K úvahám Václava Bělohradského o „konzervativním socialismu“

Eva Hájková

Autorka komentuje úvahu Václava Bělohradského, v níž nad knihou Jeana-Claude Michéa Tajnosti levice obhajuje konzervativní pojetí socialismu. Ač mu v něčem dává zapravdu, ukazuje současně, v čem jsou limity takového přístupu.

Ve své nové filosofické úvaze, která vyšla v Salonu Práva dne 20. února pod názvem „Konzervativní socialismus?“ se Václav Bělohradský zamýšlí nad knihou francouzského politického filosofa Jeana-Claude Michéa „Tajnosti levice“, nedávno přeloženou do češtiny. Michéa se prý svým požadavkem „emancipace od ideálu emancipace“ do značné míry přibližuje konzervativcům, aniž by však chtěl přistoupit na obvyklý pravicově-konzervativní diskurs.

Ukazuje se, že až tak úplně nové téma to — k ani pro levici — není. Bělohradský vybírá některé myšlenky, s nimiž Michéa přichází, a doplňuje je množstvím citátů starších autorů zabývajících se podobnými tématy (například M. Foucault, U. Beck, M. Mause, G. Orwell aj.). Možná je to jen můj subjektivní dojem, ale citáty jiných autorů místy až ztěžují orientaci v textu. Vlastně je těžké — i přes množství uvozovek — rozeznat, které myšlenky patří Michéaovi, popřípadě jinému autorovi, a které Bělohradskému.

Bělohradský v eseji znovu potvrzuje svou averzi vůči jakýmkoli projektům „nového světa a nového člověka“. Foto Jakub Poláček, Archiv DR

Vypadá to, že spolu v mnohém souzní. Bělohradský v eseji znovu potvrzuje svou averzi vůči jakýmkoli projektům „nového světa a nového člověka“, oproti čemuž, jako přesvědčený reformista, klade důraz spíše na zachování lidských parametrů života na Zemi. To je, zdá se, i smyslem Tajností levice.

Stará levice byla rozdělená už téměř od počátku. Jedna část usilovala o revoluční řešení kapitalistických antagonismů vedoucí k vytvoření nového typu společnosti, zatímco druhé části šlo jen o zachování elementární slušnosti a spravedlnosti. Reformismus byl dlouhá léta úspěšnou levicovou strategií.

V šedesátých letech 20. století však v něj levice přestala věřit, proto se chytila do pasti, kterou na ni nastražil kapitál pod pláštíkem emancipace a vzpoury mládeže proti společenským konvencím. Konvence však hrají v životě každé společnosti nezastupitelnou roli, protože právě ony drží lidi pohromadě a vytvářejí z nich „lid“, který je jakožto morální celek schopen rozhodovat o společensky významných záležitostech.

Je jednoduché říct si, že nic takového jako „lid“ vlastně neexistuje. Jenže podle Ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci, již vykonává prostřednictvím volených orgánů. To je důvodem, proč je přílišná fragmentace vůle lidu poměrně závažným problémem.

Od šedesátých let začal kapitál nepozorovaně „vychovávat“ občany (ale především mládež) k růstu umělých potřeb, jako jsou autentické zážitky, originalita, naslouchání vlastnímu nitru (tedy svým individuálním pocitům), včetně odmítání všeho, co s tím není v souladu. Kapitál nejspíš potřebuje svět do sebe zahleděných singlů starajících se o uspokojení pouze vlastních potřeb. Individuální konzum roztáčející ekonomický růst se stal novým nástrojem k ovládání člověka.

Emancipace se stala módním heslem. Šlo ovšem o emancipaci v liberálním pojetí, která vyžaduje, aby se jednotlivci vyvázali ze všech omezení a závazků tradičních společenství, jež si sami dobrovolně nezvolili, dnes třeba i pohlaví či vzhled, a teprve potom — jakožto svobodná individua — se rozhodli vytvořit společnost.

Každé lidské společenství však vyžaduje přinejmenším společnou řeč a sdílený horizont očekávání. Bez toho nebude fungovat. Představa emancipovaného člověka, zcela zbaveného společenských vazeb a závazků k druhým lidem, čili vlastně odlidštěného, je nesmyslná. Ne všichni lidé jsou schopni unést vykořenění a rozvíjet svou individualitu.

Člověk — jedinec není nezávislý na druhých lidech a všechno není jeho svobodnou volbou. Vztahy k druhým lidem, včetně závazků k nim, naopak dělají člověka člověkem. Vytvářejí mu zázemí. Závazky však omezují flexibilitu jedince, nově vzývanou spolu s emancipací ve službách kapitálu.

V osmdesátých letech přijaly socialistické strany kult neomezeného růstu a kulturní liberalismus. Zároveň rezignovaly na podporu společenských vrstev, které se jevily jako málo progresivní, čímž je vehnaly pod křídla konzervativní pravice a neofašistů. Nečekaný vzestup konzervativního tábora byl do značné míry způsoben šokem z grandiózního projektu emancipace.

Liberalismus ekonomický — čili neoliberalismus — a liberalismus kulturní, čili individuální emancipace, jsou navzájem úzce spojeny. Levice by se měla stavět kriticky k obojímu.

Socialistická kritika liberalismu by měla vycházet z lidské přirozenosti a z reflexe toho, co bylo pozitivní v dávné minulosti — navrátit se ke starému v moderní formě, čili k družstvům, k místním komunitám a samosprávám. Jean-Claude Michéa údajně tvrdí, že o nich ke konci života začal víc uvažovat i sám Marx. Což je velmi zajímavé, protože, jak známo, v Manifestu komunistické strany byl konzervativní socialismus pranýřován.

To, co bývalo kdysi dávno samozřejmostí, vypadá dnes jako utopie. Návrat k těmto formám vzájemné spolupráce a svépomoci s důrazem na rovnost a solidaritu by byl návratem levice k sobě samé. Přivodil by spoustu poklidných revolucí proti kapitalistickému „megastroji“. Zbavil by ho moci. Nové protiliberalistické hnutí by mělo odmítnout kult neomezeného růstu, konzumismus a normalizaci ekologických zločinů.

V závěrečné části úvahy srovnává Václav Bělohradský Michéaovy myšlenky s esejem Martina Dokupila Škabrahy „Všichni jsme konzervativci“. Oba dva autoři (Michéa i Škabraha) staví podle Bělohradského levici před nový úkol — hájit lidskou přirozenost proti znelidšťující moci kapitálu, s čímž on sám v podstatě souzní.

Nesouhlasí však se Škabrahovým pojetím hegemonie jakožto metaideologického diskursu, který by mohl získat podporu většiny obyvatelstva pro řešení klíčových problémů doby, a vzít tak konzervativní pravici vítr z plachet. Konsenzus bude podle Bělohradského těžko dosažitelný, vzhledem k tomu, že převládají závažné politické rozpory mezi jednotlivými tábory fragmentované společnosti.

Vidí v sobě navzájem ohrožení demokracie, protože každý z nich má o demokracii jiné představy. Podle jedněch bychom se měli víc řídit závěry expertů, podle druhých má být rozhodování čistě na občanech. Rozpory dvou koncepcí demokracie vystupují do popředí na všech úrovních — od elit až po dolní patra společnosti.

Do toho všeho zasahuje sféra médií plná rozjitřených emocí, které přehlušují rozumnou argumentaci. Rozpory budou podle Bělohradského bránit dohodě. V žádném případě by však neměly být podloudně odpolitizovány a svěřeny k vyřešení expertům namísto občanům.

Pozastavuji se nad čistě negativním chápáním pojmu emancipace. Vytváří to navenek zkreslující dojem — jako by autoři požadovali lidskou nesvobodu. Emancipace znamená také zrovnoprávnění — umožnění přístupu určitých vrstev nebo skupin obyvatelstva do některých oblastí společnosti, které jim byly dosud uzavřeny. Zde se však, jak už bylo vysvětleno výše, jedná o poněkud jinou významovou rovinu pojmu emancipace.

Bělohradský říká, že vše nemůže být věcí volby. Přesto bych se chtěla dobrovolnosti zastat. Jsem pro to, aby si lidé navzájem poskytovali svobodu čili aby se emancipovali navzájem. Myslím si totiž, že člověk, který dostane možnost volit mezi svým osobním zájmem a zájmem svých blízkých, nedá automaticky přednost sobě před druhými. Skutečně svobodnému člověku půjde o to, aby i jiní byli svobodní a šťastní. Věřím ve svobodu, která vede k převzetí odpovědnosti a závazků vůči druhým.

Garantem odpovědné svobody se těžko může stát zákon. Spíš morálka založená na lásce k bližnímu, bez nároků ho vlastnit. Ta by snad byla schopná přimět lidi k obratu v chování vůči druhým lidem i vůči zemi, včetně všeho, co na ní žije. Kladnou roli by zde mohl sehrát například étos „nového“ křesťanství, které neodsouvá pravý lidský život až na „potom“, ale usiluje o jeho naplnění už zde. Pokud lidi k vzájemné spolupráci přiměje pouze holá nutnost přežít, nebude to, podle mého názoru, dobré.

    Diskuse
    JP
    February 23, 2020 v 12.47
    Jak se emancipovat od emancipace
    Především musím korigovat jednu pasáž, paní Hájková. Tady ovšem vada není ani tak u Vás samotné, jako už u samotného Běohradského, respektive jím citovaného Michéa (máte pravdu, že v daném textu často není možno dost dobře rozeznat, kde se jedná o citát a kde o vlastní Bělohradského názory). Ale to tu není ani tak podstatné.

    Podstatné je toto: ten přirozený komunitní život přírodních společenství jako ideál viděl (nejen) starý Marx, ale už mladý Marx. A - nejsem sice takový znalec Marxova díla abych to mohl tvrdit s jistotou, ale soudil bych že těmto iluzím se naopak daleko více oddával Marx mladý, nežli Marx starý.

    V každém případě Marx středního věku - tedy na pravém vrcholu svých tvůrčích sil - naprosto jasně říká, že jakékoli družstevní modely mohou být chápány jenom a pouze jako p ř e c h o d n é formy na cestě ke komunismu. Jinak řečeno: družstevní, kolektivní vlastnictví samo o sobě nemá žádný potenciál opravdu zlomit moc trhu, kapitálu a odcizené práce nad člověkem. Za přetrvávající existence tržního hospodářství zůstává družstevní vlastnictví jenom iluzivním překonáním kapitalismu.

    Právě toto je ostatně ta iluze, které znovu a znovu propadá V. Bělohradský: že je možno zachovat systém kapitalismu a systém liberální demokracie, a přesto na této půdě, z tohoto podhoubí vypěstovat jakousi demokracii nezkaženou, přirozenou, nedotčenou celým společensko-ekonomickým kontextem.

    --------------------------------

    Podívejme se teď na tu samotnou emancipaci. Vždy je nutno zcela striktně rozlišovat, o jakém druhu emancipace je řeč. Především, zda je řeč o emancipaci občansko-politické, anebo o emancipaci humánní.

    Kapitalismus a s ním spojená liberální demokracie samozřejmě s sebou přinášejí základní emancipaci občansko-politickou. Ovšem - to je skutečně emancipace za prvé jenom čistě individuální (týká se jenom bezprostřední volnosti individua), a za druhé jenom vnějšková - týká se právě jenom sféry občansko-politické. Tato emancipace v žádném ohledu nejde do hloubky lidské existence, tedy do vlastní humánní sféry člověka.

    A naopak: jak kapitalismus (a liberální demokracie) emancipuje člověka navenek, pak o to víc ho spoutává vnitřně. Spoutává ho jak hypertrofovaným konzumem, tak ale i právě tou samotnou iluzí, že za daných podmínek je prý člověk "svobodný". Ten člověk který podlehne této iluzi o své svobodě, pak ovšem ztrácí své "obranné látky", přestává usilovat o svou skutečnou svobodu, a veškerou svou energii (pokud už není pohlcena samotným konzumem) vybíjí a utrácí v naprosté většině jenom v té sféře ryze politické.

    Celkově je možno říci: od Bělohradského nic nového. Na jedné straně samozřejmě právem kritizuje omezenost, prázdnotu a manipulativní charakter liberálně-demokratické emancipace; ale na straně druhé stále pěstuje svou starou iluzi, že je možno dosáhnout skutečné emancipace člověka, aniž by bylo zapotřebí provést hlubokou a komplexní systémovou změnu.

    Tomuto protimluvu jeho teorií ostatně naprosto odpovídá to, jak z Marxe cituje naprosto selektivně. On z něj cituje jeho kritiku kapitalismu; cituje některé naivnější Marxovy myšlenky či iluze; ale necituje naprosto nic z nejvlastnějšího jádra celé Marxovy sociálně-ekonomické teorie, totiž o nutnosti zásadní systémové změny (revoluce) jakožto nezbytné a nevyhnutelné podmínky jakékoli skutečné lidské emancipace.
    JN
    February 23, 2020 v 16.21
    "Nutnost" přežít
    může vést ke spolupráci, ale také k řeži. Liberalismus ovšem vidí člověka jako autonomního nevztahového tvora - vztah zde není závazkem, ale volbou...
    February 23, 2020 v 17.38
    Dověděla jsem se, že ten Michéa je synem někdejšího komunistického novináře a odbojáře, sám také kdysi komunista, ale byl znechucen sovětskou politikou, a proto v roce 1976 vystoupil. Levice prý podle něj úplně ztratila ducha, liberální levice se teď neliší od pravice. Přijetí liberalismu podle něj bylo pro levici velkou chybou.
    Michéa prý nikdy nikam nejezdí a nikdy se ani nesnažil proniknout do pařížského kulturně-politického prostředí. Dřív býval profesorem na gymnáziu, ale už deset let je v důchodu, žije jako sedlák někde v Armagnacu a se svou manželkou vietnamského původu se snaží o to, aby byli zemědělsky soběstační (vše, co snědí, si sami vyprodukují). Dělá to zcela programově, nechce žít na vyšší úrovni než ti nejobyčejnější lidé, které by měla levice hájit a nehájí.
    Je specialistou na Orwella, hodně o něm psal. Sám sebe nazývá "konzervativním anarchistou", což prý je také Orwellův termín.
    February 23, 2020 v 19.27
    Panu Poláčkovi
    Ještě chci reagovat na to, co jste napsal ve vedlejší diskusi: "Bělohradský zase hledá spásu v jakýchsi nezávislých občanských komunitách - čili fakticky opět v liberalismu, jenom že pro změnu kolektivistickém."
    To je totiž tak, že Bělohradský s ním tak úplně nesouzní. On je vždy ke všemu spíš kritický. Asi musí, jako filozof. Ale zaujalo ho to, protože v tom vidí jakousi křižovatku pro upadající socdem.
    Vzhledem k tomu, co jsem zjistila o autorovi Tajností levice, tak ten má k liberalismu opravdu daleko. Prosím vás, pane Poláčku, kdo byl odjakživa méně liberálem než sedlák? Vždyť spojení s půdou je jho!
    JP
    February 24, 2020 v 12.31
    Paní Hájková, není mi opravdu nic známo o tom, že by Václav Bělohradský byl sedlákem. ;-)

    Ale možná, že se do toho nakonec přece jenom ještě pustí, jako ten francouzský profesor.

    - Čili jedná se o to, že já jsem tu hodnotil v prvé řadě názory V. Bělohradského (o kterých přece jenom něco málo vím), a ne Michéovy (o kterých nevím skoro nic).
    JP
    February 24, 2020 v 12.37
    Levice a liberalismus
    Ale ještě něco ke vztahu levice a liberalismu: chybou není (respektive nebylo), že levice přijala liberalismus vůbec.

    Je nutno vždy si být vědom: liberalismus sám je krajně ambivalentní záležitostí. Má své vyhraněně negativní stránky respektive důsledky - ale stejně tak má své jednoznačně pozitivní elementy.

    Pokud se levice ztotožnila s takovými liberálními tématy jako je svoboda člověka, rovnost, zákaz jakékoli diskriminace - tady není sebemenšího důvodu ke kritice.

    Problémem levice je, že tímto liberalismem mnohdy jenom kašíruje ztrátu své vlastní - tradiční - substance. Tedy sociálního a humánního přeorientování celé společnosti. Stará sociální témata už většinovou společnost neoslovují; a ten "kulturní liberalismus" zase mnohem přesvědčivěji praktikují strany Zelených (na Západě). Takže pro klasickou sociální demokracii tu skutečně zbývá čím dál tím méně prostoru.
    JK
    February 24, 2020 v 18.36
    "Takže pro klasickou sociální demokracii tu skutečně zbývá čím dál tím méně prostoru."

    Na Západě. V takové Indii nebo Latinské Americe má prostoru víc než dost.
    February 25, 2020 v 10.21
    Levice, jež podlehla fascinaci pokrokem, který je doprovázen neustálým ekonomickým růstem, nabyla mylné představy, že kapitalistický megastroj bude pokračovat do nekonečna, jen místo buržoazií bude pak řízen "vítězným proletariátem". Pokud tomu věřil i samotný Marx, pak byl blázen. Ale možná je pravdou, že se nakonec přece jen vrátil k myšlenkám na konzervativní socialismus, čili k těm starým způsobům.
    V souvislosti s tím je v knížce zmíněna Esej o daru od M. Mausse. Staré společnosti nebyly založeny na penězích, ale na logice daru (a cti). Něco jsi dostal, něco musíš dát.
    JN
    February 25, 2020 v 11.52
    Myslím, že oba liberalismy (ekonomický i kulturní)
    jsou s ohleduplným vztahem k přírodě (z hlediska člověka tedy k jeho vlastnímu životnímu prostředí) v zásadním rozporu.

    Liberální politická strana (například Zelení) nemůže mít ve svém programu současně i ochranu životního prostředí, protože jde o dvě věci, které se navzájem vylučují.
    JP
    February 25, 2020 v 12.55
    Chtěl Marx nekonečný růst?
    Možná to překvapí; ale odpověď v tomto směru není zase až tak úplně jednoznačná.

    Na jedné straně samozřejmě platí: Marx byl nevyhnutelně dítětem své doby - té doby která propadla euforii z nových objevů, z nově se odkrývajících mohutných sil lidstva. A kdy se mohlo ještě celkem legitimně zdát, že jedině sociální nerovnost je překážkou toho, aby tyto síly mohly být plně využity k prospěchu celého lidstva.

    Navíc: Marx v té době ještě vůbec nemohl mít ponětí o tom, co to vlastně znamená "konzumní společnost". - Jinak by vůbec nemohl vytvořit svůj předpoklad, že v komunismu si lidé v obchodech vezmou (bez placení) jenom to, co opravdu nezbytně potřebují. Jemu se tedy jednalo o uspokojení r a c i o n á l n í c h, odůvodněných potřeb člověka - nikoli o neustále rostoucí excesivní konzum.

    A ostatně - ve svých pozdějších letech Marx do určité míry revidoval své dřívější fokusování na průmyslovou produkci vůbec; s tím že nakonec každá materiální produkce (a to i za podmínek komunismu) si podřizuje člověka svým vlastním účelům, a že pravé lidské svobody je možno nakonec dosáhnout jenom m i m o této materiální produkce. Tedy ve sféře ducha, volné lidské tvůrčí kreativity.

    A navíc: byl to Engels, který už v oné době průmyslového optimismu napsal, že "příroda nám vrátí - i s úroky - všechny rány, které jsme jí uštědřili"!! Dalo by se tedy bezmála říci, že Engels byl prvním ekologicky uvědomělým autorem; v době kdy tento pojem sám ještě vůbec neexistoval.

    ----------------------

    Ale ještě jednou tedy zpět k Marxovi: na jedné straně on si dozajista přál hojnost materiálních statků pro člověka; ale na straně druhé tomu opravdu není tak, že on by byl zastáncem neustále expandujícího, bezbřehého konzumu. Pravou lidskou svobodu, pravé lidské naplnění Marx opravdu viděl v něčem úplně jiném.
    JP
    February 25, 2020 v 12.59
    Protimluv liberálních Zelených
    Máte do určité míry pravdu, pane Nusharte; strana (strany) Zelených se tu opravdu nacházejí v určitém dilematu.

    Ovšem - připomínám znovu, že liberalismus sám je ambivalentní, má dva naprosto protichůdné aspekty.

    Zelení z liberalismu převzali ten moment progresivní - tedy radikální rovnost všech, zákaz jakékoli diskriminace. To ovšem naprosto neznamená, že by se Zelení necítili být oprávněni vydávat zákazy a nařízení ohledně ochrany životního prostředí.

    Naprosté odmítnutí takovýchto nařízení a zákazů ve jménu "svobody" - to je ten druhý, opačný aspekt liberalismu, de facto liberalismu pravicového.
    February 26, 2020 v 8.12
    Panu Nushartovi
    Však ono v tom textu stálo:
    "Liberalismus ekonomický (čili neoliberalismus) a liberalismus kulturní jsou dvě hlavy stejného draka, které je třeba utnout obě najednou".
    Já jsem ale nechtěla o utínání nic psát, aby se třeba někdo nepolekal.
    February 26, 2020 v 8.43
    A když dnes začíná ten půst, tak mě k tomu napadla myšlenka proroka Izajáše, který nepsal nic o utínání hlav, ale o rozevření okovů svévole:
    "Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?"
    JN
    February 26, 2020 v 11.10
    Někdo právě vidí (kulturní) liberalismus jako "okov svévole", ale jiný ho zase chápe jako "rozevření okovů svévole".
    Já bych se v tom přikláněl ke známému stanovisku pana Poláčka - tedy k potřebě hledat vyvážený zlatý střed. Když se něco (snad i v dobré víře) přežene na jednu stranu (viz např. "Na silnicích, které projektují muži, umírají ženy"), může ta zpětná reakce pak zničit i to, co by bylo dobré zachovat.
    February 26, 2020 v 11.47
    Tak nevím, jestli ten vyvážený střed je dobrá věc. V Bibli totiž stojí:
    "Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst." (Zjevení 3:15-16)
    No, ať pan Poláček vidí, že být křesťanem není snadné, že prostě nestačí podle něčeho se řídit, protože všechno je rozporné a mnohoznačné.
    JP
    February 26, 2020 v 12.53
    To je snad přímo historická chvíle, pane Nusharte: kdy explicitně jakožto pozitivní akceptujete nějakou mou myšlenku. ;-)

    ---------------------------------------------

    Co se ale Vašeho výkladu antického "správného středu všech věcí" týče, paní Hájková, tak tady je nutno učinit jistou korekci.

    Totiž Aristoteles naprosto jasně říká: ano, hledat tento "správný střed" - ale nalézt ho může jenom ten, kdo předtím rozpoznal (tj.: osobně zakusil) o b ě protichůdné pozice. Tedy: kdo zakusil jak "být studeným", tak i "být horkým". Nejde tedy o to "být vlažným" - nýbrž z té středové pozice vždy v konkrétní situaci vědět, co je právě teď mravně správné a potřebné.

    A už jsem také napsal, že tento "správný střed" naprosto není nějaké mechanický "geometrický střed"; právě podle kontextu tím "správným" (to jest: vyváženým středem) může být jednání zcela vyhraněné.

    Vlastně zcela podle tohoto principu jednal například Ježíš, když vzal v ochranu cizoložnici. Ačkoli tím bezprostředně zpochybnil své vlastní přísné mravní učení o posvátnosti manželství a zákazu hřešení; v situaci kdy běsnící dav se chystal kamenovat bezbrannou ženu, bylo naopak tím jediným mravně opravdu vyváženým počinem ji zachránit, tím že se zpochybnila mravní bezúhonnosti jejích pronásledovatelů.
    February 26, 2020 v 19.07
    Zajímavý výklad.
    Já jsem si před chvílí ohledně toho Ježíšova porušování mravního učení, tedy zákona, něco přečetla:
    Když Ježíš porušoval zákon, dělal to vždy kvůli člověku a komplikoval si tím život.
    Když zákon porušujeme my, děláme to většinou kvůli sobě, abychom si život usnadnili.
    JN
    February 27, 2020 v 11.58
    Neměl jsem na mysli "vyvážený střed mezi dobrem a zlem",
    ale "vyvážený střed liberalismu", tedy jakýsi (nikoli kvantitativní ale spíše kvalitativní) střed mezi extrémním (ideologickým) individualismem a extrémním (ideologickým) kolektivismem. Oba tyto extrémy sice jako svůj cíl deklarují lidskou svobodu, ale oba míří z opačných stran kruhu k totalitě.

    Totalita je osamění ve zhrouceném společném světě, život bez živých vztahů (nahrazených kolektivistickou nebo individualistickou ideologií).

    "Živý vztah" je třeba záchrana ženy, kterou se dav chystá kamenovat...

    JP
    February 27, 2020 v 12.02
    To je opravdu docela zajímavá sentence, paní Hájková. Něco na tom doopravdy je.
    JP
    February 27, 2020 v 12.18
    Liberální demokracie a totalita
    No ano, pane Nusharte, v daném smyslu máte samozřejmě naprostou pravdu: jednostranný individualismus (liberalismus) je stejně tak deformovaný svět, jako jednostranný kolektivismus.

    Ale na straně druhé nazývat proto liberalismus "totalitou" by bylo přece jenom svévolným žonglováním s pojmy, které mají svůj specifický význam.

    Já už jsem v minulosti napsal, že společnost liberální demokracie je stejně tak "totální", jako byla společnost reálného socialismu.

    "Totální" v tom smyslu, že i společnost liberální demokracie se snaží všechno lidské jednání, a především myšlení homogenizovat - tedy podřídit ho svým vlastním systémovým a existenčním principům.

    U společnosti liberální demokracie je tento tlak na homogenizaci (respektive přizpůsobení) ovšem nesrovnatelně subtilnější nežli v socialismu; proto také naprostá většina lidí stále ještě propadá iluzi, že systém liberální demokracie je prostě "svobodný", jenom proto že tu není (téměř) nic zakazováno.

    Ideologií liberální demokracie je ale právě samotný liberalismus: tedy tvrzení, že absence politického útlaku sama bez dalšího garantuje pravou lidskou svobodu.

    Směšují se tu - aniž by se to přiznalo - dvě zcela různé roviny: rovina politická na straně jedné, a rovina humánní na straně druhé. Svoboda politická se - bez jakéhokoli dalšího odůvodnění - extrapoluje na svobodu humánní.

    Takže tedy: skutečně souhlasí, že společnost liberální demokracie je taktéž "totální" v tom smyslu, že neustále indoktrinuje mysli svých obyvatel, aby uvěřili tomu, že právě systém liberální demokracie je ten "jedině správný", a že je tady "na věčné časy".

    V tomto smyslu je tedy společnost liberální demokracie právem možno charakterizovat jako "totální" - v onom smyslu že vyvíjí permanentní snahu svou ideologií indoktrinovat všechny své příslušníky.

    Ale - opravdu není dost dobře možné ji označovat jako "totalitní" - neboť tento pojem je tradičně spojován s bezprostředním politickým útlakem, s bezprostředním ideologickým (a policejním) dohledem nad smýšlením a chováním každého jednotlivce. A takto přímé metody ideologické indoktrinace ve státech liberální demokracie skutečně přítomny nejsou.
    JN
    February 27, 2020 v 13.07
    Bláznovství nebo totalita?
    Pokud sexuální orientace omezuje svobodu politického či názorového postoje [Pellegrini "nesmí" být konzervativní gay, jinak by byl "pokrytec"] je takový liberalismus totalitou, pokud je ovšem názorový postoj na identitě naopak nezávislý ["jsem křesťan, ale v Boha nevěřím"], je takový liberalismus bláznovstvím.
    JP
    February 28, 2020 v 9.54
    Pane Nusharte, tady stavíte zase věci zcela na hlavu. To pokrytectví které je Pellegrinimu vytýkáno je založeno na tom, že je příslušníkem strany, která zaujímá konzervativní, tedy přinejmenším latentně "antigayovské" pozice. To znamená: on sám praktikuje něco, co jeho strana zavrhuje.
    JN
    February 28, 2020 v 12.29
    Já tu slovenskou politickou scénu, pane Poláčku,
    tolik nesleduji - abych věděl, zda Pellegriniho strana zaujímá konzervativní, nebo spíše antigayovské pozice. Rozhodně bych však rozlišoval kulturní konzervatismus od antigayovských resentimentů. Pokud skutečně ta strana šíří to druhé, pak máte jistě pravdu. To by ale zároveň ta strana už byla možná v rozporu se zákonem (viz "podněcování k nenávisti..."). Pokud však nejde antigayovské resentimenty, ale o kulturně konzervativní názory na uspořádání společnosti, tak na ty má přece právo úplně každý, a to zcela bez ohledu na svoji sexuální orientaci (kombinace jakýchkoliv politických názorů a jakékoliv sexuální orientace nikdy nemůže být pokrytectvím).

    V historii bylo přece zcela normální a běžné, že příslušníci tzv. dělnické třídy nepodporovali pouze komunisty, ale i jiné politické strany. Za nenormální to možná považovali komunisté (ti to označovali za "zradu dělnické třídy"), ale pro ostatní to bylo akceptovatelné a pochopitelné.

    Pokud bychom dnes dospěli do situace, že názorová a politická svoboda příslušníků sexuálních menšin by byla kulturním liberalismem omezována třeba poukazem na "zradu [pokrytectví] gayů" bylo by to velmi špatné a směřovali bychom podle mě obloukem k totalitě.
    February 28, 2020 v 13.01
    Navíc člověk může být gay (čili mít tu orientaci a být si jí vědom) a přitom vůbec nemusí homosexuální styk praktikovat. Pak ovšem s klidem může zastávat konzervativní názory, aniž by byl pokrytcem.
    Doufám, že si někdo nemyslí, že gay, aby nebyl pokrytcem, je povinen homosexualitu praktikovat.
    February 28, 2020 v 13.06
    Nějak jsme sklouzli k jiné diskusi.
    JP
    February 29, 2020 v 13.12
    Od tématu "konzervativní socialismus" je to opravdu dost vzdálené... ;-)
    February 29, 2020 v 15.46
    Tak se zas můžeme vrátit ke knížce Tajnosti levice. Autor poukazuje na to, jak požadavky na úplnou rovnost (práva všech na všechno) mohou končit někdy až v absurdnosti (údajně něco takového pronesl už Engels).
    Michéa uvádí komické příklady (musela jsem se smát, když jsem knížku četla). V roce 2012 prý podala švédská levice (která mimochodem měla v tamějším parlamentu 22 poslanců) návrh zákona směřujícího k zákazu všem jedincům mužského pohlaví močit vestoje. Podle vyjádření této levicové strany představoval fakt, že takový zákon podporující rovnost ještě nebyl přijat, naprosto pobuřující diskriminaci. Aktivistům této strany šlo o zavedení jednotného demokratického způsobu močení, který by navíc nevycházel z maskulinních vzorců.
    Michéa dále ukazuje, jak se tento způsob myšlení obtížně doplňuje s tzv. "genderovým" přístupem:
    "Jistě by bylo dobré, kdyby se takto emancipační zákon, který ale poněkud rychle přebírá lidovou představu, podle níž odlišnost pohlaví má něco do činění s anatomickými rozdíly, jasněji doplňoval s "genderovou teorií", podle níž naopak údajné odlišnosti mezi pohlavími označují pouze výsledky historických konstrukcí, která jsou zcela libovolné a diskriminující (kdo si vůbec troufne tvrdit, co je to "jedinec mužského pohlaví"?)"
    HZ
    March 1, 2020 v 8.49
    Hezký příklad, paní Hájková.
    Ovšem spíš jako doklad, jak vzniká všeobecně sdílené povědomí o zhůvěřilosti tzv. progresivní levice, feminismu a neomarxismu.
    Ve Švédsku došlo skutečně k tomu, že jeden levicový poslanec v roce 2012 navrhnul zákaz močení vestoje. Toliko Radio Jerevan, respektive Huffington Post.
    Internetové šetření ukázalo, že to byl radní v Nyköpingu Viggo Hansen, člen socialistické Levicové strany. "Chceme dát mužům možnost zajít si ulevit na čistou toaletu," vysvětlil. Opatření se mělo týkat tamního krajského úřadu a jeho zaměstnanců a mělo být realizováno umístěním přeškrtnutého obrázku muže stojícího u záchodové mísy na zdejších toaletách.
    Souvislost s genderovou teorie je v tomto podání víc než nezřetelná.
    March 1, 2020 v 9.20
    Ano, to jméno (Vigo Hansen) je u toho zmíněno, paní Zemanová. Jinak je možné, že nešlo o návrh zákona (tedy celostátního nařízení). Připouštím, že překlad mohl informaci poněkud zkreslit.
    Nabyla jsem však dojmu, že Michéa vůbec nemá fóbii z liberální diktatury (tedy nejde o žádného ustrašence), spíš se podivuje (ani mi to příliš nepřijde jako sarkasmus) nad tím, kam až zašlo to, co se nazývá levicí. Tedy jakými tématy se dnešní "levice" zabývá.
    Pokud jde o souvislost s genderovou teorií, poukazuje na protichůdnost různých "levicových" postojů, kdy jedni chtějí vydávat zákony či nařízení týkající se mužů, zatímco druzí tvrdí, že něco takového jako muž v podstatě neexistuje, že muž je v podstatě historický konstrukt.
    Myslím, že to není otázka překladu, ale Michéova zdroje. Informaci zřejmě čerpal odněkud, kde už byl návrh ideologicky neutrálního hygienického opatření vydáván za důsledek emancipační konstrukce.
    HZ
    March 1, 2020 v 10.01
    To mne přivedlo ke zkoumání,
    proč vlastně někdy vstupuju do diskusí, na kterých bych nemusela být zainteresována.
    Zřejmě tehdy, když postřehnu, že jedna strana argumentuje falešnými důkazy. Jinak nemám extra důvody zastávat se divokých feministů ani jiných výpěstků jisté části západní intelektuální sféry, hlásící se k levici.
    Nedávno jsem se pustila do boje na podobné téma v jiné debatě. Tam ovšem byly navíc mediálně profláklé excesy vydávány za oficiální politiku Bruselu a zastánci našeho členství v EU byli obviněni z jejich prosazování a onálepkováni jako "euronacisti". Takový spouštěč mé diskusní citlivosti je účinný nad jiné.
    March 1, 2020 v 10.14
    Já s tím, jak knížka vyznívá, do značné míry souhlasím, i když bych Michéovi leccos vytkla, například z křesťanských pozic. On totiž pořád píše jen o přirozené morálce a nemá smysl pro nic duchovního.
    Jinak jsem ale pevně přesvědčena o tom, že pro chudé lidi (či venkovany, respektive málo "progresivní" lidi, jak je nazývá Bělohradský) liberální morálka není. Že by pro ně bylo mnohem lepší řídit se tradicí. Problémem snad může být, jakou tradicí, jak tu tradici přesně definovat.
    Lidé už vykořenění jsou. Jak (a v čem) je znovu "zakořenit"?
    March 1, 2020 v 11.01
    Jinak bych Michéu příliš nesoudila za to, že psal o návrhu zákona místo o návrhu místního nařízení (přičemž si vypomohl ještě ironií). Bylo to v knížce, kterou si přečte jen mizivý počet lidí.
    Zatímco z internetu, ze stránek, které čtou téměř všichni, se na nás denně valí spousta dezinformací (např. o koronaviru), které ovlivňují milióny lidí. A vydatně tak ekonomicky pomáhají výrobcům a prodejcům roušek či jiného (potřebného) zboží.
    Opravdu se prodává rouška (respirátor) za 900 Kč?
    Hledat pravdu je v záplavě informací těžké.
    PK
    March 1, 2020 v 11.14
    Paní Hájková
    Jde ovšem o to, že kriticky uvažující člověk, když si přečte takovou "informaci", která na první pohled zní bizarně a málo uvěřitelně, tak první, co by ho mělo napadnout, je otázka, co je v té "informaci" špatně. V čem je tato "informace" zavádějící? Protože o tom, že zavádějící je, by nemělo být od začátku pochyb - i když to někdy dá docela práci, ten "háček" objevit. Tak jak si tu práci dala paní Zemanová.
    PK
    March 1, 2020 v 11.27
    A to, že nešlo o zákon, ale o místní nařízení, je jenom jedna věc, která v té "informaci" chyběla.
    Ta druhá, stejně důležitá, je, že se týkala močení do záchodové mísy, a nikoliv do pisoáru nebo dokonce ve volné přírodě.
    Tedy když se to tak vezme, požadavek vcelku rozumný a pochopitelný.
    March 1, 2020 v 11.29
    Panu Kolaříkovi
    Já bohužel nejsem schopná soustavně vyhledávat nějaké podrobnosti, jako paní Zemanová. Zvlášť pokud jde o vyhledávání v cizím jazyce.
    Uznávám, že ta informace byla velmi bizarní, což mohlo budit podezření o její pravdivosti. Na druhé straně - už jsem četla dost komentářů - levicově liberálních, feministických a podobných (i zde na Referendu) - které se mi zdály taky dost bizarní a přitom je jejich autoři mysleli úplně vážně.
    PK
    March 1, 2020 v 11.41
    Souhlasím s vámi, že je spousta bizarností, které jejich autoři bohužel myslí naprosto vážně. Ale člověk s nějakou zkušeností taky už zná "svoje pappenheimské", a měl by vědět, co od koho může očekávat.

    V tomto případě bych byl ochoten ještě té bizarnosti uvěřit, kdyby tam výslovně stálo něco jako "extrémní levice". Tedy nikoliv normální levice sociálně demokratického typu.

    To prostě odporuje mé celoživotní zkušenosti. Člověk by taky měl mít prameny a lidi, kterým na základě dlouholeté zkušenosti věří, a pak by taky měl poznat, komu nemá věřit ani "dobrý den".

    Protože jakmile si necháme od profesionálních dezinformátorů namluvit "nevěřte nikomu", tak jsme v pasti, ve které nás chtějí mít.

    Pak je totiž možné opravdu úplně všechno.
    March 1, 2020 v 12.46
    To je na tom právě zajímavé. Za levicový extrém by byl možná mnoha lidmi považován spíš Michéa, jakožto anarchista, než sociální demokracie.
    Však jsem se o tom zmiňovala i v článku na Křesťan dnes:
    https://www.krestandnes.cz/o-stesti-a-svobode/
    V politologických učebnicích se totiž často uvádí, že anarchismus je extrémním liberalismem (podobně jako fašismus prý je extrémním konzervatismem). Aspoň já jsem to takhle četla.
    Jenže Michea je konzervativní anarchista. Za takového (či podobného) byl nakonec považován i L. N. Tolstoj, kterého v tom článku také zmiňuji.
    March 1, 2020 v 13.11
    Dnes bylo na Spirituále zajímavé povídání s Martinem Putnou - o Jednotě bratrské a o Polsku 16.-17.století (tedy době, kdy se do Lešna uchýlil také J.A. Komenský)
    Putna v tom pořadu pronesl zajímavý názor - Jednotu bratrskou nazval kontrakulturou. Jan Blahoslav Čapek prý napsal, že Jednota byla protikulturní, ale to není přesné. Ona kulturu obohatila tím, že nabízela jinou kulturu.
    Musela jsem pak přemýšlet o tom, zda kontrakultura nebývá jakousi protiváhou převažující kultury.
    Jestliže mainstreamová kultura je příliš konzervativní, bude kontrakultura pravděpodobně liberální. Ale když je hlavní kultura příliš liberální, bude kontrakultura spíš konzervativní.
    JK
    March 1, 2020 v 15.13
    Evě Hájkové
    Kdybyste svou definici sdělila kterémukoli anarchistovi, asi by se dost smál. Do mainstreamu se v pohodě vejde obojí a kontrakultura obojí popírá.
    Kontrakultura je zavedený společenskovědní pojem, který je vysvětlen třeba tady:
    https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Kontrakultura
    March 1, 2020 v 15.24
    J. Kalousovi
    Mně je jasné, že se vždycky musíme ptát: v čem je někdo/něco konzervativní? Nebo v čem je liberální? Protože to může být namíchané. (Podobně se ptáme po svobodě - svoboda od čeho, k čemu a pro koho). O samotném Tolstém se také říkalo, že v některých věcech byl neslýchaně konzervativní, zatímco v jiných byl spíš liberální, či dokonce radikální. Ona asi ta radikalita je možná v obou směrech. Chápu, že cokoliv definovat je dnes problém.
    JK
    March 1, 2020 v 19.34
    Evě Hájkové
    "Ona asi ta radikalita je možná v obou směrech."

    Ano, takže kromě anarchokomunistů a anarchosyndikalistů existují i anarchokapitalisté. :-D Doma na nočních stolečcích mají oltáříčky Ayn Randové, ke které se před spaním modlí, a internetové diskuse zaplevelují zcela vážně míněnými úvahami na téma, že společnost neexistuje, že každý jen sám za sebe a že právo existovat mají jen ti silní, kteří dokážou včas sežrat slabé. O víkendech trénují paintball a střelbu kuší, ve sklepích hromadí zásoby konzerv a třepou se nedočkavostí, kdy už konečně dojde k nějaké závažnější krizi, aby ty své bludy mohli prokázat v praxi a předvést světu, že oni jsou ti vyvolení a předurčení k přežití.

    A to ani nemluvím o konzervativně katolických ultras. Zdá se, že pár se jich teď v triku OĽaNO dostalo do slovenského parlamentu, takže tam asi brzo zavládne neskutečně absurdní a patafyzická sranda v polském stylu. Doufejme, že příznivcům zdejších chvilkařů ta nadcházející slovenská politická estráda poslouží jako názorné varování.
    March 2, 2020 v 8.51
    Někteří lidé zřejmě považují společnost za potápějící se loď. Myslí si přitom, že oni sami nasednou do záchranných člunů, zatímco jiní se utopí v ledových vodách.
    JP
    March 12, 2020 v 11.37
    Liberalismus podle V. Bělohradského a M. Plevy

    Pane Plevo, chtěl jsem to původně připsat už pod Váš vlastní text, ale pak došlo k proměně DR (a tím ztrátě původních souvislostí), takže tuto poznámku umístím sem.

    Vy tvrdíte (v polemice s V. Bělohradským), že konzervativní liberalismus je principiálně "sobecký", zatímco ten levicový je pospolitý, kolektivní, solidární.

    Ovšem: o konzervativním liberalismu jmenovitě V. Bělohradského by bylo skutečně nespravedlivé tvrdit, že by byl nějakým způsobem "sobecký". A když se podíváme blíže na jeho a na Vaše představy o žádoucích formách občanských iniciativ, pak - možná s nemalým překvapením - zjistíme, že se od sebe až tak moc neliší.

    Na jedné strany i Bělohradského model počítá s tím, že se v důsledku oněch nezávislých občanských iniciativ budou vytvářet určité (ad-hoc) skupiny - čili k o l e k t i v y - zatímco na straně druhé Vy podle vlastního vyjádření taktéž chcete, aby tyto kolektivní projekty byly zcela dobrovolné, spontánní, nezávazné (tj. každý z nich může zase kdykoli vystoupit).

    Takže: kde je tady vlastně ještě vůbec nějaký zásadní rozdíl?!... V obou případech se lidé zcela spontánně, na základě jakéhosi společného zájmu, sdruží ve společnou iniciativu; a když se jim to přestane zamlouvat, tak z ní zase vystoupí. Nic víc v tom není.

    A tohle je právě to, co vždy vytýkám jakémukoli liberalismu obecně, ať už pravicovému či levicovému, ať konzervativnímu či progresivistickému: totiž tato principiální nezávaznost, která naprosto nevyhnutelně vede k povrchnosti.

    Samozřejmě, že osobní rozhodnutí se takovýchto aktivit zúčastnit musí být vždy dobrovolné; ale pokud se všechno omezí jenom na tento moment liberalistické nevázanosti, pak i ty nejupřímněji míněné iniciativy se nikdy nestanou společensky reálným a nosným fenoménem, nýbrž zůstanou jenom na úrovni víceméně privátní spolkové činnosti.

    Tento paradox se vyostří ještě více, když budeme mít na mysli právě takové iniciativy, které samy o sobě mají sociální (respektive socializační) program: jejich cílem je překonat soukromovlastnickou mentalitu v kapitalismu, ale přitom samy za daných okolností působí v zásadě na soukromovlastnickém principu.

    - Což ostatně platí i pro všechna ta "družstva" apod., v který část levice stále ještě vidí účinnou zbraň proti kapitalismu. To je je nějaký majetek ve vlastnictví určité skupiny lidí, to ještě zdaleka neznamená, že by už jenom tím by se přestalo jednat o vlastnictví soukromé. Vlastnictví soukromé, privátní - tedy takové, které ze sebe vylučuje všechny ostatní, nežli právě jenom členy dané skupiny vlastníků.

    March 12, 2020 v 16.57
    Pane Poláčku,

    Píšete "Vlastnictví soukromé, privátní - tedy takové, které ze sebe vylučuje všechny ostatní, nežli právě jenom členy dané skupiny vlastníků."

    Vlastnictví, které vůbec nikoho nevylučuje, není přece vlastnictvím. Nakonec i státní vlastnictví musí vyloučit z vlastnictví jiné státy. Jinak by se vlastnictví muselo úplně zrušit a nastalo by právo všech na všechno.

    + Další komentáře