No sláva. Tradičně měšťanská Vídeň konečně odložila kosmopolitní pózu, vzpamatovala se a řádně zakázala pouliční žebrotu. Našinec sice ví, že to udělala především natruc Brnu, které přijalo příslušnou vyhlášku také, a nad to ji doplnilo o zákaz veřejného popíjení (a vůbec je ve všem lepší), ale stejně: čisté město je čisté město, Stadt als Stadt.

Víme, ono to naše Brno nebývalo v létě nikdy nic moc: fotříci na dovolených, studenti v trapu, všude jen horko, prázdno a zavřeno. Nuzáci na asfaltu vyčnívali jako sochy.

Ovšem letos, po vyhlášce, to je jiná: šum a ruch, i nepřítomných dovolenkářů povážlivě ubylo, ale především: ulice zaplnili mladí, pohlední a intenzivně pracující lidé. Pasivní žebrotu u nich nevidět (vždyť je zakázána!), o to horlivěji však vyžadují peníze — na nemoci, na vesničky, na přírodu, na lepší tarif, na doktory, na cit i na špatné svědomí; nejčastěji pak na univerzální „postižené děti“.

Člověku, který je donucen skrz hlavní pěší zónu chodit do práce, se na přeskáčku vybavuje obraz Nerudova měšťáka, který ve sto čtyřicet let starém fejetonu podobně klopí zrak do země, uhýbá očima a posléze kličkuje postraními uličkami, a příběh, ve kterém se píše o jeruzalémském tržišti v chrámu. Komerční lákači se mísí s nabízeči slev, brigádníci-aktivisté s rozdavači letáků, prodavači parfémů s pověřenci výzkumných agentur a telefonní poradci s agenty zábavních center. Lidí, kteří nemají zištný zájem, zůstává na prázdninových ulicích menšina, a tak je našinec tlačen do role konzervativního moralizátora, neboť jen jeden takovýto průchod ho připraví o veškerý nadhled.

Já vím... Ono se chápe, že peníze svěřené takovýmto výběrčím půjdou z většiny na chvalitebné věci. Ono se ví (a ještě pamatuje), jak těžké je přes léto v Brně sehnat práci, a taky se tuší, že kdyby nebyli tito celníci řádně vymydleni, těžko by něco vydělali. Ale i tak: ono to v člověku prostě bublá. A nejraději by je hnal.

Zatímco tradiční žebráci — a nyní prosím stranou další rozměry jevu — se s duchem města a jeho veřejného prostoru dokázali snést, noví, čistí a výjimkou z vyhlášky povolení ho ničí. Nežijí zde, jenom somrují; nediskutují, jenom apelují na zbytky sentimentu.

Těžko se rozumí logice, jež řeší chudobu nejnižších sociálních vrstev zákazem apelu na charitu (když už se odcizila solidaritě), a přitom nechává středy měst s duší zaplavit sezónními žebráky nového typu. Bylo by zajímavé zjistit, zda nás i v tomto Vídeňáci napodobují. Podle die Presse jim vadí spíše žebrota ve velkém organizovaná a založená na aktivním citovém vydírání. Ale přeci nemohou být dál než Brňáci.