Komu zvoní hrana?
Lukáš RázlVypadá-li se současný demokratický systém jako nefunkční, je třeba klást si otázku, co s tím. Protože nečinnost by mohla mít katastrofální důsledky. Nastal čas, kdy je třeba demokratizovat i vlastní politické strany.
Voliči v ulicích jsou velmi rozezleni dlouhodobou politickou situací. Politici jsou pro veřejnost šmahem sbírkou gaunerů a zlodějů. Politické strany jsou bratrstvy šibalů, co „spolu mluví“ a „mají za ušima“. A politický systém je jen sítí, kterou se gauneři a šibalové derou k moci, díky které mohou následně společnost veřejně a s mlaskáním „podojit do svých kapes“. Nechme stranou, zda lid má či nemá pravdu. Podstatné je, že naprostá většina společnosti takto katastrofálně správu věcí veřejných vnímá.
V důsledku toho demokracie začíná být v debatách občanů stále více spojována se stávajícím marasmem. S marasmem, který se sám za demokracii vydává. Malý příklad: v Rusku je v důsledku špatné vlády tzv. demokratů v devadesátých letech označení demokrat dodnes nadávkou. Slovo demokracie je tak stále více pejorativně vnímáno i v českých luzích a hájích. Voliči rozzlobení na náš „demokratický“ politický systém tak vylévají s vaničkou i dítě.
Demokracii tak stále silněji zvoní hrana.
A je jen otázkou, kdy přijde dostatečně silná osobnost, která celý stávající politický systém odhrne na smetiště dějin. A nemusí to být rovnou nový Adolf Hitler. Autoritář Vladimír Putin je doznívající reakcí ruských voličů na předchozí „demokracii“. V Itálii mohl Berlusconi zlikvidovat celý klasický politický systém a ovládnout jej na dlouhých deset let rovněž díky impotenci demokracie. Čímž nechci říci, že Berlusconi nebo Putin jsou tím nejhorším, co se nám může stát. Vít Bárta a jeho otevřené pojetí politiky jako mixu marketingu a kšeftu, může být jen první, ještě stále nanicovatou vlaštovkou „post-demokratického nástupu“.
Jací tedy „post-demokraté“ budou? Popravdě řečeno, variant mezi Berlusconim, Putinem a Hitlerem — které všechny zrodila doba plná skepse z nefunkčností předchozího, tzv. demokratického systému — je nekonečně mnoho. A všechny nakonec budou spíš mnohem horší než to, co si dnes vůbec dovedeme představit.
Byl by Berlusconi či nový Adolf výhrou pro Čechy? Byl by výhrou nějaký nový Sládek či Tomio Okamura se 65 % podporou ve volbách? A následnou ústavní většinou v parlamentu? Ne. Vae victis!
Přestože důvěra voličů v dnešní politický systém rychle klesá, politici věc neřeší. A pokračují v nastoupeném kurzu, který společnost vhání do náruče „post-demokratů“. Na horních palubách Titanicu se stále tančí i když podpalubí dávno rychle nabírá vodu. Záchranných člunů není a okolní oceán je pustý a velmi, velmi chladný.
Existuje řešení? Ano. Elity si musí uvědomit hloubku frustrace občanů z politického systému. A tento systém reformovat, důležité je ovšem způsob této změny. Systém svobodné volby občanů, z nabídky o hlasy voličů soutěžících politických stran je totiž v pořádku. To, v čem je problém, je druhá strana mince: Občané musí konečně získat schopnost aktivně proměňovat povahu, programy a personální složení politických stran.
V dosavadním pojetí politického systému mohou občané jen volit mezi politickými stranami. Nyní nastal čas, kdy je třeba demokratizovat i vlastní politické strany. Vytrhnout jejich vnitřní ustrojení z rukou nečetných, ale mocných stranických oligarchií. Změnit stav, kdy personální i programové záležitosti jsou v partajích věcí kuloárních dohod stranických elit a jejich zákulisního kšeftování. Změnit stav věcí tak, aby se skutečným hybatelem v politických stranách konečně stala řadová členská základna a její mínění. Aby se tak strany staly demokratickými nejen podle jména, ale i podle svých skutků.
Pokud zůstane náš politický systém stát jen na jedné noze (volby mezi politickými stranami), nepůjde de facto pro občany o nic jiného, než o možnost volby mezi jednou a druhou bandou gaunerů. O volbu mezi jednou a druhou bandou zlodějů a mafiánů, kteří jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. A to i kdyby jedni loupežníci měli vlajku oranžovou a ti druzí třeba modrou. Všechno jedno.
Ale ono to jedno není. Už kvůli demokracii samé. A proto je třeba zdemokratizovat politické strany. Jen tak je možné znovu obnovit důvěru občanů v demokracii.
Když to neuděláme, je pravděpodobné, že o politickou demokracii opět přijdeme.
Pouze taková společnost ve kterém si většina voličů plně uvědomuje, že patová situace mezi těmito rivaly je nutná, má šanci udržet kapitalismus v liberálně demokratickém režimu i poměrně delší dobu.