Takzvané vyrovnání ještě po pěti letech
Ivan ŠtampachNávrh nějakým způsobem omezit štědré obdarování církví pravicovými stranami je i po uplynutí pěti let od odhlasování aktuální, i když je možné, že se nenajde právně čistý způsob, jak ho realizovat, komentuje situaci Ivan Štampach.
Po pěti letech se do parlamentu vrátilo téma údajného vyrovnání státu s církvemi. Poté, co první verzi zákona ještě za dřevních Topolánkových časů neodsouhlasili ani všichni vládní poslanci, a po vysoce problematickém půlnočním hlasování 7. listopadu 2012, v době vyhlášené přestávky v jednání, kdy jednací sál opustila část opozičních poslanců, ale vládní poslanci všichni setrvali v potřebném počtu 101, se téma tentokrát vrátilo v podobě právě schváleného zdanění náhrad přiznaných §15 tohoto zákona.
Církve a jiné náboženské společnosti obdržely kostely, modlitebny, fary, kláštery a své úřední prostory včetně pozemků pod nimi a kolem nich v restitučním řízení v létech 1990 a 1991. Žádoucí náprava křivd minulého režimu v tomto směru byla jedním z prvních úkolů, které si předsevzal nový demokratický systém.
Později se však objevilo přání některých náboženských organizací získat majetek určený pro podnikatelské záměry. Církve pojaly domnělé vyrovnání jako své oddělení od státu. Dokonce i církev římskokatolická, která odloučení církve a státu roku 1907 (v encyklice Pascendi Dominici gregis, §15.5) označila za nebezpečný blud a tuto nauku dosud neodvolala.
Označíme-li držbu majetku k 25. únoru 1948 v rozporu s mnoha právními rozbory za vlastnictví, můžeme respektovat přání některých registrovaných náboženských společností, aby jim bylo vráceno to, co relevantními právními doklady prokážou jako své. Můžeme obdivovat těch pět z 21 náboženských organizací, které měly být do zákona zahrnuty, ale v různých etapách jeho projednávání či uplatňování se nároku na majetek vzdaly, protože po ukončení financování ze státního rozpočtu to nebudou mít snadné.
Peněžní částky přiznané jednotlivým církvím však postrádají jakoukoli logiku, kromě logiky mocensko-politické. Dostávají je církve, které o nic dalšího, než co už dostaly zpátky, za komunistického režimu nepřišly, ba v té době dokonce neexistovaly. Apoštolskou církev, která se chystala jako šestá megaúplatek za politickou podporu pravice odmítnout, přesvědčili zdvojnásobením částky, což vedlo k výměně jejího vedení a připojení k procesu.
Nelze se divit, že některé politické strany si revizi zákona o vyrovnání daly v posledních volbách do sněmovny jako programový bod, že s ním uspěly a že teď plní slib voličům. Zákon je nesnadné změnit, protože mezi státem a 16 církvemi byly uzavřeny smlouvy, a smlouvu mezi právními subjekty, není-li nezákonná, nemůže zákon zrušit. Proto přišly obě vládní strany a komunisté, kteří je podporují, s novou právní konstrukcí, se zdaněním náhrad.
Je pravděpodobné, že Senát Sněmovně zákon vrátí, ale i to, že bude přehlasován. Je téměř jisté, že zákon poputuje k ústavnímu soudu a ten jej prohlásí za protiústavní. Ústavní soudci sice měli k zákonu o vyrovnání výhrady, ale jako orgán jej ústavní soud s jednou změnou odsouhlasil. Přistoupil tedy vlastně na to, že jde o náhrady, a zdanění náhrad za nezákonné jednání státu je sotva představitelné.
Přes věcný obsah sporu vystupují proti zdanění částek vyplácených církvím svorně opoziční strany a publicisté vyjadřující jejich názory. Zdá se, že nehraje roli zákon sám, jeho obsah, spravedlnost jeho záměru, nýbrž to, kdo se zákonem přišel a kdo ho podporuje.
Podle všeho vládne v České republice ještě pořád klanové pojetí politiky. Mám podporovat nějaké programové body proto, že je podporuje politický subjekt, jemuž jsem zavázán. Představa, že podporuji programové body a podle nich se případně rozhoduji o podpoře té či oné strany, takového nebo onakého politického hnutí, se stále zdá jako nerealistická.
Loajalita je víc než pravda?
Loajalita má v České republice stále přednost před pravdou. Mrzí mě, že jsem politický solitér, ale nedá se nic dělat, žádné straně nejsem za nic zavázán a žádnou nehodlám podporovat například z toho důvodu, že ji podporuje onen záhadný útvar, který je v poslední době tolik zmiňován, totiž moje (a číkoliv) politická bublina.
Ve většině politických bodů s komunisty nesouhlasím. Nelíbí se mi, jak jsou nacionalističtí, protievropští, konzervativní a autoritativní. Neznamená to, že nevidím některé sociální aspekty jejich politiky (a čekal bych od nich mnohem víc). A neznamená to, že odmítnu jejich stanovisko k takřečeným církevním restitucím.
Mohu z vlastní zkušenosti vědět všechno možné o minulosti komunistů, o tom, jak perzekvovali a kontrolovali církve, jak využívali a zneužívali jejich povolných a bezpáteřních představitelů k podpoře režimu. Mohu si leccos myslet o motivaci jejich současného postoje. Umím si představit, jak by znovu zaváděli preferovaný nebo povinný ateismus, kdyby jejich podíl na moci byl významnější.
Návrh nějak omezit štědré pravicové (ODS, TOP 09, KDU-ČSL a tehdejší Strana zelených) obdarování církví je i po uplynutí pěti let od špinavého hlasování aktuální, i když je možné, že se bohužel nenajde právně čistý způsob, jak ho realizovat.
Jisté je ale jedno: pokud stát už jednou definitivně přistoupil na dohodu - pak má mít alespoň tolik poctivosti, aby ji řádně dodržel. A i kdyby představitelé státu tehdy při těch jednáních učinili hrubou chybu ohledně přistoupení na požadavky církví - i tak má stát být povinen nést následky této své vlastní chyby.
Toto nedůstojné současné poskakování státu sem a tam "já jsem si to rozmyslel jinak, ta dohoda pro mě neplatí, a když už nemám možnost ji zrušit tak jim to aspoň zdaním" - to je jenom dalším příspěvkem k prohlubování mravního a politického marasmu v českém státě. A i kdyby státu tento jeho podfuk (jinak se to nazvat nedá) se zdaněním nakonec nakrásně vyšel, ta ztráta na straně obecné mravnosti bude nakonec vážit mnohem více, a ztráty budou mnohem vyšší. Například v míře korumpovatelnosti státních zaměstnanců, kteří si nevyhnutelně pomyslí: "Když může švindlovat a pro vlastní prospěch sahat ke špinavým trikům samotný stát - tak proč bych totéž neměl a nesměl i já?..."
Je faktem, že soukromému subjektu stěží hrozí, že jeho zaměstnanec bude nadržovat státu. Opačně to ovšem leckdy platí. Plyne z toho charakteristická nerovnováha za kapitalismu, defenziva demokracie a nevážnost, v níž ji má spousta lidí. Stěží který chudý, formálně demokratický stát nemusel platit velká odškodnění různým firmám-šmejdům, neboť někdo na jeho straně udělal "chybu". Může se to nakonec týkat i arbitráže samé. Liberální stát prostě nemůže oplácet stejnou mincí (byť by tak třeba získal potřebnou autoritu).
Nicméně v konkrétním případě souhlasím s panem Poláčkem. Pokus o dodatečné zdanění náhrad není veden jinou potřebou než udržet stávající "koaliční půdorys". Nesouhlas ÚS bude snad posléze možno vyložit jako vis maior, takže ani konečný neúspěch snah nemusí znamenat pád současné vlády. Tvář si budou moci zachovat všichni.
Domnívám se, že "sebeobětování" liberální pravice částečně na oltář velkorysých restitucí církevního majetku bylo všestranně nešťastné. Je cítit klientelismem a korupčnickou mentalitou. Přesto si myslím, že není na místě se k uzavřené záležitosti vracet. Také proto ne, že ani v minulosti, natož aktuálně nebyla spouštěčem nějakého mohutného protestního vystoupení veřejnosti.
Domnívám se, že reakcí na podobné kauzy může a má být přímo nesouvisející opatření. Státu by např. stěží mohlo být vyčítáno, ba právě naopak, kdyby významně zpřísnil památkový zákon, takže by se to "neobešlo" ani bez určitého dopadu na hospodaření církví.
Potěšilo by mně, kdyby představenstvo katolické církve jako nejsilnější investor, mělo i přes svou vysokou podnikatelskou odbornost a zápal také šťastnou ruku.
Vyhnout se participaci na skurilně koncipovaných investičních fondech dnes vyžaduje hluboký jak odborný tak i citový ponor . ..........bych dodal.