Takové bylo kdysi sci-fi
Jakub VaníčekPovídky a romány Stanislawa Lema patří k tomu nejlepšímu, co v žánru sci-fi kdysi vzniklo. Dnes se nad nimi můžeme ujistit o tom, že ani tento, kdysi hypermoderní literární druh, není nesmrtelný.
V nakladatelství Plus vyšel soubor povídek polského autora Stanislawa Lema nazvaný Invaze. Sestavil ho Pavel Weigel, jeden z překladatelů Lemova literárního odkazu do češtiny. Jak Weigel uvádí v bibliografické poznámce, jedná se o texty z vrcholného období Lemovy tvorby.
Stanislaw Lem (1921—2006) je bezesporu nejpřekládanějším polským autorem. Velmi dlouhá řada jeho povídek a románů krystalizovala mnoho desítek let, počínaje etapou inklinující k tehdy povinnému socialistickému realismu, přes víceméně schematické sci-fi až po vybrané texty, mezi něž patří například Solaris (1961) nebo Návrat z hvězd (1961). Z cyklů povídek bývají řazeny k tomu lepšímu z Lemovy tvorby soubory Invaze z Aldebaranu (1959) nebo Hvězdné deníky (1957).
Prózami, které leží žánrově na pomezí naučné literatury a sci-fi, Lemovo dílo nekončí: v jeho četných životopisech se můžeme dočíst o autorově angažmá na poli futurologie (která k sci-fi samozřejmě neodvisle patří) a filosofie. Základním kamenem Lemova myšlení o budoucnosti je soubor filosofických statí Summa Technologiae, odkazující k Summě Tomáše Akvinského.
V povídkách zařazených do souboru Invaze se lze v kostce seznámit s některými motivy, které se v jeho tvorbě opakovaně objevují. O tom, že šlo z autorovy strany o hluboký interes a nikoliv krátkodobé ošálení, svědčí četnost, s níž se k těmto tématům vrací. Hned v několika textech lidé opatrně zkoumají podivná tělesa anebo se pokouší porozumět nějaké vyšší rozumné entitě. Nutno zdůraznit, že Lem si nepotřeboval vypomáhat více či méně variovanými zelenými mužíčky z druhé strany kosmu. Jeho génius dokázal stvořit bytosti zcela originální. Jejich komunikační schopnosti, proporce anebo vývojové řady, z nichž pochází, jsou vždy naprosto jiné a odlišné od černobílých schémat tolik rozhojněného sci-fi braku, dorážejícího už řadu let z knihkupeckých polic.
Druhým častým námětem povídek Invaze jsou zrody umělé inteligence. Pochopitelně. Lem totiž tvořil v době, kdy se rodila kybernetika, co víc, kdy byla kybernetika na východní straně světa považována za buržoazní pavědu, díky čemuž se jakýkoliv zájem o ni stával svéráznou vzpourou proti státní ideologii.
Při četbě Lemových povídek o oživlých počítačích, v jejichž útrobách se spojují podivné želatiny s elektrickými obvody, dovolujíce tak nové existenci překonat zaostalý stupeň člověka, si můžeme vyzkoušet, co všechno žánr sci-fi ještě unese. Můžeme si mimochodem nad Lemem položit zkušební otázku, zda náhodou nejsou snahy vědců o to vytvořit umělou inteligenci, která by předčila člověka i v něčem jiném než ve schopnosti provádět miliardy početních operací ve zlomku sekundy, jen legračními hrátkami ústícími do velké mediální bubliny typu „nový robot firmy Sony umí chodit a rozdávat míchané nápoje“.
Ať se to ortodoxním vyznavačům sci-fi líbí nebo ne, příšeří kobek, v nichž svými pokusy posedlí konstruktéři připravují člověku jeho definitivní konec, patří definitivně dvacátému století. Pod diktátem reality, která už dávno popřela slovo „pokrok“ a nahradila ho bezpečným termínem „vývoj“, se tyto podivuhodné laboratoře, nad nimiž se kdysi čtenářům tajil dech, změnily na kýčoidní balast barevných sešitků z trafiky. Lemovi nebo třeba i Čapkovi to samozřejmě musíme odpustit — jejich zanícení pokrokem odpovídalo naturelu doby. Pokud se ale na stránkách Ikarie ještě dnes rodí další a další povídky o nástupcích člověka člověkem vyvinutých, pak nezbývá než se pousmát.
Zbývá se zeptat, co by vlastně ještě dnes mělo být důvodem k tomu oprašovat Lemovy vědecko-fantastické příběhy. Určitě to stojí za to pro jejich výše zmíněnou originalitu. Druhým důvodem by pak mohla být Lemova schopnost vykreslit duševně vyšinutého vědce, který se díky své neotřesitelné víře ve vědu pomátl na rozumu — v mnoha textech se děj odehrává na hraně šílenství, jak to známe třebas z Krakatitu. A nakonec nás může stále fascinovat i Lemova problematizace samotného dialogu: komunikace člověka se skleněnou hruškou, která je sice mimozemským organismem, nicméně se nijak verbálně neprojevuje, a tím jen prohlubuje své tajemství, zůstává čtenářským lákadlem i tehdy, kdy už sympatie k romantice kosmických letů snad berou — konečně — za své.
Přesto zůstává Stanislaw Lem velikánem svého žánru. Soubor Invaze nelze než doporučit každému, kdo Lemovy texty nemohl aktuálně sledovat v době jejich největší slávy — autorovu povídkovou tvorbu přibližují skutečně ve vynikajícím průřezu. A pokud četba zrovna neuhrane pro celoživotní vášeň k tomuto žánru, pak si lze na jejím základě udělat slušnou představu o tom, co to byla science-fiction.
Stanislaw Lem: Invaze. Plus, Praha 2010.
Jinak romantika kosmických dobrodružství v dnešní době již asi skutečně bere za své (viz Obama a jeho odklon od dobývání vesmíru). Na rozdíl od Jakuba z toho radost nemám, protože vesmír byla jedna z mála výzev do níž šel projektovat jakýsi vyšší smysl lidského snažení a konání. Víra v opuštění planety Země pramení z prostého uvědomění si její konečnosti (slunce totiž jednou přestane svítit jestli to nevíš Jakube) a tedy je to jediná možná cesta záchrany života a historie. Jak vznešený to cíl! Namísto toho zapadáme stále hlouběji do marasmu trpící planety, které docházejí zdroje (nejen energetické) zatímco stále přibývá lidí, které nikdo nechce a kteří dříve nebo později pojdou hladem. Móc pěkné vyhlídky…
Jen nevím, jestli jsem se v tomto soudu příliš neunáhlil. Bráno podle houževnatosti přívrženců té nejzpustlejší sci-fi a velkolepých nákladů předražených paperbacků, patří sci-fi stále mezi nejoblíbenější literární potravu širokých mas.