Jak česká pravice vyhrála britské volby

Jiří Vojáček

Jiří Vojáček vyvrací hodnocení britských voleb v podání českých pravicových komentátorů. Británie nečelila hrozbě socialismu, levicovost nebyla hlavní příčinou labouristické porážky a „nevolitelný komunista“ získal překvapivě hodně hlasů.

Kdybyste sledovali britské volby výhradně očima některých českých politických komentátorů, mohli byste nabýt dojmu, že království právě odvrátilo urgentní hrozbu přechodu k levicové diktatuře. Takové hrozbě ale Británie skutečně nečelila. A podobné komentáře vypovídají spíš o politickém zaměření komentátorů samých.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vítězství Borise Johnsona je jedním slovem velkolepé. Jeho historický výsledek dává vzpomenout na triumfy konzervativních vlád Margaret Thatcherové. U získaných procent však podobnost končí. Železná lady vládla v době ekonomických krizí, odborářských bouří, občanské války v Severním Irsku i velkého mezinárodního napětí během každodenní hrozby jaderné války. Boris Johnson naproti tomu vládne v době míru a prosperity, ve které jediný chaos způsobili svou nezodpovědnou politikou jeho straničtí předchůdci.

Řada jinak soudných českých komentátorů charakterizuje britské volby jako důrazné odmítnutí levicové politiky Jeremyho Corbyna. Například jindy důsledný komentátor David Klimeš ve svém textu pro Aktuálně.cz vyhodnotil výsledek britských voleb slovy: „Zkoušet proti modernímu identitárnímu populismu 21. století postavit obstarožní socialismus ze 70. let opravdu není cestou k vítězství. Snad už to nikdo nebude opakovat.“

Nejen podle něj, ale například i podle Michala Půra z Info.cz (konzervativního komentářového webu, od kterého dal ruce pryč Daniel Křetínský po skandálu jeho jednatele) je konzervativní vítězství především odmítnutím Corbyna. Klimeš doslova píše, že „celý jeho obstarožní tým sestavil naprosto nesmyslný program, který sliboval skoro všechno zadarmo …Spolu s dlouho nejasným postojem k brexitu představoval takový ‚program‘ toxický koktejl — a voliči houfně emigrovali ke konzervativcům.“ Půr jde ještě dál: „Lídr labouristů Jeremy Corbyn je ztělesněním toho nejhoršího, co socialisté v Evropské unii představují.“

Jakkoli mají respektovaný Klimeš i vysmívaný Půr mnoho odlišností, jedno mají společné. Oba se svým pojetím britských voleb evidentně řadí k pravici.

Odmyslíme-li si některé faktické chyby ve zmíněných textech (Johnson voliče Brexit party nepřebral čistě „chytrou politikou“, ale také zákulisní dohodou s Faragem, který mu slíbil, že proti němu nebude kandidovat), zbývají nám dva nevysvětlené logické lapsy, kterých se čeští pravicoví komentátoři dopouštějí.

Středobodem programu Labour party bylo zvýšení korporátních daní z 19 % na 21 % u firem s malými zisky a na 26 % u firem se zisky vysokými. Na daně můžeme mít různé názory, ale zvýšení o 2, resp. 7 % lze jen stěží považovat za „radikální program starého komunisty“, jak Corbyna nazývají jeho odpůrci. Pro srovnání, v kolébce moderního kapitalismu, Spojených státech amerických, byla ještě v roce 1980 korporátní daň 48 %, tedy téměř dvojnásobek Corbynem navrhované sazby. A dokonce i za vlády guru konzervativců, prezidenta Reagana, neklesla korporátní daň amerických firem pod 34 %.

Corbynovský program připomíná spíš nizozemský model — a nikdo si snad nemyslí, že by v tomto stále ještě daňovém ráji vládli nějací „staří komunisté“. Pokud jde o sazby, stejné mají firmy v Rakousku, Belgii nebo Francii. Ve všech třech zemích vládnou… pravicové kabinety.

Řada českých komentátorů charakterizuje britské volby jako důrazné odmítnutí levicové politiky Jeremyho Corbyna. Průzkumy však ukazují něco jiného. Foto Flickr.com

Pak tu máme přesuny voličů. Když po parlamentních volbách v roce 2017 analytická firma YouGov vydala zprávu o tom, odkud kam migrovali voliči jednotlivých stran, bylo nejzajímavějším zjištěním, že obě hlavní strany si udržely shodně 71 % voličů z voleb v roce 2015. To se možná nezdá jako moc, ale reálně je to poměrně vysoké číslo.

Ještě mnohem zajímavější pak byl povolební výzkum, ve kterém voliči obou stran popisovali, jaké důvody je vedly k jejich volbě. U voličů Konzervativní strany drtivě převažovalo téma „Brexit“:

U voličů Labouristů šlo naproti tomu o Corbynův program, nechuť k Toryům a obliba osoby Jeremy Corbyna:

Dá se očekávat, že podobný výzkum k letošním volbám vyjde ještě do konce roku. Mezi voliči konzervativců bude i řada bývalých labouristů. Mají-li čeští pravicoví komentátoři pravdu a důvodem propadu Labour party je opravdu Jeremy Corbyn, musela by se procenta v modrém grafu výrazně změnit v neprospěch brexitu. Pokud se však nezmění a brexit zůstane nadále hlavním uváděným důvodem volby Konzervativní strany, čeští komentátoři se mýlí — příčinou porážky Labour party nebyl Jeremy Corbyn.

Jásot pravice nad tím, kterak Boris Johnson strhl Británii doprava, trochu tlumí pohled na absolutní počty odevzdaných hlasů. Když sečtete zisk obou levicových stran, vyjde vám totožné číslo, jaké voliči přisoudili Johnsonově straně. Levice vedená Corbynem uprostřed brexitového šílenství ztrácí 1066 hlasů. A to je myslím pořád dost překvapivé číslo uprostřed celonárodní údajné pravicové smršti. A taky slušný výkon na „nevolitelného starého komunistu“.

    Diskuse
    JK
    December 20, 2019 v 10.23
    Ještě jeden komentář k porážce britských labouristů, tentokrát od Michaela Hausera:

    http://casopisargument.cz/2019/12/20/volebni-porazka-labouristicke-strany-jako-lekce-z-althussera/
    JP
    December 20, 2019 v 14.42
    Základní a vedlejší rozpory kapitalismu
    K tomu Haserovi: hmjo.

    Především jedna zajímavost: zrovna v dnešních německých novinách vyšla zpráva o tom, že většina německé populace (a tedy německého voličstva) vlastně myslí "levicově" - ale pak reálně hlasuje pro pravici.

    Například většina respondentů je přesvědčena, že nade vší únosnou míru narostl rozdíl mezi bohatými a chudými; že stát by se měl více starat o potřebné, a tak dále a tak dále. Čili - klasické levicové názory. Ale jak řečeno, realita je potom taková, že většina dá nakonec své hlasy pravici.

    Čili to Hauserovo argumentování, že většina Angličanů si přeje zestátnění železnic apod. - to ještě zdaleka neznamená, že se (principiálně) jedná o voliče levice.

    Jinak řečeno, zcela natvrdo: kdyby vůbec nebylo celé záležitosti s Brexitem, není naprosto a vůbec jisté, že by labouristé v posledních volbách dopadli nějak signifikantně lépe. V každém případě podle výzkumů Corbynův nejasný postoj k brexitu byl jenom j e d n í m z celé řady faktorů, proč labouristé tak drtivě propadli.

    Co se toho Althussera týče: on má sice v obecné rovině dozajista pravdu; ale na straně druhé je to typicky marxistický dialektický fígl. ;-)

    Althusser má samozřejmě pravdu v tom, že ten základní rozpor kapitalismu "mezi prací a kapitálem" nemusí nutně vždy (tj. v každých volbách) stát nutně v popředí. Právě proto že je "základní", je jaksi ukryt v samotných základech celého systému, a ukazuje se a působí většinou jenom nepřímo.

    Můžeme si udělat příměr s velkým obytným domem, s panelákem: když je nějakým způsobem narušena statika základů budovy, většinou si toho nikdo z nájemníků nevšimne. Ti mají své vlastní, běžné denní starosti, přátelí se spolu, nebo se sváří, o štěkání psů a o mňoukání koček; ale že se jim může na hlavu zhroutit celý dům, toho si všimnou většinou až když to všechno doopravdy spadne.

    (A stejně tak si dnešní apologeti kapitalismu libují, jak to všechno krásně a spořádaně funguje, jak přece kšefty tak pěkně běží; a vůbec si nelámou hlavu s tím, že by mohlo být něco shnilého v samotných základech toho přece tak krásného konzumního světa.)

    Takže tedy: na straně jedné je tomu opravdu tak, že základní rozpor kapitalismu nemusí být vždy aktuálně rozhodující (tedy v každých jednotlivých volbách).

    Na straně druhé ale - a tady si to Althusser, a spolu s ním i Hauser dělají až příliš jednoduchým - není to ani žádný důkaz toho, že ten "rozpor mezi prací a kapitálem" by byl skutečně určujícím. Tedy určujícím vůbec. Alespoň ne v té klasické marxistické podobě.

    Ono se totiž naprosto nejedná jenom o jedny jediné (anglické) volby. Všech možných různých voleb se jak známo konají celé spousty - a ten údajný základní konflikt "mezi prací a kapitálem" se nějak pořád ne a ne projevit. Alespoň ne tak, aby vedl k opravdu revoluční situaci. A naopak: tendence z poslední doby je evidentně taková, že levice (klasická) ztrácí čím dál tím více.

    Já tady tu otázku základních, systémových rozporů (kapitalismu) nechci rozebírat více do hloubky. Tady se jednalo jenom o to, že ta althusserovsko-hauserovská argumentace sice opravdu může být správná; ale že je zároveň mít nemalé pochybnosti o její reálné odůvodněnosti.
    JK
    December 21, 2019 v 8.15
    Josefu Poláčkovi
    ...většina německé populace (a tedy německého voličstva) vlastně myslí "levicově" - ale pak reálně hlasuje pro pravici.

    To ale není jenom v Německu. Než se tady pravice typu ODS definitivně zdiskreditovala svou neschopností řešit jakýkoli závažný problém, výzkumníci veřejného mínění opakovaně naráželi na podobný jev i v Čechii. A jestliže se tento rozpor zrovna neprojevil při volbách, určitě se projevil při různých způsobech kladení výzkumných otázek. Když se někoho zeptali na konkrétní problémy, skoro všichni dotazovaní navrhovali řešení obvykle považovaná za levicová. Když jim byl předložen některý z oblíbených dotazníků na sociální, ekonomické a politické postoje (třeba ten klasický "4rozměrný" dotazník tady https://8values.github.io), většina lidí zapadla doleva. Nicméně když byli dotázáni uzavřenou otázkou, zda jsou levičáci nebo pravičáci, odpovídali, že samozřejmě pravičáci. Bohužel už nemám aktuální přehled, zda se na tom rozporu po roce 2013 něco změnilo. Současná vládní garnitura je na pravolevé škále těžko zařaditelná... Ale výroky typu "být pravičák je (ne)normální" už zřejmě veřejným míněním nehýbou tolik jako ještě před 10 lety.
    PK
    December 21, 2019 v 9.7
    Na vysvětlenou k terminologii
    Když pan Poláček píše, že němečtí voliči "reálně hlasují pro pravici", má tím zřejmě na mysli, že volí křesťansko-demokratickou, popř. křesťansko-sociální stranu, což jsou ovšem strany občanského středu - stejně jako strana zelených, která je na velkém vzestupu a těší se narůstající voličské přízni.

    Samozřejmě na vzestupu je taky krajní pravice: AfD, a skutečně, ta přebrala mnoho voličů mimo jiné bývalým příznivcům levice (die Linke) - ale nejen jim.
    Analogii k tomu vidíme u českých voličů okamurovců, kteří se taky často velmi halasně hlásí k levici (a většinou přeběhli od KSČM nebo ČSSD).
    JP
    December 21, 2019 v 12.17
    Pravolevý konflikt dnes
    V každém případě je tomu tak, pane Kalousi, že ten klasický pravolevý konflikt v současné době do značné míry ztratil svou původní ostrost. A mnoho věcí se navzájem promíchalo.

    Dám jeden konkrétní případ, co se týče rozhodování voličů. Bylo to už před řadou let, v Německu se chystaly nějaké volby, a v novinách vyšla nějaká anketa o tom, jaké kompetence lidé/voliči připisují sociální demokracii, a jaké pravicové koalici CDU/CSU.

    Sociální demokracii se - nijak překvapivě - připisovaly větší kompetence v oblasti sociální; ale CDU/CSU se naopak přiznávaly mnohem vyšší kompetence v oblasti řízení hospodářství, národní ekonomiky.

    A tady máme jako na dlani ten důvod, proč třeba i mnozí příslušníci dělnické třídy volí - z hlediska klasického marxismu - "proti svým zájmům".

    Oni tu totiž stojí před dilematem: mám volit stranu, která se o mě spíše postará, když budu nemocný, nezaměstnaný, v důchodu? - Anebo mám dát svůj hlas straně, od které mohu daleko spíše očekávat, že národní ekonomiku udrží v dobré kondici, čímž se pro mě samotného zvyšuje šance, že se nezaměstnaným vůbec nestanu, a že si dobře vydělám?...

    Jde o to, že konkrétní volič se tu nerozhoduje podle své jakési "třídní příslušnosti", nýbrž podle svých zcela osobních zájmů. Na čemž není nakonec nic překvapivého. Proto se pak může zcela běžně stávat, že i příslušníci dělnické třídy volí pravici - protože si od ní slibují pro sebe větší výhody.

    A navíc jak řečeno ten rozdíl mezi pravicí a levicí už zdaleka není tak ostrý jako dříve, pravice už pochopila že si nemůže dovolit být vyhraněně asociální, a na straně druhé i sociální demokracie (ve větší či menší míře) pochopila, že nebude moci provádět své sociální programy, když drtícími odvody uloženými firmám (ovšemže soukromým) doslova zařízne celou národní ekonomiku.

    V posledních dekádách vůbec celý trend politického soupeření směřuje ke středu. To už z čistě pragmatických důvodů: strany bojují především o středového voliče. A tak se musí přizpůsobit jeho mentalitě.

    Tento trend směrem k politickému středu byl už tak převažující, že už byly některé názory, že časem oba velké bloky pravice a levice splynou v jeden jediný společný celek. Byl by to vlastně návrat k prapůvodnímu ideálu demokracie, že státní záležitosti se nemají rozhodovat podle stranické příslušnosti (a partajní ideologie), nýbrž výhradně na základě úvah čistě věcných.

    Když pak ale do tohoto všeho optimismu vpadl příval nástupu stran vyhraněně až extrémně pravicových. Což zdaleka není fenomén jenom posledních let; začalo to svého času už nástupem rakouských "Svobodných".

    Zkrátka, ukazuje se že klasická rozpolcenost podle pravolevé osy v zásadě v populaci zůstává. Dalo by se právem tvrdit, že je to vysloveně antropologická (respektive psychologická) konstanta. A když se ten protiklad v jedné sféře zmenší respektive znivelizuje, pak se vzápětí reprodukuje s jinými subjekty.
    JK
    December 21, 2019 v 17.48
    Josefu Poláčkovi
    "... i příslušníci dělnické třídy volí pravici - protože si od ní slibují pro sebe větší výhody."

    Pochopitelně. Slibem nezarmoutíš. 99,9% předvolebních slibů adresovaných třídám nemajetných sice není určeno k tomu, aby byly splněny, což ti slibující spolehlivě vědí předem, nicméně sliby pravice jsou - musí být - z definice atraktivnější; a co kdyby někdy přece jen motyka spustila a to slovo padlo zrovna na některého z adresátů těch slibů?
    Takhle jednoduché to opravdu není.

    Opakuji znovu: naprostá většina voličstva (a tedy i těch dělníků!) připisuje pravici větší kompetence v oblasti řízení národního hospodářství.

    Je to celkem vzato logické: příslušník pravice má vždy blíže k "dělání peněz", tedy právě k ekonomice, nežli příslušník levice, který v prvé řadě hledí a myslí na sociální programy.

    Takže ten (mnohý) dělník volí pravici, ne protože ona mu něco naslibuje, ale protože od ní větším právem očekává prosperující ekonomiku.