V noci z osmého na devátého dubna zemřela ve věku šestaosmdesáti let Marie Houšková, rodačka ze Stroužného, která byla označována za poslední kladskou Češku. Narodila se v obci, které se podobně jako mnoha jiných ve střední Evropě dotkl nucený transfer obyvatelstva po druhé světové válce. Marie Houšková patřila k těm lidem, kteří zůstali shodou okolností žít ve svém rodišti i poté, co se obyvatelstvo vyměnilo.

Kladsko je součást území, které po druhé světové válce nově připadlo Polsku. Na rozdíl od Slezska bylo Kladsko po celý středověk součástí českého státu. Až v roce 1742 bylo v důsledku prohrané války odstoupeno Prusku. Ve dvacátém století se ještě asi v jedenácti příhraničních obcích mluvilo v domácím prostředí česky, ačkoliv zdejší lidé sami sebe označovali spíše za Němce než za Čechy. Po roce 1945 byla většina původních obyvatel vysídlena, někteří z nich hledali nový domov v Československu, někteří v Německu.

S Marií Houškovou jsem se setkal během svého folkloristického výzkumu zaměřeného na kladské písničky. Nebyl jsem jediný, kdo ji navštěvoval kvůli tomu, aby se vyptal na život někdejší české komunity. Do její chaloupky na okraji Stroužného za ní přicházeli studenti, novináři i televizní reportéři. Poznal jsem ji jako pozoruhodnou osobnost, člověka silně nábožensky založeného a s velkou láskou k písničkám i se smyslem pro humor.

Víra i píseň se u ní spojovaly. Nejraději měla nábožné písničky a jejich zpívání přirovnávala k modlitbě. Jednou v této souvislosti prohlásila: „To mám takovou jako misi, já něco chci taky, víte, jako dynujou a něco vydynujou, tak já si myslím, že zpívání taky může něco pomoct, nejenom mně, ale i iným.“ Mluvila ještě krásným kladským nářečím, jehož půvab bohužel nelze do psaného slova plně přenést.

Marie byla nejlepší zpěvačka, s jakou jsem se v Kladsku setkal, byť její repertoár v té době už nebyl zjevně tak rozsáhlý jako v mladších letech. Zaznamenal jsem díky ní několik cenných písniček a rozšířil tím dostupné poznatky o tradiční kladské písni. Systematicky se jí dosud věnoval pouze Josef Štefan Kubín v době ještě před první světovou válkou. Jeho důkladná sběratelská činnost v Kladsku i jinde patří k tomu nejcennějšímu, čím se může česká etnologie vykázat. To, že se na počátku jednadvacátého století podařilo jeho sběry ještě alespoň něčím doplnit, považuji za malý zázrak.

K těm písničkám, které Kubín v Kladsku nezapsal, patří kladská varianta i jinde v Čechách známé písně Okolo měsíce. Podle Marie Houškové ji zpívala děvčata ze sousední Bukoviny na posměch „hošum na Stroužnym“:

Okolo měsíce kola se dělají,

ty strouženský mládenci tisíce hledají.

Tisíce hledají, sami je nemají, jen ty jedny kalhoty ještě roztrhaný.

Při mé poslední návštěvě na podzim loňského roku si paní Houšková stěžovala, že už ji ani to zpívání netěší. Její mysl se v té době stále častěji obracela k Bohu, k němuž se nyní odebrala. Spolu s ní odešla i část lidské paměti tohoto místa. V jejím případě plně platila obecná poučka, že kulturu své původní komunity v sobě lépe uchovávají ti, kdo zůstali žít na svém místě, a to i tehdy, když se jejich okolí proměnilo. Z tohoto hlediska jí označení „poslední kladská Češka“ patřilo právem, byť ještě žijí někteří pamětníci mimo samotné Kladsko.

Pohnuté století

Nelze se nezmínit o tom, jak se v jejím životě promítly pohnuté dějiny dvacátého století. Vyrůstala v nacistickém Německu, doma se však mluvilo česky a také se tehdy ještě chodívalo na českou stranu za tanečními zábavami. Po válce začaly být hranice oproti předchozímu období poměrně silně střeženy, a Marie se na větší část života ocitla v socialistickém Polsku. Teprve v devadesátýh letech bylo možné, aby se kladští rodáci žijící České republice, Německu a Polsku opět bez překážek setkávali. Rozporuplnost kladské identity dobře vystihuje její věta: „Srdce mám české, hlavu německou a papíry polské.“

Poválečný odsun možná také přispěl k tomu, že se nikdy nevdala. Raději zůstala doma, aby se starala o matku, než by následovala svého nápadníka do západního Německa. Ona sama pak věřila, že jí Bůh nedal to poslání mít vlastní děti.

Myslím, že Marušku (tak jí říkali její přátelé) by potěšilo, kdybych ji věnoval svou vzpomínku skrze písničku. Dovolte mi proto, abych na závěr ocitoval část její nejoblíbenější. Měla ji neodlučně spjatou se vzpomínkou na maminku:

Když milý Pan Ježíš na nebe stupoval,

svou milou matičku na zemi zanechal.

Nenech mě, synáčku, nenech mě na zemi,

já chci raděj býti s tebou tam na nebi.

Nemože, matičko, nemože to býti,

ty musíš, Maria, na zemi zemřiti...

Až budu synáčku, na zemi umírat, pošli své anděle mou duši odebrat...