Nebývalé vyostření společenské atmosféry v posledních dnech kampaně před druhým kolem prezidentských voleb a nakonec i jejich výsledek můžeme přičítat mimo jiné ochotě značné části společnosti naslouchat xenofobní, nacionálně populistické rétorice. Existuje ovšem důvod, proč získala tato taktika odezvu, a to zejména u nižších středních tříd.

Jan Keller ve svém zamyšlení o postavení středních vrstev hovoří o jejich vztahu k totalitním tendencím. Ve společnosti se silnou střední vrstvou je právě tato vrstva oporu demokratického systému. Taková situace je charakteristická pro silný sociální stát a předpokládá jakési povědomí „těch níže“ o legitimitě společenského uspořádání. Nedotýkají se jich přímé existenční potíže, mají naději společenského vzestupu.

Naopak když jsou středních vrstvy slabé a mnoha jejím příslušníkům hrozí reálný propad do chudoby, začínají jednat hystericky. V takových chvílích se z nejlepšího přítele demokracie stává její největší nepřítel. Střední vrstvy se mnohokrát v historii staly základní oporou totalitních režimů (notoricky známý je příklad vzestupu nacismu v Německu třicátých let).

V České republice minimálně od nástupu této vlády v roce 2010 soustavně roste míra ohrožení chudobou. Stále více lidí se dostává do situace, kdy například týdenní onemocnění znamená ztrátu zaměstnání, následnou neschopnost zaplacení nájmu a propad na dno. Střední vrstvy se nacházejí v žalostné kondici a ochota naslouchat různým jednoduchým řešením, snaha hledat příčinu jejich mrzké situace v různých náhradních nepřátelích utěšeně roste a s ní roste i obecná verbální agresivita vůči systému.

Poptávka po silném charismatickém vůdci, který konečně udělá pořádek a vykydá ten Augiášův chlév snad ještě nikdy v historii samostatné České republiky nebyla větší.

Až doteď se naštěstí žádný takový neobjevil. Ano, máme pana Vandase, máme Bobošíkovou, či Okamuru. Nikdo z nich naštěstí nemá schopnosti a charisma silné natolik, aby se takové role ujal, byť i tak je jim část české společnosti ochotna důvěřovat.

Neříkám, že Miloš Zeman takovým člověkem je. Podařilo se mu však této společenské atmosféry umně využít. Jeho kampaň před druhým kolem, která se nezdráhala použít prvky nacionálního šovinismu, není jen svědectvím o něm samotném, nýbrž také o společenské poptávce. Od nacionálního šovinismu může být za určitých dějinných konstelací blízko k fašizaci společnosti

Karel Schwarzenberg, který se nejen v této kampani prezentoval jako bytostný demokrat, v prezidentské volbě stanul tváří v tvář tomu, co sám pomáhal vytvořit. Vláda, v níž je místopředsedou, dala mnoho podnětů pro růst hněvu ve společnosti. Vytvořila atmosféru, v níž začíná (nacionálně) populistická rétorika dopadat na úrodnou půdu. Kdo stále nevěřil tomu, že v České republice byla narušena soudržnost společnosti a sociální smír, toho by mělo druhé kolo prezidentské volby přimět ke změně názoru.

Je evidentní, že pro mnoho lidí není morální diskurs určující. Výsledky hovoří jasně o tom, kudy prochází to nejpodstatnější současné dělení společnosti. Šlo o souboj mezi privilegovanými a neprivilegovanými vrstvami, šlo o demonstraci hněvu, který roste v útrobách české společnosti.

Je přitom příliš jednoduché se tomu hněvu vysmívat, dívat se na něj z patra a myslet si cosi o nevzdělaných a zmanipulovaných, jak se vyjadřují například někteří příslušníci pražského salonu. Skutečně může někdo vyčítat nezaměstnanému ze severní Moravy, že odmítl volit někoho, kdo je spojen s — naštěstí už zrušenými — nucenými pracemi? Něco takového naznačuje naprosté nepochopení toho, jaká dynamika ve skutečnosti společnost řídí a ovlivňuje.

Schwarzenbergovo myšlení je sice demokratické, nepřipouští ovšem, že nutným partnerem demokracie musí být i silný sociální stát. Výsledek volby jej konfrontuje s krátkozrakostí takového postoje. A jeho příznivci, kteří nadávají na hloupost Zemanovců a argumentují demokracií, by si měli uvědomit, že jejich „kníže“ pouze stanul před svým vlastním odrazem v rozčeřené hladině.

Pokud se z těchto voleb má společnost nějakým způsobem poučit, nemůže v ní zaznívat výsměch těm, kteří odevzdali svůj hlas Miloši Zemanovi. Je třeba začít těm neprivilegovaným naslouchat. Případná hluchota by se nám všem mohla v budoucnu vymstít. Mohlo by se stát, že přijde někdo, kdo uchopí vzrůstající beznaděj neprivilegovaných vrstev po svém, a Miloš Zeman na hradě bude to poslední, co nás bude v té chvíli trápit.