Vždy, když jdu v Praze Opletalovou ulicí, u Václavského náměstí se zastavím pohledem na rohovém domu, který se má bourat. Také ze stavařského hlediska je to stavba velice solidní, kvalitní dílo, které i bez náročné údržby odolává času. Nejistým osudem se nenápadný dům, slohově definovaný jako „syntéza novoklasicismu a kubismu“ , stává středem pozornosti Václaváku a chodec-pozorovatel ho chtě nechtě srovnává s ostatními domy celé václavské zóny. Má-li i na architekturu ostatních domů člověk pohlédnout stejně kriticky jako na ohrožený dům, musí konstatovat, že nevýrazných, ba slohově ještě méně vyhraněných domů je na Václaváku více, až to budí dojem, že převládají, a zbourán by mohl být, kdyby na to přišlo, každý druhý. Například hned sousední rohák.

Hlavní půvab Václavského náměstí jako bulváru se nezakládá na výjimečné architektuře jednotlivých domů. Dokonce i výjimečnost těch několika, které moderní architektura považuje za originální, jako by vycházela ze schopnosti právě nebýti v prvním plánu výjimečnou architekturou, k čemuž například funkcionalismus byl svou povahou velmi dobře ustrojen.

V zájmu harmonie, tedy ohledu na okolí, architekti a stavitelé novější zástavby Václaváku utlumili výrazové prostředky, takže ani domy palácového typu nepůsobí jako monumenty, ale poslušně se vřazují do celé uliční fronty. Jejich jinak robustní stavba je skromně zanořena do dvora, takže pro hlavní průčelí zbývá jen málo plochy, jejíž vizuální účinek architekt kupodivu posiluje souzněním s fasádami sousedních domů. Jemná tektonika tento bratrsko-sesterský rys jenom zvýrazňuje.

Investorem chystané novostavby na rohu Opletalovy ulice je Brit James Woolf, který u nás žije dvacet let a o zamýšlené stavbě říká: „Chci vytvořit výjimečnou stavbu, která bude zobrazovat současnou architekturu a přiláká na náměstí byznys a život.“ Možná chudák Brit nepochopil, v čem tkví hodnota současné zástavby, jejíž architekti v jeho slova smyslu právě o výjimečnou stavbu neusilovali, naopak, bránili se jí. Ctili výjimečnost celého prostoru jako syntézy, tedy harmonie různých stavebních slohů, jimž se dokázali podřídit. Jak je z většiny domů patrno, jako by si dominantu přímo zakázali.

Je ovšem také možné, že James Woolf si přednost architektonického prostředí Václaváku naopak dobře uvědomil, a hodlá ji zneužít pro svůj projekt založený na kontrastu. Nárožní stavba, jak na vizualizaci patrno, svým prostorem dává možnost vznik monumentální prosklené budovy, jež prozářenými velkoplošnými výlohami bude poutat pozornost také za tmy, aby dům „přilákal na náměstí byznys a život“, takže si nikdo od stavby neodpočine ani v noci. Investor nijak nezlepšuje původní prostředí, ale naopak zneužívá současnou kvalitu veřejného prostoru pro svůj byznys, jímž se netají. Proto také odmítá požadavek památkářů, aby zůstala zachována sousední fasáda bývalé tiskárny někdejších Zemědělských novin. Sám dům byl bohužel již demolován. Nemýlím-li se, bývaly v něm tajemné schody, které vedly do místnosti, v níž měl svou redakci Karel Čapek a před ním snad také Jan Neruda. Ještě začátkem devadesátých let minulého století byl v místnosti Čapkův (nebo snad Nerudův?) zaprášený psací stůl a další původní nábytek. Nyní v těch místech zeje díra.

Pokud příslušné úřady rozhodnou o demolici domu, rozhodnou také mimoděk(?) o znehodnocení nesnadno vyslovitelné, natož exaktně hodnotitelné architektonické kultuře celého Václavského náměstí, a přivodí postupný zánik prostředí, jehož největší hodnotou je střídmost, ohleduplnost, vysoká stavební kultura založená na zdrženlivém architektonickém projevu. (Důvod k ochraně urbanistické zóny bude slábnout a jeden zbořený „nevýrazný“ dům otevře možnost pro další proluky v zájmu „výrazné architektury“.) Zničením kvalitního, velmi zachovalého domu, který tuto kulturu představuje, schvalující orgány včetně ministra kultury demonstrují, že nejde o nedopatření, ale o úmysl. Že jejich vůlí je vskutku surový atak vůči hodnotám, které demolici přístupné úřady mají naopak chránit. Projev tak zjevné antikultury navíc vždy budí podezření, že nepramení z neodbornosti a nevědění, ze souběhu pouhých administrativních omylů, ale že je důsledkem manipulací za hranicí zákona. Pokud vskutku k demolici domu na Václavském náměstí a Opletalovy ulice dojde, bude to možná zatím nejzjevnějším vítězstvím byznysu nad kulturou, hrubiánství nad citem a smyslem pro hodnotu veřejného prostoru. Chápu to jako prohru velmi symbolickou.

Proto možná už nyní je zapotřebí začít organizovat sbírku, která by umožnila novostavbu záhy po dostavbě odkoupit, neprodleně ji odstrojit a odborně demolovat. Zbavit se tohoto symbolu zpupnosti stejným způsobem, jakým vznikl.