Zdá se, že život nebyl nikdy tak jednoduchý. Stačí pár kliknutí v mobilním telefonu a nákup je u dveří našeho bytu. Stejně snadno si můžeme objednat jídlo — pizzu, sushi, zkrátka cokoli si vzpomeneme — a kurýr nám porci z naší oblíbené restaurace přinese až ke stolu.

Pomocí pár kliknutí v aplikaci nás odveze řidič z místa určeného geolokací v našich telefonech na místo, které si v digitální mapě určíme. A cenu vidíme předem — dokonce můžeme vybírat podle typu vozidla či ceny a pak ohodnotit, jak moc nám byl řidič sympatický. Online platformy poskytují přístup i k dalším službám — od hlídání dětí přes úklid až po další nabídky, které si před pár lety bylo těžké vůbec představit.

Člověk byl vždy pánem svých nástrojů. A dnes se zdá, že máme nad životem ještě větší kontrolu. Je tomu ale skutečně tak? Zatímco se opájíme pohodlím, které nám platformy dopřávají — jejich boom byl urychlen během pandemie covidu —, plíživě probíhá čtvrtá průmyslová revoluce, které se říká digitální. Poprvé v historii přebírá část kontroly nad lidskou prací umělá inteligence. Nejde o humanoidní roboty, ale o inteligenci ukrytou v aplikacích našeho mobilu, která nám objednává nákup, jídlo či odvoz.

A ač se to na první pohled nezdá, tato technologie zasahuje samotnou podstatu lidské autonomie. V tomto fascinujícím období, kdy se otevírají nové horizonty, se zároveň dostáváme do neprobádaných vod technofeudalismu.

Platformová ekonomika — jak se někdy tento typ průmyslu označuje — není jen dočasným technologickým trendem. Je zásadní transformací společenské smlouvy. Pokud si tuto skutečnost neuvědomí náš politický establišment, hrozí katastrofa. Už nyní může absence jasných pravidel hodit přes palubu půl milionu lidí, kteří podle odhadů v České republice v platformové ekonomice působí.

Minimalismus jako kapitulace: Česká cesta k regulaci platforem

Na konci března poslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí do meziresortního připomínkového řízení nový zákon o platformové ekonomice. Měl by reagovat na zásadní proměnu trhu práce a odrážet změnu společenské smlouvy. Zatím ale spíš působí jako kapitulace státu před digitálními giganty.

Jak moc bude zákon skutečně chránit pracovníky, nebo zda se stane jen formalizací bezmoci vůči „algoritmickému managementu“, naznačil v půlce března seminář v Poslanecké sněmovně pořádaný Svazem obchodu a cestovního ruchu. Název akce — „Platformová práce v Česku: příležitosti, nikoli hrozba“ — jako by vypadl z učebnice korporátního optimismu. Účastníci slyšeli v zásadě tříhodinovou reklamu na „krásný nový svět“, ve kterém nás úžasné a neomylně spravedlivé algoritmy osvobozují od okovů tradičního zaměstnání a umožňují nám hravě kloubit práci s péčí, studiem či důchodem.

Byla to však vize světa bez jeho hlavních aktérů. Na semináři nevystoupil jediný zástupce pracovníků ani reprezentant odborových organizací. Zástupci platforem naopak neskrývali nadšení z minimalistického pojetí zákona — tento „minimalismus“ je v praxi eufemismem pro zachování stávajícího modu operandi: stavu, kdy si platformy ponechávají všechny výhody řízení lidí algoritmy, ale odmítají převzít odpovědnost za jejich sociální jistoty.

Na rozpor mezi slibovanou svobodou a drsnou realitou upozornil kurýr a zakladatel portálu vseprokuryry.cz Zdeněk Neubauer. Podle něj je proklamovaná flexibilita v platformové ekonomice jen prázdným marketingovým heslem. Aby kurýr v režimu OSVČ vůbec pokryl fixní náklady, je algoritmem i ekonomickým tlakem nucen pracovat v časech, které by za jiných okolností věnoval odpočinku — o svátcích či večerech.

Neubauer navíc poukazuje na to, že některé platformy již nyní vyžadují výběr z pevně daných směn, což se v kombinaci s opomíjenou existencí partnerských flotil stává pro pracovníky pastí. Kurýři musí odevzdávat část výdělku zprostředkovatelům, což je nutí k ještě vyššímu tempu, aby si zajistili alespoň základní obživu.

Důsledkem toho, že se stát rozhodl jít cestou minimalistického přístupu, tak může být to, že digitální průmyslová revoluce v České republice nebude sloužit lidem, ale pouze k optimalizaci zisku skrze novodobé digitální nevolnictví.

Legislativní past, nebo evoluce pracovního práva?

Jádrem sporu o budoucí podobu práce je evropská směrnice, která do českého práva zavádí koncept takzvané presumpce zaměstnaneckého poměru — tedy vyvratitelné právní domněnky. Tento mechanismus má zvrátit současný stav a přenáší důkazní břemeno v prokazování, zda jde o závislou práci, či ne, na platformu. Pokud platforma člověka fakticky řídí, tak ten má být považován za zaměstnance, dokud firma neprokáže opak. Česká realita však zatím zůstává v zajetí „digitálního švarcsystému“, kdy jsou lidé ekonomicky zcela závislí na jediné aplikaci nuceni vystupovat jako nezávislí živnostníci.

Český přístup k novele tak zatím působí spíše jako snaha zakonzervovat status quo než jako pokus porozumět nové realitě. Namísto narovnání vztahů se objevují návrhy na zúžení definice závislé práce, což by mohlo vést k legalizaci praktik, za které už byly firmy jako Rohlík v minulosti pokutovány.

Evropská debata přitom ukazuje, že striktní dělení na „zaměstnance“ a „OSVČ“ přestává stačit. Některé státy proto experimentují s takzvanou třetí cestou (například italský model collaborazioni eterorganizzate nebo britský status worker). Tyto kategorie přiznávají platformovým pracovníkům hybridní postavení: zachovávají určitou flexibilitu, ale zároveň garantují sociální minimum, placenou dovolenou a právo na kolektivní vyjednávání.

Algoritmická transparentnost jako nové lidské právo

Zásadním tématem, které český legislativní minimalismus přehlíží, je mocenská asymetrie v tzv. algoritmickém managementu. Pokud o přidělování práce, výši odměny, nebo dokonce okamžitém „odpojení“ z aplikace rozhoduje algoritmus, přestává být práce smluvním vztahem a stává se jednostranným diktátem dat.

Právě zde ale do hry vstupuje celoevropské nařízení o umělé inteligenci — AI Act. To klasifikuje systémy používané v oblasti zaměstnanosti a řízení pracovníků jako vysoce rizikové. Tím zásadně mění odpovědi na otázky, které si pracovníci i odbory kladou.

Podle evropské nařízení o umělé inteligenci už platformy nemohou operovat s algoritmem jako s neproniknutelným obchodním tajemstvím. Vysoce rizikové systémy musí být transparentní, řádně dokumentované a podléhat efektivnímu dohledu. Návrh českého zákona sice svěřuje tento dohled Státnímu úřadu inspekce práce (SÚIP), avšak z důvodové zprávy vyplývá, že pro celou zemi — kde v platformové ekonomice působí zhruba půl milionu lidí — má vzniknout jediné specializované IT místo.

Evropská legislativa také zavádí povinnost lidského dohledu. To znamená, že každé zásadní rozhodnutí — například zablokování účtu kurýra — musí být přezkoumatelné člověkem. Algoritmus tak nesmí mít poslední slovo bez možnosti odvolání. Pracovník má mít možnost pochopit logiku, na jejímž základě mu systém přiděluje práci. Algoritmická transparentnost se tak stává základním lidským právem digitálního věku.

Subdodavatelské struktury: role flotil

Významným bodem v diskusi o nové legislativě je role takzvaných partnerských flotil, které tvoří mezistupeň mezi platformou a samotným pracovníkem. Současný návrh zákona tento model v zásadě ponechává beze změn, což vyvolává otázky o jeho budoucí transparentnosti.

V praxi se totiž kurýři v těchto řetězcích často dělí o svůj výdělek se zprostředkovateli výměnou za technické či administrativní zázemí. Pokud však zákon tyto vztahy blíže neupraví, hrozí, že se pracovníci ocitnou v právně nepřehledné situaci, kde se odpovědnost za jejich pracovní podmínky rozmělní mezi několik subjektů. Flexibilita, prezentovaná jako výhoda, se tak může změnit ve fixaci modelu, který pro pracovníka znamená vyšší náklady a nižší míru přímé kontroly nad vlastní prací.

AI není neutrální

Čtvrtá průmyslová revoluce nesmí být synonymem pro bezpráví. Je nebezpečnou iluzí domnívat se, že algoritmy jsou neomylné nebo spravedlivé. Pokud dovolíme, aby se „minimalistický“ přístup k zákonu stal standardem, neohrozíme tím jen kurýry. Algoritmy a umělá inteligence už dnes řídí práci účetních, marketérů či IT specialistů.

Stát tak stojí před volbou: buď prokáže ambici chránit lidskou důstojnost v digitálním věku, nebo rezignuje na svou roli a nechá statisíce lidí napospas systému, který proplácí jen vteřiny čistého výkonu a čas strávený mezi zakázkami nebo čekáním na práci považuje za neexistující. Digitální revoluce nesmí znamenat návrat do devatenáctého století s tím rozdílem, že tehdejšího drába nahradí neprůhledný kód v našich smartphonech.