Zatímco oblohu nad Perským zálivem křižují rakety, bomby a drony, obavy z ještě ničivějšího konfliktu v Tichomoří sílí. Deeskalace nové studené války mezi Spojenými státy a Čínou se musí stát jednou z priorit dnešního světa. K tomu je však třeba vyvrátit jeden hluboce zakořeněný mýtus, který pravděpodobnost války ještě zvyšuje: představu, že Čína ke své prosperitě dospěla „podvodem“, jaksi nepoctivě.

Čínská ekonomika k závažným globálním makroekonomickým nerovnováhám nepochybně přispívá — a je třeba je řešit. To je však něco zcela jiného než pohodlný narativ, jímž západní elity omlouvají vlastní selhání: představa, že Čína za svůj vzestup vděčí především lsti, nepoctivosti a podvodu. A nejde jen o účelovou fikci. Tím, že do jisté míry připravuje západní veřejné mínění na možnost války, je i politicky nebezpečnou.

Pět mýtů o čínském ekonomickém úspěchu

Tento mýtus se zakládá na pěti falešných obviněních. První z nich říká, že Čína „ukradla“ duševní vlastnictví západních firem. Ve skutečnosti však západní nadnárodní společnosti po desetiletí soupeřily o přístup na obrovský čínský trh a výměnou za tento přístup dobrovolně předávaly své know-how.

Čínské vedení, uvažující v horizontu několika desetiletí, jim jednoduše nabídlo dohodu, kterou bylo těžké odmítnout: vstupte na náš trh, ale naučte naše lidi vyrábět vaše produkty. Západní generální ředitelé, soustředění na výsledky nejbližších kvartálů a okouzlení příslibem velkolepých střednědobých zisků, na takovou podmínku ochotně přistoupili.

Druhé obvinění tvrdí, že Čína uměle podhodnocuje svou měnu. Takový argument však předpokládá, že existuje jakýsi „správný“ směnný kurz — a že čínské úřady drží jüan pod jeho přirozenou úrovní. Teoreticky by za správný kurz bylo možné považovat ten, který vyrovnává běžný účet dané země. V praxi by to ovšem znamenalo připustit, že americký dolar je výrazně nadhodnocený, jak ostatně naznačuje dlouhodobě vysoký deficit běžného účtu Spojené státy.

Jinými slovy, obviňovat Čínu z příliš nízkého kurzu jüanu je jen druhou stranou tvrzení, že Spojené státy financují své deficity díky schopnosti přitahovat zahraniční kapitál. Západ, jehož prosperita je do značné míry opřena o nadhodnocený dolar, tak v tomto ohledu sám stojí na velmi vratkých základech.

Třetí výtka se týká čínských kapitálových kontrol, které bývají vykreslovány jako další forma „neférové hry“. Opravdu jsme už zapomněli, že zlatý věk poválečného kapitalismu — éra brettonwoodského systému v padesátých a šedesátých letech — stál právě na kapitálových kontrolách uplatňovaných ve Spojených státech, Evropě i Japonsku?

Důvod byl přitom prostý: žádná vláda nemusí ponechat svou ekonomiku napospas přílivu spekulativního kapitálu řízenému momentální náladou finančních trhů, stejně jako nemusí bezmocně přihlížet nekontrolovanému odlivu kapitálu vyvolanému proměnlivými očekáváními investorů.

Čtvrtý pilíř tohoto mýtu — tvrzení o údajném přebytku výrobních kapacit čínského průmyslu — vyvracejí dostupná data: využití výrobních kapacit v Číně se pohybuje pod 75 procenty, tedy na nižší úrovni než ve Spojených státech. Zisky čínských exportérů navíc rostou meziročně o více než deset procent. Hovořit v této situaci přebytku výrobních kapacit je proto přinejmenším zavádějící.

Toto obvinění slouží jako obranný mechanismus proti tomu, co západní elity ve skutečnosti znepokojuje nejvíce: mimořádná konkurenceschopnost Číny, jíž dosáhla díky dlouhodobému strategickému plánování a masivním investicím do kvalitního, technicky orientovaného a široce dostupného vzdělávání.

Když vidíme, jak firma v Šen-čenu dokáže vyvinout čtyři prototypy za zlomek času i nákladů, které v Stuttgartu či v Illinois stačí sotva na jeden, je obtížné věrohodně tvrdit, že čínská konkurenceschopnost je výsledkem dumpingu. Tento výklad je však pro západní politiky přijatelnější než otevřeně přiznat voličům, že Čína vybudovala mimořádně efektivní a decentralizovanou „neurální síť“ výrobní inteligence.

Páté — a patrně nejčastější — obvinění tvrdí, že Číňané málo spotřebovávají a že jejich mzdy zůstávají uměle nízké. Možná ano — ale ve srovnání s kým? Spotřebitelské výdaje v Číně rostly výrazně rychleji než v jiných asijských průmyslových ekonomikách úzce propojených se Západem — od Japonska a Jižní Koreje až po Indonésii a Malajsii. Navíc v okamžiku, kdy tyto „zázračné ekonomiky“ dosáhly srovnatelné úrovně rozvoje, jejich spotřeba obvykle zaznamenala výrazné zpomalení růstu — jev, který se v Číně zatím ve stejné míře neprojevil.

Stejně tak čínské mzdy dramaticky vzrostly. Ještě před dvěma desetiletími byly hodinové náklady práce v čínském průmyslu nižší než v Indii. Od té doby se však v Číně zvýšily zhruba osminásobně, zatímco v Indii se jen zdvojnásobily. Dnes jsou tak mzdy v Číně vyšší než v kterékoli jiné rozvojové asijské ekonomice.

Slepota Západu vůči vlastnímu selhání

Tyto skutečnosti se v západních centrech moci neuznávají snadno. Technologická vyspělost Číny představuje pro západní korporace, které se po dlouhou dobu považovaly své pozice za nedotknutelné, hrozbu. Další rozvojové země se navíc stále častěji obracejí k Číně jako ke spolehlivějšímu a často i výhodnějšímu zdroji kvalitního zboží a technologií. Obvinění z „podvádění“ je sice pochopitelnou reakcí, ale Západ by měl tuto situaci využít spíše k sebereflexi — protože bez věcného a střízlivého pohledu na svět je mír jen obtížně udržitelný.

A pravda je taková, že západní korporace s Čínou neprohrály v soutěži — ony se jí v mnoha případech samy otevřely a přizpůsobily jejím podmínkám. Přesunuly výrobu do zahraničí, oslabily vyjednávací sílu odborů a s vidinou rychlého zisku postupně předávaly svého know-how i části výrobních řetězců.

Zatímco Spojené státy, Spojené království a Evropská unie zachraňovaly finanční sektor, vedly nákladné konflikty a řešily vlastní strukturální nerovnováhy, Čína investovala do vzdělání, železniční infrastruktury, zdravotních systémů, obnovitelné energie, chytrých sítí a rozsáhlých výrobních systémů propojujících výzkum, vývoj i samotnou produkci — tedy do výrobní základny schopné souběžně inovovat i škálovat, s níž většina západních ekonomik jen obtížně soupeří.

Je načase, aby Západ přestal přenášet odpovědnost za rozhodnutí svých velkých korporací, finančních elit i jim podřízených politických reprezentací na Čínu. Sankce tak často fungují spíš jako náhrada za hospodářskou politiku než jako jasná strategie.

Ještě závažnější je však riziko, že zjednodušující a často polarizující sinofobní narativy — šířené těmi, kdo zároveň nesou díl odpovědnosti za chaos v jiných regionech, včetně nedávného vývoje v Perském zálivu — mohou vytvářet atmosféru, která usnadňuje eskalaci napětí a posouvá svět blíže k nerozvážnému vojenskému konfliktu v Tichomoří.

Z anglického originálu Telling the Truth About China’s Success na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.