištěno. I ostatní údaje o cestujícím v ní byly uloženy tak zázračně, že ani její vlastník netušil, co všechno kontrolor při jejím načtení vidí. Jako v pohádce.

Panu Nesmělému těsně po zavření dveří metra blesklo hlavou, že dnes už možná jede „načerno“ a že by měl hned vystoupit, ale… taška s nákupem, vyděšený výraz, omluvy a ruměnce, krásný úsměv, hluboké oči, ještě jedna omluva, nevadí, máte to daleko? Nebudu zabíhat do detailů, co z oné tašky ještě vypadlo a jaká společná témata se tím otevřela. Zkrátka rozhovor se ubíral pro oba zajímavým směrem a pan Nesmělý si ještě nikdy tak dobře neporozuměl s ženou, když se ozvalo: „Kontrola jízdenek.“