To, že členka Rady České televize Hana Lipovská a člen Rady Českého rozhlasu Josef Nerušil ohlásili kandidaturu ve sněmovních volbách, je v zásadním rozporu se zákony o veřejnoprávních médiích i se smyslem zmíněných kontrolních orgánů. Plným právem to vzbudilo kritiku. Nejde ani tolik o to, že oba členové rady kandidují za subjekty považované za extremistické, v prvním případě za Volný blok a ve druhém za SPD. Úplně stejný problém by vznikl, kdyby to byla jakákoli jiná strana či hnutí. Členství v mediální radě by mělo být neslučitelné s aktivní politickou dráhou.

Tady jsme ale u kořene problému. Rada je koncipována jako nepolitická, jako výběr zástupců občanské veřejnosti a respektovaných společenských organizací. Ve skutečnosti ale bývá spjatost jednotlivých kandidátů s konkrétními politickými stranami zřejmá, nominace účelová a výběr radních je stejně v rukou poslanců. Složení rady pak logicky odpovídá danému rozložení politických sil.

Co s tím dělat? Jedním z řešení, řekněme neradikálním, by mohlo být rozdělení volby radních mezi sněmovnu, senát a prezidenta, což by mohlo zaručit větší rozmanitost — odhlédněme od současného obsazení daných ústavních funkcí, tady jde o dlouhodobé řešení.

Možná by se dalo uvažovat i o řešení ještě radikálnějším, totiž o rozdělení rady dejme tomu na tři části, volené zcela rozdílným způsobem. Třetinu by pak obsadili odborníci, třeba pod patronací Akademie věd, o třetině by se rozhodovalo dosavadním či lehce modifikovaným způsobem, tedy prostřednictvím zastupitelů, možná nejlépe obou parlamentních komor, a zbývající třetinu by volili přímo všichni občané.

Byl by to přinejmenším zajímavý experiment, který by na jedné straně ukázal, jakou sílu zde reálně mají extremistické strany a zda skutečně musí v přímé volbě vítězit populistické a demagogické proudy, na druhé straně by učinil zadost těm, kdo si stěžují, že veřejnoprávní média jsou svět sám pro sebe a prostý koncesionář nemá na jejich chod žádný vliv. Konečně by tato „přímá třetina“ měla svůj korektiv v třetině nominované podle odborného klíče.

Takový volební experiment by byl vlastně opakem odpolitizování mediálních rad, byl by jejich důsledným zpolitizováním. Ve skutečnosti se totiž jedná o bytostně politické téma. Jistě můžeme považovat „politické“ za apriorně špatné, neodborné, nezodpovědné. Můžeme se snažit držet rozhodování na rovině co nejvíce na odborné, na politice nezávislé. Ale nedá se úplně obejít fakt, že veřejnoprávní média se nějakým podstatným způsobem týkají veřejnosti jako celku. A veřejnost, obec, polis, je vždy politická.

Představme si kampaň kolem doplňujících voleb do televizní rady. Pravidla jsou nadále nastavená tak, že členství v radě je neslučitelné s aktivní politickou kariérou. Kandidovat by na jedné straně mohly známé tváře z televizního vysílání, na druhé straně bývalí politici či veřejně činné osobnosti, které se dlouhodobě věnují mediálním tématům. Kampaň by byla příležitostí představit své pohledy, zároveň osvětlit i samotné fungování veřejnoprávních médií.

Někdo jistě namítne, že reálně by šlo o přehlídku demagogických, zjednodušujících výkřiků. Je to ale jisté? Není na místě trochu větší víra v politiku, v kultivaci veřejné debaty? Přinejmenším by přímé volby do mediálních rad byly příležitostí toto důležité a velmi sledované téma předložit veřejnosti jiným způsobem a spojit je s volebním aktem, a tedy s občanskou odpovědností.

Ať se to komu líbí, nebo ne, součástí veřejnosti jsou i názorové proudy, které reprezentují Hana Lipovská a Josef Nerušil. I oni mají právo se podílet i na rozhodování o veřejnoprávních médiích. Jde jen o to, aby toto podílení se mělo jasná pravidla, bylo co nejpromyšlenější a mělo více různých rovin, které se navzájem vyvažují.

To je vlastně princip demokratické politiky jako takové. Dokázat přijmout rozdílnost pohledů a politických přesvědčení, vyrovnat se s ní, stále kultivovat prostředí veřejné debaty, nevytěsňovat mimo demokratické hřiště nikoho kromě skutečně násilných extremistů. To je možné jedině tak, že se postupně najdou a zavedou co nejpromyšlenější pravidla hry. Při rozvažování nad těmito pravidly by se neměly předem vylučovat žádné pohledy a postoje. A k témuž cíli chce posloužit i tato úvaha.