Aktuální vyhlášení předčasných voleb v Británii a další odklad brexitu vrací do veřejného prostoru otázky, jež jsou pokládány s přestávkami opakovaně od jara 2017: Jak dlouho se bude ještě brexit řešit? Kdy bude konečně jasno, ke kterému datu Británie z EU odejde a za jakých podmínek se tak stane? Unaveni už zjevně nejsou jen Britové, ale i čtenáři zahraničních zpráv po celé Evropě.

Stručná odpověď na všechno řečené je přitom poměrně snadná: Se vším všudy se bude brexit řešit ještě nejméně rok. Jedinou šanci, jak se s ním rozloučit dříve, je drtivé vítězství „věčně třetí“ strany britské politiky liberálních demokratů v prosincových volbách. Pouze liberální demokraté totiž slíbili, že pokud získají sami v novém parlamentu většinu, udělají za vším pomyslnou čáru a brexit ihned bez dalšího odvolají.

Podpora liberálních demokratů se ovšem aktuálně pohybuje okolo dvaceti procent, a tak je tato varianta spíše jen teoretická. Mnohem pravděpodobnější — i když vůbec ne jistá — je drtivá výhra Konzervativní strany premiéra Borise Johnsona. Ta by znamenala rychlé schválení poslední varianty brexitové dohody a formální výstup z EU do 31. ledna 2020, nebo možná i do 31. prosince 2019.

Po tomto datu bude však běžet ještě přechodné období, během kterého má EU s Británií vyjednávat o další smlouvě. A právě až ta ošetří komplexně vztahy mezi oběma entitami do budoucna; právě až po jejím schválení bude brexit definitivně dokonán.

Boris Johnson veřejně deklaruje, že dokáže vyjednat danou smlouvu do konce přechodného období tak, aby nemuselo být prodlužováno — tedy za onen jeden rok. Dosud nejkratší jednání o podobné smlouvě mezi EU a Kanadou zabrala přitom sedmkrát (!) tolik času.

Další možnosti

Pokud konzervativci 12. prosince zvítězí, ale nezískají sněmovní většinu, budou po formálním brexitu muset vyjednávat nejen s EU, nýbrž i s ostatními britskými stranami. To proces přirozeně dále protáhne.

Pokud zvítězí naopak labouristé, anebo vznikne koaliční vláda s účastí stran dosavadní opozice, bude k tématu brexitu vypsáno takřka určitě druhé referendum. Všechny strany opozice jej totiž slibují.

Není nicméně dosud jasné, zda má jít o referendum poradní a obecné, jako bylo to v roce 2016, anebo právně závazné, tzv. konfirmační a konkrétní, tedy o konkrétní brexitové dohodě. Labouristé v minulých měsících volali po konfirmačním referendu o dohodě, jež byla vyjednána za Theresy Mayové, respektive o její úpravě vyjednané za Johnsona.

V programových dokumentech ale mají referendum o jiné nové (lepší) dohodě, kterou vyjednají oni sami, až budou u vlády. Tato má na rozdíl od dosavadního dealu zachovat Británii v evropské celní unii a celkově zachovat vyšší stupeň integrace mezi oběma celky.

Možné je dále referendum s více variantami odpovědí, přičemž jednou z nich by mohl být i brexit bez dohody. Na každý pád by však hlasování musela předcházet debata nad otázkami, jejich precizní formulace a poté předreferendová kampaň.

Znalci ústavního pořádku z University College London odhadli pro BBC čas nutný na přípravu otázek a jejich schválení ústřední Volební komisí na „nejméně 22 týdnů“. Připočte-li se povolební vyjednávání, čas na kampaň i fakt, že pro labouristy není dnes brexit prioritní téma, jsme opět nejméně u jednoho roku — zde ovšem za podmínky, že se Britové rozhodnou v onom referendum pro setrvání v EU, že brexit odmítnout a že výsledek referenda potvrdí další volby.

Jinak se začně pomyslné kolo roztáčet nanovo.

Kdo za to může?

Vše se přirozeně mohlo zvládnout rychleji. Často se zdůrazňuje, že EU neumožnila Británii jednat zároveň o brexitu i o budoucích vztazích, což rozhovory velmi natáhlo. Patří se ale též připomenout, že britská vláda byla schopna předložit svoji představu o podobě brexitu až deset měsíců po prvním brexitovém referendu, a to jen velmi obecnou. Nad propracovanými podklady se začalo vyjednávat až v létě 2018, tedy více než dva roky po hlasování.

Británie neměla dlouho reprezentaci, která by vedla jednání s jasnou vizí, energicky a iniciativně, a dodnes nebyla schopna dosáhnout na tématu ani základní společenské shody — jestliže se tedy jako jednotící prvek nebere únava z neustálého řešení brexitu.

Napříč britskými stranami přitom existuje stále nějakých šest sedm skupin, které se snaží ze všech sil prosadit právě tu svoji variantu řešení celé situace, případně alespoň zablokovat ta řešení, která nabízejí jejich hlavní konkurenti. Za vším jsou samozřejmě i peníze, respektive finanční zájmy, a vše se zároveň halí do národovecké rétoriky.

Proto je brexit takový nezmar a i proto se daná kapitola ještě nejméně řadu měsíců neuzavře. Ať už dopadnou prosincové volby jakkoliv.