Roberta je dvacetiletá dívka z chudého předměstí Salvadoru, hlavního města koloniální Brazílie a jednoho z nejnebezpečnějších měst Brazílie současné. Aby si mohla dovolit večerní studium prestižní federální univerzity, musela sehnat dvě zaměstnání. Nyní se rozhodla obětovat značnou část svých úspor, aby se zúčastnila Světového dne mládeže s novým papežem Františkem.

„Jsem z katolické rodiny,“ říká, „ale do kostela jsem přestala chodit, když mi bylo patnáct. Nic mi to nepřinášelo. Spousta mých vrstevníků přešla k evangelikálům, hlavně ti z chudších rodin.“

Proč se nyní rozhodla obětovat těžce vydělané peníze za letenku do Ria, která vyjde v přepočtu nejméně na pět tisíc korun?

„Tenhle papež je jiný. Je mladý,“ vysvětlila mi Roberta.

Stejné pocity jako dvacetiletá dívka ze Salvadoru mají stovky tisíc brazilských studentů, kteří se chystají na Františkovu první zahraniční návštěvu. Je to paradoxní; argentinský papež je jen o několik let mladší než jeho předchůdce. Ale atmosféra v katolické církvi se s jeho příchodem změnila. Od Benedikta nikdo mnoho neočekával. Byl to papež strohý, odtažitý, typický Němec tak, jak si je v Brazílii představují (pro Brazilce je už jen slovo „Evropan“ symbolem chladu a absence pocitů, ale „Němec“ je nejhorší možná varianta).

František vzbuzuje naděje, přinejmenším mezi dosud velmi skeptickou katolickou mládeží. V Latinské Americe se velká část z ní hlásí k teologii osvobození, donedávna Vatikánem ostrakizované. Stejně nepřátelsky se centrum katolického světa stavělo i k dalším reformním iniciativám. Jen v Brazílii je přitom členem některého z obnovných hnutí více než polovina všech věřících. Předchozí papež se s jejich zástupci při své návštěvě země v květnu 2007 odmítl setkat. František naopak — alespoň zatím — nabízí otevřenou dlaň.

Také důraz na chudé a na sociální spravedlnost dokáže k novému papeži přitáhnout pozornost latinskoamerické mládeže, pro které je chudoba jedním z fundamentálních témat. Vyrůstají blízko ní, někteří na samé její hranici. A jsou citliví.

„František nebydlí v paláci, nenosí zlato,“ říká Roberta. „V Buenos Aires jezdil do práce autobusem a metrem jako my ostatní.“