Ženy v hnutí ANO. Cesta od nejvyšších podpatků k mastnému čelu paní ministryně

Pokud české demokratické strany věnují zastoupení žen v politice malou pozornost, případně mu rovnou kladou do cesty různé překážky, Babišova strana jednoho oligrachy ukazuje ještě horší možnost: redukci žen v utilitárně používané kulisy.

Moje první osobní setkání s politickým hnutím ANO se datuje 26. října 2013. Jako zástupkyně Deníku Referendum jsem tehdy své redakci referovala o dění ve volebním štábu Andreje Babiše. Ráda bych se vrátila k jednomu tehdejšímu silnému zážitku. Tím byly ženy hnutí ANO.

Prostorem centrály Agrofertu v Průhonicích, kde se spontánně a sympaticky mísili politici, novináři a podpůrný PR tým ANO, se tehdy mondénně proplétala a zvonivě smála vdova po slavném architektovi Eliška Kaplicky. Ozdoba večera.

Podobně působila Monika Babišová, tehdy ještě „nemanželka“ předsedy Babiše. Roli hezkého doplňku svého partnera, který tu všechnu slávu platil, hrála perfektně. Smála se nahlas, ale těsně ne tak, aby to působilo afektovaně.

Její kladný vztah ke kolotočářské estetice ještě nebyl znát. Zavěšená do Babišova rámě vesele konverzovala s již brzy ministrem obrany Martinem Stropnickým a jeho ženou Veronikou, která jako jediná trochu nezapadala, neboť vypadala, že se nestihla na tu slávu převléct. O to více se však smála a družila s každým důležitým.

Adriana Krnáčová, Radmila Kleslová či Dita Charanzová se sice snažily držet dekórum a politickou vážnost, ale přesto připomínaly školačky, které vědí, že si jdou pro hezké vysvědčení. Úspěch ve volbách byl na spadnutí.

Lucie Kubovičová, mluvčí ANO, důvěrně švitořila se svou ex-kolegyní z TV Nova. Na první pohled šlo už tehdy jen těžko odlišit, kdo tady pracuje pro koho. Šířila kolem sebe auru přísnosti. Ambiciózní žena, která ví, že pokud to tady právě teď někdo celé drží pod kontrolou, je to ona.

Společným jmenovatelem toho spektáklu byly podpatky. Vysoké podpatky. A když říkám vysoké podpatky, myslím skutečně velmi vysoké jehlové podpatky.

A vkus. Byla to demonstrace síly elegancí a stylem. Vlastně si dodnes myslím, že to byl předepsaný dress code a že minimální výšku podpatku předepsanou pro ženy, které to chtějí v hnutí ANO někam dotáhnout, bychom ještě dohledali v nějakých interních archivech.

Exemplář podpatků ve volebním štábu ANO zachytil Vít Klusák v dokumentu Matrix AB. Repro DR

Hnutí ANO si jednoduše přišlo pro svůj první parlamentní úspěch jako parta na úrovni. Jedinou vadou na kráse té dokonalosti byl křížek na rozparku krémového sáčka Lucie Kubovičové. Nešlo mi do hlavy, jak si mohla nevšimnout. Anebo snad nevěděla, že jej má rozpárat a odstranit? Zbytečná chyba.

O rok a čtyři měsíce později jsem byla v průhonickém areálu Agrofertu podruhé. 28. února a 1. března 2015. Konal se sjezd hnutí ANO. Promluvili slovutní muži jako Václav Bělohradský a předseda ALDE v evropském parlamentu Guy Verhofstadt. Volili se zástupci a zástupkyně do předsednických funkcí strany.

A tam jsem je viděla poprvé. I když možná jsem je prve na podzim 2013 přehlídla. Nový prvek ženské síly Babišovců. Radka Maxová a Jaroslava Jermanová. Hezké ženy, elegantní. Na to, jak vysoké byly jejich podpatky, bych dnes nepřísahala. Ale tuším, že naznačovaly první kompromis.

Ty dvě byly poslušné pionýrky. Robotnice. Snaživé žačky, které se dobře našprtaly Babišovo desatero a opakovaly je, jako by šlo o jejich vlastní myšlenky. Ručička vystřelená vzhůru: Sím sím, jsme tady taky. První bývala ředitelkou kontroly jakosti v Kosteleckých uzeninách, druhá bývala zastupitelkou Středočeského kraje za ODS.

A pak tady byla Helena Válková, žena se svou speciální kategorií.

Štras Marty Novákové
Víkend na přelomu února a března 2015 věstil jaro ve vzduchu. Babišovi foukal vítr do zad. Ještě stále tu bylo dost lidí, kteří věřili, že se účastní něčeho většího, že do české politiky možná skutečně přišel mesiáš s dobrými úmysly. Ačkoliv byl Babiš důležitou figurou za oponou české politiky už od devadesátých let, podařilo se mu s pomocí několika antisystémových marketingových formulek přemazat část paměti národa.

Dnes už tomuto marketingu vydávanému za étos nikdo příčetný nemůže věřit. Pro hnutí ANO pracují lidé jen ze zištných důvodů. Lidé, kteří nepřišli prosazovat hodnoty, ale plnit úkoly a brát za to patřičné odměny.

Je pravda, že jsem od sněmu v roce 2015 v Průhonicích nebyla, takže možná postupuji nemetodologicky. Pokud máte pro vyvrácení mé hypotézy, že nekonečné podpatky a elegance jsou ty tam, důkazy, sem s nimi.

Chci vidět fotografii někoho z řady Alena Schillerová, Klára Dostálová nebo Marta Nováková na vysokých jehlách a v kombinaci s oděvem, který neobsahuje současně dvě z následujících možností: silonová krajka, umělý satén, kožešina pokud možno pravá, štras, zvířecí či případně divoké květinové vzory.

Vzpomínáte si vůbec ještě na Karlu Šlechtovou? Člověk nemusel být fanoušek jejího stylu – politického a oděvního –, aby si všiml, že tu byl jistý rozdíl oproti dnešku. Možná byla naivní a hloupá. Do politiky ale šla proto, že něčemu věřila.

Je nepochybně spousta krásně a elegantně oblečených lidí, kteří jsou hloupí, zlí a manipulovatelní. Neexistuje však automatická přímá úměra mezi vkusným odíváním a morálkou či pracovitostí.

Na Jaroslavu Jermanovou je často skutečná radost pohledět, přitom jako hejtmanka zajistila, aby její choť používal neomezeně služební vůz Středočeského kraje k osobním účelům. A pak se vymlouvala jako malá zamilovaná holka, která dělá blbosti a ještě lže.

Podobně její úřad nedokáže spolehlivě vysvětlit a obhájit reorganizaci odborů, která povede k tomu, že odvolání Andreje Babiše k věci týkající se jeho střetu zájmů, konkrétně vlastnictví médií, budou řešit jiní lidé, než kteří to měli na starosti původně.

Ale přece se domnívám, že přímý vztah mezi tím, jak se oblékáme, a tím, kým jsme, existuje. Volba toho, čím obalíme své tělo, vypovídá, jak se vztahujeme k vnějšímu světu. Oblečení je prodlouženou rukou naší mysli a úvah či hodnot, v jejichž zajetí se nachází.

Je v pořádku nosit ošuntělou mikinu a dready, pokud se chceme s městem handrkovat o práva squatterů. Je v pořádku odmítnout sukni ke kotníkům a natáhnout si kalhoty či sukni ke kolenům. Odívání je nástroj politiky uplatňovaný v intimní osobní sféře. Právě proto do této sféry tak tvrdě zasahují některé autoritářské režimy.

Babišův cirkus Rinči-Pinči
Andrej Babiš to vidí. Vidí to Lucie Kubovičová, jejíž garderóba musí zaujmout každého člověka se vztahem k módě. Vidí to Marek Prchal a všichni další Babišovi poradci. Hnutí ANO se z party dam a gentlemanů, za niž se na počátku snažilo vydávat, změnilo v cirkus Rinči-Pinči, jak se říkává u nás doma.

Ne, že by pro to Andrej Babiš neměl mít předpoklady. Mezi devadesátkovými veksláky v politice i byznysu strávil dost času na to, aby kolotočářskou estetikou nasákl i on sám. Stačí si prohlédnout fotografie ze svatby Babišových. To je ten moment, kdy se hnutí ANO esteticky definitivně loučí s Evropou a padá si do náruče s – řekněme – Ázerbájdžánem. Je to jen odložení masky.

Ve vládě Andreje Babiše si zkrátka hnutí ANO přestalo hrát na to, čím nejspíš ani nikdy být nechtělo. Všechny ty vysoké podpatky byly jen obyčejná nutnost. Nástroj, s nímž se mohlo pravé já Andreje Babiše prokopat jako se sbíječkou k vlastním politickým a ekonomickým intencím.

Teprve nyní má dostatečnou moc k tomu, aby národu nepokrytě nabízel „krevetový koktejl“ s kečupem a tatarkou, středoasijské příběhy s únosy vlastních dětí na Krym, ždímání dotací a veřejných zakázek v zájmu Agrofertu či politiku v duchu atom-beton. A ještě za to sklízel úspěch.

Politika hnutí ANO je politikou jednoho muže, v níž ženy hrají pouze utilitární roli elegantních krasavic, když je třeba koupit si vstupenku do liberálního salonu, provinčních tetin, když je třeba předstírat blízkost lidu. Žena a ženské tělo se vším tím vztahem k zevnějšku je pouze nástrojem k získávání a uplatňování moci. Jak jinak na jistotu oslovovat nejnižšího společného jmenovatele masy voličů, mezi nimiž má prakticky každý nějaké to kilo či spíše desítky kil navíc, ve vlasech melír a na ples výbavu jako Schillerová do Parlamentu?

Politiku lze jistě vnímat ve vztahu k národu i jako výchovný nástroj, či prostě jako službu veřejnému blahu. Ale je to, jak známo, delší a obtížnější cesta k úspěchu. V dnešní neklidné době je sázkou na jistotu přizpůsobit se pokleslému vkusu. A to nyní v našich vrcholných institucích sledujeme.

Jen málo věcí si přeji tolik jako rovné zastoupení žen v politice. A jestliže je to tak těžké, jak víme, i v demokratických institucích, v oligarchii je to zhola nemožné. Sledujeme ještě větší ponížení žen než ve stranách, které je do svých struktur ani pořádně nepustí.

Jedinou spravedlivou odplatou by bylo politické hnutí jedné ženy, kde by Andreji Babišovi připadla role lakovat političkám nehty u pravé ruky. Protože plnit zadání předsedkyně dokáže i dobře cvičená opice. Snad by to tedy zvládl i on.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.