Když se člověk chce v Praze na stanici I. P. Pavlova nebo Florenc rychle dostat do metra, musí obvykle kličkovat mezi nástrahami silně odhodlaných lovců lidí, kteří se šikují už v širším okolí. Jindy tak vlezlí Svědkové patří v metru k těm nejméně obtěžujícím, protože si své věže stráží někde tiše v koutku a čekají, jestli se někdo zastaví na kus řeči o konci světa. Noviny Metro zdarma si ze stojanu vezme, komu záleží na tom, aby za své peníze dostal odpovídající kvalitu. Prodavači bez domova poctivě pracují a nabízejí za peníz zajímavé čtení, Nový prostor. Časopis kupuji a přeji jim nový domov.

Chápu rovněž, že různé nevládní organizace, které jdou s dobou a prodělaly už několik školení expertů na práci s veřejností, mají puzení vyslat do ulic své nadšené dobrovolníky, aby s neziskovým poselstvím oslovovali pasanty. Na mladé nadšence v neformálním odění se usmívám a při chůzi říkám: „děkuji, vaši organizaci znám a spolupracuji s ní“ (to je většinou pravda). Když jde o Člověka v tísni, užívám jen první část odpovědi.

No a pak jsou ti další. Ti, kdo němě člověku vrazí pod nos nějaký letáček, s kterým stojí zpravidla v nejužším místě, kudy se davy musí propasírovat. Někdy si letáček bezmyšlenkovitě vezmu. Nevím proč, stejně ho hodím do nejbližšího koše. Jiného kalibru jsou různé průzkumy chování konzumentů, před kterými panicky prchám, takže nevím, o co vlastně jde, ale někdy na útěku ještě zaslechnu něco o mobilním operátorovi, hypermarketech a tak podobně. Už když vidím postavu v korektním oblečení s deskami v rukou, nasazuji nepříčetný výraz a mumlám ne, děkuji, nemám čas, nemám zájem, spěchám. I když jsem zdvořilý, někteří se tváří dotčeně. Docela je chápu, protože si umím představit, že člověk přijme místo lovce lidí, asi jen když je sám v zoufalé situaci. Každý si musí nějak opatřit živobytí, ale nechci se na tom podílet. Stejně jako ze zásady neodpovídám na telefonické průzkumy, s kterými obtěžují o víkendech nebo po večerech. Nic jim do toho není.