Ve své nové filosofické úvaze, která vyšla v Salonu Práva dne 20. února pod názvem „Konzervativní socialismus?“ se Václav Bělohradský zamýšlí nad knihou francouzského politického filosofa Jeana-Claude Michéa „Tajnosti levice“, nedávno přeloženou do češtiny. Michéa se prý svým požadavkem „emancipace od ideálu emancipace“ do značné míry přibližuje konzervativcům, aniž by však chtěl přistoupit na obvyklý pravicově-konzervativní diskurs.

Ukazuje se, že až tak úplně nové téma to — k ani pro levici — není. Bělohradský vybírá některé myšlenky, s nimiž Michéa přichází, a doplňuje je množstvím citátů starších autorů zabývajících se podobnými tématy (například M. Foucault, U. Beck, M. Mause, G. Orwell aj.). Možná je to jen můj subjektivní dojem, ale citáty jiných autorů místy až ztěžují orientaci v textu. Vlastně je těžké — i přes množství uvozovek — rozeznat, které myšlenky patří Michéaovi, popřípadě jinému autorovi, a které Bělohradskému.

↗

Bělohradský v eseji znovu potvrzuje svou averzi vůči jakýmkoli projektům „nového světa a nového člověka“. Foto Jakub Poláček, Archiv DR

Vypadá to, že spolu v mnohém souzní. Bělohradský v eseji znovu potvrzuje svou averzi vůči jakýmkoli projektům „nového světa a nového člověka“, oproti čemuž, jako přesvědčený reformista, klade důraz spíše na zachování lidských parametrů života na Zemi. To je, zdá se, i smyslem Tajností levice.

Stará levice byla rozdělená už téměř od počátku. Jedna část usilovala o revoluční řešení kapitalistických antagonismů vedoucí k vytvoření nového typu společnosti, zatímco druhé části šlo jen o zachování elementární slušnosti a spravedlnosti. Reformismus byl dlouhá léta úspěšnou levicovou strategií.

V šedesátých letech 20. století však v něj levice přestala věřit, proto se chytila do pasti, kterou na ni nastražil kapitál pod pláštíkem emancipace a vzpoury mládeže proti společenským konvencím. Konvence však hrají v životě každé společnosti nezastupitelnou roli, protože právě ony drží lidi pohromadě a vytvářejí z nich „lid“, který je jakožto morální celek schopen rozhodovat o společensky významných záležitostech.

Je jednoduché říct si, že nic takového jako „lid“ vlastně neexistuje. Jenže podle Ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci, již vykonává prostřednictvím volených orgánů. To je důvodem, proč je přílišná fragmentace vůle lidu poměrně závažným problémem.

Od šedesátých let začal kapitál nepozorovaně „vychovávat“ občany (ale především mládež) k růstu umělých potřeb, jako jsou autentické zážitky, originalita, naslouchání vlastnímu nitru (tedy svým individuálním pocitům), včetně odmítání všeho, co s tím není v souladu. Kapitál nejspíš potřebuje svět do sebe zahleděných singlů starajících se o uspokojení pouze vlastních potřeb. Individuální konzum roztáčející ekonomický růst se stal novým nástrojem k ovládání člověka.

Emancipace se stala módním heslem. Šlo ovšem o emancipaci v liberálním pojetí, která vyžaduje, aby se jednotlivci vyvázali ze všech omezení a závazků tradičních společenství, jež si sami dobrovolně nezvolili, dnes třeba i pohlaví či vzhled, a teprve potom — jakožto svobodná individua — se rozhodli vytvořit společnost.

Každé lidské společenství však vyžaduje přinejmenším společnou řeč a sdílený horizont očekávání. Bez toho nebude fungovat. Představa emancipovaného člověka, zcela zbaveného společenských vazeb a závazků k druhým lidem, čili vlastně odlidštěného, je nesmyslná. Ne všichni lidé jsou schopni unést vykořenění a rozvíjet svou individualitu.

Člověk — jedinec není nezávislý na druhých lidech a všechno není jeho svobodnou volbou. Vztahy k druhým lidem, včetně závazků k nim, naopak dělají člověka člověkem. Vytvářejí mu zázemí. Závazky však omezují flexibilitu jedince, nově vzývanou spolu s emancipací ve službách kapitálu.

V osmdesátých letech přijaly socialistické strany kult neomezeného růstu a kulturní liberalismus. Zároveň rezignovaly na podporu společenských vrstev, které se jevily jako málo progresivní, čímž je vehnaly pod křídla konzervativní pravice a neofašistů. Nečekaný vzestup konzervativního tábora byl do značné míry způsoben šokem z grandiózního projektu emancipace.

Liberalismus ekonomický — čili neoliberalismus — a liberalismus kulturní, čili individuální emancipace, jsou navzájem úzce spojeny. Levice by se měla stavět kriticky k obojímu.

Socialistická kritika liberalismu by měla vycházet z lidské přirozenosti a z reflexe toho, co bylo pozitivní v dávné minulosti — navrátit se ke starému v moderní formě, čili k družstvům, k místním komunitám a samosprávám. Jean-Claude Michéa údajně tvrdí, že o nich ke konci života začal víc uvažovat i sám Marx. Což je velmi zajímavé, protože, jak známo, v Manifestu komunistické strany byl konzervativní socialismus pranýřován.

To, co bývalo kdysi dávno samozřejmostí, vypadá dnes jako utopie. Návrat k těmto formám vzájemné spolupráce a svépomoci s důrazem na rovnost a solidaritu by byl návratem levice k sobě samé. Přivodil by spoustu poklidných revolucí proti kapitalistickému „megastroji“. Zbavil by ho moci. Nové protiliberalistické hnutí by mělo odmítnout kult neomezeného růstu, konzumismus a normalizaci ekologických zločinů.

V závěrečné části úvahy srovnává Václav Bělohradský Michéaovy myšlenky s esejem Martina Dokupila Škabrahy „Všichni jsme konzervativci“. Oba dva autoři (Michéa i Škabraha) staví podle Bělohradského levici před nový úkol — hájit lidskou přirozenost proti znelidšťující moci kapitálu, s čímž on sám v podstatě souzní.

Nesouhlasí však se Škabrahovým pojetím hegemonie jakožto metaideologického diskursu, který by mohl získat podporu většiny obyvatelstva pro řešení klíčových problémů doby, a vzít tak konzervativní pravici vítr z plachet. Konsenzus bude podle Bělohradského těžko dosažitelný, vzhledem k tomu, že převládají závažné politické rozpory mezi jednotlivými tábory fragmentované společnosti.

Vidí v sobě navzájem ohrožení demokracie, protože každý z nich má o demokracii jiné představy. Podle jedněch bychom se měli víc řídit závěry expertů, podle druhých má být rozhodování čistě na občanech. Rozpory dvou koncepcí demokracie vystupují do popředí na všech úrovních — od elit až po dolní patra společnosti.

Do toho všeho zasahuje sféra médií plná rozjitřených emocí, které přehlušují rozumnou argumentaci. Rozpory budou podle Bělohradského bránit dohodě. V žádném případě by však neměly být podloudně odpolitizovány a svěřeny k vyřešení expertům namísto občanům.

Pozastavuji se nad čistě negativním chápáním pojmu emancipace. Vytváří to navenek zkreslující dojem — jako by autoři požadovali lidskou nesvobodu. Emancipace znamená také zrovnoprávnění — umožnění přístupu určitých vrstev nebo skupin obyvatelstva do některých oblastí společnosti, které jim byly dosud uzavřeny. Zde se však, jak už bylo vysvětleno výše, jedná o poněkud jinou významovou rovinu pojmu emancipace.

Bělohradský říká, že vše nemůže být věcí volby. Přesto bych se chtěla dobrovolnosti zastat. Jsem pro to, aby si lidé navzájem poskytovali svobodu čili aby se emancipovali navzájem. Myslím si totiž, že člověk, který dostane možnost volit mezi svým osobním zájmem a zájmem svých blízkých, nedá automaticky přednost sobě před druhými. Skutečně svobodnému člověku půjde o to, aby i jiní byli svobodní a šťastní. Věřím ve svobodu, která vede k převzetí odpovědnosti a závazků vůči druhým.

Garantem odpovědné svobody se těžko může stát zákon. Spíš morálka založená na lásce k bližnímu, bez nároků ho vlastnit. Ta by snad byla schopná přimět lidi k obratu v chování vůči druhým lidem i vůči zemi, včetně všeho, co na ní žije. Kladnou roli by zde mohl sehrát například étos „nového“ křesťanství, které neodsouvá pravý lidský život až na „potom“, ale usiluje o jeho naplnění už zde. Pokud lidi k vzájemné spolupráci přiměje pouze holá nutnost přežít, nebude to, podle mého názoru, dobré.