Bělohradský a Hauser pokřtí knihu Podzim postmodernismu

Ve středu se v Praze uskuteční křest sborníku Podzim postmodernismu. Kniha představuje teoretickou diskusi, která rozvíjí a kriticky reaguje na koncepci Michaela Hausera, kterou před čtyřmi lety popsal v knize Cesty z postmodernismu.

(vd)

30.10.2016 08:00

_mg_2660

Na snímku filosofové Michael Hauser a Vávlav Bělohradský společně se současným ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem. Foto Jonáš Richter

Ve středu se v Praze uskuteční křest knihy Podzim postmodernismu, jejíž podtitul zní Teoretické výzvy současnosti. Publikace představuje diskusi o povaze současné společnosti, jejímž východiskem je kritická koncepce filosofa Michaela Hausera obsažená v knize Cesty z postmodernismu, která vyšla před čtyřmi lety. Křest se uskuteční v 18:00 v Tranzitdisplay, v ulici Dittrichova 9.

Editor knihy a také autor jednoho z příspěvků v ní obsažené Roman Kanda v úvodu píše, že bezprostředním impulsem ke vzniku knihy byla konference Cesty z postmodernismu? Postmodernimsu, kapitalismus, utopie, která se uskutečnila v prosinci roku 2013. Jejím iniciátorem byl filosof a sociolog Václav Bělohradský, který sborník společně s Michaelem Hauserem pokřtí.

„Přípěvky, které na konferenci zazněly, tvoří v úhrnu menší část následně vzniklé publikace,“ upozorňuje Kanda s tím, že se díky tvůrčímu podílu dalších oslovených autorů, kteří se tehdy debaty aktivně nezúčastnili, publikace významně rozrostla. „A změnila se také její původně zamýšlená koncepce,“ dodává.

Kniha je rozdělena do tří oddílů. První nazvaný Prolamování kruhu postmodernismu se v celkem pěti pohledech soustředí na otázky pojmového uchopení postmodernismu. Jejími autory jsou Václav Bělohradský, Martin Škabraha, Jozef Lysý, Jiří Pechar a Petr Kužel.

Druhá část knihy nazvaná Rozpory pozdního kapitalismu obsahuje podle Kandy dvojici sociologicky, respektive politologicky laděných příspěvků, které se věnují současnému společenskému a ekonomickému vývoji. Autorem prvního je filosof Oleg Suša, druhého se zhostil šéfredaktor A2larmu Jaroslav Fiala.

Třetí oddíl knihy nese název Výzvy estetické moderny a zahrnuje, píše Kanda, úvahy o možném hledání aktuálnosti v umění před postmodernou, tj. v umění romanismu (K. H. Mácha), modernismu a avantgardy. Přispěli do něj Jakub Stejskal, Roman Kanda, Petr Pola a Martin Z. Pokorný.

Knihu završuje text Michaela Hausera. „Rozšiřující a prohlubující čtvrtá část Od utopie k perspektivě je rozhodně více než pouhým dovětkem autora Cest z postmodernismu,“ píše o něm Kanda. „Je na jedné straně odpovědí na kritiku, jež zazněla v některých předchozích textech, na straně druhé obsahuje rozvedení a zpřesnění některých autorových tezí a argumentů,“ dodává.

Účast na středečním křtu knihy přislíbili také někteří její autoři. Kromě Bělohradského a Hausera by měl dorazit Jaroslav Fiala, Petr Kužel nebo Roman Kanda a další.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Michael Hauser - filosof, Praha

Videozáznam Pondělí, 7.Listopadu 2016, 13:10:50

https://youtu.be/riEMHxTKdFo

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Několik poznámek k diskusi Pondělí, 7.Listopadu 2016, 16:55:44

Toto video má svou hodnotu především v tom, že podává přehled o aktuálním stavu filozofických diskusí o charakteru současné společnosti a světa vůbec.

Předem čistě praktická poznámka: pokud by měl někdo zájem o dané téma, ale cítil se být odrazen délkou toho videa (1 hod 25 min), pak ty zásadní myšlenky jsou obsaženy už v prvních 52 minutách (do počátku obecné diskuse).

Nyní k věci. Srážejí se zde dva protikladné myšlenkové proudy, jeden reprezentovaný M. Hauserem, druhý V. Bělohradským.

V krátkosti: Hauser kritizuje postmodernismus, Bělohradský se s ním ztotožňuje.

Důvod toho rozdílu: oba se staví kriticky vůči současnému stavu světa; ale zatímco Hauser (vycházeje z levicové tradice) se snaží nalézt nějakou systémovou alternativu k současnému kapitalismu, Bělohradský jakékoli takové systémové řešení principiálně odmítá - neboť v rámci jeho myšlení by se jednalo opět o nějaký nový hegemonismus.

-----------------------------------------------------

Takže, tolik tedy úvodem. Nyní podrobněji. Počněme V. Bělohradským: podle něj jádrem modernity je "překonání" - překonání nějakého jako deficitního pociťovaného stavu, jeho nahrazení stavem novým, údajně lepším.

Oproti tomu postmodernimus (s kterým se VB jak řečeno v zásadě identifikuje) žádný takovýto projekt překonání čehokoli nemá, neplánuje. Dalo by se říci, že modernismus se spokojuje prostě s tím, že je. Nevytváří žádné umělé koncepty.

Zde se plně projevuje Bělohradského neustálá averze (ne-li až přímo fobie) vůči jakýmkoli konceptuálním projektům změny světa. Dalo by se téměř trochu anekdoticky říci: kdyby na zemi sestoupil samotný Bůh, ve zcela reálné a nijak nezpochybnitelné podobě, a lidstvu předložil naprosto jasný popis cesty k dokonalému štěstí a dokonalé harmonii - V. Bělohradský ho odmítne, neboť jakýkoli apriori daný projekt přece může pocházet pouze od ďábla.

Bělohradský se přitom ovšem - aniž by to sám postřehl - dopouští jedné zásadní nedůslednosti. On zavrhuje modernitu pro její snahu překonat minulý (deficitní) stav, a glorifikuje postmodernismus, který tento rys nemá - přičemž ovšem postmodernismus v dané souvislosti neznamená právě nic jiného, nežli že svou pasivitou a svým relativismem p ř e k o n á v á onen údajný akcionismus modernismu!

Tento paradox Bělohradského postoje je možno vyjádřit i jinak: Bělohradský zásadně zavrhuje jakýkoli (ideový) hegemonismus; nicméně fakticky nevyžaduje nic jiného, nežli - právě h e g e m o n i i, ničím nezpochybnitelnou platnost svého postulátu antihegemonismu!

Zkrátka: té pasti hegemonismu se nakonec nemůže vyhnout nikdo, kdo vůbec chce pronášet veřejně jakýkoli obecně platný soud. A takovýmto soudem s nárokem na obecnou platnost tato téze antihegemonismu v každém případě je.

A je tedy nakonec poctivější si tento fakt přiznat - neboť je to právě vědomí vlastní tendence k hegemonismu, které jediné nám poskytuje možnost tento vlastní hegemonismus relativizovat, tedy uvést ho v trvalý dialog s žitou realitou, a nechat ho touto žitou realitou korigovat.

---------------------------------------------------------

Takže, tolik k Bělohradskému. Nyní k Hauserovi.

Hauser jak už řečeno se snaží postmodernismus překonat. On ho do značné míry ztotožňuje se současným kapitalismem, respektive neoliberalismem. (Možná i s liberalismem vůbec?...)

Klíčová je zde zřejmě jeho téze, že v tom - o sobě nehegemonistickém - postmodernismu fakticky vládne hegemonie neoliberalismu. Neoliberalismus nemá zapotřebí být hegemonem v oblasti ideové - on vykonává faktickou hegemonii v oblasti institucí.

Tady se projevují Hauserova marxistická východiska. Tento jeho poukaz na realitu je bezpochyby správný a legitimní; ovšem, tady zároveň počínají problémy jeho myšlenkového modelu.

Především: jestliže Bělohradský zůstává vlastně jenom ve sféře (politických) idejí, Hauser jde sice o jeden stupeň hlouběji (k socioekonomické realitě) - nicméně, zdaleka nejde tak hluboko jako samotný Marx. Hauser zůstává nakonec opravdu jenom v té rovině institucí - něco takového by Marx sám nikdy neudělal. Pro Marxe bylo naprosto rozhodující to, co se děje ve sféře samotné produkce - tedy tam, kde člověk stojí na straně jedné proti přírodě, ale na straně druhé ve vztahu k ostatním lidem, a na straně třetí ve vztahu k věcem, k produktům své vlastní práce. Teprve na tomto pozadí Marx může rozvíjet své radikální a inspirativní myšlenky o emancipaci (činného, tvůrčího) člověka.

Dozajista: s těmi prapůvodními Marxovými tézemi dnes už není možno bez dalšího pracovat tím způsobem, jakým s nimi pracoval (a argumentoval) Marx.

Problém je v tom: Hauser nenabízí alternativu. Tím není ani tak myšleno že nenabízí alternativu k Marxově projektu komunismu; takovouto alternativu nemá (do)dnes nikdo.

Jde o to, že Hauser nenabízí alternativu k těm hlubokým sondám Marxe do podstaty lidského bytí. Hauser nakonec zůstává na úrovni kritiky kulturních a socioekonomických fenoménů.

Právě toto se - teď zcela obecně - jevilo jako největším deficitem celé diskuse: hovořilo se zde o tom či onom, dozajista na vysoké filozofické úrovni, každá téze obou hlavních aktérů měla bezpochyby své dobré odůvodnění - nicméně, nakonec jako by to všechno bylo víceméně o ničem.

Popisoval se tu realisticky stav současného světa; ale naprosto chyběly - nejen snad odpovědi, ale vůbec už jenom o t á z k y po zcela klíčových tématech, jako: c o je vlastně vůbec člověk? Co je svět? Kam to všechno má směřovat?

Všechno se nakonec vyčerpávalo jenom tím, že současný stav světa je jaksi neuspokojivý; ale chybělo kladení hlubších otázek, a hlubších témat.

Takže, souhrnem: ona diskuse byla jak řečeno informativní; ale v posledku jen dosti málo inspirativní.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.