Reportáž novinářů Kubíka a Slonkové, kterou zveřejnily Seznam Zprávy 20. března, musí pohnout naší společností. Něco se musí změnit, a to velmi rychle. Scény, které provázely tuto reportáž od začátku do konce, jsou bizarním zobrazením toho, jak si někteří zástupci církve představují právní stát a své místo v něm. Záležitost je mnohem závažnější než případ jednoho léta zatajovaného brutálního zneužívání z pozice moci, byť už i to je závažné dost.

Přihlížíme zcela nepokrytému vytváření státu ve státě, kladoucím si ambice v některých ohledech suplovat roli veřejné moci. A to tak automaticky a nepokrytě, že to evidentně nikomu z dotyčných vědomě nedochází. Připomeňme si některé pro celou záležitost důležité pojmy.

Co je to kanonické neboli církevní právo? Kanonické právo upravuje vnitřní chod církve a vztahy mezi jejími členy, a to například v duchovních otázkách, otázkách církevních obřadů a všedního chodu církve. Jde o ustanovení, která ti, kteří chtějí, dobrovolně dodržují. Toto právo neupravuje pouze vztah mezi členy církve navzájem, ale v mnoha ohledech i jejich vztah s Bohem.

Není však alternativou k českému právnímu systému pro členy církve. Je mu podřízeno a doplňuje ho. S trochou nadsázky a zjednodušení by se dalo říct, že má podobnou právní relevanci jako třeba stanovy politické strany, nebo třeba fotbalové asociace. Členové církve se mohou v některých soukromoprávních záležitostech, například v některých věcech týkajících se manželství, obrátit na církevní soud, pokud s tím dobrovolně souhlasí.

Veřejné právo je naproti tomu právo vykonávané veřejnou mocí. Upravuje vztah mezi občanem a státem a jeho součástí je i trestní právo. Čili pokud někdo spáchá trestný čin, nejde pouze o vztah mezi obětí a pachatelem, ale do tohoto vztahu vstupuje stát, tedy v jistém smyslu společnost a její institucionalizovaný výkon spravedlnosti. Je tak v jistém smyslu záležitostí nás všech. Žádná soukromá osoba, spolek, nebo církev nemůže v žádném případě vykonávat toto právo, to náleží pouze státu.

Co se vlastně dělo a děje

To vše je velmi důležité si připomenout, abychom plně docenili, co se vlastně stalo a děje. Nejvyšším trestem dle kanonického práva je vyloučení z církve, trestem za pohlavní zneužití nezletilé osoby v závislém postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu je dle našeho trestního práva dva až deset let odnětí svobody.

Mluvčí českobudějovického biskupství Bína tvrdí, že důvody k odvolání kněze podezřelého v této kauze jsou právní důvody uvnitř církve, a že nyní pobývá ve Vyšebrodském klášteře, kde je mu dán prostor k uklidnění situace, zamyšlení se a přípravě své obhajoby. Soudní vikář z Brna potom tvrdí, že nemá oprávnění o této situaci hovořit. Sám obviněný říká do telefonu, že je dokonce vázán s pověřením biskupa papežským tajemstvím, které mu znemožňuje o té věci cokoli komukoli říkat.

Uvědomme si, že celou dobu mluvíme o podezření ze závažného trestného činu. Tento čin je dle slov pana Bíny vnitřní právní záležitosti církve a soudní vikář, který celou věc dle kanonického práva vyšetřuje, o ní nesmí mluvit. A s tím prostě není možné se ani na vteřinu spokojit.

Ne pokud je onen kněz odvolán kvůli takovému podezření. To nejsou vnitřní záležitosti církve ani omylem. Je to záležitost státu, který je sekulární a právní. Je to záležitost nás všech a stejně tak je v zájmu nás všech, aby byla věc prošetřena českými justičními orgány, nikoli církevním soudem, tedy vnitřní institucí organizace, jejíž vysocí představitelé léta zametali takto závažná podezření pod koberec.

A proč to dělali? Aby uchránili dobré jméno organizace, která má nyní tento čin sama vyšetřovat. To není jen zcela nesmyslné a arogantní vůči společnosti, to je především nebezpečné. Světský soudce totiž novinářům nepráskne telefonem, když se ho ptají na základní informace. Protože je zaměstnancem státu, trestní proces je veřejný a veřejnost má právo základní informace znát. Na církevní soud nic z toho samozřejmě neplatí.

Někdo by mohl namítnout, že by celou záležitost měli v první řadě s policii řešit samy oběti. Je ale třeba si uvědomit, že na ty evidentně církev od začátku vytváří systematický nátlak, aby o věci mlčely. Navíc se cítí být součástí této organizace. Co se týče trestného činu pohlavního zneužívání, v českém právním řádu neexistuje pro tyto činy oznamovací povinnost.

A neexistuje z dobrých důvodů. Postavení oběti je totiž v takové situaci, a zejména pokud stojí proti organizaci, jako je katolická církev, jíž je navíc součástí, velmi problematické. Uvědomme si ale, že pokud taková oběť vyhledá pomoc například jakékoli pomáhající organizace, ta se ji bude snažit povzbudit, aby tuto otázku řešila právní cestou, a nabídne jí v tom asistenci a podporu. Nebude ji k tomu v žádném případě nutit, pokud se na to necítí, ale rozhodně ji od toho nebude odrazovat.

Je naprosto příznačné, že i ve chvíli, kdy církevní autority oběti tohoto případu uvěřily a začaly konat, nikoho z celého kolečka lidí kolem, a to ani ty, kteří se jí evidentně snažili pomoci, patrně ani náznakem nenapadlo, že by se věc měla řešit skrze orgány činné v trestním řízení. Všichni se donekonečna obraceli pouze na orgány církve, a to i když se léta nedělo nic a existovalo podezření, že zneužívání stále probíhá. Až obludně bizarní je potom skutečnost, že při výsleších církevními orgány při probíhajícím církevním vyšetřování museli podepsat mlčenlivost.

Připomeňme si také, že i když zde neexistuje oznamovací povinnost, existuje povinnost překazit trestný čin, pokud mám podezření, že je připravován nebo se děje. A toto důvodné podezření jistě museli mít všichni, kteří byli léta upozorňováni, že se takový čin nejen stal, ale že pravděpodobně stále probíhá na dalších obětech. A to včetně zmíněných biskupů. Jejich morální odpovědnost je neoddiskutovatelná, ale v tomto ohledu by měla být posuzována i jejich odpovědnost právní.

Tohle není happyend

Případ končí zdánlivým happyendem. V roce 2018 se celá záležitost dostala až do Vatikánu. Na konci reportáže slyšíme slova papežského nuncia, který jasně proklamuje papežovu neochotu dál zavírat oči před těmito činy. Co tedy Vatikán skrze kongregaci pro nauku víry učinil? Uložil českobudějovickému biskupství jednat, a to předalo případ církevnímu vikáři z Brna, který podniká další kroky dle kanonického práva. Vyslýchá svědky, povolává odborníky, církevní právníky.

Z celého případu je právě tohle úplně nejneuvěřitelnější. Že i instituce, které proklamují zájem jednat a nekrýt tato podezření, jednají pouze v rámci orgánů církve a na této půdě se pokoušejí samy vyšetřovat podezření z trestného činu. Všechny články toho řetězce od kongregace víry přes biskupství až k soudnímu vikáři ví, že existuje toto důvodné podezření. Nijak je nezpochybňují a proklamují potřebnost ho šetřit.

Nikoho z nich ale ani na vteřinu nenapadne svěřit tuto záležitost orgánům k tomu určeným. Naopak, podepisují se papíry o mlčenlivosti a soudní vikář práskne reportérům telefonem. Podezřelý se dokonce zaštiťuje papežským tajemstvím. Protože tohle patrně není nic, do čeho se má plést veřejnost. Protože tohle jsou vnitřní záležitosti církve, do kterých nám asi nic není.

Pokud by celá věc nebyla zveřejněna (a předpokládejme, že policii nyní nezbývá než se celou věcí začít zabývat), obviněný kněz by byl v nejhorším případě vyloučen z církve. Přitom mu hrozí až deset let vězení. Člověk, který čelí podezření, že léta brutálně a promyšleně z pozice moci zneužíval nevinné dítě, jemuž tím takřka zničil život. Patrně zdaleka ne jedno.

A nikdo u toho ani nehne brvou. Nikomu ani nepřijde na mysl, že je něco špatně. Naopak, věc se přece po letech konečně řeší. Sledovat tohle zcela zvnitřněné a samozřejmé přesvědčení, že církev je víc než právo, nahání člověku husí kůži.

Je přitom třeba si uvědomit, že celou dobu se tu bavíme o organizaci s velmi relevantní mocí v naší společnosti spolu s návazností do politiky. Tím pádem to nelze hodnotit jinak, než jako útok na samu podstatu právního státu. Nesmí nás to nechat lhostejnými, nesmíme nad tím mávnout rukou a za dva dny se rozčilovat zase nad něčím jiným.

Protože právo nemůže a nesmí být privatizováno nikým. Protože právní stát je to nejcennější, co v této společnosti máme. Protože jedině právní stát je aspoň minimální zárukou toho, že existuje a je ve společnosti udržována elementární spravedlnost. Toho, že zlo se musí obávat potrestání. Prostě toho, že slabí nemusí být pouze oběťmi těch, kteří drží v rukou moc, i když zrovna páchají bezpráví. Bez toho nemáme vůbec nic.