Roberta je dvacetiletá dívka z chudého předměstí Salvadoru, hlavního města koloniální Brazílie a jednoho z nejnebezpečnějších měst Brazílie současné. Aby si mohla dovolit večerní studium prestižní federální univerzity, musela sehnat dvě zaměstnání. Nyní se rozhodla obětovat značnou část svých úspor, aby se zúčastnila Světového dne mládeže s novým papežem Františkem.

„Jsem z katolické rodiny,“ říká, „ale do kostela jsem přestala chodit, když mi bylo patnáct. Nic mi to nepřinášelo. Spousta mých vrstevníků přešla k evangelikálům, hlavně ti z chudších rodin.“

Proč se nyní rozhodla obětovat těžce vydělané peníze za letenku do Ria, která vyjde v přepočtu nejméně na pět tisíc korun?

„Tenhle papež je jiný. Je mladý,“ vysvětlila mi Roberta.

Stejné pocity jako dvacetiletá dívka ze Salvadoru mají stovky tisíc brazilských studentů, kteří se chystají na Františkovu první zahraniční návštěvu. Je to paradoxní; argentinský papež je jen o několik let mladší než jeho předchůdce. Ale atmosféra v katolické církvi se s jeho příchodem změnila. Od Benedikta nikdo mnoho neočekával. Byl to papež strohý, odtažitý, typický Němec tak, jak si je v Brazílii představují (pro Brazilce je už jen slovo „Evropan“ symbolem chladu a absence pocitů, ale „Němec“ je nejhorší možná varianta).

František vzbuzuje naděje, přinejmenším mezi dosud velmi skeptickou katolickou mládeží. V Latinské Americe se velká část z ní hlásí k teologii osvobození, donedávna Vatikánem ostrakizované. Stejně nepřátelsky se centrum katolického světa stavělo i k dalším reformním iniciativám. Jen v Brazílii je přitom členem některého z obnovných hnutí více než polovina všech věřících. Předchozí papež se s jejich zástupci při své návštěvě země v květnu 2007 odmítl setkat. František naopak — alespoň zatím — nabízí otevřenou dlaň.

Také důraz na chudé a na sociální spravedlnost dokáže k novému papeži přitáhnout pozornost latinskoamerické mládeže, pro které je chudoba jedním z fundamentálních témat. Vyrůstají blízko ní, někteří na samé její hranici. A jsou citliví.

„František nebydlí v paláci, nenosí zlato,“ říká Roberta. „V Buenos Aires jezdil do práce autobusem a metrem jako my ostatní.“

V Evropě mohou kroky odbourávající honosnost spojenou s papežským úřadem působit jako laciná gesta, a mnozí členové katolické církve se tak ostatně vyjadřují. Objevují se názory, že jde o pouhý zastírací manévr. Ale v Latinské Americe, kde je chudoba vždy v nejbližším sousedství, je to důležitý symbol; předchozí papežové, především právě Benedikt, svým vystupováním provokovali. Mladí Brazilci nechtějí papeže se zlatou tiárou. Chtějí papeže, který o chudobě nejen mluví, ale který dokazuje konkrétními kroky, že ji chápe.

Od Františka se však očekává ještě víc, alespoň právě v Brazílii. Většina mladých katolíků se tu aktivně zapojila do protestů Brazilského podzimu nebo je alespoň podporuje. Právě tady leží největší příležitost papeže získat si srdce a především uši milionů lidí. A zároveň největší riziko je ztratit hned na začátku úřadu. Pokud František nevystoupí s dostatečně jasným projevem podpory a solidarity, aniž by se ohlížel na svoje vlastní konzervativní kolegy a na dosud Vatikánem úzkostlivě hlídané politické zájmy papežského státu, může zestárnout stejně rychle jako jeho německý předchůdce.

Roberta, sama aktivní účastnice protestů, zatím věří, že to neudělá. „Neopustí nás kvůli nim.“ Má na mysli politiky. „Podpoří nás v naší snaze změnit Brazílii.“

Pokud to František neudělá, ztratí šanci nejen změnit Brazílii, ale i samotnou církev. Pokud ano, musí být připraven nést následky. Protože stará instituce se s „mladým“ papežem jen tak nesmíří.