Nespokojenost se stavem sociálních sítí coby veřejným prostorem setrvale roste společně s tím, jak na sítích přibývá toxického obsahu, nenávisti, manipulace dosahu a uměle generované hlušiny. Není tedy divu, že se množí i různé návrhy, co se sítěmi udělat. V posledních dnech mezi tyto návrhy přibyla také evropská občanská iniciativa, která navrhuje založení samostatné evropské sociální platformy.

Je skvělé, že hledáme alternativy. Současný stav je dlouhodobě neudržitelný — těžko si představit, že naše společnosti budou dál smysluplně existovat, diskutovat a rozvíjet se ve světě digitálních kasin stavěných na monetizaci naší pozornosti a manipulaci našich názorů. Zmiňovaná iniciativa předkládá alternativní vizi „hodné“ sociální platformy, která bude sloužit veřejnosti, bude nezávislá na tlacích moci a peněz a bude všem garantovat rovná práva.

Je to jistě atraktivní představa, není však jisté, že tohoto cíle dosáhneme právě založením jedné evropské „veřejnoprávní“ platformy.

Myšlenka „hodného Golema“ totiž pomíjí skutečnou podstatu problémů dnešních sítí. Když platformy jako Facebook, Twitter nebo Instagram začínaly, o žádná algoritmická kasina nešlo, a jejich tehdejší fungování by tak s přivřenýma očima odpovídalo požadavkům dnešní občanské iniciativy. Často byly dokonce vnímány jako ta správná, demokratizující alternativa ke zkostnatělým státním aparátům — Twitter byl přímo symbolem Arabského jara.

Ale každá platforma, jejímž ovládnutím lze snadno ovlivnit miliony lidí, představuje nebezpečnou koncentraci moci a neodolatelné lákadlo pro všechny, kdo chtějí tuto moc zneužít. Což se přesně stalo i sociálním sítím, které dnes slouží primárně mocným tohoto světa k manipulaci a monetizaci nás ostatních. Proto kdyby skutečně vznikla evropská „veřejnoprávní“ sociální platforma, bude představovat obdobnou koncentraci moci, pokušení a riziko.

Brzdy a protiváhy

Z provozu demokratických společností jsme se přitom naučili, že v nakládání s mocí existuje lepší řešení než se o ni přetahovat. Jakákoliv koncentrace moci je nebezpečná, a proto moc v demokraciích dělíme na menší kusy. Na exekutivu, legislativu a justici. Na různé politické strany, které se musí domluvit, mají-li vládnout. Na různé pravomoci, jejichž držitelé se mohou pohybovat jen ve vzájemně vymezeném prostoru. Na systém brzd a protivah.

Naproti tomu digitální prostředí jsme si za posledních dvacet let zvykli považovat za hřiště několika obřích platforem. Zvykli jsme si dokonce natolik, že si už skoro nedovedeme představit alternativu — a proti „zlým“ obřím platformám tedy stavíme obří platformu „dobrou“. Ve skutečnosti by ale naším cílem mělo být, aby žádné obří platformy vůbec nevznikaly. Skutečně evropským řešením není jedna velká platforma, ale bohatý a různorodý ekosystém menších, navzájem propojených digitálních komunit.

Toto řešení je lepší zejména ze zmíněného pohledu rozdělování rizik. Jednu obří platformu totiž může kdokoliv ovládnout a změnit prakticky přes noc, jako se stalo u Twitteru. Jistě, ta „správná“ evropská platforma by nebyla na prodej, ale i tak ji lze ovládnout příliš jednoduše, jak je analogicky vidět například na osudu slovenských veřejnoprávních — dnes už spíš státních — médií. Ovládnout ekosystém složený z tisíců menších nezávislých komunit je přece jen složitější.

U menších hráčů je zároveň mnohem jednodušší vynucovat základní pravidla hry, na kterých jsme se dohodli. Obří platformy se svými obřími rozpočty prorůstají do politiky a existují tak ve světě, kde pro ně základní pravidla přestávají platit a případné tresty na ně prakticky bez efektu dopadají až po letech soudních průtahů.

Zákony jako DSA jsou obdivuhodná snaha dostat sociální behemoty pod demokratickou kontrolu, ale tyto „souboje titánů“, kde se Evropská unie v kostýmu Godzilly utkává s nějakou obří platformou v kostýmu King Konga, jsou v něčem spíš dobrá show než skutečné řešení našich každodenních problémů. Šance, že se běžný Evropan či Evropanka rychle a podle jasných pravidel domůže nápravy například při nespravedlivém zablokování účtu na sítích, je pro nás stále vzdálené sci-fi.

K diverzitě

Decentralizované sociální sítě složené z mnoha propojených komunit také nabízejí mnohem větší diverzitu, například právě v tom, jaká pravidla kde platí nebo jak jsou jednotlivé komunity financované. Tato diverzita pak poskytuje totéž, co v ekosystémech biologických — mnohem vyšší kreativitu a potenciál pro inovace, a díky tomu i nesrovnatelně vyšší odolnost proti škůdcům a katastrofám.

Tyto decentralizované sítě už přitom existují, v některých případech už desítky let. Triviálním příkladem takové sítě je obyčejný e-mail. Každý den si lidé na této planetě vymění stovky miliard e-mailů, ale neexistuje žádná firma, jejíž koupí by mohl nějaký miliardář začít rozhodovat, co v těchto e-mailech (ne)uvidíme.

Tuto svobodu přitom nehlídá žádný jeden správný „evropský e-mail“, ale tisíce různých menších firem, které e-mailové služby provozují. Výsledný systém je odolný, regulovatelný a rozumně přístupný novým hráčům. Jen není vidět v kostýmu Godzilly na desítky kilometrů daleko, a tak máme tendenci na něj zapomínat podobně jako na každou fungující infrastrukturu.

Pochopitelně nenavrhuji, abychom sociální sítě vyměnili za e-mail. Dobrým příkladem moderního typu decentralizované sociální sítě je evropský (!) Mastodon, mikroblogovací služba podobná Twitteru. Tuto síť momentálně tvoří desítky tisíc navzájem propojených komunit z celého světa — s různými tematickými zaměřeními, podmínkami provozu i modely financování. Kdokoliv se může zapojit, ať už tím, že založí vlastní komunitu, anebo se přidá k existující.

Takovou míru kreativity, diverzity a odolnosti může hypotetický projekt centralizované evropské platformy marně dohánět roky, navíc s obrovskými náklady. Stačí se proto jen přidat — některé evropské instituce už ostatně na Mastodonu fungují, svůj ostrůvek na něm provozuje například Evropská komise.

Není podstatné, jestli je tím správným ekosystémem, na který bychom v Evropě měli vsadit, zrovna Mastodon. Klíčové je, abychom si uvědomili, jakou moc digitální platformy mají, a vzali si ji zpátky ve formě, která bude skutečně dlouhodobě sloužit nám všem. Tedy ne ve formě jedné platformy, která se časem může obrátit proti nám, ale ve formě skutečné sociální „sítě“ — navzájem propojených komunit, které si můžeme spravovat sami.