Čapkovy pohádky jsou vskutku geniální. Milovala jsem je už jako dítě, ale po pravdě řečeno jsem si tehdy neuvědomovala jejich hloubku - tedy to, že jsou v nich vyjádřeny skutečné lidské problémy a konflikty. Nejsou to lidové pohádky, v nichž jednoduše dobro vítězí nad zlem. Vezměme si třeba tu o loupežníku Lotrandovi, který svého malého synka dá na vychování do kláštera, aniž si umí představit, co z toho vzejde. Pro ty, kteří si pohádku nepamatují, připomínám:

Loupežník Lotrando bydlel se svou početnou loupežnickou rotou na horách Brendách a působil v celém širém okolí. Nebyl to takový ten ušlechtilý loupežník, který bohatým bere a chudým dává. On žádné další přerozdělování neprováděl. Byl to docela normální loupežník, ačkoliv Čapek líčí tu jeho hrůzostrašnost spíš komicky. Za dobu provozování své „živnosti“ nahromadil spoustu peněz a drahocenností, kterých si vůbec neužil, neboť byl zvyklý bydlet, stravovat se a oblékat poněkud barbarským a primitivním způsobem. Měl však malého synáčka, který mu v loupežničení patrně překážel a kterému chtěl kromě toho dopřát pohodlí, vzdělání a vůbec všechno to příjemné, co společnost některým lidem poskytuje, a co starý Lotrando pro samé loupení jaksi nestihnul.

Aniž by tušil, jak tím svému dítěti zkomplikuje život, popadl jednoho dne pytel zlaťáků a odvezl ho spolu se synáčkem do broumovského benediktinského kláštera. Tam obojí svěřil převorovi s přáním, ať v klášteře mladého pána vychovají ve vší počestnosti tak, aby se vyrovnal šlechtickým synkům. Pan převor nepátral po tom, zda se jedná o čisté nebo špinavé peníze (vida jakého původu může být klášterní zlato!) a tedy byla věc dohodnuta. Mladý Lotrando se s mladými šlechtici učil tanci a jazykům a vybranému chování a pochopitelně také náboženství, v němž si patrně osvojil i Desatero, včetně přikázání „cti otce svého a matku svou“. Stal se z něj hodný a zdvořilý mladý muž, pravý gentleman, který upřímně toužil konat dobro. Mladý Lotrando ovšem svého otce neznal (o matce se v pohádce vůbec nemluví) a nic o něm nevěděl. Otec ho totiž nikdy nenavštěvoval.

Po letech loupežničení zemřel starý Lotrando ve své jeskyni na pakostnici. Ještě než vypustil duši, přikázal svému pacholku, aby jel do kláštera v Broumově a přivezl odtamtud mladého pána. Pacholek, zvaný ježatý Vincek tedy přijel pro mladého Lotranda, aby se neprodleně dostavil k umírajícímu otci. Mladý Lotrando otci na smrtelném loži nic zlého netuše přísahal, že ať je jeho povolání jakékoliv, bude ho vykonávat ve vší počestnosti a s láskou k lidem. Nato mu otec své povolání prozradil a zemřel. Zoufalý Lotrando se ocitl v neřešitelné situaci - buď musel porušit čtvrté přikázání a dané slovo (a tím i svou čest) - nebo se stát společenským vyvrhelem.

Rozhodl se tedy, že loupežnické řemeslo převezme, avšak zároveň si umínil, že ho bude vykonávat ve vší slušnosti tak, aby nikomu neublížil. Lidově řečeno, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. A tak u silnice k Náchodu zastavoval pocestné, kterým se vždy uklonil, pozdravil je a pak jim vysvětlil, z jakého důvodu je bohužel musí oloupit, přičemž je předem požádal za prominutí. Pochopitelně, že se nikdo takovým způsobem oloupit nenechal. Vykutálení kupci měli tu výhodu, že nebyli zbytečně zatíženi ušlechtilou klášterní výchovou, takže s dobrákem Lotrandem byli hotoví jedna dvě. Někteří chytráci ho dovedli napálit tak, že jim ještě přidal ze svého, místo aby je oloupil. Zřejmě ani u kupců se nerozlišovaly čisté a špinavé peníze. Kupci neměli jeskynní původ, jako loupežník, kterého ošidili, nýbrž se narodili v počestném domě, tedy byli a priori považováni za počestné měšťany.

Tak to šlo na horách Brendách od deseti k pěti, Lotrando postupně rozdal otcem nahromaděné bohatství kupcům a všechna loupežnická čeleď, včetně Vincka, od něho odešla, aby s ním nemusela třít bídu s nouzí. Bezradný Lotrando pak odjel do kláštera za panem převorem, aby mu poradil, jak má svou situaci vyřešit. Ten mu vysvětlil, že loupežničinu dál dělat nemůže, protože jednak je to smrtelný hřích a jednak je Lotrando jakožto loupežník naprosto neschopný, načež mu doporučil, aby se stal výběrčím poplatků (například mýta nebo cla), popřípadě exekutorem. Jedině tak by podle pana převora mohl hravě dostát slibu danému otci a přitom nepáchat zločin, neboť to jsou povolání společensky přípustná. Zároveň by v nich mladý Lotrando mohl uplatnit své vybrané chování a zdvořilost, které předtím získal v klášteře.

Tak se i stalo. Lotrando se stal mýtným. Po letech se s ním broumovský převor dokonce osobně setkal u mýta na silnici v Zálesí. Jaké však bylo převorovo překvapení, když v nevlídném výběrčím rozpoznal svého někdejšího chovance. Lotrando byl nerudný a otrávený, k lidem protivný a podezíravý, přesně tak, jak to u výběrčích bývá zvykem. Čemu vlastně zdvořilý Lotrando ve službě propadl? Otravné každodennosti svého povolání vymáhat z lidí peníze? Nebo byl v hloubi duše přece jen rozený loupežník a pouze díky vychování v klášteře se to dlouho neprojevilo?

Ne, to by byl poněkud rasistický názor - člověk přece nemůže mít loupežnické geny. Můžeme se také zamýšlet nad tím, co by bývalo pro samotného Lotranda lepší, zda by byl na tom lépe, kdyby jako dítě zůstal u otce v jeskyni. Pokud by to byl vůbec přežil, neměl by možná žádné výčitky, že je loupežníkem, protože by mu to přišlo úplně samozřejmé, takže by byl možná šťasten. Ale taky je možné, že by mu po smrti otce naopak připadalo normální přestat být loupežníkem; v loupežnické jeskyni by ho totiž nikdo nenaučil konvencím, tedy ani dodržování slibů.

Dokud ještě žil v klášteře - v uzavřeném prostředí, v němž oproti skutečnému světu platily zvláštní podmínky - mohl být mladý Lotrando někým úplně jiným, než doopravdy byl (či právě naopak mohl být tím, kým byl ve skutečnosti?). Bohužel v klášteře nemohl zůstat, protože byl povinován slibem svému otci. Paradoxní ovšem je, že Lotrando reálně nemohl existovat jako milý a zdvořilý loupežník, zatímco jako milý a zdvořilý výběrčí mýtného teoreticky existovat mohl, ale přesto takový nebyl. Proč? Byl snad přece jen roztrpčen svým osudem, protože měl pocit, že tak jako tak nedostál slovu? Zůstal v něm nějaký nevyřešený konflikt? Možná v duchu opravdu litoval toho, že není raději romantickým loupežníkem, než nudným výběrčím mýta. Oni totiž lidé takové výběrčí nesnášejí úplně stejně, jako loupežníky, a tak byl asi Lotrando jako výběrčí mýtného celý život osamělý, zatímco dřív měl aspoň svou loupežnickou rotu. Kdo ví?

V každém případě Čapkova pohádka nestaví na protikladu dobra a zla a nemoralizuje. Naopak ukazuje, jak nás společnost formuje, aniž by to bylo naší zásluhou, jak máme mnohdy jen omezenou možnost volby a velmi malý podíl na tom, proč jsme takoví, jací jsme. Dědictví není jen majetkovou záležitostí a vůbec ne věcí výhradně pozitivní. Dědíme i to, oč vůbec nestojíme. Teď nemám na mysli třeba dědičné choroby, protože to je biologická záležitost, ani dluhy, které jsou záležitostí právní, nýbrž sociální dědictví. Zbavit se takového neblahého dědictví po rodičích není pro mnohé lidi vůbec jednoduché, ačkoliv úplně nemožná věc to není.

Společnost je často nechápe, má vůči nim předsudky, ba někdy je svým necitlivým přístupem v podstatě odsuzuje k tomu, aby to dědictví převzali. Nenahlíží se i dnes na děti loupežníků už předem, jako na potenciální loupežníky? Neříká se snad občas, že jablko nepadá daleko od stromu? A neříká se zároveň s tím (a proti tomu), že každý je svého štěstí strůjcem? To jsou ale ošklivá přísloví! Místo nich mám na jazyku úplně jiné rčení: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Ale to by už bylo trochu moc, že? Ještě by si někdo mohl myslet, že tím chci naznačovat, že je třeba dát císaři, co je císařovo, že musíme ochotně platit všelijaká mýta a daně a přitom mít rádi celníky, exekutory a finanční úřad, protože jsou pořád lepší než loupežníci. Tak to nemyslím, jen uvažuji, zda bude někdy možné vyvázat se z minulosti, včetně závazků, dluhů a hříchů, které za nás udělali jiní, a vytvořit tak docela jiný svět.