Mívám během měsíce dost podnětů k psaní, ale protože nemám potřebu, nepíšu, a když potom potřeba je, přebírám ty vychladlé podněty, a žádný už nemá naléhavost, účel ani vtip. To znamená, že vtip, účel a naléhavost ani neměly a že se to jen tak zdálo. Nevím, jestli jsem dospěl k takové moudrosti už, či upadl do takové únavy, respektivě lenosti. Myslím, že když dobrý a zkušený spisovatel chvilku vydrží a počká, přejde ho i tlustý román. Kožík bohužel nepočkal, anebo není dost dobrý. - To vojín Šerý v roce 1951 říkával v Horšovském Týně „respektivě" místo respektive, což mi bylo protivné. Náš politruk zas místo „hygiena" říkal „hyegena", a byl by proto hoden posměchu, kdyby mě nezmátl tím, že mi nabídl svůj byt, když mi měla na Velikonoce přijet manželka s děckem. Co je na člověku důležitější?

Chtěl jsem, například, psát o tom, jak mě bolí noha a co jsem při tom promyslel, ale trvá to už šest neděl, tedy jsem si zvykl, takže kde bych snad byl emanoval umění, nalezne se jen pár kleteb. Jaroslava Seiferta bolí noha už nejmíň od roku 1968, a on přesto píše o něčem jiném, takže i tuto látku pominu. Minulý týden vyšla jeho tlustá kniha vzpomínek Všecky krásy světa - k radosti nás všech, ale i k překvapení některých zasvěcenějších mezi námi. Kniha totiž nedávno vyšla v jednom exilovém nakladatelství, a to je případ ojedinělý, zajímavý právně i politicky.

Chtěl jsem také vylíčit, jak probíhalo a hlavně dopadlo soudní řízení o věcech, které mi z vlastní hlavy zabavil v lednu 1981 prostý poručík Bežuch. Tedy městský soud mi v hladkém jednání odňal všecko: i Seifertův Deštník z Piccadilly, psaný strojem, jenž však mezitím vyšel tiskem. A dokonce i strojopisný sborníček lidových písní z Kopanic. Závadná je, zdá se, už pouhá strojopisnost jakéhokoliv díla. A teď - co udělám? Mám to nechat tak, či to hnát níž, to jest k Nejvyššímu soudu?

Naproti tomu bych tu mohl, s odvoláním na jeden starší jarní fejeton, zaznamenat úspěch v jisté delikátní osobní záležitosti, ale to zas neudělám proto, abych na něj neuvalil péči intrikánů z povolání. Čtenář s dobrou pamětí by si určitě vzpomněl, kdyby postrannost té věci nebyla způsobila, že už dávno zapomněl, jak jsme na jaře, sotva oschla zem u zdí, hrávali ciby. Otevřené motivy je třeba postupně zavírat, proto dokončím popis té jarní hry: Jestliže se ti podařilo dostat „kotulák", což je železný koužek, na vzdálenost aspoň pídě ke kotuláku soupeřovu, vyhráls dvojku, jestliže to bylo na šířku palce, měls čtyřku, když se kotuláky dotýkaly, bylo to šest, a když se překrývaly, bylo to osm. Dvojka se platila knoflíkem od košule, čtyřka byl gaťák, šestka větší knoflík od kabátu a osmička znamenala buď pěkný veliký kostěný knoflík z mysliveckého mantlu, nebo zlatý knoflík z uniformy, nebo vůbec nějaký parádní knoflík, jaký nikdo v Brumově nenosil a neviděl. Číslice větší než dvě mohly se ovšem platit drobnými. Účelem hry bylo vtáhnout protivníka hluboko do hazardu, že odcházel s gaťama v hrsti. V naší ulici, jak jsem již před lety napsal, nejlíp uměl cibat Bohuslav Holba, zvaný Cimbálek, a právě jeho fotografie z té doby podařilo se mi před týdnem v Brumově získat! Takže čtenář, který se toho dočká, Bohuše uvidí a pozná, z jaké byl rodiny.

Paní učitelka je letos o jednu devadesátinu starší než loni, a je logické, že tak malý dílek není na člověku znát. To já jsem letos pro nohu nemohl vylézt do sítě zvané amaka, neúčastnil se výletu po hřebenech Vizovických hor a nedokázal odpovědět na otázku, která planeta se to jeví asi dvacet centimetrů západně od Měsíce. Kdo jste dočetli až sem, ani dál nečtěte, protože ode mne se nedovíte, proč zrovna Kubánci mají právě v Angloe zachraňovat ze zajetí šedesát Čechoslováků.

Stojím zas na jabloni a nemůžu pochopit stav světa. Vždyť je to chvíli, co jsem před rokem z této větve odřezával postranní odnož, a tuď tu větev řežu celou. Zase je jaro, a já v něm cítím už podzim nabitý steskem po jaru. Vzniká otázka, má-li to všecko smysl. Za těchto poměrů snad ani nemá. Ještě nedávno se varovně psalo, jak jsou ohroženy lesy, dneska už se přímo plánuje, kdy zahynou. Nic nikomu pevně nepatří, každému se může „podle zákona" cokoli vzít nebo zakázat: Bratranec Ludvik si před dvaceti lety koupil dům, protože nemínil, nechtěl a odmítal žít v činžáku, a teď mu fabrika ten dům násilně vykupuje a on dostane byt v činžáku. Tu fabriku byl Brumovu původně čert dlužen, a teď Brumov dluží čertu svůj život, půvab a zdraví. Na druhé straně však chudoba v Brumově bývala předtím velká, jak mi připomíná i fotografie Cimbálkovy rodiny. Takový tragický spor všek nemůže slabá vláda šťastně řešit; sílu vlády měřím totiž podle toho, jaký respekt si vydobude u jiných vlád, a ne podle toho, jak tiskne občanstvo.

Slezl jsem opatrně ze stromu, a když jsem vlek odřezané haluze, když jsem vzal do ruky sekyru, abych je rozdělil a posekal, a když mi to dobře šlo, pocítil jsem se někým jiným: letos dosáhnu věku, v němž tatínek umřel. Není to také zvláštní? A přišla mi na paměť písnička, kterou jsem od nikoho jiného nikdy už neslyšel. Byl to jenom dobový šlágr, sentimentální, on však ho přednášl vždycky heroicky věšteckým hlasem:

Ta naše Praha nezahyne

co svět světem bude stát

ta její sláva nepomine

a žádný nám ji nesmí brát

a kdyby si pro ni přišel

v plné zbroji celý svět

tu z miliónů úst by slyšel

za Prahu dám

za Prahu dám svůj život hned!

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 3, březen 1983.)