Než jsem se odebral do volebního týmu Jiřího Dienstbiera dřít na jeho prezidentské kampani, v posledním svém sloupku v DR jsem se kriticky vyjádřil k prezidentskému kandidátovi Miloši Zemanovi. Zároveň jsem podotkl, že můj názor nesdílí zdaleka všichni sociální demokraté, ani jejich voliči, a že mnoho z nich bude Miloše Zemana volit. A tak se také stalo.

Když se Miloš Zeman dostal do druhého kola (což jsem očekával) s Karlem Schwarzenbergem (což jsem neočekával), bylo nám ve štábu Jiřího Dienstbiera jasné, že lepšího soupeře si Miloš Zeman přát nemůže. Tato dvojice kandidátů vyhrotila závěrečnou fázi voličského rozhodování do kontrapozice levice versus pravice a už tento fakt odsuzoval Karla Schwarzenberga k prohře. ČSSD nemohla ve druhém kole nepodpořit Miloše Zemana (byť s jistou distancí) proti představiteli pravicové a navíc nejneoblíbenější a nejasociálnější vlády po listopadu 1989. Snaha volebního týmu Karla Schwarzenberga vymanit jej ze spoluzodpovědnosti za tuto vládu mohla vytvořit vlnu, která jej vyplavila maximálně do druhého kola, avšak sílu na to, aby jej vyplavila na Hrad, již neměla.

Zajímavé bylo mezi prvním a druhým kolem sledovat, jak faktor pravice versus levice rozdělil samotnou intelektuální levici v otázce, nakolik je Zeman levicový a nakolik je pro levičáky vůbec volitelný. Řada z nich se nakonec přidala na stranu Zemana, když řešili rébus, kdo z dvojice kandidátů představuje menší zlo. Byli mezi nimi i otevření podporovatelé Jiřího Dienstbiera z prvního kola (např. Jan Keller, Erazim Kohák), většinou však šlo o negativní volbu - nevolili až tak pro levicového Zemana jako proti pravicovému Schwarzenbergovi.

Byla zde ale druhá skupina, často se v ní objevovali známí levicově orientovaní političtí komentátoři či aktivisté (Jiří Hanák, Alexandr Mitrofanov, Petr Uhl, Anna Šabatová, Jiří Pehe, Eliška Wagnerová….), kteří otevřeně přiznávali, že považují za menší zlo volbu Karla Schwarzenberga, a to ze dvou důvodů: a) zpochybňovali čistotu Zemanova levicového rejstříku; b) obávali se o osud sociální demokracie v důsledku Zemanovy snahy vyřídit si s některými sociálními demokraty účty za jejich údajnou zradu v prezidentské volbě 2003.

Rozumím všem, kteří volili Zemana jako menší zlo, protože věřili v jeho levicovou orientaci, a jsem přesvědčen, že tento ohled byl rozhodující pro většinu jeho voličů. Zeman si však zřejmě nebyl zcela jistý, zda se dá s touto kartou spolehlivě vyhrát, a proto zabrnkal na nacionalistickou strunu. Nahrál mu v tom Karel Schwarzenberg svým naprosto neomaleným výrokem, v němž vytrhl Edvarda Beneše z dobového poválečného kontextu a jeho spoluzodpovědnost za poválečný odsun sudetských Němců začal posuzovat měřítky dnešního haagského tribunálu. Od tohoto okamžiku bylo víceméně jasné, že s Karlem Schwarzenbergem je konec.

Zeman hozenou rukavici zvedl a rozehráním nacionalistické, místy až šovinistické a xenofobní partitury si své vítězství pojistil. Bývalé Sudety, ve kterých v prvním kole volilo mnoho voličů Jiřího Dienstbiera a Jana Fischera, byly jeho.

V tuto chvíli se pochybnosti části levice o Miloši Zemanovi ještě prohloubily. Vystihlo je Stanovisko ProAltu k druhému kolu prezidentské volby: „Neděláme si iluze o Miloši Zemanovi. Jeho veřejná vystoupení plná rasismu, xenofobie a šovinismu všeho druhu jsou odpudivá. Musíme konstatovat, že v prezidentských volbách moderní, progresivní levice prohrála.“

Nejsem si jist, zda Miloš Zeman sám je rasista, xenofob a šovinista. Osobně si myslím, že spíše ne. V průběhu jeho prezidentské kampaně jsem si ovšem opět uvědomil jednu podstatnou vlastnost demokratické levice. Jde-li nám levičákům o nějaký vyšší mravní cíl, a říkejme tomu pracovně třeba socialismus, v němž nalézáme řešení sociální otázky, nemůžeme používat metody „vše je dovoleno“, resp. nesmíme vážnost tohoto cíle devalvovat prostředky jeho dosažení. Přesně takto totiž pohřbili socialismus komunisté stalinského ražení.

Pokud tuto zásadu levice ignoruje, obávám se, že přestává být demokratickou levicí a snad i levicí vůbec. Nacionalismus, rasismus, šovinismus, xenofobie jsou kulturní deformace, které nepatří k levicovým hodnotám, ale do ideového arzenálu extrémní pravice. Jestliže je použijeme jako prostředky k řešení sociální otázky, tak už nejsme sociální demokraté nebo demokratičtí socialisté. Zvláště sociální demokracie se tady musí mít na pozoru.

Mise sociální demokracie se nevyčerpává řešením sociální otázky v omezeném smyslu saturace materiálních potřeb a na nich stavěných sociálních jistotách. Sociální demokracie musí pojímat řešení sociální otázky jako jednu z cest kulturního pozdvižení občanů ke svobodě. Materiálně saturovaný občan těšící se z mnoha sociálních jistot nemusí být ještě svobodný. V lepším případě může být zotročený omezenou kulturou spotřeby, v horším případě státní policií.

Takže naše levicovost se v zásadě prokazuje už při volbě politických prostředků. Nelze, samozřejmě, u sociálně frustrovaného občana očekávat nějaký vytříbený cit pro volbu prostředků, jak mu jeho život ulehčit, stojí-li tváří tvář bezostyšně asociální politické a ekonomické moci. A ani demokratický levicový politik nemůže vždy jednat v rukavičkách. Měl by mít ale každopádně vytříbenější smysl pro volbu prostředků než pravicový politik a jít v tom příkladem.

Jestliže totiž svůj morální cíl nikdy nedokáže zcela naplnit, resp. může se k němu maximálně jen přibližovat, pak je tu vzájemný vztah prostředku a cíle mnohem intimnější: cíl je tu prostředkem a prostředek cílem. Jestliže se prostředek od cíle „metafyzicky“ oddělí, tak sebeušlechtilejší cíl může být zcela zdiskreditován špatně zvoleným prostředkem k jeho dosažení.

Chce se mi věřit, že Miloš Zeman bude prezidentem, který se nebude chtít zařadit mezi hrobaře naší demokracie, ale mezi její tvůrce, a že naplní očekávání levicových voličů, nejenom těch konzervativních, ale i těch liberálních. Pak by ovšem i on měl více dbát na harmonii prostředků a cíle. Pokud by dál vyvolával démony nacionalismu, šovinismu, xenofobie, populisticky nadbíhal nejrůznější společenské sedlině, pak vygeneruje poptávku po větším machrovi, než je on sám, který se už ovšem nezakecá. A to už pak bude opravdu zle.