V roce 1989 se zdálo, že křesťanské církve mohou sehrát v budování svobodné a demokratické společnosti významnou úlohu. Po téměř čtvrtstoletí je možné říci, že naděje vkládané v pozitivní potenciál církví byly značně přehnané.

Česká společnost je dnes v krizi tak mnohorozměrné, že by bylo těžké najít oblast, které se netýká: krize politického systému, státní správy, médií, vzdělanosti, schopnosti domluvit se i na těch základních věcech, důvěry a důvěryhodnosti. Krize církví, kterým za víc než dvě desetiletí od návratu svobody ubyla většina těch, kdo se k nim v roce 1990 hlásili.

Asi největším zklamáním pro ty, kdo s křesťanskými církvemi jako přirozenými nositelkami hodnot spojovali své naděje, je jejich mlčení k velké většině závažných sociálních problémů současnosti, stejně jako celé polistopadové doby. Pokud nemlčely zcela, byl jejich hlas většinou nezřetelný, nevýrazný.

I proto se tradičně protiklerikální a k církvím nepřátelské či lhostejné naladění české veřejnosti, které skutečně není až dílem komunistické propagandy, ale má mnohem hlubší a starší kořeny, nepodařilo změnit v příznivější a chápavější postoj. I proto je dnes odpor k restitucím tak silný.

Je velice nešťastné, že z prostředí církví, zejména té největší, římskokatolické, zaznívá na podporu restitucí i argumentace typu: „Správně bychom měli dostat ještě mnohem víc. To by bylo spravedlivé; my se však spokojíme jen s částí toho, na co máme nárok.“

Ve jménu spravedlnosti za každou cenu jsou naše církve ochotny obětovat svou věrohodnost. Média budou v následujících měsících nemilosrdně rozmazávat soudní kauzy spojené s navracením majetku. Celý národ se tak například již dozvěděl, že představitel rytířského řeholního řádu vyhrožuje českým úředníkům, že je bude fackovat, pokud nebudou dostatečně rychle vracet jeho řádu majetek.

Paradoxní je, že zatímco papež František navrací srozumitelnost a věrohodnost hlásání evangelia v celosvětové perspektivě, u nás dochází spíš k opačnému procesu. Zatímco František se obrací do budoucnosti, naše církve jsou fixovány na minulost. Zatímco římský biskup má starost především o palčivé bolesti současnosti, jeho čeští a moravští kolegové si jich sotva povšimnou.

Je dobře, že se Františkovi podařilo získat na svou stranu i sympatie mnoha těch, kdo jinak mají k církvím (ne ke křesťanství jako takovému) vztah negativní či obezřetný. Jen ať zahrnují křesťany a jejich církve ostrou kritikou za pohodlnost, uzavřenost do sebe, neangažovanost.

Bude to vítaná pomoc pro ty, kdo v rámci církví nejsou spokojeni s vystupováním a působením církevních představitelů. Ale nejen jich: v každé církvi, nejen té římskokatolické, by mělo platit „my jsme církev“. Když nebudou mluvit všichni ti, kdo se podílejí na daru Ducha seslaném na všechny učedníky, bude každá církev němá.

Církve přitom ještě mohou přispět k obnově a povznesení společnosti. Nebude ale stačit, když se oddělí od nepřátelského, „socialistického“ státu a budou si v režimu odluky budovat svoje školy, gymnázia a hospice. Pokud za jejich zdmi bude stát devastovaný soukromými zájmy a privatizační ideologií kolabovat, budou to vždy jen nedostatečné ostrůvky, které na osudu společnosti jako celku nic nezmění.

Je v zájmu všech, dokonce i těch, kdo nejvíc bojují proti restitucím, aby byly církve schopné a ochotné čerpat z hloubky evangelijní zvěsti a aktivně a nebojácně rozvíjet politickou diakonii ve prospěch těch nejslabších a nejzranitelnějších, ve prospěch obecného dobrého. Zda tak budou činit či nikoli, však na množství navraceného majetku ani na výši finančních náhrad nezávisí.