Miloslav Stingl, etnograf, spisovatel a cestovatel, jeden z nejvydávanějších českých autorů všech dob, byl skutečně nevšední osobností. On sám často říkal, že před rokem 1989 byl pro tehdejší režim exotem, jakýmsi nezařaditelným a nakonec neškodným a nepoužitelným tichým bláznem. Nutno ovšem říci, že jeho životní příběh by byl zřejmě výjimečný a exotický za jakéhokoli režimu.

Rodák ze severočeské Bíliny, kde spatřil světlo světa 19. prosince roku 1930, nikdy nevynikal vysokým vzrůstem a ve školních letech si bohatě užil šikany ze strany spolužáků. Sám tyto zkušenosti z dětství považoval za jednu z „třináctých komnat“ svého života.

Unikal do světa knih a cizích jazyků, které se učil z učebnic pro samouky. V deseti letech ovládal angličtinu, ruštinu, španělštinu a základy italštiny. V deseti letech si také nakreslil atlas světa se sto padesáti zeměmi a celkem podrobným plánem svých budoucích cest a výzkumných výprav na různé lokality, včetně trasy cesty kolem světa, která se podobala Verneově Cestě kolem světa za osmdesát dní. Co je ale důležitější, podobala se velmi přesně třetí z jeho vlastních budoucích cest kolem světa. Za život jich podnikl celkem čtrnáct.

Už jako školák psal dobrodružné romány, jeden z nich byl situován do Himálaje. Vypadá to, jako by si náplň naprosté většiny vlastního života — cestování a psaní — naplánoval již v dětství, a pak celý život jen plnil svůj plán, či své sny.

Nebyla to ovšem úplně přímočará cesta, na studium etnologie bylo dost těžké se dostat, tak nejprve vystudoval mezinárodní právo. A až o několik let později se mohl zapsat na vytouženou etnologii.

Pracoval v Československé akademii věd jako expert především na Latinskou Ameriku, konečně mohl cestovat a psát. Jeho knihy se hodně četly, dobře prodávaly a hojně překládaly. Celkem vyšlo přes sedmnáct milionů výtisků jeho více než čtyř desítek knih v překladech do několika desítek světových jazyků, což je stěží představitelné číslo.

A není zdaleka jediné. Na cestách světem, ne v poslední řadě na palubě lodí, strávil za život celkem přes dvacet let. Navštívil za život přes 150 zemí. Domluvil se sedmnácti jazyky včetně mnoha jazyků indiánských a domorodých kmenů.

Asi nejpozoruhodnějším číslem v životě proslulého cestovatele je ale 280. Přesně tolik bylo nevybalených kufrů, které autor Stinglova rozsáhlého životopisu vydaného v roce 2016 brněnským nakladatelstvím Jota Adam Chroust nalezl v Stinglově domě při výpravě za opravou prasklého kotle.

Adam Chroust spolu s dalším z cestovatelových přátel Štěpánem Rusňákem nazvali toto nečekané dobrodružství „Operace Tutanchamon“. Cestovatelova manželka Jana to ovšem popisovala tak, jako by se v domě rázem odkrylo několik nových místností. Zde se hodí zmínit, že Miloslav Stingl byl otcem tří dětí, na něž ovšem, a to byla další z jeho třináctých komnat, měl zejména za jejich dětství příliš málo času.

Pozoruhodných a vskutku exotických položek nabízí život Miloslava Stingla opravdu nepřeberně. Na Nové Guinei byl svědkem kanibalismu. Stal se jediným Čechem, který se kdy stal čestným náčelníkem indiánského kmene, konkrétně severoamerických Kikapú. Jméno, které mu při té příležitosti kmen udělil — Okima, ale podle svých vlastních slov raději nepřekládal, znamená totiž „Ten, který vede“ nebo jednoduše „Vůdce“.

S předlistopadovým režimem uzavřel cestovatel a spisovatel dohodu, která byla nakonec výhodná pro obě strany. Za překlady svých knih v mnoha západních zemích inkasoval nemalé příjmy, z nichž si režim nechával třicet procent a za zbytek mohl Stingl financoval své cesty a věnovat se psaní.

Je celkem pochopitelné, že se o něj zajímala Státní bezpečnost, chtěla ho získat ke spolupráci, podle jeho životopisce Adama Chrousta se ale nikdy nedospělo dál než ke kategorii „prověřovaná osoba“. Jeho osobní svazek byl skartován v roce 1979.

Sám Stingl svoji zvláštní pozici popisoval tak, že Američané ho považovali za agenta Sovětů a Sověti zase za agenta Američanů. Vlastně to nezní až tak nepravděpodobně, skutečně musel působit těžko zařaditelným dojmem. Potvrzuje to jeho setkání s dalajlamou, kterého navštívil v roce 1974 v Dharamsale, samozřejmě bez vědomí československých úřadů.

Československý cestovatel se tibetského duchovního vůdce údajně chtěl pouze zeptat na řadu věcí ohledně buddhistického náboženství. Dalajlama ho ovšem pokládal za politického vyslance socialistického bloku a představoval si, že ho může seznámit s Leonidem Brežněvem nebo s premiérem Mongolska.

Řada dnešních českých cestovatelů považuje Miloslava Stingla za svůj vzor. Dá se asi říci, že vzhledem k jeho jazykové vybavenosti, obrovským znalostem a cílevědomosti je to vzor těžko dosažitelný. Právě při pohledu na jeho život, který se paradoxně zastavil v době zákazu překračování hranic, je dobře vidět, jakou proměnou prošlo cestování v posledních několika desetiletích.

Pro toho, kdo vyrůstal v 70. a 80. letech a nestal se později nadšeným cestovatelem, zůstane Miloslav Stingl především oblíbeným spisovatelem. Jeho knihy, ať už vyprávějí o předkolumbovských kulturách Jižní a Střední Ameriky, o boji indiánských kmenů proti evropským dobyvatelům, o národech Tichomoří, nebo třeba o sexuálním životě v kulturách pěti kontinentů, se krásně čtou. Je z nich doslova cítit fascinace ze setkání s neznámým.

Je znát, že psaní ho nesmírně bavilo, a to od dětství. Díky své vášni pro psané slovo dokázal předat druhým velmi mnoho ze své druhé životní vášně, poznávání světa a především lidí. Životní cesta Miloslava Stingla úspěšně dospěla do konce jedné ze svých etap 11. května 2020 v Praze. Že bude různými formami pokračovat dál, o tom není pochyb. Touha po poznání totiž v lidském srdci nikdy nevyhasne.