Banditismus jako vyšší stadium kapitalismu
Roman SikoraExekutoři jsou jen malými rybami v povodni současného státního banditismu. Pokud se na své oběti vrhají se stále vzrůstající vervou, je jim zapotřebí dát důrazně najevo, že kořist není bezměrná a že jsou zde predátoři mnohem hladovější.
Od chvíle, kdy se české soudy konečně začaly zastávat obětí exekutorského byznysu, dostaly se podivné praktiky tohoto odvětví podnikání také větší měrou do zorného pole médií. Ta je dokonce přestávají brát jako běžné nutné zlo či bič na nezodpovědné. Trvalo to, ale nakonec k tomu přece jen došlo. Mašinérie skvělého podnikání však zatím běží dál.
Hrůzostrašné skazky stran tohoto průmyslového odvětví ovšem kolují ve společnosti léta. Často za tichého souhlasu veřejnosti či dokonce jejího spokojeného mručení. Jako třeba v případě odebírání sociálních dávek dlužníkům přímo na úřadech, jimiž se proslavila mimořádně zdatná absolventka plzeňských práv, starostka Chomutova Řápková.
Pažravost českých exekutorů svým způsobem dostoupila vrcholu, když se kvůli dluhu ve výši 163 tísíc korun ochotně zmocnili Karlova mostu, Václavského náměstí, Staroměstského náměstí včetně radnice a sochy Jana Husa a dalších pamětihodností hlavního města. Přehlédnout jejich metody už jednoduše nešlo ani zarytému obhájci svobody podnikání z Prahy. Když se pak začaly exekutorské špičky vzájemně osočovat z toho, kdo má na svědomí víc nestandardních exekucí, temná absurdita dostoupila vrcholu.
A tak začaly konečně do veřejného prostoru ve větší míře prosakovat podivuhodná data o mimořádné pracovitosti představitelů tohoto povolání, které provozovali namnoze ruku v ruce s advokátními kancelářemi a jistě by se našlo mnoho jiných kompliců. Třeba všemožné dopravní podniky a další ctihodné instituce a úředníci v jejich útrobách, kteří namísto toho, aby dlužníky upozornili na hrozící exekuci, schválně tak mnohdy neučinili, jelikož mají s exekutory domluven výhodný obchodní vztah. Proč by totiž měli dlužníka varovat a přimět ho tak k rychlému zaplacení, když ho mohou v tichosti předat rovnou exekutorovi. Ten z dlužníka vymůže mnohem víc a na své si přijde také úředník. Inu, neviditelná ruka trhu.
Činnost exekutorů se tak z polohy prostého vymáhání dluhů, které mělo mít zároveň odstrašující funkci, přehouplo na pole čistého, státem zaštítěného banditismu. Jen tak je totiž možné označit skutečnost, kdy jen za minulý rok bylo uvaleno přes 700 tisíc exekucí a na webu s názvem Centrální evidence exekucí se skví celkové číslo 2 194 325 evidovaných exekucí. Asi i proto, že v roce 2010 zvedla někdejší ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová počet soudních exekutorů o šedesát. Tedy ze sto dvaceti na sto osmdesát. Navýšení počtu exekutorů mělo být tehdy podle ní jedním z opatření, která měla zvýšit spokojenost s exekučním řízením. Ano, leckdo mohl být spokojen. Pracovitost exekutorů je přímo stachanovská.
Chování exekutorů ovšem není ve státě, který prostřednictvím vlád a jejich velkolepých reforem sám organizuje anebo posvěcuje loupeživé nájezdy na vlastní občany, ničím překvapující. Jde vlastně o promyšlenou kooperaci. Když se zvedne naprostá většina nezbytných životních nákladů, zpoplatní se lékařská péče, vzdělání, zdražují se energie a mnohé další položky, začíná to celé připomínat pokročilý způsob lovu divé zvěře sevřené do kleští dvou k sobě se přibližujících rojnic. Kdo ještě jakž takž vyklouzne jedné řadě nimrodů, vběhne do rány té protější.
Ale systém je to ještě mnohem komplexnější. A pracuje s čím jiným, než s lidskou hloupostí a naivitou, kterou ovšem sám podporuje.
A tak tady máme propracovanou ideologii úspěchu, ba užitečnosti či zodpovědnosti občana, vhodně se doplňující s reklamním průmyslem, se stagnující či dokonce snižující se hladinou mezd a nedostatkem pracovních příležitostí. Jednotlivec je tak důmyslně veden k domnění, že úspěch, pokud už ho ne zcela prožívá, se dá alespoň předstírat. Že se v rámci toho dá dokonce volit politické strany pro „úspěšné“ a že se na to předstírání dá třeba taky půjčit. Přinejmenším proto, aby člověk nevypadal jako nějaká socka. K tomu výtečně poslouží všelijaké půjčky a spotřební úvěry, jež v této zemi ochotně nabízí kdekdo a komukoli a často bez ohledu na to, zdali je dotyčný vůbec schopen splácet. Není to totiž důležité. Důležité je, že si klient kupuje předražené zboží a navíc, pokud se stane nesolventním, je možné se na jeho domácnost vrhnout s vervou středověkých lapků a hluboko pod cenou ji vybílit.
Největším důkazem, že to exekutoři tentokrát ale už vážně přehnali, ovšem je, že se proti nim postavil i ministr spravedlnosti za ODS Jiří Pospíšil. On totiž moc dobře ví, že kořist, tedy majetek českých občanů, není obzvláště v době krize neomezená. A čím více banditů, tím se podíly každého z nich ztenčují. Vláda tady není pro exekutory. Ta pracuje pro jinačí desperáty. Pro farmaceutické koncerny, penzijní fondy, energetické monopoly a další velké ryby. S jejich zájmy se apetit českých exekutorů skutečně nemůže srovnávat. A pokud si to exekutoři začali myslet, je jim to zapotřebí vysvětlit.
Diskuse
LŠ
February 9, 2012 v 12.02
Co se týče ministra Pospíšila, je také možné, že jeho atak na exekutory vychází ze snahy utišit rozbouřené veřejné mínění. Nicméně, kde je práce levice proti těmto banditům? Jakým způsobem napadala levice celý tento loupežný systém? Vždyť příslušné zákony musely projít parlamentem a senátem.
Snad stojí za připomenutí, že zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti pochází z doby vládnutí Zemanovy vlády (2001).
PM
dostala exekutorský byznys jako menší trafičku.
Kde je církev - naše morální svědomí?
Ptám se dále.
Kde je církev - naše morální svědomí?
Ptám se dále.
LV
Ony mají ještě i jinou náplň? Já myslel, že jde jen o ty restituce.
Nic není zadarmo. Ani duchovno.
DK
co po nás (církvích) konkrétně chcete? Co chcete kupříkladu konkrétně po mně? Kromě toho, že například vykládám 15-20 lidem Jakubovu epištolu, která je tuze ostrá a více méně snadno a jednoznačně aplikovatelná i na v článku zmíněné jevy?
Samozřejmě se ptám sama sebe, co vlastně můžu dělat na svém místě, se svými omezeními. Když už nic, tak se aspoň snažím vnímat a myslet.......
Co chcete po mé církvi (ČCE), za níž jako celek může mluvit jen synod? A jejíž ústředí a Synodní rada mají tisíc a jeden úkol a určitě nemají kapacitu (finančně-personální), aby profesionálně a rychle zaujímaly stanoviska ke společenským otázkám a zvláště aby je profesionálně tlačily do médií, tak aby se to možná možná dostalo až k Vám.
Samozřejmě se ptám sama sebe, co vlastně můžu dělat na svém místě, se svými omezeními. Když už nic, tak se aspoň snažím vnímat a myslet.......
Co chcete po mé církvi (ČCE), za níž jako celek může mluvit jen synod? A jejíž ústředí a Synodní rada mají tisíc a jeden úkol a určitě nemají kapacitu (finančně-personální), aby profesionálně a rychle zaujímaly stanoviska ke společenským otázkám a zvláště aby je profesionálně tlačily do médií, tak aby se to možná možná dostalo až k Vám.
PM
February 10, 2012 v 8.55
Mé rozjívené zjednodušení paní Oupická beru nazpět
Navázal jsem jen zbrkle na pátrání pana Ševčíka po autoritách, které zaštiťují zdejší morálku, vycházející z křesťanského světonázoru.
Vašeho zadání a úsilí si vážím.
Vašeho zadání a úsilí si vážím.
MN
ještě že máme ProAlt.
Jenom mě trochu zaráží, že při 2 milionech většinou nespravedlivých exekucí se nenašla ani malá skupinka, která by dala před ministerstvem spravedlnosti nebo parlamentem najevo svoje rozhořčení.
Jenom mě trochu zaráží, že při 2 milionech většinou nespravedlivých exekucí se nenašla ani malá skupinka, která by dala před ministerstvem spravedlnosti nebo parlamentem najevo svoje rozhořčení.
DK
že to třeba není až zas žhavé - ten pocit, že už teď české církve a čeští křesťané nějak fatálně selhávají. Když se dá na váhu jak společenská odpovědnost, tak problémy, které církve mají samy se sebou a které jsou konec konců odrazem problémů, které má sama se sebou i celá společnost. Přičemž je ale celkem možné, že situace je natolik vážná, že zpětný pohled to jako selhání posoudí.
Pevně doufám, že křesťané většinově neselžou, kdyby se ty křesťansko sociální a demokratické hodnoty ocitly v tak zjevném ohrožení, že by dokázalo mobilizovat.
Pevně doufám, že křesťané většinově neselžou, kdyby se ty křesťansko sociální a demokratické hodnoty ocitly v tak zjevném ohrožení, že by dokázalo mobilizovat.
MP
Aby žily podle Ježíše Krista ... jak prosté, nebo ne?
A pokud nemají "kapacity" k tomu, aby se vyjadřovaly k ožehavým sociálním otázkám, pak je otázka, k čemu jsou. Jakubovu epištolu (kterou pro její "levicovou" nesmlouvavost mám rád) si může večer vykládat skupinka věřících přátel, zcela bez církevní asistence.
A co bych já osobně očekával od ČCE? Že nebude držet basu s katolickou restituční nenažraností a vzpomene si aspoň na M. Jana Husa...
A pokud nemají "kapacity" k tomu, aby se vyjadřovaly k ožehavým sociálním otázkám, pak je otázka, k čemu jsou. Jakubovu epištolu (kterou pro její "levicovou" nesmlouvavost mám rád) si může večer vykládat skupinka věřících přátel, zcela bez církevní asistence.
A co bych já osobně očekával od ČCE? Že nebude držet basu s katolickou restituční nenažraností a vzpomene si aspoň na M. Jana Husa...
LV
Já myslím, že je to přesně naopak - "duchovno" nemá s financemi a hospodářstvím nic společného. A to nemíním, že by duchovní měli žít o hladu a bídě, každý dělník hoden je mzdy své...
Co chci po církvích? Je to již řečeno výše a skutečně mi fatálně chybí jasně zformulovaný hlas církví. Je to, co se již stalo běžnou součástí naší legislativy (např. dnešní podoba exekucí, lichvářské úroky bank, asociální reformy, které nejvíce dopadají na nejslabší aj.) skutečně křesťanské a lidské, nebo není? Stačí číst pro několik jedinců Jakubovu epištolu? Není to v něčem podobné jako před r. 1989? Paní Oupická, nezlobte se na mne, není to skutečně nikterak osobní proti Vám, ale myslím, že v tom je ten problém - pokud Synodní rada nenalezne čas a energii (myslím, že zejména ODVAHU) vystoupit a jasně sdělit své stanovisko, třeba i kritické k moci, zůstává z toho všeho jen dojem (možná mylný), že církvím jde jen o ty restituce, aby jejich ouřad mohl fungovat a církve hospodařit. S "duchovnem" to ale nemá nic společného. Duchovní posilnění - věřím a doufám - nalezne těch několik jedinců, kteří se s Vámi setkají nad Janovou epištolou, nikoliv společnost. Ta se setká především s tím, že si církve vypočítaly jakousi cenu a pravicová vláda, aniž by měla potřebu o té ceně jednat napříč společností, s opozicí, občanským sektorem atd., aniž by vzala v úvahu ekonomickou situaci a její trend, tuto cenu schválila. Každý, kdo se domohl či nedomohl po r. 1989 restituce, úspěšný i neúspěšný, je však - oproti církvím - znevýhodněn, protože takto restituce neprobíhaly. Je správné stavět na nespravedlnosti? Je to křesťanské? Myslím, že ne.
Co chci po církvích? Je to již řečeno výše a skutečně mi fatálně chybí jasně zformulovaný hlas církví. Je to, co se již stalo běžnou součástí naší legislativy (např. dnešní podoba exekucí, lichvářské úroky bank, asociální reformy, které nejvíce dopadají na nejslabší aj.) skutečně křesťanské a lidské, nebo není? Stačí číst pro několik jedinců Jakubovu epištolu? Není to v něčem podobné jako před r. 1989? Paní Oupická, nezlobte se na mne, není to skutečně nikterak osobní proti Vám, ale myslím, že v tom je ten problém - pokud Synodní rada nenalezne čas a energii (myslím, že zejména ODVAHU) vystoupit a jasně sdělit své stanovisko, třeba i kritické k moci, zůstává z toho všeho jen dojem (možná mylný), že církvím jde jen o ty restituce, aby jejich ouřad mohl fungovat a církve hospodařit. S "duchovnem" to ale nemá nic společného. Duchovní posilnění - věřím a doufám - nalezne těch několik jedinců, kteří se s Vámi setkají nad Janovou epištolou, nikoliv společnost. Ta se setká především s tím, že si církve vypočítaly jakousi cenu a pravicová vláda, aniž by měla potřebu o té ceně jednat napříč společností, s opozicí, občanským sektorem atd., aniž by vzala v úvahu ekonomickou situaci a její trend, tuto cenu schválila. Každý, kdo se domohl či nedomohl po r. 1989 restituce, úspěšný i neúspěšný, je však - oproti církvím - znevýhodněn, protože takto restituce neprobíhaly. Je správné stavět na nespravedlnosti? Je to křesťanské? Myslím, že ne.
February 10, 2012 v 13.18
Pane Vodičko, to byla z mé strany ironie.
LV
Ale nedalo mi to... A šlo mi spíše o odpověď paní Oupické, kterou tímto ještě jednou a s úctou zdravím.
DK
February 10, 2012 v 20.02
panu Plevovi:
Když vezmeme tradiční základní funkce církve, každá má nějaký sociální rozměr, nezdá se mi, že když v něčích očích v jedné části selhává, je tím hned církev k ničemu.
Leiturgia -slavení – vlastně buduje křesťana jako bytost také sociálně citlivou službou slova i svátostí, patří k tomu modlitba za svět, za sebe navzájem atd.
Koinonia čili společenství je sociální samo o sobě, tím jak sdružuje lidi různých sociálních skupin, různého věku, prostě lidi různé, včetně těch, kteří by se jinde těžko chytali. Nevím, jestli skupina věřících přátel, co se sejde bez církve, bude schopna integrovat například poněkud podivínského schizofrenika nebo introvertní stařenku. (Samozřejmě, že koinonia funguje různě defektně, včetně asi nejen historické reality „segregovaných“ sborů.)
Diakonia čili služba – dovnitř společenství i navenek – snad nepotřebuje větších komentářů.
Zbývá nám martyria – svědectví – kam patří námi diskutovaná a zde kritizovaná oblast. Svědectví životem i svědectví jako pozdvižený hlas. Je to samozřejmě prvořadě svědectví evangelia, které má jistě svůj společenský rozměr a dopad.
Soudím, že církve v ČR nejsou zrovna levicově orientovány. Sama jsem „prozřela a obrátila se“ :-) poměrně nedávno a nejsem zas až tak pevný konvertita. Jakékoliv „vměšování se církví do politiky“ a „zaujímání politických stanovisek“ je pro mnoho věřících třeskutý problém. Je-li tomu tak, že skutečně končí „politika“ a začíná „pošlapávání“ zásadních a základních hodnot a církve to nejsou sto vidět, pak je otázka, kde je chyba. Taky by se mohlo stát, že současné církevní špičky by dokázaly vyplodit i taková „vyjádření“, která by tady pak byla nahlížena jako naprosto skandální. Ale nevím, neznám nálady. Třeba jsou už dneska solidarita, spravedlnost (nejen globálně), potažmo sociální stát v naší církvi poměrně sdíleným principem, podobně jako snad většinové ano ekologii a ne rasismu. (Snad bych to mohla připravit jako téma pro naše lokální farářstvo a zjistit, jak to vnímají za sebe i za své sbory.)
A naše oblíbené téma vyrovnání - restituce. V čem si mám vzpomenout na Husa? Radostně se pustit do z části sebedestruktivního dobrodružství vzdání se finanční náhrady? Když mi ani není jasné, jak zní ona PRAVDA, v jejímž jménu by se toto dobrodružství podnikalo? Pravda vylepšování vlastního obrazu u veřejnosti mi přijde poněkud chabá. A nejsem to schopná vnímat tak, že si něco krvelačně nárokujeme na čísi úkor. Rovněž se mi zdá, že by krizová situace spíš obnažila to nejhorší z církve a místo svědectví by z toho pošla stejně ostuda. Ale zas věříme v Pána, u nějž není nic nemožného. Já jsem celkem i pro, adrenalinová dobrodružství jsou fajn, zas tak fatálně moc jako farářka neriskuju, nemajíc dítek atd.. Ale co ti, kteří by na toto dobrodružství dojeli? Třeba ti, kteří ztratí svůj sbor, často třeba jediné rozumné životní zázemí? Nebo faráři, co živí mnoha dětmi obdařené rodiny?
A něco málo panu Vodičkovi: Když tak hezky oddělíme „duchovno“ od „hospodářského a finančního“, proč vlastně chcete hlas církví k sociálním otázkám, které jsou tak "neduchovní"???
K čemu tenhle zvláštní dualismus jakéhosi „duchovna“ a „neduchovna“? Evangelium se přece týká celého člověka a celé skutečnosti. Lidi do církve nechodí jen pro nějaké „duchovní povzbuzení“, společně se dejme tomu Slovem skrze Ducha svatého chtějí nechávat komplexně formovat a transformovat – k plnému lidství :-). Nás je hrstka, ale i v ČR to dohromady jsou desetitisíce, statisíce lidí, kteří fungují ve společnosti a nějak zápasí o věrnost Kristu, oni jsou to, co především církve dávají společnosti. Což je zase mnohoznačné. Dokážu si představit, že Drábek je poměrně upřímný křesťan.
Veřejnost se setkává s mediální realitou a mnohdy kopcem vlastních předsudků. Reálných zkušeností je po málu. Pokud vím, „oceňovali“ v posledku politici, na základě něčeho, co dodali církve + na základě jakýchsi odborných expertíz. Politici měli na řešení hodně času, leč neměli vůli. Mohlo to být vyřešeno už dávno. Troufám si tvrdit, že církve by pokorně přijaly jakékoliv realistické a nelikvidační řešení – kolem vyrovnání křivd a odluky (případně nějaké formy neodluky). Protože skutečně (alespoň většinou) nejde o úřady, prebendy, majetek, ale o důstojné postavení se na vlastní nohy.
Když vezmeme tradiční základní funkce církve, každá má nějaký sociální rozměr, nezdá se mi, že když v něčích očích v jedné části selhává, je tím hned církev k ničemu.
Leiturgia -slavení – vlastně buduje křesťana jako bytost také sociálně citlivou službou slova i svátostí, patří k tomu modlitba za svět, za sebe navzájem atd.
Koinonia čili společenství je sociální samo o sobě, tím jak sdružuje lidi různých sociálních skupin, různého věku, prostě lidi různé, včetně těch, kteří by se jinde těžko chytali. Nevím, jestli skupina věřících přátel, co se sejde bez církve, bude schopna integrovat například poněkud podivínského schizofrenika nebo introvertní stařenku. (Samozřejmě, že koinonia funguje různě defektně, včetně asi nejen historické reality „segregovaných“ sborů.)
Diakonia čili služba – dovnitř společenství i navenek – snad nepotřebuje větších komentářů.
Zbývá nám martyria – svědectví – kam patří námi diskutovaná a zde kritizovaná oblast. Svědectví životem i svědectví jako pozdvižený hlas. Je to samozřejmě prvořadě svědectví evangelia, které má jistě svůj společenský rozměr a dopad.
Soudím, že církve v ČR nejsou zrovna levicově orientovány. Sama jsem „prozřela a obrátila se“ :-) poměrně nedávno a nejsem zas až tak pevný konvertita. Jakékoliv „vměšování se církví do politiky“ a „zaujímání politických stanovisek“ je pro mnoho věřících třeskutý problém. Je-li tomu tak, že skutečně končí „politika“ a začíná „pošlapávání“ zásadních a základních hodnot a církve to nejsou sto vidět, pak je otázka, kde je chyba. Taky by se mohlo stát, že současné církevní špičky by dokázaly vyplodit i taková „vyjádření“, která by tady pak byla nahlížena jako naprosto skandální. Ale nevím, neznám nálady. Třeba jsou už dneska solidarita, spravedlnost (nejen globálně), potažmo sociální stát v naší církvi poměrně sdíleným principem, podobně jako snad většinové ano ekologii a ne rasismu. (Snad bych to mohla připravit jako téma pro naše lokální farářstvo a zjistit, jak to vnímají za sebe i za své sbory.)
A naše oblíbené téma vyrovnání - restituce. V čem si mám vzpomenout na Husa? Radostně se pustit do z části sebedestruktivního dobrodružství vzdání se finanční náhrady? Když mi ani není jasné, jak zní ona PRAVDA, v jejímž jménu by se toto dobrodružství podnikalo? Pravda vylepšování vlastního obrazu u veřejnosti mi přijde poněkud chabá. A nejsem to schopná vnímat tak, že si něco krvelačně nárokujeme na čísi úkor. Rovněž se mi zdá, že by krizová situace spíš obnažila to nejhorší z církve a místo svědectví by z toho pošla stejně ostuda. Ale zas věříme v Pána, u nějž není nic nemožného. Já jsem celkem i pro, adrenalinová dobrodružství jsou fajn, zas tak fatálně moc jako farářka neriskuju, nemajíc dítek atd.. Ale co ti, kteří by na toto dobrodružství dojeli? Třeba ti, kteří ztratí svůj sbor, často třeba jediné rozumné životní zázemí? Nebo faráři, co živí mnoha dětmi obdařené rodiny?
A něco málo panu Vodičkovi: Když tak hezky oddělíme „duchovno“ od „hospodářského a finančního“, proč vlastně chcete hlas církví k sociálním otázkám, které jsou tak "neduchovní"???
K čemu tenhle zvláštní dualismus jakéhosi „duchovna“ a „neduchovna“? Evangelium se přece týká celého člověka a celé skutečnosti. Lidi do církve nechodí jen pro nějaké „duchovní povzbuzení“, společně se dejme tomu Slovem skrze Ducha svatého chtějí nechávat komplexně formovat a transformovat – k plnému lidství :-). Nás je hrstka, ale i v ČR to dohromady jsou desetitisíce, statisíce lidí, kteří fungují ve společnosti a nějak zápasí o věrnost Kristu, oni jsou to, co především církve dávají společnosti. Což je zase mnohoznačné. Dokážu si představit, že Drábek je poměrně upřímný křesťan.
Veřejnost se setkává s mediální realitou a mnohdy kopcem vlastních předsudků. Reálných zkušeností je po málu. Pokud vím, „oceňovali“ v posledku politici, na základě něčeho, co dodali církve + na základě jakýchsi odborných expertíz. Politici měli na řešení hodně času, leč neměli vůli. Mohlo to být vyřešeno už dávno. Troufám si tvrdit, že církve by pokorně přijaly jakékoliv realistické a nelikvidační řešení – kolem vyrovnání křivd a odluky (případně nějaké formy neodluky). Protože skutečně (alespoň většinou) nejde o úřady, prebendy, majetek, ale o důstojné postavení se na vlastní nohy.
SH
Soustava zákonů kolem řešení dluhů exekucemi je klasickou ukázkou nekompetentnosti legislativních právníků zaměstnaných jednak na předsednictvu vlády, v jednotlivých ministerstvech, ale především ve sněmovně a senátu. Jde o dlouhodobý nedostatek našich právnických škol, které buďto nevyučují legislativu vůbec, nebo ji učí nedostatečně. Tito vysocí státní úředníci mají mít v náplni své práce povinnost provádět modelovou aplikaci ještě neuzákoněné normy tak, aby bylo co nejvíc předcházeno vícečetným výkladům, jejímu zneužívaní, ba ztíženo různé její obcházení. Sám vím, že po celá desetiletí si podniky vydržovali právníky k právě opačnému chování. Měli okamžitě po publikování zákona, mnohdy ještě před nabytím jeho platnosti, odhalit všechna jeho slabá místa a najít možnosti jeho obcházení.
LV
Když míním, že "duchovno" nemá s financemi a hospodářstvím nic společného, nemyslím tím ani žádný dualismus, ani dichotomii, tedy už vůbec ne cosi jako "dobrý" - "špatný". Prostě nemá souvislost. Církve vytvářejí - a usilují o to více či méně - společenství. Pokud ovšem vytvářejí společenství tak, že pěstují "duchovno", ve větších či menších kroužcích, mlčí (či přímo schvalují?) reálný barbarismus ve společnosti (nemluvím nyní o antikoncepci, potratech, homosexualitě atd., k nimž se vyjadřují poměrně často, bohužel), pokud si poměrně aktivně (zvláště katolíci) vylobbovali restituce, které jsou v porovnání s jinými restitucemi po r. 1989 nestandradní a jsou založeny na nespravedlnosti vůči společnosti jako celku, pak nechť se nediví tomu, že u mnohých ztrácí (či ztratili) i elementární úctu, zájem, podporu... A tím se vracím k začátku této diskuse. Byla položena otázka. I toto je jedna z možných odpovědí, která - doufám - není absolutní a vyčerpávající. Byl bych naopak jednou šťasten, kdyby zcela pomýlená. Pak by to znamenalo, že to není ještě tak zlé. Jinak církvím přeji, aby neztratily svobodný prostor a restitucí uměly využít ve prospěch svých členů. A doufám, že se po letech neukáže, kterak tímto způsobem pokračovalo tunelování této země.
P.S. Jsem přesvědčen, že pánové jako např. Drábek či Kalousek jsou "upřímní křesťané", v tom smyslu, že jsou přesvědčeni o správnosti svého konání a jistě dostali nejedno posvěcení i z církevních míst. To ano.
P.S. Jsem přesvědčen, že pánové jako např. Drábek či Kalousek jsou "upřímní křesťané", v tom smyslu, že jsou přesvědčeni o správnosti svého konání a jistě dostali nejedno posvěcení i z církevních míst. To ano.
DK
Jako praktik institucionalizovaného "duchovna" upřímně nechápu, jak může s financemi a hospodářstvím prostě nesouviset.
Myslím si, že to s církvemi není tak špatné. Zažila jsem v církvi leccos, přesto nevidím důvod ke skepsi. Možná jsem zaslepený insider.
Přirozenou ambicí sborového společenství je většinou otevřenost a stavění mostů, což se často nedaří. Proti většině barbarství současného světa vidím kolem sebe církev aktivní, někdy až hyperaktivní: anticiagnismu - Světlo pro Šluknovsko, ekologie - třeba Autopůst, fair-trade pokud se nemýlím v podstatě vznikl v církevním rámci. Spousta velmi konkrétní služby ve prospěch slabých. Humanitární a rozvojová pomoc samozřejmostí. V tom všem jistá schopnost pozvednout (slyšitelný-neslyšitelný) hlas. Že se rodí jen zvolna širší schopnost ozvat se případně proti systémovému antisociálnímu barbarismus taky na domácí půdě, pro to mám pochopení. Je-li zvolené vyrovnání s církvemi (jež není restitucí, kteří restituenti zároveň řešili odluku od poměrně masivní závislosti na státu, která se táhne i dvacet let po listopadu) podle Vás nespravedlivé pro společnost, jak to chcete udělat spravedlivé pro společnost a zároveň ne-li nespravedlivé a ponižující, tedy aspoň nelikvidační taky pro nás?
Inu, uvidíme, co bude. Mám důvěru v Pána církve. Jehož síla se projeví ve slabosti.
Myslím si, že to s církvemi není tak špatné. Zažila jsem v církvi leccos, přesto nevidím důvod ke skepsi. Možná jsem zaslepený insider.
Přirozenou ambicí sborového společenství je většinou otevřenost a stavění mostů, což se často nedaří. Proti většině barbarství současného světa vidím kolem sebe církev aktivní, někdy až hyperaktivní: anticiagnismu - Světlo pro Šluknovsko, ekologie - třeba Autopůst, fair-trade pokud se nemýlím v podstatě vznikl v církevním rámci. Spousta velmi konkrétní služby ve prospěch slabých. Humanitární a rozvojová pomoc samozřejmostí. V tom všem jistá schopnost pozvednout (slyšitelný-neslyšitelný) hlas. Že se rodí jen zvolna širší schopnost ozvat se případně proti systémovému antisociálnímu barbarismus taky na domácí půdě, pro to mám pochopení. Je-li zvolené vyrovnání s církvemi (jež není restitucí, kteří restituenti zároveň řešili odluku od poměrně masivní závislosti na státu, která se táhne i dvacet let po listopadu) podle Vás nespravedlivé pro společnost, jak to chcete udělat spravedlivé pro společnost a zároveň ne-li nespravedlivé a ponižující, tedy aspoň nelikvidační taky pro nás?
Inu, uvidíme, co bude. Mám důvěru v Pána církve. Jehož síla se projeví ve slabosti.
LV
Milá paní Oupická, opravdu nechci církve obviňovat z toho, že jde jen o zisk. Doufám, že ne a vidím kolem sebe - zvláště v menších obcích a městech, v nichž se pohybuju, že jednotlivé sbory kolem sebe mnohdy vytvářejí pozitivní společenství lidí, kteří nepropadli sobectví a povrchnosti. Je to důležitá součást občanské společnosti a v tomto smyslu potřebuje, jako všichni, mít možnost ekonomicky fungovat, aby přežili, pomohli, podpořili... Jistě. Ale mám dojem, že to vzniká "zdola", lokálně, přirozenými vazbami, kolem osobností, rodin, přátel... a že v tom - snad - lépe fungují ty menší církve. Sám jsem se také setkal s lhostejností, nezájmem se angažovat, až cynismem - odtud pramení moje nedůvěra, až antipatie k církvím jako takovým, zejména pak katolické. Osobní zkušenost. Ale ptáte se jak? Nevím, nejsem odborník, pracuji ve zcela jiném oboru. Ano, nějaký (z konsensu a všeobecné rozpravy, tj. vlády, opozice, církví, občanských hnutí, nezávislých osobností atd.) způsob odluky církví od státu tady měl a má být, o tom nepochybuji. Ale nedalo si nevšimnout, jakým způsobem vznikl "výpočet ceny" restitucí, jak kuloárově v Topolánkově kabinetu (kdy tu ještě nebyla krize a Kalousek tvrdil, že ani nebude, protože jsme "ostrovem v moři krize" - ten rozhovor z r. 2008 mám dodnes schovaný) bylo vše připraveno a protlačilo se (doslova) parlamentem v okamžiku, kdy na to byla síla - aniž by se vzalo v úvahu, že to mohlo projít parlamentem mnohem dříve, kdyby to bylo na základě konsensu napříč celou společností. VV hrály své zviditelňovací hry, za souhlas jistě dostaly něco víc, než jen sliby a tím to bylo hotovo. Vzpomeňte na restituce. Copak kterýkoliv restituent, domohl-li se vůbec své nakradeného majetku, dostal i něco dalšího? Copak kdy někdo při restitucích počítal, o kolik za těch 40 let původní majitel mohl přijít a podle toho se "dohodovalo" nějaké odškodnění? Dokážete si představit, že by tímto způsobem probíhala restituce? Co všechny ty sdružení, spolky, bývalí živnostníci, respektive - jejich děti? A to je přece nespravedlivé! Nevím, skutečně nikomu nic nezávidím, o nic se nehlásím co mi nepatřilo a nepatří, od negativních pocitů jako je křivda, hněv atd. se snažím odprostit - jsou to pocity nezdravé, nebohulibé, chcete-li. Ale nemohu se zbavit dojmu, že lidé pracující a žijící v církevním prostředí se do jisté míry nechávají zavléct do nečistého obchodu. Ve jménu spravedlnosti, ve jménu Boha. Ale snad se opravdu mýlím. Kéž by.
DK
jež mě přiměla přemýšlet v poněkud jiných souvislostech, než jsem zvyklá. A vážím si velice vstřícnosti, navzdory špatným zkušenostem.
Znám spoustu skvělých katolíků, antikatolicismem nikterak netrpím a ani Jiří Paroubek divící se „národním a nekatolickým církvím“ jej ve mně nevzbudí, jak to v římskokatolické církvi reálně chodí, netuším, těžko odhadnout rizika. Za to – tuze bolestná osobní zkušenost – jsem viděla v akci jednu malou církev, kde se dostali k moci lidé osobnostně specifičtí s velmi pochybným přístupem k majetku. Tam je možná mnohem větší riziko, ale zase malé objemy „darovaných“ financí.
Včera jsem se chvíli vyrovnáním poněkud horečně obírala. Je to ovšem příliš složité. Věřím celkem tomu, že bych zjistila, že církve hrály poměrně čistou, byť i v mnoha ohledech problematickou hru, kdybych pátrala, to je pro mě nejdůležitější. Třeba si s tím někdy dám práci a důkladně se tím prokoušu. Celým obdobím, kdy se to řeší. V době restitucí jsem byla dítě, posléze teenager a vskutku jsem to moc nevnímala. Až na některé superkauzy. „Normální restituenti“, pokud se něčeho domohli, zas se můžou utěšovat tou výhodou, že vráceným již většinou asi celkem dlouho disponují a nejsou až na výjimky předmětem dlouhodobé dehonestace. Na jednu stranu analogičnost s restitucemi, co se jim neříkalo narovnání některých křivd, beru, na druhou stranu mi případ církví přijde pořád těžko srovnatelný.
Hledat konsensus ve společnosti ohledně odluky církví... Není to něco jako hledat konsensus ohledně Romů? Promýšlím teď letmo paralely mezi církevní menšinou a romskou menšinou. K čemuž mě mimo jiné inspiroval osobní pocit, při četbě názorů levicových politiků, jestli by nebylo lepší nás „církve“ postavit ke zdi a postřílet. Obávám se, že hledání konsensu by bylo hodně obtížné. (Jeho hledání mimochodem po významná období nebránily zlé pravicové vlády.) Co by si ona snad kultivovaná rozprava a její výstupy počala s náladami a názory „normálních lidí“?
Teď už ovšem pozdě bycha honit. Pokud nepadne vláda, tak to nejspíš projde. Snažily se to tvůrci prý pojistit, aby s tím ČSSD posléze nemohla nic dělat. A doufám, že se to povedlo. Pravím upřímně. Snad ve Vás tím nevzbudím negativní pocity. Nemějte mi to za zlé. Spíš mi jde o to, aby už celkově byl klid a bylo jasno. Protože ČCE chce stejně z financí, co dostane „darem“, pouštět do sborů, resp. do platů farářů jen „výnosy“, budou-li jaké (což považuji za rozumné), a můj sbor tak jako tak v současné podobě může přežít pouze zázrakem a to celkem bez ohledu na řešení vztahu církví a státu. Leda by zázrak spočíval v tom, že by se levice rozhodla odluku zastavit a báječně velkoryse církve dotovat. Ale o takový zázrak asi ani nestojím.
Znám spoustu skvělých katolíků, antikatolicismem nikterak netrpím a ani Jiří Paroubek divící se „národním a nekatolickým církvím“ jej ve mně nevzbudí, jak to v římskokatolické církvi reálně chodí, netuším, těžko odhadnout rizika. Za to – tuze bolestná osobní zkušenost – jsem viděla v akci jednu malou církev, kde se dostali k moci lidé osobnostně specifičtí s velmi pochybným přístupem k majetku. Tam je možná mnohem větší riziko, ale zase malé objemy „darovaných“ financí.
Včera jsem se chvíli vyrovnáním poněkud horečně obírala. Je to ovšem příliš složité. Věřím celkem tomu, že bych zjistila, že církve hrály poměrně čistou, byť i v mnoha ohledech problematickou hru, kdybych pátrala, to je pro mě nejdůležitější. Třeba si s tím někdy dám práci a důkladně se tím prokoušu. Celým obdobím, kdy se to řeší. V době restitucí jsem byla dítě, posléze teenager a vskutku jsem to moc nevnímala. Až na některé superkauzy. „Normální restituenti“, pokud se něčeho domohli, zas se můžou utěšovat tou výhodou, že vráceným již většinou asi celkem dlouho disponují a nejsou až na výjimky předmětem dlouhodobé dehonestace. Na jednu stranu analogičnost s restitucemi, co se jim neříkalo narovnání některých křivd, beru, na druhou stranu mi případ církví přijde pořád těžko srovnatelný.
Hledat konsensus ve společnosti ohledně odluky církví... Není to něco jako hledat konsensus ohledně Romů? Promýšlím teď letmo paralely mezi církevní menšinou a romskou menšinou. K čemuž mě mimo jiné inspiroval osobní pocit, při četbě názorů levicových politiků, jestli by nebylo lepší nás „církve“ postavit ke zdi a postřílet. Obávám se, že hledání konsensu by bylo hodně obtížné. (Jeho hledání mimochodem po významná období nebránily zlé pravicové vlády.) Co by si ona snad kultivovaná rozprava a její výstupy počala s náladami a názory „normálních lidí“?
Teď už ovšem pozdě bycha honit. Pokud nepadne vláda, tak to nejspíš projde. Snažily se to tvůrci prý pojistit, aby s tím ČSSD posléze nemohla nic dělat. A doufám, že se to povedlo. Pravím upřímně. Snad ve Vás tím nevzbudím negativní pocity. Nemějte mi to za zlé. Spíš mi jde o to, aby už celkově byl klid a bylo jasno. Protože ČCE chce stejně z financí, co dostane „darem“, pouštět do sborů, resp. do platů farářů jen „výnosy“, budou-li jaké (což považuji za rozumné), a můj sbor tak jako tak v současné podobě může přežít pouze zázrakem a to celkem bez ohledu na řešení vztahu církví a státu. Leda by zázrak spočíval v tom, že by se levice rozhodla odluku zastavit a báječně velkoryse církve dotovat. Ale o takový zázrak asi ani nestojím.
LV
I já děkuju. Podobně jako Vám mi to téma vrtá hlavou nahoru, dolů i do stran a pokouším se zadupat ty čertíky předsudky a zobecnění na základě subjektivních pocitům ba i zkušeností, které každý může mít (a má) jiné... Ano, též jsem si vzpomněl na jednu tu malou v jednu chvíli snad takřka vytunelovanou českou církev... A nechtěl jsem ji z taktu vynášet jako žolíka z rukávu. Jako analogii myslel jsem třeba na Sokolstvo, též vymírající menšina. Někde ukázka nefunkční restituce, jinde funkční. Ba i o vychytrálcích, kteří sedí na majetku, aniž by rozvíjeli program a činnost něco vím (ve městě, kde jsem 15 let žili). Pěkný postřeh přijde mi to připomenutí, že úspěšní restituenti mohou být snad alespoň částečně "zahojeni" tím, že již nějakou dobu mohou se svými navrácenými majetky hospodařit. Ano, v tom je kus vážného argumentu proč jakési odškodnění - jako bonus za ten čas, řekněme. Jen ta cena, jak k ní došli, to mi sotva kdo vymluví... Není to čisté. Přemýšlím nad tím, jestli je vůbec možné dojít ke shodě napříč společnopstí. A paralela s romskou menšinou? Ano, máte pravdu - strašlivě těžko, náročně a bezpochyby by to bylo pro mnohé vyčerpávající. A možná nekonečné, ale to nevíme. Ale správné a alespoň o pokusy se mělo jednat. Nevyzkoušená zkušenost je nezobecnitelná. To silové "válcování" (a je jedno jde-li o pravici či levici) je naše současná mizérie a může se nám jenom vymstít. Ani o té levici si nedělám iluze, cosi mám už nažito... Dnes po cestě se synem do kina přemýšlel jsem o hypotetické otázce, co bych dělal být ve Vaší situaci. Jasně, že věřil ve smysl těch restitucí a v to, že se to promění v užitek. Pokud bych neměl vymyšlený dobrý byznys a byl tedy krok napřed, ale to já bych nebyl. Tak doufejme a věřme, že takových jako Vy je v církvích drtivá většina a že to povede k většímu sebevědomí, tedy i odvaze (aby to nebyla vděčnost!!!!). Solidaritu a pomoc bližním vám přikazuje Zákon, o charitu se tedy nebojím, i když jí není nikdy dost.
FO
paní Oupická a pane Vodičko, za zajímavou a noblesní debatu. Tak nějak by se měla společnost "rozdiskutovat". Připravili jsme se skupinou přátel hlas za katolíky, vyjde to v pondělí v Referendu.
Restituce je opravdu zapeklitá věc, z pohledu zevnitř církví. Například z katolické strany znějí i obavy, že se vrácený majetek postupně vytuneluje a církev nebude mít zase nic, resp. někteří v církvi nebudou mít skoro nic, jiní budou mít hojnost. A zase jsou obavy, že příští levicová vláda by nedala nic a mohla i omezit nebo zastavit financování církví.
Problém je taky to, co nakousla paní Oupická - oficiálně mluví za církev vždy nějaký orgán, liší se to jen podle struktury, v ČCE je to synodní rada, u římskokatolíků Česká biskupská konference. Ale když ta centrální autorita mlčí nebo nemluví důrazně, je potřeba, aby se ozvali ti "dole"!
Restituce je opravdu zapeklitá věc, z pohledu zevnitř církví. Například z katolické strany znějí i obavy, že se vrácený majetek postupně vytuneluje a církev nebude mít zase nic, resp. někteří v církvi nebudou mít skoro nic, jiní budou mít hojnost. A zase jsou obavy, že příští levicová vláda by nedala nic a mohla i omezit nebo zastavit financování církví.
Problém je taky to, co nakousla paní Oupická - oficiálně mluví za církev vždy nějaký orgán, liší se to jen podle struktury, v ČCE je to synodní rada, u římskokatolíků Česká biskupská konference. Ale když ta centrální autorita mlčí nebo nemluví důrazně, je potřeba, aby se ozvali ti "dole"!
LV
Milý pane Outrato, teď jste to přesně trefil a děkuji za takový hlas zevnitř obce katolíků. Již jsem pár hlasů zaznamenal, nejvýrazněji asi T. Halíka, který nemlčí ani v jiných věcech (a má u Salvátora "nabito" - to není náhoda). Také jsem mj. ale zaznamenal několik názorů, že se velká část vráceného majetku bude muset velmi rychle prodat, protože s ním církev nebude umět hospodařit, anebo to bude potřebovat jinak kapitalizovat. A to je další důvod mé obavy. Privatizace veřejného sektoru kolem nás... A proti tomu bychom měli - my dole - společnými silami bránit., neb je to "náš" životní prostor.
PM
aby projekt zvaný privatizace církevního majetku byl zázračnou silou uchráněn od tradičního privatizačního umu současné, vládou zaštítěné kleptokracie.
Konec konců i když k zázraku nedojde - marginalizované církeve nacházely vždy podporu u levice, a sounáležitost s levicí - obhájců chudých. Pomyslel jsem si.
Konec konců i když k zázraku nedojde - marginalizované církeve nacházely vždy podporu u levice, a sounáležitost s levicí - obhájců chudých. Pomyslel jsem si.
DK
February 12, 2012 v 21.16
Co se týče vyrovnání, tak ať už osobně dospěju k čemukoliv, rozhodně bych se nepřidala k nějakému veřejné kritice jako že z nitra církve, protože by to byl podraz vůči těm z vedení církve, co u všech jednání byli, nechali na tom kus života, nervy, celou dobu byli taky v kontaktu s věřícími napříč církví a kdo měl námitky, mohl je bohatě vyjádřit. I když ta diskuse taky nebyla úplně optimální. Joela Rumla upřímně lituju, že to měl na hřbetě a ještě se stal mediální tváří vyrovnání. Za ČCE se navíc sešel mimořádný synod, který vyrovnání akceptoval. Tak se nechám překvapit, jak to pojme pan Outrata s přáteli.
Formulovat postoje k zásadním věcem zdola, tam kde „ti nahoře“ mlčí, to samozřejmě je třeba. V protestantských církvích je to celkem přirozené, když iniciativa vyjde zdola. Akorát je jistě lepší, když to je nějaká zřetelnější a širší síla, která si udělá o čemsi jasno, že nelze mlčet. Já kolem sebe takovou sílu – v této diskusi konkrétně co se týče sociální situace v ČR - nějak nevidím.
Žolíka jsem vytáhla, pane Vodičko, za Vás, protože máme na mysli zřejmě totéž? (Duchovní tunel byl samozřejmě horší, ale měl i hospodářský rozměr ve výši pár miliónů, o které jsme byli jakožto vytěsněné tradiční sbory bratrsky obráni).
Co se týče Sokola, tak do toho se dokážu vžít, i když dnešní situaci neznám. A je pravda, že ani u jakkoliv velkých restituentů se jistě nepočítalo, kolik že na zabaveném majetku stát vydělal (a jaké že jsou ty celkové nevyčíslitelné, i morální škody. Tyhle počty ale stejně tak slouží jako sebeobrana, že placení duchovních není na úkor daňových poplatníků, ale z výnosů zabaveného majetku a že to takhle i tehdy komunisti deklarovali.) Církve nejsou něco jako spolek zahrádkářů. Ale ten rozdíl není zase až tak radikální. Ok, v tomto mi už ona nespravedlnost docvakává. I když drobné otazníky zůstávají.
Do naší situace jste se vžil myslím velmi empaticky. Těší mě, že na Vás působím důvěryhodně a svým způsobem jako symbol naděje, že to většinově s tím majetkem a penězi církvím nemusí dopadnout špatně. Sama bych za sebe ruku do ohně nedávala. V hospodářských věcech se dá uklouznout, ani člověk neví jak, ani nemusí mít nekalé úmysly.
Myslím, že tím jsme téma dočasně, šťastně a užitečně vyčerpali. Uvidíme.
A v duchu pana Petráska – v podstatě mají církve a levice stejný závazek: stát na straně chudých, slabých, utiskovaných. A tedy i závazek solidarity, pokud by se jeden či druhý stal předmětem útisku a nespravedlnosti. Jen kdyby pak nebylo mnohdy tak těžké rozlišit, kdo je kdo a co je co.
Formulovat postoje k zásadním věcem zdola, tam kde „ti nahoře“ mlčí, to samozřejmě je třeba. V protestantských církvích je to celkem přirozené, když iniciativa vyjde zdola. Akorát je jistě lepší, když to je nějaká zřetelnější a širší síla, která si udělá o čemsi jasno, že nelze mlčet. Já kolem sebe takovou sílu – v této diskusi konkrétně co se týče sociální situace v ČR - nějak nevidím.
Žolíka jsem vytáhla, pane Vodičko, za Vás, protože máme na mysli zřejmě totéž? (Duchovní tunel byl samozřejmě horší, ale měl i hospodářský rozměr ve výši pár miliónů, o které jsme byli jakožto vytěsněné tradiční sbory bratrsky obráni).
Co se týče Sokola, tak do toho se dokážu vžít, i když dnešní situaci neznám. A je pravda, že ani u jakkoliv velkých restituentů se jistě nepočítalo, kolik že na zabaveném majetku stát vydělal (a jaké že jsou ty celkové nevyčíslitelné, i morální škody. Tyhle počty ale stejně tak slouží jako sebeobrana, že placení duchovních není na úkor daňových poplatníků, ale z výnosů zabaveného majetku a že to takhle i tehdy komunisti deklarovali.) Církve nejsou něco jako spolek zahrádkářů. Ale ten rozdíl není zase až tak radikální. Ok, v tomto mi už ona nespravedlnost docvakává. I když drobné otazníky zůstávají.
Do naší situace jste se vžil myslím velmi empaticky. Těší mě, že na Vás působím důvěryhodně a svým způsobem jako symbol naděje, že to většinově s tím majetkem a penězi církvím nemusí dopadnout špatně. Sama bych za sebe ruku do ohně nedávala. V hospodářských věcech se dá uklouznout, ani člověk neví jak, ani nemusí mít nekalé úmysly.
Myslím, že tím jsme téma dočasně, šťastně a užitečně vyčerpali. Uvidíme.
A v duchu pana Petráska – v podstatě mají církve a levice stejný závazek: stát na straně chudých, slabých, utiskovaných. A tedy i závazek solidarity, pokud by se jeden či druhý stal předmětem útisku a nespravedlnosti. Jen kdyby pak nebylo mnohdy tak těžké rozlišit, kdo je kdo a co je co.
+ Další komentáře