Do němčiny byl v roce 2013 oficiálně uveden užitečný anglicismus, který by se nyní hodil i nám. Výraz „shitstorm“, do češtiny nikoli bez obtíží nejlépe převoditelný asi jako „bouřlivé kálení“, označuje především internetový fenomén, kdy z hlubin sítě vyhřezne proti někomu charakteristická směs urážek, pomluv a krvežíznivých osobních útoků.

Že taková kalná povodeň nyní zaplavuje Jiřího Drahoše asi nikoho nepřekvapuje, podivuhodné jsou ovšem úrovně bizarnosti, jichž tentokrát internetové konspirace dosahují. Ta nejšťavnatější je založena na jeho členství v české asociaci takzvaného Římského klubu, jemuž její autoři přisuzují spojitost s ilumináty, zednáři a kdovíjakými ještě strašidly. Zdrojem jim je kniha zvaná „Co nesmíte vědět!“ (jejíž neoficiální poddtitul zřejmě zní „a dozvíte se snadno a rychle za pouhých 428 korun českých“.)

Blábolem ale má smysl se vážně zabývat. Nikoli s ním polemizovat, protože stejně dobře byste mohli chtít vyvracet existenci vlkodlaků či bludiček, nýbrž se ptát, odkud se v útrobách naší zdánlivě racionální a sekulární společnosti takové pověry berou a proč si v jejich obludáriu získala takové postavení zrovna organizace, jíž Drahoš zřejmě byl či stále je členem.

↗

Prestižní Římský klub si vydobyl renomé, které i v roce 1990 v tehdejším Československu lákalo nadějné prognostiky. Repro DR

Římský klub zní pochopitelně tajemně, určitě vzbuzuje víc posvátné bázně než třeba klub berlínský. Pravdou nicméně je, že se pod ním skrývá prozaická instituce, jeden z mnoha různých globálních „think-tanků“. Think-tanky nejsou pohádkovými bytostmi, nýbrž organizacemi na pomezí vědy a politiky, pod jejichž záštitou se scházejí různí více či méně pronikaví myslitelé, obvykle s podporou více či méně osvícených průmyslníků, aby zde přemýšleli nad problémy, které nás trápí u nás na planetě Zemi, a sepisovali dlouhé a složité zprávy o tom, co bychom si s nimi mohli počít.

O tom, že Římský klub má zřejmě nejlepší léta už za sebou, svědčí nejen jeho logo, nýbrž i skutečnost, že z takových jeho zpráv zůstává stále nejproslulejší ta první — Meze růstu, publikované týmem z Massachusetts Institute of Technology v roce 1972. Studie ve své době vzbudila pozdvižení nadčasovým upozorněním na dodnes jen s nesnázemi přijímaný fakt, že na konečné planetě nemůže ekonomika růst donekonečna.

S pomocí počítačových modelů pak předpověděla, že nezmění-li se směr vývoje, lidská civilizace zhruba v polovině jednadvacátého století vinou ekologické devastace a vyčerpání zdrojů zkolabuje — kterýžto závěr byl různými vědeckými týmy od té doby opakovaně potvrzen. Právě neúprosnou pravdivostí této prognózy si Římský klub mezi jinými think-tanky vydobyl renomé, které bylo ještě v roce 1990 dost velké k tomu, aby byla jeho přidružená asociace založena i v tehdejším porevolučním Československu. Spoluzakládal ji tehdy ambiciózní prognostik jménem Miloš Zeman.

Náhoda? Nemyslím si. Zemana mimo zájmu o předvídání budoucnosti na Římském klubu bezpochyby přitahovala také jeho prestiž. Ve světle znepokojení vyvolaného Mezemi růstu se připravoval „Summit Země“ v Riu, ekologické problémy se těšily vrcholné pozornosti a jejich otevřené popírání, ve kterém se Zeman později zhlédnul, ještě nebylo v módě. Je to také tato aura středu dění, která — mimo znělý název — tyto různé Bilderbergy ve fantazii konspirátorů předurčuje pro role osnovatelů světovládných spiknutí.

Pro knihkupeckou kategorii „záhady a zajímavosti“ se ovšem Římský klub kvalifikuje ještě jednou charakteristickou vlastností svých analýz. Milovníci spiknutí mají v jedné z jeho publikací oblíbenou pasáž, která ve stručné parafrázi tvrdí, že má-li se lidstvo dokázat postavit globálním výzvám jednadvacátého století, musí se sjednotit proti společnému nepříteli, kterým se nešťastnou náhodou stal sám člověk. Nic na tom, že Římský klub už čtyřicet let přemýšlí, jak z toho člověka vysekat.

Tato častá představa, že „jsme v tom všichni společně“, je přitom předmětem oprávněných námitek — skutečně je tomu tak? Opravdu má například na změnách klimatu stejný podíl manažer ropné korporace jako peruánská pastýřka ovcí? Kritikové varují, že člověk, postavený před zrcadlo s nápisem „nejnebezpečnější zvíře na světě“, reaguje s instinktivní nedůvěrou — a konspirační únik před realitou je jejím nejkrajnějším projevem.

Příliš snadné by nakonec ale bylo obviňovat i manažera. Ten přece dělá jen svou práci, zodpovídá se akcionářům, kteří zase sledují neúprosnou logiku konkurence na trzích, řízených ve stále větší míře automatickým chaosem počítačových algoritmů. Skutečnost, že jsme v dobré víře vybudovali svět, ovládaný stále neosobnějšími mechanismy, že jsme probudili k životu síly, které máme stále větší obtíže zvládat, je samozřejmě děsivá.

Konspirační teorie představují falešný lék na chaos dnešního světa a perverzní reakci na krizi demokratické politiky. Svět se kvůli nim znovu ocitá v moci božstev, proti kterým jsme bezmocní, a tak naštěstí nemusíme dělat nic jiného než číst si o tom „co nesmíme vědět“, v publikacích z levných knih. Nabízejí útěk před matoucí realitou neprůhledných mocenských zájmů a skutečných manipulací.

Ne že by think-tanky v siločárách ekonomických a politických zájmů nehrály svou úlohu. Dobře je například doloženo, jak různé ekonomické „instituty“ a „centra“ umožnily v západním světě prosadit dnešní neoliberální ortodoxii, jež po pádu sovětského bloku pomohla uvrhnout svět do nadvlády trhů, před jejímž chaosem dnes také lidé útěchu v konspiracích hledají.

Následovníci úspěšných neoliberálů dnes šíří představu, že nekonečný růst lze s překonáním ekologické krize smířit. Jiné think-tanky zase v zájmu velkých ropných korporací popírají vědecké důkazy o oteplování planety a naznačují, že jde o spiknutí vědců. Nejjistější a nejromantičtější útěchou ale zůstávají pohádky o iluminátech a zednářích. A Římský klub, protože má tu smůlu, že nepopírá ani ekologickou krizi, ani bezvýchodnost nekonečného růstu, v nich aspiruje na ideálního nepřítele.

Není bez souvislosti, že si jejich stoupenci za svého favorita v prezidentské volbě vybrali právě Zemana s jeho slepým prosazováním růstu za každou cenu a popíráním ekologických problémů. Tak jako Trump ve Spojených státech slibuje Zeman útěk před realitou složitého a křehkého světa do nacionalistického snu o starých dobrých časech. Jednoduchá, agresivní hesla, která nabízí, jsou v očích lidí zachvácených krajní nedůvěřivostí pomstou tomuto světu a všem, kteří ho představují.

Protože se nyní jedním z nich stal i Jiří Drahoš, snadno přehlédnou, co má v této volební kampani ke skutečné konspiraci nejblíže — právě záměrné šíření méně absurdních kompromitujících dezinformací o jeho osobě. Která lóže tuzemských iluminátů za ním stojí, vědět smíme.