V roce 1966 jsem ve střední Italii několikrát navštívil obce, ve kterých se praktikovala jistá forma komunitní spolupráce a participativního rozpočtu, společná zemědělská a sadařská produkce včetně zpracování a lokálního prodeje, i další způsoby komunitního života, směřující k autarkii, zhruba odpovídající některým z uvedených příkladů. Jistě, škála priorit a cílů byla tehdy nepochybně jiná. Zejména akcent na omezení zbytečné přepravy v zájmu omezení zátěže životního prostředí nebyl určitě tak důrazný. Nicméně šlo o zemědělsky orientované vesnice s poměrně špatným napojením na vzdálenější města a vzájemná spolupráce a výpomoc na principu všeobecné občanské shody byly jakýmsi modelem družstva, směřujícího k soběstačnosti a minimální závislosti na vnějším prostředí. Obce, o kterých hovořím, žili v harmonii, občané byli spokojení a vztahy mezi nimi byly nekonfliktní, přátelské (samozřejmě, pokud jsem to mohl z několika dnů pobytu posoudit ). Byly to ale komunity, resp. družstva "jednobarevná" . Některá družstva byla komunistická (červená), (tj. Cooperativi rosi), jiná křesťansko-demokraticka,tzn. bílá (Cooperativi bianchi). Představitelé těch obcí zdůrazňovali, že názorová jednota, stejné politické přesvědčení, to jsou ty jednotící prvky a ten tmel, který umožňuje důvěru, spolupráci a vzájemné porozumnění. Také můj průvodce, zástupce regionální správy (Regio Emilia) tvrdil, že mezi obcemi sice existují slušné sousedské vztahy, nicméně jejich intrerní funkčnost je podmíněna názorovou jednotou.
Byl jsem agronomem velkého JZD ve středních Čechách a byl jsem naprosto okouzlen "komunistickými" prvky v životě těch italských obcí. Některá ta družstva měla např. společné sady (ovšem desítky hektarů), ve kterých bylo veškeré ovoce k dispozici všem obyvatelům obce trvale zdarma, bez jakékoliv kontroly a evidence. Podobně zde existovaly společné vinné sklepy, ve kterých bylo víno opět pro každého člena družstva a příslušníka rodiny trvale k dispozici zdarma "ad libitum".
Když jsem se podivoval nad "odvahou" zavést takovýto institut, bylo mi řečeno, že dosud nikdo tuto benevolenci či vymoženost nezneužil, protože kdyby se tak stalo, byl by exkomunikován a důsledky pro něj by byly velmi neblahé. V jiných obcích se podobně poskytoval členům komunity např. olej, opět bez kontroly a evidence.
V Toskánsku a Abruzii jsem se setkával i s jinými typy komunitního úsilí o soběstačnost a s velmi silnými formami občanské "vzájemnosti" či družstevnictví. V některých lokalitách, obvykle vzdálených od měst, iniciátory i organizátory byli katoličtí kněží, kteří ovšem prosazovali spíš komunistické myšlenky a principy (všelidové vlastnictví).
Jakkoliv jsem si vědom odlišnosti od současné situace v ČR dané jak časem, tak kulturou, myslím, že harmonie ideová či názorová bude také u nás hrát při realizaci popsaných snah významnou roli.

O předválečné tradici družstevnictví a jejích poválečných osudech podává zajímavé svědectví ve svých pamětech Lubomír Štrougal.