Reportáž novinářů Kubíka a Slonkové, kterou zveřejnily Seznam Zprávy 20. března, musí pohnout naší společností. Něco se musí změnit, a to velmi rychle. Scény, které provázely tuto reportáž od začátku do konce, jsou bizarním zobrazením toho, jak si někteří zástupci církve představují právní stát a své místo v něm. Záležitost je mnohem závažnější než případ jednoho léta zatajovaného brutálního zneužívání z pozice moci, byť už i to je závažné dost.

Přihlížíme zcela nepokrytému vytváření státu ve státě, kladoucím si ambice v některých ohledech suplovat roli veřejné moci. A to tak automaticky a nepokrytě, že to evidentně nikomu z dotyčných vědomě nedochází. Připomeňme si některé pro celou záležitost důležité pojmy.

Co je to kanonické neboli církevní právo? Kanonické právo upravuje vnitřní chod církve a vztahy mezi jejími členy, a to například v duchovních otázkách, otázkách církevních obřadů a všedního chodu církve. Jde o ustanovení, která ti, kteří chtějí, dobrovolně dodržují. Toto právo neupravuje pouze vztah mezi členy církve navzájem, ale v mnoha ohledech i jejich vztah s Bohem.

Není však alternativou k českému právnímu systému pro členy církve. Je mu podřízeno a doplňuje ho. S trochou nadsázky a zjednodušení by se dalo říct, že má podobnou právní relevanci jako třeba stanovy politické strany, nebo třeba fotbalové asociace. Členové církve se mohou v některých soukromoprávních záležitostech, například v některých věcech týkajících se manželství, obrátit na církevní soud, pokud s tím dobrovolně souhlasí.

Veřejné právo je naproti tomu právo vykonávané veřejnou mocí. Upravuje vztah mezi občanem a státem a jeho součástí je i trestní právo. Čili pokud někdo spáchá trestný čin, nejde pouze o vztah mezi obětí a pachatelem, ale do tohoto vztahu vstupuje stát, tedy v jistém smyslu společnost a její institucionalizovaný výkon spravedlnosti. Je tak v jistém smyslu záležitostí nás všech. Žádná soukromá osoba, spolek, nebo církev nemůže v žádném případě vykonávat toto právo, to náleží pouze státu.

Co se vlastně dělo a děje