Církve, levice a restituce

Filip Outrata

Vzrušené debaty kolem restitucí a finančních náhrad spolu s jednostranným připomínáním křivd minulosti zakrývají to podstatné, co mají křesťanské církve a demokratická levice společného: usilování o spravedlnost a solidaritu.

Jako člen sociální demokracie, který se zároveň hlásí ke křesťanství a má sympatie hned k několika našim církvím, cítím určitou povinnost vyjádřit se k sněmovnímu hlasování o zdanění náhrad církvím. Moc se mi do toho nechce. Ne že by mi tak vadilo, že se z pohledu některých křesťanů a příznivců restitucí coby člen ČSSD dostávám do jednotného šiku „komunistů“. To už mi je víceméně jedno. Vadí mi něco jiného — že stále se opakující vzrušené diskuse kolem restitucí odvádějí pozornost od jiných a podle mě podstatnějších věcí.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Aby to bylo zcela jasné: byl jsem proti takzvaným restitucím, jak byly v roce 2013 těsnou většinou prohlasovány. Kdyby se o tom hlasovalo dnes a byl bych jedním z poslanců, hlasoval bych proti. A to proto, že se obávám modelu církví coby soukromých podnikatelských subjektů. Za přiměřenější pro financování církevních aktivit, jakož i platů pracovníků církví, považuji model veřejného sektoru než sektoru privátního. Jinak řečeno, pracovník v pastoraci, církevním vzdělávání nebo charitě má podle mě mnohem blíž k lékaři ve státní nemocnici, knihovnici nebo učiteli než k zaměstnanci akciovky.

Nicméně stalo se a představitelé našich církví dohodli s tehdejší vládní většinou prosazení modelu oddělení církevního financování od státu. Jakékoli jiné možné modely, například italský systém „otto per mille“ (0,8 procenta), podle něhož všichni daňoví poplatníci mohou směřovat tuto malou část svých daní určité církvi nebo náboženské skupině, tím byly zřejmě definitivně odmítnuty. Je to podle mě škoda, o to větší, že se věřících většiny daných církví nikdo nezeptal, jaký model by si přáli. Rozhodlo se to za ně.

Problematický je sám pojem „náhrada majetkových křivd“. Jak upozornil v roce 2012 v Deníku Referendum Miloš Rejchrt, například Českobratrské církvi evangelické nemohlo být jako náhrada vyplaceno téměř nic, protože jí žádný majetek, který by se dal nahradit, nebyl odcizen, a pokud ano, byl už dříve vrácen. Tedy nejde o náhradu, ale o jakýsi dar, „velmi mimořádné gesto velkorysosti“ římskokatolické církve, jak se tehdy vyjádřil olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

Jedna z církví, kterých se restituce měly týkat, Bratrská jednota baptistů, nakonec smlouvu o finančním odškodnění odmítla. Další z církví, Apoštolská církev, v roce 1948 vůbec neexistovala a přistoupení k restitucím v ní způsobilo výměnu vedení. Z toho všeho vyplývá, že nesouhlas s církevními restitucemi, tak jak byly v roce 2013 odsouhlaseny, má dobré důvody a naprosto neznamená nějaké proticírkevní nebo protikřesťanské zaměření.

Církve nejsou nástrojem národního kolektivu. Mají v sobě univerzální zřetel a rozměr, který podněcuje k překračování etnických, národních, státních hranic. Foto Pexels

Křesťanské církve a demokratická, sociální levice: přirození spojenci

Pokud jde o zdanění finančních náhrad, hlasoval bych dnes proti. Z toho důvodu, že církve se určitým způsobem dohodly se státem, počítají s určitým objemem prostředků pro svou činnost. A tato činnost je, jak se domnívám, z podstatné části natolik přínosná pro společnost, že by neměla být dále komplikována. Dohody by měly platit. I bez toho to, myslím, nebudou mít církve v režimu samofinancování jednoduché. Nemalou část času a sil budou už vždy muset věnovat na jiné věci než na vlastní duchovní, sociální a charitativní činnost.

Hlasoval bych tedy proti, ale asi bych to neuměl přesvědčivě vysvětlit voličům sociální demokracie. Ti jsou ve velké většině se zdaněním restitučních náhrad spokojeni, považují to aspoň za nějakou revizi restitucí, za něco v zásadě spravedlivého. Myslím, že ČSSD toto hlasování co do preferencí spíš pomůže než uškodí. To samozřejmě není jediné ani hlavní kritérium, podle kterého by se měl člověk rozhodovat, ale je dobré si to uvědomovat.

Svého času jsem se docela trápil tím, že mezi křesťany na jedné straně a sociálními demokraty a obecně levičáky na straně druhé je určitá propast, nedůvěra, vzájemná podezíravost. Trápil jsem se tím, že obě strany se zhruba stejně bojí té druhé. Jak tuhle propast překlenout? Mělo by to přece jít, když obě strany mají, nebo by měly mít, hodně společného: sociální ohleduplnost, zřetel na ty nejslabší, schopnost odmítnout zákon zisku jako to nejvyšší, co existuje. Proč se to daří tak málo nebo vůbec?

Teď se na věc dívám tak, že to opravdu důležité je, aby obě strany byly plně a autenticky samy sebou. Tedy křesťané plně a autenticky křesťanští, včetně důležité sociální nauky a praxe, a sociální demokraté skutečně sociální a demokratičtí. Pokud sociální demokracie, a levice obecně, bude skutečně sociální, bude se poctivě prát za práva všech, zejména těch nejohroženějších, a zároveň si nenechá obraz společnosti zprivatizovat, neztratí ohled na celek, musí ke sblížení s poctivě prožívaným křesťanstvím dříve nebo později dojít.

Česká národní církev?

A to navzdory všem stále připomínaným křivdám z minulosti. Velké pobouření některých vzbudil výrok Vojtěcha Filipa na brífinku po sněmovním jednání. Na tom, že představitelé KSČM, mezi jejímiž voliči jsou proticírkevní nálady asi nejsilnější, si čas od času pomáhají jejich přiživováním, není nic zvlášť zajímavého. Výroky jako ten Filipův jsou typickou ukázkou zjednodušování a polopravdy, ze složité a mnohostranné historie vyberou jen jednu část, jednu stránku, něco naopak opomenou, něco jiného vyloženě zfalšují. Výsledek je zoufale zkreslený a demagogický.

V tomto smyslu by takový výrok ani nestál za pozornost. Přesto je ale něčím zajímavý. Přinejmenším v první polovině první věty sporného výroku vystihl předseda KSČM, i když to zjevně neměl v úmyslu, jednu podstatnou skutečnost. „Katolická církev nikdy nebyla národní církví České republiky, vždy se postavila proti českému národu.“ Ano, římskokatolická církev, ani žádná jiná církev hodná toho jména, nikdy nebyla národní církví jednoho konkrétního státu. Že to v následujících debatách a rozhořčených reakcích nikdo nepřipomněl, je smutné, ale nepřekvapuje to.

K podstatě církví patří také to, že nejsou nástrojem národního kolektivu. Mají v sobě, ve svém nejvlastnějším poslání, určitý univerzální zřetel a rozměr, který jim brání v tom stát se ryze národními, a naopak je stále podněcuje k překračování etnických, národních, státních hranic. Kdo jiný by měl tento rozměr církví znát a chápat než představitel strany, která má v sobě zabudován internacionalismus, a ve své nejlepší podobě by tedy měla dobře rozeznávat nebezpečí skryté v naprostém ztotožnění se s národním zájmem?

Je možné, dokonce pravděpodobné, že nacionalismus bude narůstat, jako reakce na otřesení jistot, globalizaci, sociální rozdíly, vulgarizaci médií a další faktory. Role církví, stejně jako demokratické levice, by pak měla být v tom, že budou na nebezpečí tohoto sílícího nacionalismu, spojeného s potlačováním názorově, etnicky i jinak definovaných menšin, upozorňovat a varovat před ním. To je mnohem důležitější a zásadnější shoda než dnes stále ještě vedený spor o zdanění majetkových náhrad.

Může se to zdát tváří v tvář dnešnímu stavu politické levice, ale i našich církví jako nemístně idealistický cíl. Možná, ale to je v řádu věcí: jak křesťanství, tak politické usilování o spravedlnost a solidaritu je v jádru idealistické. Základem je u obou nesmířit se s daným stavem věcí (což se nevylučuje s tím jej důkladně analyzovat a poznat), ale pokoušet se jej změnit, napravit. Křesťanská sociální nauka, kterou je třeba stále znovu připomínat, ukazuje, že se mohou shodovat i mnohé konkrétní kroky, jak k této změně a nápravě dospět.

Připomíná se — třeba pozoruhodnou monografií z roku 2017 — dialog křesťanů a marxistů v Československu v 60. letech a později v exilovém prostředí. Ten se dnes může jevit jako sice zajímavá a významná, ale už uzavřená kapitola dějin myšlení. Ve skutečnosti dialog mezi křesťanstvím a demokratickou politickou levicí spíše ještě pořádně nezačal a to nejzajímavější a nejpřínosnější nás teprve čeká.

    Diskuse
    MP
    January 30, 2019 v 8.48
    S článkem souhlasím a hlasoval bych stejně jako Filip O. (tehdy i nyní)
    Jen dvě stručné poznámky: Je bohužel velmi pravděpodobné, že vedení mnohých církví (katolické tedy určitě) se programově nechce stavět na stranu potřebných a o dialog s demokratickou levicí nemá zájem.

    Přívlastek "demokratický" byl v předcházející větě užit v podstatě nadbytečně, protože dnešní čeští komunisté nejsou levicí a nejsou v žádném případě internacionalističtí.
    JN
    January 30, 2019 v 11.26
    Křesťanství a (část) levice, (společné) usilování o spravedlnost a solidaritu
    Obávám se, že to "společné" není společné proto, že ty dva recepty na spravedlnost a solidaritu jsou konkurenční. Křesťanský ani levicový recept není nacionální, přesto se však ty dva od sebe v něčem velmi podstatném liší, takže mohou být i neslučitelné.
    FO
    January 30, 2019 v 22.11
    Panu Nushartovi
    Dotkl jste se důležité otázky: je zřejmé, že levicový a křesťanský "recept" nejsou totožné, v něčem se liší. Ale jsou proto neslučitelné? To bychom se museli podívat, v čem konkrétně se liší. Například v důležité roli, kterou přisuzují státu (oproti liberálnímu/libertariánskému pohledu), určité míře solidarity (zdanění), důrazu na odbory, na význam práce, se dají najít spíš shody. Chtělo by to důkladnější rozbor.
    JN
    January 31, 2019 v 2.16
    Panu Outratovi
    Řekl bych, že levice usiluje o spravedlnost a solidaritu tím, že hledá systém (potřebuje tedy k tomu jíst jablka ze stromu poznání dobra a zla), zatímco křesťanství usiluje o spravedlnost a solidaritu tím, že hledá Krista v každém bližním.

    January 31, 2019 v 7.34
    Možná dialog závisí na tom, jak je kdo ochoten a schopen překročit svůj vlastní stín (nebo své vlastní meze).
    MP
    January 31, 2019 v 9.54
    Martinovi Plevovi
    Proč by také vedení nějaké církve mělo mít zájem o dialog s kteroukoli politickou stranou o programových otázka? A vice versa.
    Dostatečně nepříjemné je, pokud už existují klerikální strany a je hodno úcty, když si od nich drží církev, u které si chtějí ohřívat svoji polívčičku, strohý odstup. Bohužel, ve své nevyzpytatelné moudrosti nás Bůh ráčil obdařit Dominikem Dukou a nikoli Reinhardem Marxem ("... škoda že v mládí ztratil jsem skvost víry a nemohu si zaklít od srdce")

    Filip Outrata má do jisté míry pravdu. Ale jen do jisté míry:
    Křesťaňský a levicový pohled na útlak a sociální nespravedlnost nejsou odlišné tak, že by se mohly určovat konkrétní odlišnosti a průniky. Prostě se přes různost těch pohledů a aniž bychom ji zrušili mužeme shodnout na širokém poli toho, co je třeba dělat a co nedělat (a měli bychom se shodnout). Eva Hájková tu kdysi citovala moudré kázání papeže Františka z 22. května 2013 -- katolík i ateista se setkávají rovni před Bohem při konání dobra. A nic na tom nemění, že jejich pojetí dobra jako takového mohou být vzdálené, setkávají se prostě tam, kde ti i ti roznávaji (situačně) stejnou dobrou věc, kterou je třeba udělat.

    Takže dám s radostí, že to jednou mohu uděla,t za pravdu panu Nushartovi. Křesťanský a levicový pohled nejsou konkurenční, každý z nich náleží jiné rovině a jiné formě řeči, podivné pokusy o křesťansko-marxistický dialog nutně stály pojetí marxismu jako vnitrosvětského náboženství.
    Člověk může být sociální demokrat a křesťan (nebo muslim či buddhista) a může svoji politickou činnost obohacovat překlady svého křesťanství (muslimství atd.) do politického jazyka. Pokud se však pokusí sloučit svoji víru (včetně ateistické) a svůj politický postoj vjedno, vystavuje se pokušení fanatismu.

    JN
    January 31, 2019 v 10.29
    Cílem dobré levice
    je vlastně chovat se tím samým způsobem, jaký nesnášíme na špatné církvi: autoritativně určit dobro a zlo a od toho pak odvíjet svá přikázání.

    Připadá mi, že je to stále ten starý konflikt mezi Zákonem (jeho "držitelstvím" - interpretací - tvorbou nového "systému") a mezi osobním vztahem k člověku (svobodou milovat bližního).
    JP
    January 31, 2019 v 10.53
    Křesťanství a levice
    Jistě, křesťané a politická levice se mohou shodnout na celé řadě věcí, především v ryze praktické oblasti: reálná opatření ve prospěch slabších, chudých, znevýhodněných. Ale mohou se shodnout i na některých principech ryze ideových - na přihlášení se k obecně humanistickým principům.

    Ale na straně druhé - a tady má pan Nushart plnou pravdu - existují mezi oběma tábory rozdíly principiálně nepřekonatelné. Které pak i tu praktickou spolupráci dosti ztěžují.

    Pan Nushart má totiž zcela pravdu v tom, že levice inklinuje k řešení systémovému - zatímco křesťanství vychází z "lásky srdce". To obojí se sice může za určitých okolností překrývat - ale v jiných ohledech se naopak obojí zásadně vylučuje.

    Dejme si extrémní příklad. Přenesme se zpět do dob římské říše, tedy do dob otrokářství. Vyznavač levicových názorů za těchto okolností ovšem rezolutně prohlásí: "Proveďme revoluci, odstraňme otrokářský systém, nahraďme ho systémem založeným na svobodné práci svobodných výrobců!"

    Zatímco věřící křesťan oproti tomu s hlubokým vnitřním přesvědčením prohlásí: "Tyto levičácké revoluční projekty nikdy nepřinesly nic dobrého; současný řád je daný od Boha, tak s ním za žádnou cenu nehýbejme; namísto toho se zasazujme o to, aby pán z nejhlubšího srdce vroucně miloval svého otroka!"
    JP
    January 31, 2019 v 11.19
    Křesťanství a levice II
    Mohlo by se zdát, že uvedený příklad definitivně odhaluje nepoužitelnost, či dokonce vysloveně reakční charakter křesťanství. Reálné a činné osvobození člověka nahradit pouze jakousi fiktivní "křesťanskou láskou" - to je nejen z hlediska levice, ale i čistě z hlediska zdravého rozumu naprostý nonsens, ne-li přímo výsměch těm trpícím.

    Jenže - ve skutečnosti je celá záležitost ještě mnohem složitější. Připomeňme si napřed, že velice podobný názor jako (rané) křesťanství zastával i takový velký myslitel, jakým byl bezpochyby Aristoteles! I on se - z určitých konkrétních důvodů - domníval, že produkční a společenský systém založený na jednoznačné příkazní hierarchii (tedy na vztahu pán - otrok) je legitimní a funkční; ale na straně druhé právě tento Aristoteles požadoval, aby se pán ke svému otroku choval bezpodmínečně korektně a slušně; a jako optimální stav považoval dokonce takový, když se mezi oběma - pánem a otrokem - vytvoří poměr určitého vzájemného přátelství!

    Podívejme se teď na celou záležitost z opačné strany. Levice tedy chce člověka zásadně emancipovat od jakýchkoli (institucionálních) závislostí. Z hlediska křesťanství se ale staví otázka: žije ten "osvobozený" člověk moderní, demokratické civilizace, ale plně propadlý všepohlcujícímu konzumu a hedonismu všeho myslitelného druhu - žije tento člověk skutečně hodnotnější, naplněnější, smysluplnější život nežli dejme tomu středověký rolník, sice osobně podřízený svému feudálnímu pánu, nicméně žijící - prostřednictvím své víry a svého Boha - v hlubokém niterném harmonickém sepětí s přírodou i s celým světem? Je ten "osvobozený" člověk současnosti, zbavený všech mravních povinností, skutečně někde výše, nežli ten feudální křesťan podřízený Božímu mravnímu zákonu?...

    Takže tohle je ta perspektiva, z které celou záležitost vidí věřící křesťan.

    Jednou větou by bylo možno říci: levičák emancipuje člověka od systémového útlaku, ale nestará se o jeho duši. Křesťan se snaží osvobodit duši člověka; ale ponechává ho v systémově podmíněných závislostech.

    To obojí je skutečně značně obtížné spojit dohromady.
    JN
    January 31, 2019 v 13.32
    Poznámka na okraj
    Pane Poláčku, to, že křesťanství není (pouze v tom úzkém slova smyslu) revoluční, neznamená, že nerespektuje přirozený vývoj společenského uspořádání. Jak dalece jsou revoluce součástí přirozeného vývoje a nakolik jsou součástí manipulace, to je otázka, kterou už jsme v našich diskusích probírali.
    + Další komentáře