Evropská levice je dnes v nedobré kondici. Hořkou pravdou je, že její voliče přetahují pravicoví populisté a že zatím levice nenalezla recept, jak jejich vliv zastavit. Někteří z toho vyvozují, že dělení na levici a pravici ztrácí smysl. Že prostě existuje politika rozumná a demokratická. A pak existuje politika nerozumná a autoritářská, demokracii demontující.

Lze to označit za idealismus nerozlišující jev a podstatu. Politika je především o tom, jak vyjadřuje zájmy různých skupin lidí. A i když dnes ztrácí význam strany zastupující jedinou sociální skupinu (rolnické, dělnické, seniorské strany), to, jaké zájmy zastupují především, je stále rozhodující znak

Blahem člověka se obecně zaklínají všechny politické ideologie. Demokratická levice ale více sleduje emancipaci člověka a sociální podmínky pro jeho rozvoj. V logice vyrovnávání šancí vnímá i téma regulací. Pokud to s regulacemi levice přežene, bytní paternalismus, který už může být rozporu s emancipací. Pravice vnímá také sociální rozměr člověka, ale jako nutnost nepříjemně ohrožující svobodu zhodnocovat kapitál. A regulace mají takřka za úradek ďáblův. Minimalizace funkcí státu u pravicových bojovníků za svobodu pak vede ke vzniku džungle, kde dominují predátorské privátní subjekty, velké korporace.

Globální i sociální

Politická levice tedy je i nadále důležitá. A pokud je v Evropě, kde levice historicky vznikla, vytlačována z výslunní, je to varovný signál. Budíček, který by ji měl probudit. Někdo vidí kořen problému v přílišném příklonu levice k liberalismu. Ano, liberální politika se rodila v dobách, kdy do věcí veřejných mohli promlouvat spíš lidé movití a vzdělaní.

V  perspektivě liberálů pak jaksi schází zkušenost s nejnižšími sociálními vrstvami, které znají jen zničující nouzi. A tito lidé neupřednostňují svobodu a vyprávět jim o ní (podobně jako o nemateriálních hodnotách) není příliš účinné.

Nuzné vrstvy se raději otočí po někom, kdo si oblékne kabát dobrodince a pečovatele. A ujařmující závislost na takové pomoci klidně přijmou podle principu bližší košile než kabát. A zrazení liberálové to nechápou. Zde možno hledat důvody pro historický experiment bolševické levice v minulém století, který byl svým obsahem silně etatistický a i když sám sebe označoval za pokrokářský, byl spíše mocensky konzervativní. Ale i dnes je nabídka svobody bez sociální infrastruktury omyl, který nakonec vede k tomu, že se liberálové sami dostávají do politického ofsajdu.

Krach bolševické varianty dějin vedl aktuálně levici k tomu že složitě a nejistě hledá nové paradigma. Dá se z té zatím spíše rozbíhavé cesty něco zobecnit? Řešení sociální otázky nalézají různé části levice jak v podpoře solidarity, tak v socializaci ekonomické moci. A znovu objevují princip samosprávy, který je současně i tržně konformní.

Ochota zbavit se paternalismu a podílet se na odpovědnosti za sebe i společnost je ovšem funkcí civilizace, není automatická. Ani ve dvacátém, ale tím spíš v devatenáctém století pro to nebyly dostatečně rozvinuté podmínky. Je to dnes lepší ? A obejdeme se bez určité role státu a pečovatelské autority ?

Ukazuje se, že je potřebná existence silné levice, která také sleduje svobodu a emancipaci člověka, avšak jedině na základě zajištění určité úrovně zajišťované sociální pomoci. Nestačí přitom jako taktický manévr postavit proti pravicovému populismu levicový populismus. Jde o reálné řešení poměrných společenských nerovností, které v rámci absolutního růstu blahobytu ve společnosti opět sílí.

Sociální demokracie se za Blaira či Schrodera proměnila ve strany rozkročené do středu, ovšem „neue Mitte“ je  skupina, která je také silně natahovaná na skřipec nerovných šancí. A frustrující navoněná bída nižších středních vrstev se často obrací od tradiční levice. Postfašismus tak má stále více prostoru.

Situaci dnes navíc komplikuje nový pohyb ve společenské dělbě práce. Solidární hospodářský model pro digitální budoucnost nevystačí s tradičními odpověďmi. Kolik lidí může participovat na kreativní ekonomice s perspektivou sociálního vzestupu? Fenomén „Gig—Economy“ přináší úbytek tradiční práce a vzestup alternativních úvazků (sharing, home-office, práce na volné noze) a s tím nové rozpory a nové formy exploatace a prekarizace.

Práce uvolněná z bezprostřední výroby se často neuplatní v kvintéru a v sofistikovaných službách. Útočit reflexivně na parazitismus sociálně vyloučených se pak podobá časům „rozbíječů strojů“ před dvěma stoletími.

Nejde jen o vzdělanostní a inovační ekonomiku, i když ta se stává motorem vývoje. Klientela levice není jen v progresivním cognitariátu, ale také v těch, jimž hrozí osud sociálně vyloučených. A změna paradigmatu v ekonomice na zakázku souvisí i s delokalizací.

Informační sítě umožňují nalézt vztah nabídky a poptávky ve virtuálním prostoru, mimo tradiční území. Lákadlo oživování nacionální identity přitom paradoxně dnes přitahuje pozornost frustrovaných vrstev. Zakrývá ale skutečnost, že v éře globalizace objektivně potřebujeme zvládat i supranacionální spolupráci a supranacionální regulaci.

Výkřiky nacionálních konzervativců, že globalizace už skončila a že nastává čas protekcionismu vlastně háží přes palubu šanci na skutečně účinné zajištění sociální spravedlivosti. V časech zesvětovění civilizace nepomůže strkat hlavu do národního písku.

Jde o efektivní dělbu kompetencí mezi lokální a supranacionální mocí. Není náhodou, že ti, co hovoří o suverenitě národa, se současně brání evropským pravidlům proti daňovým únikům. Ta levice, která se zamotala do politiky škrtů, se musí znovu zaměřit na sociálno, ale musí také uhájit i jeho supranacionální dimenzi. Kopírování sociálního egoismu populistů její propad nakonec jen zesílí. Pomůže tedy varovné zvonění budíčku?