V diskusi k článku Filipa Outraty Ukrajina jako prubířský kámen české levice a pravice jsem napsal „Slabost konspirativních teorií je v tom, že naprosto přeceňuje racionalitu chování velkých skupin lidí“.

V odpovědi naopak Pavel Letko geniálně vystihl jejich sílu: „Slabostí konspiračních i nekonspiračních teorií je, že se snaží zprostředkovat koncert hluchým. Někteří jsou hluší od narození a nemohou za to, většina je však hluchá protože si „sedí na uších“. Smyslem podobných výměn názorů tedy je spíše dialog těch, kteří slyší alespoň zhruba stejný rozsah. Příspěvky některých se podobají recenzi Mozartovy opery, která by říkala, že pantomima byla celkem zajímavá, sem tam bylo slyšet nějaké pískání, z čehož někteří spiklenečtí teoretici mylně dělají nesmyslné závěry o harmonii.“

Skutečně, operní představení nelze pochopit bez toho, abychom věděli že hudba i text mají autora, představení má dirigenta, režiséra a inspicienta, hudebníci jsou v harmonické shodě se zpěvem ne náhodou, ale protože hrají podle not. Představení je řízeno podle plánu a proto ho lze celkově pochopit.

Konspirační teorie se takto na dějinné události dívají a v tom je jejich síla: lze vysvětlit skladatelský záměr opery a režijní záměr představení. To dává konspiračním teoriím jejich ucelenost, kterou konvenční vyprávění mít nemůže. Třeba vyprávění o tom, co dělali nikým neřízení diváci o přestávce ve Stavovském divadle.

Rozdíl mezi běžným vyprávěním a konspiračními teoriemi není v tom, že by snad konvenční narativ tvrdil, že se nikdo s nikým nikdy nespikl. Běžná vyprávění se spiknutím nevyhýbají. Je v nich například diskutována role německého generálního štábu či tajných služeb v ruské revoluci: možná opravdu Němci umožnili Leninovi průjezd Německem, na začátku roku 1917 podporovali bolševiky finančně atd., protože se jim rozvrat nepřítele hodil.

To není konspirační teorie. Konspirační teorie je to teprve tehdy, když je to součást celkového a úplného vysvětlení ruské revoluce: němečtí agenti Lenin a Trotskij vyvolali revoluci, která byla součástí plánu židovských bankéřů na ovládnutí světa.

Konspirační teorie v tom smyslu, o kterém je řeč, je třeba teorie, že pád dvojčat 11. září 2001 způsobila kontrolovaná demolice: někdo byl schopen nejen zorganizovat umístění výbušnin, ale také potlačit veškeré důkazy o tom, přestože tam byly deseti tisíce svědků a vyšetřovaly to velké týmy různých expertů. Jiným příkladem jsou utajení potomci dětí, které měl Ježíš se svou manželkou Marií Magdalénou. Matkou všech moderních konspiračních teorií jsou Protokoly siónských mudrců.

U nás je příkladem konspirační teorie tvrzení, že převrat či revoluce nastartovaná 17. listopadu 1989 byla zorganizována StB podle předem připraveného plánu (scénář byl podle Ludvíka Zifčáka napsán na Východě).

Představa, že zásadní společenské události jsou řízeny podle předem daného tajného plánu, dává konspiračním teoriím neobyčejnou sílu. Dokážou vysvětlit složité dění elegantně pomocí omezeného množství základních postulátů (mají velkou explanační sílu ve smyslu Noama Chomského). Nedají se vyvrátit, protože dokážou vysvětlit i fakta, která zdánlivě svědčí proti nim. Nelze proti nim argumentovat odkazem na „obvykle dobře informované zdroje“, protože ty zdroje jsou součástí konspirace.