Můžeme souhlasit s některými českými sociálně-demokratickými ekonomy, že je třeba zamezit regresivnímu zdanění. Můžeme jim také nabídnout, aby se konečně začali zabývat daňovými ráji, kde mizí 30—40 miliard korun z nezaplacených daní. Mohli by také začít pracovat na návrzích přehledné struktury rozpočtu, aby jí rozuměl každý účetně gramotný občan.

A potřebujeme minimálně dvě, ale spíše tři sazby DPH na eliminaci negativních dopadů na chudé a na podporu kulturních a sociálních služeb. Viz doporučení PricewaterhouseCoopers 2007.

Ale to jsou jen mechanistické koncepty. Kromě zmíněných daňových rájů jde jen o přesouvání peněz z jedné kapsy do druhé podle toho, jak rozumíme ekonomickému pragmatismu a etice.

Mnohem důležitější je zásadní politická změna v přístupu k samosprávě, a to včetně té ekonomické.

Abychom dokázali udržet sociální smír při zachování dosavadních standardů života, je třeba zásadní změny v regionální politice. Ministerstvo pro místní rozvoj by se mělo stát vedle ministerstva zahraničí nejdůležitějším resortem.

Ministerstvo zahraničí je stěžejní proto, že v rámci světa i Evropské unie je potřeba se aktivně podílet na přípravě mezinárodních regulačních a deregulačních pravidel, ta totiž ovlivňují naši politiku mnohdy zásadněji než vnitřní politika. Ať již je to zmíněná regulace daňových rájů a off-shore center nebo změna konkurenční směrnice EU, která omezuje státní podporu zaměstnanecké privatizaci krachujících podniků. Jde také o vyjednávání bankovních regulací v rámci Basel II a zpřísňování směrnic pro veřejné nákupy směrem k vyšší ekologičnosti, transportní nenáročnosti apod., čímž by se uvolnil konkurenční potenciál místních dodavatelů.

Je ovšem nutné jasně vysvětlovat své pozice — například v případě omezování produkčních a vývozních dotací do zemědělství, kdy dochází k masivnímu porušování konkurenčních pravidel směrem k producentům na Jihu a tím ke zhoršování jejich situace.

Zásadnější je ovšem politika směřující k regionálnímu rozvoji. Jejím hlavním cílem by mělo být posilování lokálních ekonomik k vyšší subsistenci, chcete-li ekonomické subsidiaritě. Aby co nejvíce lokálně spotřebovávaného zboží a služeb bylo produkováno a poskytováno v místě reálně sídlícími firmami.

Cílem je zvýšení lokálního multiplikátoru oběhu peněz, zvýšení zaměstnanosti, vyšší výběr daní a zvyšování kvality života.

Nástrojů je mnoho a první z nich spočívá právě v zadávání veřejných zakázek, které ovšem přímo nemohou preferovat místní podnikatele. Efektivnější využívání směrnic o veřejných nákupech však alespoň částečně dává možnost lokální multiplikaci zvýšit. Evropská směrnice umožňuje požadovat zaměstnávání lidí z místního pracovního úřadu, stanovit kvóty na zaměstnání lidí se sníženou pracovní schopností, stanovit ekologické dopady apod. Tady by bylo potřeba provádět semináře a školení, kde by se využívalo dobré praxe ze zahraničí i od nás.

Důležité je změnit přerozdělování daní na obce. Stav, kdy obce, v nichž žije 80 % obyvatel, získávají stejnou sumu jako čtyři města, v nichž žije 20 % obyvatel, je neudržitelný. V případě Prahy se ukazuje, k jakému nehoráznému plýtvání to vede. ČSSD má velký potenciál s tím něco udělat, protože Praha se stejně nestane v nejbližší době její baštou…

Ale základem je změnit státní politiku ve prospěch té komunální, nebo ještě lépe té komunitní. Obecně to znamená především podporovat takové nástroje, které na úrovni komunit i rodin umožní lidem, aby si našli sami ta nejvýhodnější řešení. Příkladů je mnoho, a já je vyjmenuji jen ve stručném přehledu.

• Nástroje pro měření a výzkum výkonů lokální ekonomiky i přání občanů.
• Efektivní nástroje pro obecní plánování.
• Zvýšení participace občanů na rozhodování — participativní tvorba rozpočtu, kvalita infrastruktury, dopravní bezpečnost apod.
• Podpora místních obchodů se zaměřením na výrobky produkované v okolí, přímé distribuce atd.
• Lokální energetika včetně podpory úspor.
• Subsistenční zemědělství.
• Podpora místní a rodinné péče o obyvatele i o životní prostředí.
• Zaručení udržitelnosti místních škol a předškolních zařízení i podpora kultury a zábavy — ve spolupráci více obcí.
• Místní doprava — podpora stávající struktury, revitalizace místních tratí, organizovaná občanská dopravní svépomoc.
• Využití nerepresivní sociální ekonomiky — zaměstnávání nezaměstnaných, handicapovaných apod.
• Spolupráce s místními podniky včetně realistické podpory zaměstnanců při snaze o jejich převzetí v případě úpadku.
• Nepeněžní výměnné systémy i lokální obchodní systémy postavené na „místní měně“ — dobropisech. A samozřejmě také vzájemná podpora regionů a globální odpovědnost. Je zřejmé, že komunity s vyšší mírou participace prokazují i vyšší míru globální a celospolečenské odpovědnosti.

To samozřejmě vylučuje, že můžeme dále dělat „byznys jako obvykle“. Je paradoxní, že dnes spojuje etatistickou/ fabianovskou levici a neoliberální pravici neoliberální exkurz, od něhož se levice odklání jen vyšší měrou paternalistického přerozdělování k potřebným. Naproti tomu konzervativní pravici a liberální/ gildistickou levici dnes namnoze spojuje komunitaristický diskurz a jeho nástroje na řešení.

To je patrné například v tom, jak dnes vystupuje David Cameron (jeho vyloženě komunitaristický projev The Big Society) a třeba němečtí Die Linke.

Častou výhradou vůči levici je, že neumí řešit ekonomické problémy v době krize. Tomuto mýtu nahrává i skutečnost, že až příliš často opakuje neoliberální floskule, které ovšem v souvislosti se sociálním státem nemají logiku. Proto musí přijít s vlastními — tradičními koncepty.

Nositelka Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2009 Elinor Ostromová — v Čechách byla její práce takřka nereflektována médii i odbornou veřejností — dostala toto ocenění za svou studii z roku 1990, v níž na příkladech ukázala, jak může být veřejný majetek spravován jeho uživateli, aniž by k tomu byla potřebná privatizace či řízení shora.

Šest let na to vydal Richard Douthwaite svůj Short Circuit, o dva roky později rozšířený Hansem Diefenbacherem pod názvem Jenseits der Globalsierung. Na desítkách příkladů zde můžeme vidět úspěšnou praxi lokální ekonomiky, od pojízdných kulturních center, přes komunitní plánování, subsistenční zemědělství a komunální firmy až po velké systémy lokálních měn a bank.

Místo nekonečného kříšení upadlých ekonomických konceptů je třeba okruh těchto praktikujících teoretiků zaangažovat a hledat nové, neuniverzální modely pro řešení regionálního i národního rozvoje.

Já zůstanu u komunitarismu, v němž ovšem nevidím samospásný systém. Může fungovat jen s dalšími korektivy zprava či zleva.

Demokratická levice však bude jen upadat, dokud nenajde odvahu přihlásit se k demokratickému socialismu v linii Gándhího, Kinga, Masaryka, K. Čapka, Horákové, Allendeho, Arbesa...

Naproti tomu část konzervativní pravice již pochopila, že je třeba navázat na kritiku thatcherismu a Washingtonského konsensu.

Nejde o to, aby se komunitarismus stal nějakou novou ideologií, univerzálním řešením všech problémů. Je však důležité, abychom si uvědomili, že bez funkčních komunit se nám nepodaří vyřešit ani sociální ani ekonomické, ani rozvojově regionální problémy.

Koneckonců právě proto akcentovali komunitarismus i američtí presidenti od dob Clintona, ano, i G. W. Bush i Blair a Schröder. Nakonec i Delano Roosevelt a tehdejší ředitel FEDu pochopili, že z krize je nevyvede Keynes, ale Gesell. Bohužel díky lobbistickým tlakům transnacionálního kapitálu zůstalo z velké části jen u slibů.

Odklonem od etatismu a podporou aktivit občanů a komunit se může levice profilovat jako nositelka svobody, participace, odpovědnosti a solidarity.

↗