V minulém týdnu jsme se od premiéra České republiky dozvěděli, že díky úsilí vlády uvolní Evropská komise České republice pozastavené dotace. Předseda vlády však nezmínil, že spuštěny budou jen ty programy, v rámci nichž nebyla ČR prokázaná systematická manipulace. Sedm ze 17 programů totiž nadále stojí. Pět programů z této nešťastné sedmičky je spravováno ministerstvy, zbylé dva kraji.

Stojící pětice ministerských programů spravuje 476 miliard Kč, což představuje celkem 60 procent všech finančních prostředků z fondů EU. Zbylé dva krajské programy — Severozápad a Střední Čechy - spravují částku 40 miliard Kč. Správně měl tedy premiér prohlásit, že část dotací z EU lze znovu využívat, ale že největší problémy mají nadále ministerstva.

Ale proč téma fondů EU vlastně důležité, proč by nás měla tato problematika, která je doposud veřejností vnímána velmi okrajově, vlastně zajímat? Napadají mě tři důvody.

Protože se jedná v letech 2007 až 2013 o téměř 800 miliard Kč, což je téměř asi 80 procent skutečných příjmů státního rozpočtu za rok 2011 nebo šestinásobek objemu současného návrhu církevních restitucí. Zároveň se jedná v dobách vládních škrtů o jediné prostředky, které jsou určeny na investice do našeho rozvoje — ať již v oblasti sociální, zdravotní, vzdělávácí, dopravní, v oblasti životního prostředí či výzkumu a vědy.

Pokud o tyto peníze dlouhodobým selháním exekutivy přijdeme, nejenže k velké části investic nedojde, zároveň budou muset být již vyčerpané peníze proplaceny ze státního rozpočtu. Škoda bude dvojnásobná a dopad na zadlužení ČR může být katastrofální.

Protože jsme v této evropské sedmiletce obdrželi ze strukturálních fondů EU nejvíce finančních prostředků na jednoho obyvatele v rámci celé EU. Porovnáme-li celkové sumy, tak České republika obdržela po Polsku, Itálii a Španělsku čtvrtou nejvyšší alokaci. Takováto štědrost měla být jedinečnou šancí, která zároveň zavazuje. V roce 2006 naši evropští partneři ještě věřili, že se Česká republika může stát s pomocí této nevídané finanční injekce druhým Holandskem.

Politika soudržnosti EU, jejíž jsou strukturální fondy nástrojem, je založena na solidaritě - bude-li se dařit jednotlivým členským státům, bude silná Unie jako celek. To jak s těmito penězmi určenými na náš rozvoj nakládáme, vypovídá mnohé o stavu naší politické kultury a našem vztahu k Evropské unii.

Od svého vstupu do EU se České republika ani finančně, natož ideově nepodílela na žádné proevropské iniciativě. Nikdy jsme nepřišli s vlastní představou či návrhem řešení. Jen jsme brali, nic nedávali, často blokovali situaci. Naším přístupem k fondům EU jsme však koncept „EU jako dojná kráva“ zdokonalili. V podstatě Evropě vzkazujeme, že je tu od toho, aby posílala peníze, s kterými naložíme, jak uznáme za vhodné.

A pokud se Evropská komise proti tomuto postaví, okamžitě je české veřejnosti naordinována mediální masáž o tom, jak přeplacení bruselští úředníci ohrožují naší národní suverenitu, že se nám kvůli evropským dotacím v ČR rozbujela korupce, že dotace pokřivují trh či dokonce že bychom měli začít diskutovat o našem výstupu z EU, protože se nám naše členství přestává vyplácet.

Protože (ne)čerpání fondů EU bezvadně ilustruje proces úpadku českého státu. Je to důkaz toho, že nejsme institučně a politicky schopni náročnější operace. Selhali jsme ve všech dimenzích - fondy EU čerpáme totiž pomalu, nekvalitně, příliš podvádíme a ještě za to viníme všechny okolo.

Dle zprávy Evropského účetního dvora je každý druhý projekt „cinknutý“ (nedodržené postupy při zadávání veřejných zakázek, přestřelené ceny, několikanásobné pracovní úvazky pro ty a samé osoby, nejasný smysl podpořených projektů, pochybný výběr projektů, apod.). Investovat 800 miliard Kč během sedmi let mělo být zkouškou dospělosti mladé české demokracie.

Očekávalo se, že priority regionálního rozvoje budou prodiskutovány napříč politickým spektrem, s odbornou i občanskou společností, výsledky budou rozpracovány do střednědobé koncepce regionálního rozvoje a celý proces čerpání se řádně zorganizuje. Nejenže se tak nestalo, navíc se priority programů mění s každým personálním přeobsazením - a těch máme opravdu hodně.

Dotace dostávají v ČR i vysoce ziskové projekty. Z přípravy projektových žádostí se stal ohromný byznys, přičemž kvalitní projekt a dobře zpracovaná projektová žádost nejsou zárukou úspěchu. O hodnocení a výběru projektů se dá říct leccos, jen ne to, že probíhají transparentně. Zdá se, že fondy EU jsou mocenskou pokladnou těch u kormidla.

Ačkoliv byla jednotlivá ministerstva Evropskou komisí již v roce 2007 ostře kritizována za neschopnost čerpání fondů EU administrativně zajistit, stále tento zásadní nedostatek vyřešen nebyl. Stále dochází k neuvěřitelné fluktuaci zaměstnanců. Z přibližně tisíce lidí, podílejících se na implementaci 800 mld. Kč z fondů EU v ČR, se každý rok čtvrtina vymění.

Tito lidé jsou mizerně placeni, je na ně vytvářen politický tlak a některé donutí k výpovědi neodborné a nekoncepční pracovní prostředí. Volné pozice se obsazují absolventy. Na vedoucí místa se dostávají lidé nezkušení, často inteligenčně i odborně podprůměrní, zato však všehoschopní. I na ministerstvech zodpovědných za koordinaci s Evropskou komisí lze úředníky ovládající anglický jazyk spočítat na prstech jedné ruky.

Na pracovních skupinách jsou zástupci ČR v průměru o generaci mladší než jejich evropští kolegové. Chybí funkční legislativa v oblasti finanční kontroly, jasné rozdělení kompetencí a odpovědnosti zainteresovaných institucí. Problém však spočívá i v uplatňování existující legislativy.

A to i přesto, že Evropská komise investovala do budování českého úřednického aparátu a přenosu dobrých i špatných zkušeností s regionálním rozvojem z celé EU značné prostředky. Pokud není politická vůle, snese papír všechno. I přes krizovou situaci vláda věnuje svou energii obviňování opozice za špatné nastavení řídících a kontrolních systémů v roce 2006, i když ten platný systém byl schválen v roce 2008 a od té doby několikrát pozměněn.

Odborná diskuze o problémech současného systému je přesměrována na marginálie jako např. počet operačních programů. Veřejnosti je očkován dojem, že se jedná o pochybení jednotlivých programů — těch regionálních, které jsou kontrolovány opoziční ČSSD. Ano, podvody s dotacemi se dějí ve všech programech, nicméně kdyby fungovaly tzv. auditní a certifikační orgán, jež jsou součástí Ministerstva financí, buď by k nesrovnalostem a podvodům vůbec nedošlo nebo by byly odchytávány na národní úrovni.

Dle mých propočtu hrozí jen tento rok v prosinci ztráta mezi 22 až 72 mld. Kč. Podle toho zda a kdy bude zprovozněna sedmička zbylých programů a jak vysoké budou korekce za podvádění. Již nyní se mluví o 20 procentní plošné korekci pro Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo dopravy, což představuje ztrátu cca 60 miliard Kč.

Aby toho nebylo málo, v médiích se objevují informace o tom, že jednotlivé rezorty budou mít v roce 2013 problémy s 15 procentním dofinancováním fondů EU ze státního rozpočtu, což může opět způsobit nevyčerpání nezablokovaných finančních prostředků. Jaký dopad bude mít tato impotence českého státu na vyjednávání příští finanční perspektivy či obecně na postavení ČR v rámci EU, to zatím vyčíslit nelze. V každém případě je jasné, že jsme vlastní vinnou promarnili jedinečnou šanci k vlastnímu rozvoji a nyní se hraje pouze o to, do jaké míry se nám podaří omezit enormní škody.