Babí léto 1930 nebylo v Československu právě veselé. Nezaměstnanost byla už docela jistě smutným mottem doby. Týkala se na celém světě milionů průmyslových dělníků, kteří jen marně sháněli jakoukoli práci. Čím hlouběji měli do kapsy, tím více den ze dne rostla jejich nenávist — k majitelům velkých koncernů, k politikům vlastních vlád, k systému, který je do bídy uvrhl i k národům, s nimiž nejednou sdíleli jediný stát, a kterým ovšem dávali za vinu svou truchlivou situaci.

Také v Československu rostlo spolu se sociálním i národnostní napětí. Pohraničí bouřilo, a zatímco dělníci hledali nové způsoby organizace a nové cesty ke změně poměrů, v kancelářích firem si nad neúprosně červenými čísly a nelichotivými výkazy obratu a exportu lámali hlavu: Propouštět? Koho a kdy? A pokud ne — co jiného se vlastně dalo dělat?

Tomáš Baťa vedl jednu z největších a nejznámějších evropských firem, a právě se začátkem chudého podzimu 1930 měl šanci ukázat se Československu a světu zase jednou jako vizionář industriálního věku. Přišel s řešením. Ve svých podnicích zavedl pětidenní pracovní týden — zlepšení, které mělo ušetřit provozní náklady a zaměstnancům dát možnost získat sílu k „ulehčení práce.“

Nebyla to pravda zase tak revoluční novinka a Baťa nebyl jejím otcem. Odkoukal ji za oceánem, v automobilkách Henryho Forda, který tentýž model rozvržení pracovního týdne zavedl už roku 1926, a pro největšího českého obuvníka byl skutečným vzorem, prorokem moderního podnikání.

Československý byznysmen Baťa ale netoužil jen napodobovat. Na to byl příliš ambiciózní. Chtěl být tím, kdo udává trend. Svým zaměstnancům vysvětloval, že do jejich pracovního a vlastně i životního harmonogramu zasahuje jen s těmi nejušlechtilejšími pohnutkami. „Naše práce potřebuje lidí, jejichž srdce žízní po vzdělání“, psal na titulních stranách zlínských podnikových novin, „nesnese člověka, který by zanedbával sebe a své spolupracovníky.“

Pětidenní pracovní týden, zdůrazňoval majitel zlínského obuvnického impéria, byl plodem důmyslné organizace. Umožnily jej ty nejefektivnější stroje, nejvýkonnější procesy, uvedené moderní pásovou výrobou do praxe.

Jenže — a Tomáš Baťa to nezapomněl zdůraznit — čím dál tím složitější mechanismy potřebovaly i hotovou armádu lidí, schopných jim porozumět, a ještě více zlepšit jejich výkon. Volný víkend tu nebyl jen tak, prostě jen pro odpočinek. Měl i „nejmladší lepičku podpatků“ naučit, jak zlepšit svoji práci a své postavení, své pracovní vyhlídky do budoucna.

Švindl, nebo řešení nezaměstnanosti?

Baťa nebyl žádný lidumil. Spíš „fanatik práce“, jak o něm po jeho smrti dost trefně napsal mladý katolický intelektuál a pozdější benediktinský mnich Timotheus Vodička. Expanze podniku ležela Baťovi na srdci především. To také neuniklo meziválečné levici, jež také Baťův experiment okamžitě prohlásila za „největší švindl“, jeden z řady úhybných manévrů, jež měly v letech nejtěžší hospodářské krize oklamat nepokojné dělníky u strojů a pásů.

Smířlivěji se k celé věci stavěl liberální tábor, který krize světové nezaměstnanosti připravila o klidný spánek nejen pro ztracené výdělky, ale i kvůli osudu parlamentní demokracie a evropského míru, pro jejichž udržení dala evropská střední třída všechno v sázku. „Čest budiž prvním“, skládal v Lidových novinách Baťovi poklonu tchán Karla Čapka Karel Scheinpflug, jehož tížila i obecná nedůvěra ke stálosti poměrů. Pětidenní pracovní týden byl pro něj především prostředkem „alespoň částečné a dočasné nápravy“.

Podobně a snad nadějněji, to viděl tehdejší generální tajemník národních socialistů, diplomat a legionář Jan Šeba. „Je třeba míti odvahu k řešení radikálnímu, ale účinnému“, žádal se zjevným přáním, aby se nové opatření zavedlo nejen pobočkách Baťových závodů ve Zlíně anebo Třebíči, ale plošně a nejlépe v mezinárodním měřítku — protože jen další racionalizace výroby měla zabránit katastrofálnímu růstu davů nezaměstnaných.

Volný víkend jen pro efektivnější práci v pondělí

Na tom, zda je zkrácení pracovního týdne tou nejlepší cestou z krize kapitalismu, se nemohli současníci shodnout. Henry Ford jej zaváděl roku 1926 s představou, že se brzy stane normou budoucnosti. Ostatní kapitáni amerického průmyslu však měli o kurzu, jakým se měla ubírat ekonomika a pracovní právo, docela jinou představu. Na volné víkendy jich v následujících letech přistoupila jen menšina.

K lednu 1932 tento model pracovního týdne zavedlo jen 637 amerických podniků — vlastně jen nepatrné množství z celkového počtu 37 857. Předsudky se dařilo odbourávat jen pomalu. Neochvějným pilířem uctívaného bůžka produktivity zůstával strach, že by snad příliš mnoho volna mohlo vést k rozvolnění pracovní morálky.

Ale ani v Československu se pětidenní pracovní týden nestal okamžitě normou. Na tu byl povýšen teprve usnesením vlády č. 148 z 15. května 1968, mnoho let po hospodářské krizi 30. let, v době, kdy byl průmyslový potenciál Československa v zásadě na svém vrcholu. V ovzduší pražského jara prosadilo úpravu pracovního práva tehdejší ministerstvo práce a sociálních věcí.

Volný víkend měl být nejlepším důkazem o právech pracujících. Jenže i nyní — v uspořádání, které se honosilo tím, že překonalo kapitalismus ve všech ohledech — přetrvávala přinejmenším zpočátku obava, zda zkrácení pracovního týdne nepovede k přílišnému zmenšení objemu výroby.

„Máme pětidenní pracovní týden, ale ten bude vymožeností jen tehdy, když budeme opravdu pět dní pracovat“, varoval časopis Květy v létě 1970. Mluvilo se o negativních stránkách a „stínech volných sobot.“

Za triumfálními slovy o vymoženostech a o právu na regeneraci sil, se tak stále skrývala nevyslovená, ale celkem zjevná naděje a zbožné přání, že lidé svůj volný čas využijí zase jen k tomu, aby měli o to víc sil k pondělnímu nástupu do zaměstnání.

Komunisté sice kdysi Baťovi předhazovali pětidenní pracovní týden jako největší švindl — o desetiletí později se ale ukázalo, že podmanivému kouzlu strojové civilizace s jeho působivou silou grafů a statistik nepodléhají o nic míň, než tou dobou už dávno zesnulý zlínský magnát.

Jako pod střechou Baťových podniků, i ve státních fabrikách socialistického Československa tu měli být lidé především pro práci. Jí měli přinášet oběti. Bůžek produktivity se nestaral o ideologická dogmata, víru, předěly v čase nebo geografické vzdálenosti. Jen když se kola točila — a technokracie dál vládla, neochvějná a nevyvratitelná.

Čtyřdenní pracovní týden se osvědčil

Historická lekce tu hovoří jasně: ani domněle geniální byznysmeni, ani revolucionáři z povolání nebyli a nebudou těmi, kdo zázračně rozetnou věčnou otázku „work-life balance“ a naordinují pracujícím tu správnou míru kvalitně stráveného volného času. To můžou jen samotní pracující, když skrze sílu veřejnosti, ve spojení s hlasem odborných komunit, a především i díky vlastní sebeorganizaci učiní ze včerejšího privilegia dnešní realitu a zítřejší zvyk.

Je to zvlášť aktuální právě nyní, kdy mluvíme o možnosti spojit svůj život se zaměstnáním jen čtyři dny v týdnu, zatímco zbývající tři volné dny bychom mohli věnovat poněkud jiné práci, práci v tom nejvlastnějším smyslu slova, věnované péči o sebe i blízké, seberozvoji, zapojení do života našich bližních i duchovnímu růstu.

Dosavadní experimenty se zavedením čtyřdenního pracovního týdne prostřednictvím vyhodnocovaných pilotních programů dávají solidní důvod k naději. Tam, kde inovacím dali šanci, mizí pocity vyhoření, nespavost i pracovní stres — u 70 procent sledovaných britských dělníků, stejně jako u 75 procent portugalských manažerů. Čísla jsou to slibná a mluví přesvědčivě: proměnit je v realitu a v zítřejší zvyk už bude jen na nás.