Jako člen sociální demokracie, který se zároveň hlásí ke křesťanství a má sympatie hned k několika našim církvím, cítím určitou povinnost vyjádřit se k sněmovnímu hlasování o zdanění náhrad církvím. Moc se mi do toho nechce. Ne že by mi tak vadilo, že se z pohledu některých křesťanů a příznivců restitucí coby člen ČSSD dostávám do jednotného šiku „komunistů“. To už mi je víceméně jedno. Vadí mi něco jiného — že stále se opakující vzrušené diskuse kolem restitucí odvádějí pozornost od jiných a podle mě podstatnějších věcí.

Aby to bylo zcela jasné: byl jsem proti takzvaným restitucím, jak byly v roce 2013 těsnou většinou prohlasovány. Kdyby se o tom hlasovalo dnes a byl bych jedním z poslanců, hlasoval bych proti. A to proto, že se obávám modelu církví coby soukromých podnikatelských subjektů. Za přiměřenější pro financování církevních aktivit, jakož i platů pracovníků církví, považuji model veřejného sektoru než sektoru privátního. Jinak řečeno, pracovník v pastoraci, církevním vzdělávání nebo charitě má podle mě mnohem blíž k lékaři ve státní nemocnici, knihovnici nebo učiteli než k zaměstnanci akciovky.

Nicméně stalo se a představitelé našich církví dohodli s tehdejší vládní většinou prosazení modelu oddělení církevního financování od státu. Jakékoli jiné možné modely, například italský systém „otto per mille“ (0,8 procenta), podle něhož všichni daňoví poplatníci mohou směřovat tuto malou část svých daní určité církvi nebo náboženské skupině, tím byly zřejmě definitivně odmítnuty. Je to podle mě škoda, o to větší, že se věřících většiny daných církví nikdo nezeptal, jaký model by si přáli. Rozhodlo se to za ně.

Problematický je sám pojem „náhrada majetkových křivd“. Jak upozornil v roce 2012 v Deníku Referendum Miloš Rejchrt, například Českobratrské církvi evangelické nemohlo být jako náhrada vyplaceno téměř nic, protože jí žádný majetek, který by se dal nahradit, nebyl odcizen, a pokud ano, byl už dříve vrácen. Tedy nejde o náhradu, ale o jakýsi dar, „velmi mimořádné gesto velkorysosti“ římskokatolické církve, jak se tehdy vyjádřil olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Jedna z církví, kterých se restituce měly týkat, Bratrská jednota baptistů, nakonec smlouvu o finančním odškodnění odmítla. Další z církví, Apoštolská církev, v roce 1948 vůbec neexistovala a přistoupení k restitucím v ní způsobilo výměnu vedení. Z toho všeho vyplývá, že nesouhlas s církevními restitucemi, tak jak byly v roce 2013 odsouhlaseny, má dobré důvody a naprosto neznamená nějaké proticírkevní nebo protikřesťanské zaměření.

↗

Církve nejsou nástrojem národního kolektivu. Mají v sobě univerzální zřetel a rozměr, který podněcuje k překračování etnických, národních, státních hranic. Foto Pexels

Křesťanské církve a demokratická, sociální levice: přirození spojenci

Pokud jde o zdanění finančních náhrad, hlasoval bych dnes proti. Z toho důvodu, že církve se určitým způsobem dohodly se státem, počítají s určitým objemem prostředků pro svou činnost. A tato činnost je, jak se domnívám, z podstatné části natolik přínosná pro společnost, že by neměla být dále komplikována. Dohody by měly platit. I bez toho to, myslím, nebudou mít církve v režimu samofinancování jednoduché. Nemalou část času a sil budou už vždy muset věnovat na jiné věci než na vlastní duchovní, sociální a charitativní činnost.

Hlasoval bych tedy proti, ale asi bych to neuměl přesvědčivě vysvětlit voličům sociální demokracie. Ti jsou ve velké většině se zdaněním restitučních náhrad spokojeni, považují to aspoň za nějakou revizi restitucí, za něco v zásadě spravedlivého. Myslím, že ČSSD toto hlasování co do preferencí spíš pomůže než uškodí. To samozřejmě není jediné ani hlavní kritérium, podle kterého by se měl člověk rozhodovat, ale je dobré si to uvědomovat.

Svého času jsem se docela trápil tím, že mezi křesťany na jedné straně a sociálními demokraty a obecně levičáky na straně druhé je určitá propast, nedůvěra, vzájemná podezíravost. Trápil jsem se tím, že obě strany se zhruba stejně bojí té druhé. Jak tuhle propast překlenout? Mělo by to přece jít, když obě strany mají, nebo by měly mít, hodně společného: sociální ohleduplnost, zřetel na ty nejslabší, schopnost odmítnout zákon zisku jako to nejvyšší, co existuje. Proč se to daří tak málo nebo vůbec?

Teď se na věc dívám tak, že to opravdu důležité je, aby obě strany byly plně a autenticky samy sebou. Tedy křesťané plně a autenticky křesťanští, včetně důležité sociální nauky a praxe, a sociální demokraté skutečně sociální a demokratičtí. Pokud sociální demokracie, a levice obecně, bude skutečně sociální, bude se poctivě prát za práva všech, zejména těch nejohroženějších, a zároveň si nenechá obraz společnosti zprivatizovat, neztratí ohled na celek, musí ke sblížení s poctivě prožívaným křesťanstvím dříve nebo později dojít.

Česká národní církev?

A to navzdory všem stále připomínaným křivdám z minulosti. Velké pobouření některých vzbudil výrok Vojtěcha Filipa na brífinku po sněmovním jednání. Na tom, že představitelé KSČM, mezi jejímiž voliči jsou proticírkevní nálady asi nejsilnější, si čas od času pomáhají jejich přiživováním, není nic zvlášť zajímavého. Výroky jako ten Filipův jsou typickou ukázkou zjednodušování a polopravdy, ze složité a mnohostranné historie vyberou jen jednu část, jednu stránku, něco naopak opomenou, něco jiného vyloženě zfalšují. Výsledek je zoufale zkreslený a demagogický.

V tomto smyslu by takový výrok ani nestál za pozornost. Přesto je ale něčím zajímavý. Přinejmenším v první polovině první věty sporného výroku vystihl předseda KSČM, i když to zjevně neměl v úmyslu, jednu podstatnou skutečnost. „Katolická církev nikdy nebyla národní církví České republiky, vždy se postavila proti českému národu.“ Ano, římskokatolická církev, ani žádná jiná církev hodná toho jména, nikdy nebyla národní církví jednoho konkrétního státu. Že to v následujících debatách a rozhořčených reakcích nikdo nepřipomněl, je smutné, ale nepřekvapuje to.

K podstatě církví patří také to, že nejsou nástrojem národního kolektivu. Mají v sobě, ve svém nejvlastnějším poslání, určitý univerzální zřetel a rozměr, který jim brání v tom stát se ryze národními, a naopak je stále podněcuje k překračování etnických, národních, státních hranic. Kdo jiný by měl tento rozměr církví znát a chápat než představitel strany, která má v sobě zabudován internacionalismus, a ve své nejlepší podobě by tedy měla dobře rozeznávat nebezpečí skryté v naprostém ztotožnění se s národním zájmem?

Je možné, dokonce pravděpodobné, že nacionalismus bude narůstat, jako reakce na otřesení jistot, globalizaci, sociální rozdíly, vulgarizaci médií a další faktory. Role církví, stejně jako demokratické levice, by pak měla být v tom, že budou na nebezpečí tohoto sílícího nacionalismu, spojeného s potlačováním názorově, etnicky i jinak definovaných menšin, upozorňovat a varovat před ním. To je mnohem důležitější a zásadnější shoda než dnes stále ještě vedený spor o zdanění majetkových náhrad.

Může se to zdát tváří v tvář dnešnímu stavu politické levice, ale i našich církví jako nemístně idealistický cíl. Možná, ale to je v řádu věcí: jak křesťanství, tak politické usilování o spravedlnost a solidaritu je v jádru idealistické. Základem je u obou nesmířit se s daným stavem věcí (což se nevylučuje s tím jej důkladně analyzovat a poznat), ale pokoušet se jej změnit, napravit. Křesťanská sociální nauka, kterou je třeba stále znovu připomínat, ukazuje, že se mohou shodovat i mnohé konkrétní kroky, jak k této změně a nápravě dospět.

Připomíná se — třeba pozoruhodnou monografií z roku 2017 — dialog křesťanů a marxistů v Československu v 60. letech a později v exilovém prostředí. Ten se dnes může jevit jako sice zajímavá a významná, ale už uzavřená kapitola dějin myšlení. Ve skutečnosti dialog mezi křesťanstvím a demokratickou politickou levicí spíše ještě pořádně nezačal a to nejzajímavější a nejpřínosnější nás teprve čeká.