Chci se vrátit ke kritice finančního systému, o níž se už v Deníku Referendum psalo. Jde o kritiku, kterou bychom mohli s jistou dávkou nadsázky označit za „undergroundovou teorii financí“, neboť se šíří převážně mimo oficiální média a akademické prostředí. Můžeme na ni narazit na soukromých webových stránkách nebo ve videodokumentech na serveru YouTube, někdy i ve spojení s konspiračními teoriemi (např. ve zvláštním dokumentu Zeitgeist addendum).

Podstata této kritiky je celkem prostá a lze ji shrnout stručně: Peníze vznikají jako dluh, a jelikož jsou zároveň zatíženy úrokem, existuje v systému více dluhů než peněz. Systém distribuce peněz funguje totiž takto: Peníze se do oběhu dostávají tím, že je centrální banka poskytne jako půjčku soukromým bankám a ty je za o něco vyšší úrokovou sazbu poskytují dalším věřitelům včetně státu. Veškeré peníze, co jsou v systému, si proto na začátku musel někdo půjčit.

K základnímu principu se přidává okolnost tzv. multiplikačního efektu. Vzhledem k tomu, že banky si mohou držet jen částečné rezervy, je možné (skrze úvěry soukromých bank) finanční zásobu dále nafukovat. Není důležité popisovat systém, jakým k tomu dochází, postačí prosté konstatování, že pokud by byly povinné rezervy 10 %, může být na účtech vytvořeno desetkrát více peněz, než má banka v hotovosti. Ty pak při bezhotovostních platbách fungují samozřejmě stejně jako běžné peníze.

Tato praxe má své důsledky pro celý hospodářský život. Pozoruhodné ovšem je, že k této skutečnosti, která bývá označována též jako paradox úroků, se nevyjadřují takřka žádní profesionální ekonomové (výjimkami jsou např. belgicko-americký ekonom Bernard Lietaer nebo britský ekonom Simon Dixon, kteří se k této kritice přímo hlásí). Pokud by tato teorie byla nesmyslná, jak někteří ekonomové soukromě prohlašují, nebylo by nic snazšího než údajný paradox úroků vyvrátit, podobně jako nám profesor fyziky na gymnáziu vyvracel zdánlivé paradoxy plynoucí z teorie relativity.