V různých bilancích roku 2015 zapadl příběh, který je přitom v řadě ohledů mimořádný. Odborářům z brněnského závodu firmy IG Watteeuw se podařilo stávkou přimět vedení belgické korporace k podpisu nové kolektivní smlouvy, která splňovala většinu jejich požadavků. Stávka, kterou zorganizovali, byla nejdelší v České republice od listopadu 1989.

Vyjednávání o kolektivní smlouvě trvalo déle než rok. Předseda odborů ve firmě Zlatomír Vyhňák i s odstupem potvrzuje, že právě devítidenní stávka nakonec donutila vedení firmy k ústupovému manévru. „Stávka nebyla zbytečná,“ řekl Deníku Referendum v bilančním rozhovoru těsně před vánočními svátky.

„Stávky se musí zúčastnit nadpoloviční většina zaměstnanců, což jsme měli,“ líčí předseda místních odborů. Pro vyhlášení stávky bylo sedmdesát procent zaměstnanců, 210 z 315. „Takže podmínky zákona jsme splnili úplně bez problémů,“ popisuje.

Stávku v brněnské firmě na výrobu převodovek odbory vyhlásily 29. září. Tři týdny před vyhlášením stávkové pohotovosti předáci odborů o svém plánu napsali majiteli firmy, avšak reakce se nedočkali. „Napsali jsme, proč se to děje, a že nejspíš nemá správné informace. On na to reagoval tak, že prý nemá čas,“ vzpomíná Vyhňák.

„A šest dnů předtím, než jsme 29. září stávku v 6:00 zahájili, jsme mu napsali, že začínáme, že nás to mrzí a že bychom si s ním o tom rádi promluvili. Řekl, že nemůže přiletět, prý nejdříve 3. října, tedy až čtyři nebo pět dní po zahájení stávky. Když jsme tento email dostali, nevěděli jsme, zda si z nás dělá legraci,“ líčí.

Myslelo si vedení firmy, že se odboráři zaleknou a do stávky nakonec nepůjdou? Podle Vyhňáka ano. Líčí, že sám čelil enormnímu tlaku. „Nikdy předtím jsem nebral prášky na tlak nebo na spaní, ale tady jsem zhubl sedm kilo a už týden před stávkou jsem nespal, protože s takovým předstihem jsme museli oznámit firmě, že vyhlašujeme stávku,“ říká.

Vyhňák popisuje, že se vedení firmy původně nemělo k jednání a uchýlilo se k úskokům, jimiž se odboráře pokoušelo zlomit. V den vyhlášení stávky přistoupilo k taktickému ústupku, řekli totiž zaměstnancům, že je stávka překážkou v práci ze strany zaměstnavatele, a že lidé nemusí chodit do práce.

„Jejich cílem bylo, aby se stávkující, kteří se měli setkat před fabrikou, nesešli — aby nás zde bylo deset, aby se řeklo, stávka sice je, ale zaměstnavatel ten první den zaplatil. Potom začali rozesílat textové zprávy s tím, že tomu, kdo se vrátí do práce, nic neudělají, dokonce že mu zaplatí i ten další den. Tímto způsobem se snažili lidi zlákat, abychom přestali stávkovat,“ popisuje Vyhňák.

Příčina stávky: neplacená práce o víkendech

Co bylo vlastně prapůvodní příčinou stávky? Nic radikálního, odboráři požadovali konec práce o víkendech, požadovali zrušení takzvaného flexiboxu, který v praxi belgickým zaměstnavatelům umožňoval libovolně nařizovat víkendové směny.

„V druhé polovině roku 2014 a v roce 2015 nastal ve firmě IG Watteeuw příznivý vývoj. Překonala důsledky hospodářské krize. Firma získala množství zakázek, výroba se rozjela naplno a po dohodě s odbory zavedla zvláštní úpravu flexibilní pracovní doby,“ vzpomíná v rozhovoru pro Deník Referendum na vcelku nevinný začátek konfliktu předseda odborového svazu KOVO Jaroslav Souček, který se do případu posléze vložil.

„Flexibox je konto pracovní doby. Když někdo potřeboval víc volna než pět týdnů, mohl to udělat tak, že si nadělal nějaké směny navíc, nechal si zaplatit pouze přesčasový příplatek. Nezaplatily se mu ale odpracované hodiny, ty si schoval do flexiboxu,“ vypráví Vyhňák.

Odpracované hodiny si mohl v průběhu roku každý z dělníků vybrat, avšak reálně se to nedělo. A pokud ano, obtížně. V momentě, kdy firma flexibox zavedla, propustila totiž během krátké doby devatenáct lidí. „Když tu chyběli, tak za ně musel někdo výkon udělat,“ vysvětluje Vyhňák.

Firmě se dařilo plnit objem a termíny zakázek, zároveň však vinou nevstřícného jednání managamentu firmy narůstala nespokojenost zaměstnanců s praktickým uplatňováním flexiboxu. „Zaměstnanci kvůli němu měli narušeny až tři víkendy v měsíci a rozhodli se nadále to neakceptovat. V kolektivní smlouvě pro rok 2015 prostě flexibox nechtěli,“ popisuje Souček.

Klíčová nevýhoda flexiboxu pro dělníky spočívala v tom, že víkendovou směnu mohl nařídit zaměstnavatel. „A oni to zneužili a začali lidem nařizovat sobotní a nedělní směny. Pokud jim člověk řekl, že nemůže a nepůjde, vyhrožovali mu „áčkem“, a tím, že nebude mít nárok na třináctý plat. Zároveň za to nedostali lidé zaplaceno. Dostalo se to do konta, jehož maximální doba výplaty byla dvaapadesát týdnů,“ připomíná Vyhňák.

Jednoduše řečeno, firma zneužila flexiboxu, nutila dělníky pracovat o víkendu, a navíc jim za odvedenou práci neplatila. „To se lidem přestalo líbit, výsledkem byla stávka. Ještě před ní se ale konalo jedenáct jednání, kdy jsme přesně popisovali počet propuštěných lidí, odpracovaných hodin, jak to zneužili — ale oni na to nechtěli slyšet,“ popisuje Vyhňák vyjednávání o nové kolektivní dohodě. Tak začala stávka.

Další úskoky zaměstnavatele

Po dvou dnech od jejího zahájení si vedení odborů pozval na videokonferenci ředitel firmy Holger Stehling. Řekl jim, aby ihned podepsali návrh kolektivní smlouvy, který ale téměř nezohledňoval jejich požadavky. „Říkám mu, to není jednání, ale diktát. A on, že se nestydí za to, že je to diktát, a že máme ultimátum do dvou hodin — a přerušil jednání. Toto byl druhý den stávky,“ povídá Vyhňák, jak se je vedení firmy pokoušelo zlomit.

Dělníci nakonec stávkovali devět dnů. Jenže vyhráno neměli ani poté, co ji přerušili. Osmý den stávky se Vyhňák sešel s personálním ředitelem firmy. „Sedli jsme si a on říká: Pojďme se domluvit. Já na to, že nám o nic jiného nejde, jedenáct měsíců se snažíme domluvit, a druhá strana nás neposlouchá,“ reprodukuje odborář svůj rozhovor.

Několik hodin poté dospěli k oboustranně přijatelné dohodě, avšak vedení firmy na druhý den dohodu zpochybnilo. „Okamžitě dostali dopis, ať potvrdí, co mám napsané,“ říká Vyhňák.

Potíž byla ale v tom, že šlo pouze o ústní dohodu. „Na jednání nám ji personální ředitel potvrdil, každý bod jsme si zopakovali a řekli jsme, že s tím souhlasíme. A já potom řekl lidem, že je konec stávky, a on druhý den řekl, že to neplatí. V ruce jsme měli pouze můj zápis.“

Vyhňák vypráví, že v ten moment se cítili na lopatkách. Neměli už síly úskokům vedení firmy vzdorovat. Pomocnou ruku jim ale podal odborový svaz KOVO, předseda ČMKOS Josef Středula, hejtman Michal Hašek a premiér Bohuslav Sobotka. Na vedení firmy začal vyvíjet nátlak i odborový svaz. Na svůj dopis se ale odboráři zase nedočkali odpovědi.

„Pak jsme se dvakrát sešli s hejtmanem Michalem Haškem, který dokonce vedení firmy zaslal dopis. Ani na něj ale firma nereagovala. Byla to patová situace. Poslední schůzka byla s ministryní práce, v ruce jsme ale žádnou dohodu stále neměli. Nevěděli jsme už, jak postupovat dál. Uklidňovalo nás jedině to, že v nejhorším bude platit zákoník práce,“ líčí nekritičtější fázi vyjednávání Vyhňák.

Jednaní ve slepé uličce. A pak zlom

Zaměstnanci se tedy po devíti dnech vrátili do práce, záruku, že s nimi vedení belgické firmy podepíše novou kolektivní dohodu zohledňující jejich požadavky, ale neměli. „Normálně se pracovalo bez kolektivní smlouvy s tím, že je lepší mít zákoník práce, než jejich kolektivní smlouvu s flexiboxem,“ vysvětluje Vyhňák.

„Mezitím se ale nabídl předseda odborového svazu KOVO Jaroslav Souček s tím, že přijede a bude jednat. Navrhl jednání, domluvili jsme se na 3. listopadu,“ pokračuje Vyhňák v líčení událostí. Právě to byl podle něj zlom.

Když totiž Souček zjistil, že vedení firmy odboráře podrazilo, nechal si předsednictvem odhlasovat, že pokud půjdou znova do stávky, muselo by jim vedení firmy nejméně tři měsíce vyplácet mzdu. „Tvrdil, že bychom neprohráli. Říkal, že by naše prohra byla prohrou odborů celkově, jak českých, tak evropských,“ říká Vyhňák.

V ten moment začalo jednání o kolektivní smlouvě nanovo. „A za sedm hodin se domluvilo to, co se předtím nepodařilo za rok,“ rekapituluje odborář. Popisuje, jak se Souček osvědčil jako tvrdý vyjednavač: „Oni potom řekli, že už jim letí letadlo, takže musí odejít. A pan Souček jim říká: Nikam nepoletíte, dokud to nebude podepsané! Já vás odsud nepustím! Nebudeme zase zítra poslouchat, že jste to mysleli jinak.“

Nakonec si prý pouze nafotili tabule, které byly popsané návrhy smlouvy, snímky dvakrát vytiskli, podepsali je jak zástupci firmy, tak odboráři a rozešli se. Odboráři tak nakonec docílili svého, zaměstnavatele donutili k tomu, aby zrušil neoblíbený flexibox.

Vymohli si také odstupné ve výši třináctiměsíčního platu, pokud byl ve firmě zaměstnanec déle než deset let. Noční příplatek mají 26 korun, což je nadstandard; odpolední příplatek osm korun, příplatky za sobotu a neděli dalších třicet korun (zákonných je 25 %, zde to dělá 50 %).

„Kolektivní smlouva bude platit od 1. dubna 2016, avšak zpětně, přičemž zpětné vyplacení příplatků se uskuteční formou odměny, aby nebyl porušen zákon. Platí, že žádný zaměstnanec nesmí dostat ani o korunu méně, než na kolik by měl nárok.“ doplňuje Vyhňák.

I zaměstnanci museli v něčem ustoupit. „Byl to kompromis. Vzdali jsme se některých benefitů, zůstaly nám ale stabilizační odměny: po pěti letech u firmy tři tisíce navíc, a každým dalším rokem jednorázově další tři tisíce,“ bilancuje předseda místních odborářů s tím, že už nyní dostali přidáno o inflaci. „Důležité je to, že smlouva je vytvořená podle návrhu odborové organizace, a kromě zmíněných benefitů se podařilo udržet to, co zde bylo sedmnáct let,“ shrnuje Vyhňák.

Na otázku, zda považuje stávku za úspěšnou, se v odpovědi vrací především k momentu, kdy se už zdálo, že jsou poraženi. „Nakonec je to kompromis,“ opakuje, „ale z pohledu toho, že jsme se cítili na lopatkách, je výsledek minimálně velice dobrý. Většina zaměstnanců myslím ani nečekala, že by to takhle dobře mohlo dopadnout,“ uzavírá Vyhňák.

Praktiky zaměstnavatele: zastrašování a propouštění

Má-li Vyhňák mluvit o tom, jak vedení firmy stávce čelilo, hned v první větě zdůrazní, že předáci firmy porušili zákoník práce. Začali totiž nahrazovat stávkující lidmi, kteří ve firmě pracovali na jiném úseku.

„Navíc psali lidem, že kdo se vrátí, tak nemusí mít strach z postihu. Avšak nenápadně říkali: Počkejte vy, kdo jste stávkovali — my vám to spočítáme. Chvilku byli agresivní — pět minut poté, co jsme odmítli podepsat, udělali videokonferenci s vedením firmy a všechny zaměstnance ve zkušební době — i nestávkující — propustili,“ tvrdí.

„To je ten paradox — ti lidé nestávkovali, protože věděli, že jsou ve zkušební době, a okamžitě mohou být propuštěni. Lidi, kterým během měsíce končila smlouva na dobu určitou, propouštěli. Poté toto zastavili, nabrali agenturní zaměstnance, jejichž kvalita byla ovšem velmi problematická,“ pokračuje Vyhňák.

Nakonec se ho ptám na to, jak je v podniku vysoká průměrná mzda. „Je zde vysoká mzda, proto jsme nebojovali o peníze. Třiatřicet tisíc v dělnické profesi, třiačtyřicet tisíc v technické profesi. Ale na druhou stranu, odbornost je tu vysoká,“ uzavírá rozhovor.

Vyhňák rozhodně nechce mluvit triumfalisticky, nechce nic zakřiknout. Prý je ale přesvědčený, že vedení firmy díky stávce pochopilo, že se stačí k lidem chovat slušně. Ukázalo se to hned v listopadu.

„Byl to ve výsledcích nejlepší měsíc za poslední dobu, protože lidé věděli, že se jednání blíží k závěru, čili začali chodit na přesčasy a přestali klást odpor. Je tu stále několik nespokojenců, kteří chtěli vše vrátit a ještě k tomu pět procent přidat.“

Jeden z nich Tomáš Uhlíř nám řekl, že podle něj odbory měly trvat na vyšších mzdách. „A zároveň měly požadovat změny ve vedení firmy a také to, že nás nebude nutit pracovat nad rámec smlouvy. Což se stále děje,“ vysvětluje. I předseda odborového svazu KOVO Jaroslav Souček nicméně stávku považuje za úspěšnou.

Souček: je to první vítězství v důležitém boji

„Nezapomínejte, že se v České republice stávkuje výjimečně,“ zdůrazňuje Souček. „Bez jakéhokoliv patosu musím říci, že je mi ctí zastupovat zaměstnance ve firmě IG Watteeuw," dodává.

„Přes opakované pokusy vedení firmy odradit zaměstnance od stávky dokonce i v jejím průběhu, zaměstnanci vydrželi a poskytli vyjednávací skupině i nadpodnikovým odborovým strukturám možnost organizovat nátlakové akce, které nakonec vedly ke kýženému výsledku,“ shrnuje příběh s odstupem několika měsíců Souček.

To, že se nakonec podařilo v prosinci podepsat novou kolektivní smlouvu, Souček považuje za první a důležitou vítěznou bitvu v rámci odborového svazu KOVO proti snaze zaměstnavatelů zavést maximální flexibilizaci pracovní doby. A to výhradně v zájmu zaměstnavatele a bez ohledu na potřeby a zájmy zaměstnanců.

„Je to velmi důležité i s ohledem na očekávání jak zaměstnanců, tak vedení mnoha firem v České republice, jak celá kauza v této firmě dopadne. Pokud by nebyly odbory úspěšné, velmi pravděpodobně bychom se s podobnou snahou uplatnit flexibilní pracovní dobu setkali i v jiných firmách,“ vysvětluje Souček, v čem přesahuje význam brněnské stávky jedno konkrétní pracoviště.

Případ ukázal platnost starého odborářského sloganu V jednotě je síla: pokud jsou zaměstnanci schopni táhnout za jeden provaz a vytrvat, mají šanci uspět i proti velké zahraniční korporaci. Jedná se o následováníhodný příklad toho, jak účinným nástrojem může stávka být. Co si z případu odneslo vedení podniku IG Watteeuw, se nám přes několik měsíců opakované dotazy kladené u nás i v Belgii zjistit nepodařilo.