Undergroundová teorie financí

Adam Votruba

Jsme v situaci, kdy peníze vznikají jako dluh, a jelikož jsou zároveň zatíženy úrokem, existuje v systému více dluhů než peněz. To se zdá být neudržitelné. Existují různé teorie, které nabízejí východisko. Zatím se však ocitají mimo zájem ekonomů i médií.

Chci se vrátit ke kritice finančního systému, o níž se už v Deníku Referendum psalo. Jde o kritiku, kterou bychom mohli s jistou dávkou nadsázky označit za „undergroundovou teorii financí“, neboť se šíří převážně mimo oficiální média a akademické prostředí. Můžeme na ni narazit na soukromých webových stránkách nebo ve videodokumentech na serveru YouTube, někdy i ve spojení s konspiračními teoriemi (např. ve zvláštním dokumentu Zeitgeist addendum).

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podstata této kritiky je celkem prostá a lze ji shrnout stručně: Peníze vznikají jako dluh, a jelikož jsou zároveň zatíženy úrokem, existuje v systému více dluhů než peněz. Systém distribuce peněz funguje totiž takto: Peníze se do oběhu dostávají tím, že je centrální banka poskytne jako půjčku soukromým bankám a ty je za o něco vyšší úrokovou sazbu poskytují dalším věřitelům včetně státu. Veškeré peníze, co jsou v systému, si proto na začátku musel někdo půjčit.

K základnímu principu se přidává okolnost tzv. multiplikačního efektu. Vzhledem k tomu, že banky si mohou držet jen částečné rezervy, je možné (skrze úvěry soukromých bank) finanční zásobu dále nafukovat. Není důležité popisovat systém, jakým k tomu dochází, postačí prosté konstatování, že pokud by byly povinné rezervy 10 %, může být na účtech vytvořeno desetkrát více peněz, než má banka v hotovosti. Ty pak při bezhotovostních platbách fungují samozřejmě stejně jako běžné peníze.

Tato praxe má své důsledky pro celý hospodářský život. Pozoruhodné ovšem je, že k této skutečnosti, která bývá označována též jako paradox úroků, se nevyjadřují takřka žádní profesionální ekonomové (výjimkami jsou např. belgicko-americký ekonom Bernard Lietaer nebo britský ekonom Simon Dixon, kteří se k této kritice přímo hlásí). Pokud by tato teorie byla nesmyslná, jak někteří ekonomové soukromě prohlašují, nebylo by nic snazšího než údajný paradox úroků vyvrátit, podobně jako nám profesor fyziky na gymnáziu vyvracel zdánlivé paradoxy plynoucí z teorie relativity.

Hlavním problémem tohoto modelu je pochopitelně skutečnost, že dluhy ve stávajícím systému nelze splatit. Dokonce veškerá naše prosperita závisí na tom, jestli bude dost lidí ochotno se vždy znovu zadlužovat. Skutečnost, že banky si účtují úroky za peníze, které vytvoří z ničeho, je v absurditě tohoto systému už jen třešničkou na dortu.

Vyjdeme-li z monetaristické ekonomické školy (a jde o obecně přijímaný koncept), pak by měl nárůst peněžní zásoby odpovídat růstu HDP, neboť k tomu, abychom obhospodařili směnu většího množství výrobků a služeb, potřebujeme více finančních prostředků. Pokud je nárůst financí větší, vyvolá inflaci, nedostatek oběživa naopak způsobí deflaci a recesi. Podle Miltona Friedmana je pokles měnové zásoby „nezbytnou a postačující podmínkou pro vznik závažné krize". V našem systému ovšem bude klesat množství oběživa přesně v té míře, v jaké se bude snižovat všeobecná zadluženost, ať už bude důvodem neochota bank poskytovat půjčky, nebo upřímná snaha věřitelů snížit své zadlužení.

Existují dvě základní odpovědi na hospodářskou krizi. Keynesiánská říká, že stát by se měl zadlužit, aby nastartoval ekonomiku, a pak má v době prosperity své dluhy splácet. Monetaristé doporučují tzv. „zlevnění peněz“, kdy centrální banka sníží úrokové míry, aby si lidé více půjčovali. Z hlediska „undergroundové teorie financí“ se oba přístupy jeví stejně nesmyslné, ledaže bychom do systému zabudovaný bankrot mohli dalším zadlužováním odkládat do nekonečna. Absurdnější je už jen liberální přístup nezasahování, který je snad jen v zájmu přívrženců celosvětové revoluce.

Z hlediska logiky popsaného modelu je neudržitelnost stávající ekonomiky zabudovaná v principech finančního systému. Simon Dixon nepříliš optimisticky říká, že se možná dostaneme ještě z této krize vytvořením další úvěrové bubliny, ale o mnoho víc už toho naše ekonomika nesnese.

Je-li tomu tak, co s tím? Při zkoumání tohoto problému jsem narazil na tři návrhy řešení, o kterých podle mého soudu stojí za to mluvit:

1. Bernard Lietaer spatřuje řešení v tom, že vedle státní měny se rozvinou systémy lokálních doplňkových měn, které budou fungovat na jiných principech.

2. Německá politická strana Humanwirtschaftspartei dlouhodobě propaguje finanční systém podle Silvia Gesella, který počítá s poplatkem za zadržování peněz a s odstraněním úroků.

3. Simon Dixon navrhuje znárodnění peněz, které byly vytvořeny soukromými subjekty (tj. bankami). Zdůrazňuje, že tím nemyslí znárodnění bank.

Pravda je, že pokud se neprojeví závažná systémová krize, pak zde nebude vůle k žádnému z těchto řešení. Pokud se projeví, pak jediné řešení, které lze provést dostatečně rychle, je řešení třetí. To by mohlo poskytnout určitý oddechový čas pro komplexnější změny ve finančnictví ve smyslu prvních dvou bodů. V tom případě se ovšem bude také s velkou vehemencí prosazovat na veřejnosti požadavek na návrat ke zlaté měně, který dnes hlásají někteří liberálové a libertariáni.

Tolik budiž řečeno k prozatím marginální kritice finančního systému. Tato kritika nemá dosud ani svůj název. Řeknete-li, že jste liberál nebo keynesián, můžete tím naznačit, jaké postoje zastáváte. V případě naší teorie to nelze. Snad by ji bylo možné označit jako „geselliánství“ podle Silvia Gesella, který jako první přesvědčivě kritizoval makroekonomické důsledky úroků. Uvidíme, jaká bude budoucnost této koncepce. Možná se budou za dvacet let přít média o to, jestli platí paradox úroků, nebo nikoli — podobně jako dnes řeší globální oteplování. Tato varianta by byla z těch nejlepších.

    Diskuse