Vždy, když jdu v Praze Opletalovou ulicí, u Václavského náměstí se zastavím pohledem na rohovém domu, který se má bourat. Také ze stavařského hlediska je to stavba velice solidní, kvalitní dílo, které i bez náročné údržby odolává času. Nejistým osudem se nenápadný dům, slohově definovaný jako „syntéza novoklasicismu a kubismu“ , stává středem pozornosti Václaváku a chodec-pozorovatel ho chtě nechtě srovnává s ostatními domy celé václavské zóny. Má-li i na architekturu ostatních domů člověk pohlédnout stejně kriticky jako na ohrožený dům, musí konstatovat, že nevýrazných, ba slohově ještě méně vyhraněných domů je na Václaváku více, až to budí dojem, že převládají, a zbourán by mohl být, kdyby na to přišlo, každý druhý. Například hned sousední rohák.

Hlavní půvab Václavského náměstí jako bulváru se nezakládá na výjimečné architektuře jednotlivých domů. Dokonce i výjimečnost těch několika, které moderní architektura považuje za originální, jako by vycházela ze schopnosti právě nebýti v prvním plánu výjimečnou architekturou, k čemuž například funkcionalismus byl svou povahou velmi dobře ustrojen.