"Duševní vlastnictví" patří mezi nejčastěji využívané netarifní bariery v mezinárodním obchodě, nejen pasivním, ale ještě častěji v aktivním. Jde o překážku, která je nezřídka aplikována také k ochraně vlastního trhu a působí tedy jako "náhraška" celních tarifů. Autor uvádí využívání "duševního vlastnictví" coby instrumentu vyspělých zemí k omezení obchodu s rozvojovými zeměmi, ale tato bariera již byla mnohokrát použita i v obchodě mezi vyspělými průmyslovými zeměmi a několikrát dokonce i v obchodě mezi členskými zeměmi EU. Charakteristické však je, že jde o barieru kterou nejčastěji používají státy proklamující nutnost plné liberalizace mezinárodního obchodu.

České zemědělství je v textu obviňováno neprávem. Z maloobchodních cen realizuje zemědělský výrobce jen zlomek. Jsou nezřídka i produkty, které je nucen prodávat za ceny, které nepokryjí ani jeho náklady. Na rozdíl od jiných odvětví, nemůže zemědělský producent např. nedojit krávy v době, kdy na mléku nedosahuje rentabilitu. Podobně je to u většiny jím produkovaných komodit. Zemědělské produkty většinou nelze skladovat a čekat, až se konjunktura zlepší, nelze neprodat vykrmeného vepře v očekávání lepších cen.
Ekonomické parametry českého zemědělství se dlouhodobě setrvale zhoršují, zemědělců ubývá a jejich věkový průměr se nebezpečně zvyšuje. Prudce klesají stavy hospodářských zvířat, rapidně se snižuje výměra zemědělské půdy. Zvyšuje se dovoz kompetitivních agrárních komodit a domácí soběstačnost v potravinách nebezpečně klesá. Průměrné příjmy zemědělců jsou nejnižší ze všech sledovaných profesních skupin. Jednou z příčin je nedostatečná konkurenceschopnost domácích zemědělců, do značné míry působená nižšími subvencemi v porovnání se státy evropské patnáctky (o 40 %), ale i nižšími objemy rozpočtových prostředků poskytovaných zemědělcům z domácích zdrojů.
Subvence poskytují zemědělcům téměř všechny vyspělé státy světa,(včetně USA) i mnohé rozvojové. Evropská agrární politika je postavená na racionální podpoře zemědělců a velmi se obávám, že kdyby tento tak často kritizovaný tranfer prostředků do zemědělství neexistoval, byly by všechny potraviny ještě mnohem dražší a jejich nabídka by byla skromnější. Je velmi pravděpodobné, že subvencování zemědělství v EU bude pokračovat i po roce 2013.
Pokud jde o "nářky" sedláků na počasí, jsou v posledních letech spíš oprávněné. Stačí podívat se na pole zaplavená povodňovou vodou, na záznamy meteorologických anomálií v posledních letech. Je to naneštěstí tak, že zemědělství je (na rozdíl od ostatních odvětví NH) stále plně závislé na počasí. A čeští zemědělci na cenách, které sami mohou ovlivnit jen nepatrně. Skutečností, které pan Kostlán nebere v úvahu je však ještě mnohem víc. Věřím, že kdyby se s nimi seznámil, zmněnil by názor.

V roce 1966 jsem ve střední Italii několikrát navštívil obce, ve kterých se praktikovala jistá forma komunitní spolupráce a participativního rozpočtu, společná zemědělská a sadařská produkce včetně zpracování a lokálního prodeje, i další způsoby komunitního života, směřující k autarkii, zhruba odpovídající některým z uvedených příkladů. Jistě, škála priorit a cílů byla tehdy nepochybně jiná. Zejména akcent na omezení zbytečné přepravy v zájmu omezení zátěže životního prostředí nebyl určitě tak důrazný. Nicméně šlo o zemědělsky orientované vesnice s poměrně špatným napojením na vzdálenější města a vzájemná spolupráce a výpomoc na principu všeobecné občanské shody byly jakýmsi modelem družstva, směřujícího k soběstačnosti a minimální závislosti na vnějším prostředí. Obce, o kterých hovořím, žili v harmonii, občané byli spokojení a vztahy mezi nimi byly nekonfliktní, přátelské (samozřejmě, pokud jsem to mohl z několika dnů pobytu posoudit ). Byly to ale komunity, resp. družstva "jednobarevná" . Některá družstva byla komunistická (červená), (tj. Cooperativi rosi), jiná křesťansko-demokraticka,tzn. bílá (Cooperativi bianchi). Představitelé těch obcí zdůrazňovali, že názorová jednota, stejné politické přesvědčení, to jsou ty jednotící prvky a ten tmel, který umožňuje důvěru, spolupráci a vzájemné porozumnění. Také můj průvodce, zástupce regionální správy (Regio Emilia) tvrdil, že mezi obcemi sice existují slušné sousedské vztahy, nicméně jejich intrerní funkčnost je podmíněna názorovou jednotou.
Byl jsem agronomem velkého JZD ve středních Čechách a byl jsem naprosto okouzlen "komunistickými" prvky v životě těch italských obcí. Některá ta družstva měla např. společné sady (ovšem desítky hektarů), ve kterých bylo veškeré ovoce k dispozici všem obyvatelům obce trvale zdarma, bez jakékoliv kontroly a evidence. Podobně zde existovaly společné vinné sklepy, ve kterých bylo víno opět pro každého člena družstva a příslušníka rodiny trvale k dispozici zdarma "ad libitum".
Když jsem se podivoval nad "odvahou" zavést takovýto institut, bylo mi řečeno, že dosud nikdo tuto benevolenci či vymoženost nezneužil, protože kdyby se tak stalo, byl by exkomunikován a důsledky pro něj by byly velmi neblahé. V jiných obcích se podobně poskytoval členům komunity např. olej, opět bez kontroly a evidence.
V Toskánsku a Abruzii jsem se setkával i s jinými typy komunitního úsilí o soběstačnost a s velmi silnými formami občanské "vzájemnosti" či družstevnictví. V některých lokalitách, obvykle vzdálených od měst, iniciátory i organizátory byli katoličtí kněží, kteří ovšem prosazovali spíš komunistické myšlenky a principy (všelidové vlastnictví).
Jakkoliv jsem si vědom odlišnosti od současné situace v ČR dané jak časem, tak kulturou, myslím, že harmonie ideová či názorová bude také u nás hrát při realizaci popsaných snah významnou roli.