Před pěti lety vzbudila velký rozruch předvolební grafika tehdy nejsilnější opoziční strany ČSSD, která ohlašovala úmysl vlády ODS a TOP 09 „darovat“ 134 miliard církvím. Zobrazovala ruku biskupa s prstenem, která sahá po vaku s penězi. Toto obrazové zpodobnění toho, za co ČSSD církevní restituce pokládala, pak mentálně zcela přebilo sdělení pod obrázkem, že ČSSD hodlá místo církevních restitucí založit takzvaný Církevní fond, z jehož výnosů by byly financovány pastorační, sociální a školské aktivity církví.

Tato téměř kongeniální dvojakost sdělení dokonale ilustruje schizofrenní vztah české demokratické levice k otázce postavení církví a jejich významu ve veřejném životě. Sociální demokraté a jim blízké intelektuální kruhy si na jedné straně uvědomují význam především sociální a charitativní činnosti církevních subjektů. Dobře vědí, že bez veřejné podpory, či alespoň dostatečných vlastních disponibilních prostředků nejsou tyto aktivity možné. V případě, že by je nerealizovaly církve, daly by se z veřejných zdrojů jen těžko v takovém rozsahu zachovat jak z hlediska financování, tak z hlediska lidských zdrojů a jejich kvalitního využití.

↗

Dvojakost sdělení dokonale ilustruje schizofrenní vztah české demokratické levice k otázce postavení církví a jejich významu ve veřejném životě. Repro DR

Na straně druhé je jim ale jasné, že jádro levicového elektorátu tvoří voliči, kterým církve z hlediska jejich vlastního životního stylu a hierarchie hodnot příliš neříkají a kteří navíc vzhledem k věku byli socializováni v době, kdy se komunistická ateistická výchova snažila prezentovat církve nejen jako instituce zbytečné a k ničemu nepotřebné, ale především jako instituce nepřátelské nejen socialismu, ale také českému národu a jeho kultuře. Slovy někdejšího komunistického ministra informací Václava Kopeckého je tak neustále nutné probouzet „husitské instinkty našeho lidu“, myšleno politicky instrumentalizovat zakořeněný lidový antiklerikalismus, který je mimo jiné spojen i s představou, že církev vlastnící majetek rovná se církev morálně zkažená.

Rozpolcenost levicového postoje

Tato ambivalentnost nemusí na první pohled působit jako zásadní, poněvadž umožňuje selektivní situační přístup, tedy hodnocení významu církve podle aktuální situace a potřeby. Levicový politik může jinak hovořit o církvi v rámci charitativní sbírky a jinak v situaci, kdy se vede debata o restituci polností, lesů či hospodářských objektů. Problém ovšem je, že takový postoj je vnitřně inkonzistentní a jednotlivé polohy si vzájemně odporují.

Církev by těžko mohla prostřednictvím své charity provozovat dobročinné aktivity, kdyby k tomu neměla odpovídající finanční, materiální a personální zázemí. Představa, že jí toto zázemí musí vytvářet stát, je pak v zásadním rozporu s dalším postulátem, který je levici blízký, tedy že stát a církve by měly být institucionálně striktně odděleny a žádná církevní věrouka by neměla splývat s ideou státnosti. Neoliberální pravici bohatě stačilo přesvědčit vlastní voliče, namnoze neméně „antiklerikálně“ naladěné, že je přece správně, když příslušný majetek získá opět konkrétního vlastníka, ať už jsou to církve, či jiné právnické či fyzické osoby, protože soukromý vlastník je vždycky pečlivější a svědomitější ve správě svěřeného majetku než stát.

Sociálnědemokratická levice se naopak ocitla na křižovatce a musela se rozhodnout, jakou cestou se vydá. Zda bude i nadále tvrdit, že „církev má být chudá“, tedy nevlastnit žádný majetek, a zároveň tolerovat stav, kdy na provoz církví a náboženských společností významně přispívá stát, anebo téma úplně opustit, poněvadž na něm nejen nezíská body, ale také ničeho nedosáhne. V nejzazší poloze si totiž i lídři ČSSD byli dobře vědomi, že například požadavek na zdanění finančních náhrad je ve světle předchozích nálezů protiústavní opatření a Ústavní soud by ho v případě stížností církví snadno zrušil.

A k tomuto argumentu se pak hned po dalších volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013 připojil významný politický zřetel, tedy nezbytnost koaliční spolupráce s KDU-ČSL, která sice zrovna v době přijetí zákona o majetkovém vyrovnání nebyla zastoupena ve vládě ani ve Sněmovně, ale která o navrácení majetku církvím usilovně zápasila po dvě desetiletí, neboť majetková odluka státu a církví je pro ni stejně tak otázkou morální a právní jako praktickou. I z tohoto důvodu se sociální demokraté ve vládě Bohuslava Sobotky nepokusili toto téma otevřít a s podporou koaličního partnera — hnutí ANO a opozičních komunistů tento návrh prosadit. Nejen že by mohl vést k rozpadu vládnoucí trojkoalice, ale hlavně by mohl stejně narazit u Ústavního soudu a Sobotka a spol. by pak měli toliko „z ostudy kabát“.

Nástroj jednoty „antisystému“

Po říjnových sněmovních volbách se však ocitáme v jiné situaci. Dominantní silou české politiky už není ani neoliberální pravice, ani sociálnědemokratická levice, nýbrž protestní subjekty, které se nejlépe shodnou, na čem se neshodnou. Církevní restituce, respektive zdanění finančních náhrad za nevydaný majetek, by se mohlo jevit jako příliš obskurní a nevýznamné téma, aby se právě na něm rodila nová (vládní) jednota sil protestu.

Paradoxně jsme však svědky toho, že ANO společně s SPD a KSČM, tedy vítěz voleb, který o sobě jako o antisystémové straně mluví s těmi politickými subjekty, které antisystémové z hlediska esenciálního i relačního skutečně jsou, chtějí zdanit finanční náhrady církvím a je to z jejich strany pokládáno za vypořádávání se s dědictvím „starého systému,“ utvářeného tradičními stranami, které po volbách obsadily v Poslanecké sněmovně jen menšinu křesel.

Odpor k církevním restitucím jako mocnému symbolu „rozdávání“ (rozuměj rozkrádání) veřejného majetku v očích mnoha lidí je tedy vhodným symbolem pro hledání společných témat, která mohou zúčastněné strany vést ke společné dohodě. Jak vidno, zúčastněné aktéry už příliš nezajímají ani možné právní konsekvence takového opatření včetně jeho zrušení Ústavním soudem, ani vnitřní rozpory ve vlastních politických postojích.

Minimálně SPD se před volbami pokoušela prezentovat jako ochránce tradičních hodnot evropské křesťanské civilizace, který je brání před nebezpečím islamizace Evropy. Snažila se tak zapůsobit na křesťansky orientované voliče a získat jejich hlasy. Bude proto zajímavé sledovat, jak se například Tomio Okamura, který o sobě veřejně tvrdí, že je věřícím katolíkem, postaví k této otázce, aniž by si znepřátelil i tu část katolické církevní hierarchie, která je dosud ochotná i s ním hledat modus vivendi.

Nově propukující spor o církevní restituce nám tak odhaluje daleko závažnější dimenzi celé věci, tedy vnitřní povahu nových relevantních aktérů a především jejich pojetí výkonu moci. Zatímco předchozí aktéři sporů o majetkové vyrovnání byli nuceni udělat z tématu koherentní narativ, v němž prezentovali svoje postoje a zájmy, ale zároveň se museli dotknout i toho, co je církev a proč, noví aktéři se v duchu své „antisystémové“ profilace o něco podobného ani nesnaží a o věci uvažují toliko v kategoriích použití mocenské síly v momentě, kdy jí budou disponovat.

Zároveň jsou bytostně přesvědčeni, že politika zde jednoznačně dominuje nad právními souvislosti, tedy že vůle většiny je nezměnitelná, a pokud by existovala entita, která ji chce omezovat, je třeba jí učinit politickými prostředky přítrž. Proč tak chceme činit, není celkem důležité. Podstatné je to, že tak činíme ve shodě, a můžeme na ní tedy založit potřebnou politickou jednotu k ustavení většinové vlády.

Politická destrukce, politická obrana

Podobný postup rodící se většiny „antisystémových“ sil musí nutně vzbuzovat otázku, jak a proč se mu bránit. Je zřejmé, že pokud bude skutečně prosazen institut zdanění finančních náhrad, bude třeba se bránit soudní cestou, tedy dosáhnout nároku na svobodné působení církví a náboženských společností (a to i ve sféře majetkové a hospodářské) coby naplnění garantovaného ústavního principu svobody náboženského vyznání. Církve by se tak z tohoto hlediska měly bránit podáním ústavní stížnosti.

Jestliže však politická reprezentace přistupuje k politické destrukci, a to aniž by to navíc zdůvodnila jinak než obecnými proklamacemi, že jde o „zlodějinu“ předchozích vlád, potom je třeba i politická obrana ze strany opozice. Ta totiž ukazuje, že nejde jen o technicistní či kompetenční spor, ale o principiální výkon hodnot, na nichž stojí systém liberální demokracie. Proto by opoziční strany měly zvážit i návrh na zrušení příslušné úpravy, který by mohli iniciovat jejich poslanci či senátoři. ČSSD se vzhledem k výše uvedenému rozporu zřejmě nepřipojí. Středopravé strany by však měly být schopny podobný krok vzhledem k vlastním ideovým postojům takovou akci podniknout.

O církevních restitucích tak ještě zřejmě uslyšíme. Ne však proto, že by většina společnosti neměla (byť s různými znaménky) jasno, co jsou a proč jsou, nýbrž proto, že je českým veřejným koloritem provádět kolem nich rituální politické tance. Ty nám ovšem nově odhalují hlubší podstatu povolební změny. A ta může být velmi neblahá bez ohledu na církve a jejich působení. Koneckonců ty pak můžou coby strážkyně morální ekologie společnosti tváří v tvář syrovým projevům moci ve své nezastupitelné úloze snáze vyniknout.