V reakci na projev Grety Thunbergové v OSN se v české společnosti, i mezi lidmi považujícími jinak klimatickou změnu za závažnou hrozbu, zvedla řada nesouhlasných hlasů, které upozorňují na nutnost uměřenosti, kompromisu, střízlivosti, racionality, diskuze, moudrosti či skepticismu ve vztahu k probíhajícím globálním změnám. Domnívám se, že se přinejmenším zčásti jedná o určité nepochopení přelomovosti a závažnosti současné historické situace.

Čas probudit ze z anachronického myšlení

Typický příkladem, ukazujícím na určité zamrznutí v minulosti, je rozhovor s filozofem Václavem Bělohradským pro Český rozhlas, ve kterém s pomocí svých klasických nástrojů relativizace kritizuje projev Grety Thunbergové, jelikož dle jeho názoru aktivistka staví vědu na nepřiměřený piedestal a používá příliš radikální rétoriku. Přičemž demokracie vyžaduje podle filozofa hlavně „uměřenost“. Problém je bohužel v tom, že uměřená a opatrně kompromisní řešení v rámci současného statu quo národních států v podmínkách globálního kapitalismu založeném na nekonečném růstu nemají dostatečný potenciál vyvést lidstvo z nejhlubší krize dosavadní historie.

↗

Vědu můžeme relativizovat přesně do chvíle, než spadneme z okna a chodník nám vysvětlí, jak je to s tím, že gravitace je vlastně především jenom teorie. Repro DR

Současné lidstvo čelí podle historika Yuvala Noaha Harariho třem nejzávažnějším krizím, kterým doposavad čelilo. V jednom rohu trojúhelníku stojí klimatická krize, způsobená lidským spalováním fosilních paliv. Přestože vnímám Bělohradského kritiku vědy jako relevantní v určitých oblastech (například ekonomie), je třeba si připustit, že v jiných oblastech jako například fyzikální zákony prostě fungují matematické principy na úrovni objektivní reality.

Vědu můžeme relativizovat přesně do chvíle, než spadneme z okna a chodník nám vysvětlí, jak je to s tím, že gravitace je vlastně především jenom teorie. Přímá vazba mezi spalováním fosilních paliv a nebezpečným oteplováním planety je prostě neoddiskutovatelným tvrdým faktem. Otázkou otevřené odborné diskuze a politických perspektiv je samozřejmě rychlost nástupu klimatické katastrofy, předpovědi jejího průběhu, projektování zpětnovazebných dopadů a podobně.

Další významnou krizí je hrozba závodů v jaderném zbrojení, spojená s vývojem technologie autonomních zbraní — robotů řízených vlastní umělou inteligencí. Podle dostupných informací se zdá, že zdánlivě zažehnané riziko se vrací s nebývalou energií.

Třetí hrozbu spatřuje Harari, v souladu s řadou dalších významných odborníků a filozofů, v nevyhnutelném vývoji tak zvané superinteligence, autonomní, samostatně se vyvíjející počítačové umělé inteligence, která pravděpodobně vystrnadí lidstvo ze současné pozice „Homo Deus“, vládnoucího „Boha“ manipulujícího planetou a ekosystémy. Bude zřejmě nesrovnatelně inteligentnější, mocnější a nezávislá.

Klíčovým momentem bude okamžik jejího prvotního naprogramování, protože se dá očekávat, že další strukturální přeprogramování už nebudou možná. Možná to někomu zní jako sci-fi, avšak jedná se o reálný problém, o kterém zcela vážně diskutují vědci a někteří jej považují za největší výzvu ze současných krizí.

Mezi další revoluční výbušniny patří taktéž biotechnologie, možnosti manipulace lidské DNA, existence virtuálních realit a jiné. Tento unikátní konglomerát krizí nejzlomovějšího období lidských dějin vyžaduje naprosto bezpodmínečně globální konsenzuální řešení. Lidstvo se musí shodnout na redefinici dosavadních samozřejmostí jako lidská bytost, společnost, smysl ekonomického systému a jeho podoba či vztah člověka, přírody a technologie.

Jakou roli hraje příběh o lidských právech a racionalitě jedince v době, kdy lze pohodlně „hacknout“ lidský mozek a pomocí digitálních technologií umně manipulovat s miliony? Co znamená „lidská potřeba“, když pár desítek lidí vlastní více než chudší polovina planety? Jaký je vlastně smysl HDP, peněz, rodiny, přírody a člověka samého? A co je to vlastně realita, přihlédneme-li k zjištěním současné kvantové fyziky?

Utopie, nebo dystopie?

Radikalita současných výzev a strukturální hloubka konglomerátu krizí staví lidstvo do bezprecedentní situace. Čeho se můžeme chytit a od čeho se můžeme odrazit? Základním faktem, kterým si můžeme být jisti, je toto: řešení musí být globální.

Nevyhnutelně nutně potřebujeme novou světovou společenskou smlouvu, která nastaví pravidla pro takovou budoucnost, ve které bude mít smysl žít. Máme nevyšší čas spustit politickou imaginaci na plné obrátky a začít formulovat — doposavad — nemožné, fantazijní, nereálné a tak zvaně „iracionální“.

Utopicky tudíž navrhuji svolat celoplanetární kongres, na který budou vyslání delegáti na základě různých poměrů a kritérií. Volení delegáti, část obyvatel planety losem, dále odborníci, politici, umělci, zástupci národů, ve férovém poměru žen a můžu a podobně. Součástí kongresu budou expertní panely, kterých se můžou skrze současné technologie účastnit vědci z celého světa, budou zde panely filozofů, panely sociologů, ekonomů a dalších.

Zahájení prvního kongresu, definujícího fundamentální vizi „Nové světové společenské smlouvy“, bude muset být podloženo náročným politickým bojem, v níž nakonec zvítězí zastánci mírové humanistické koncepce budoucnosti. Dle ní bude lidstvo, v logice evolučního vývoje, jako kolektivní superoganismus společně spravovat Zemi.

Dokladem, že lidstvo dokáže takto spolupracovat, může být třeba tradice světových Světových sociálních fór či formulování Všeobecné deklarace lidských práv v reakci na genocidy druhé světové války. Proč jsme vlastně zamrzli v roce 1948?

Už slyším námitky typu: šílené, utopické, bláznivé a nereálné. Opravdu je to nereálné? V čistě teoretické rovině je opravdu možné ze dne na den přestat vyrábět zbraně, zrušit armády a prostředky investovat do technologií udržitelné budoucnosti.

Opravdu můžeme zorganizovat takový kongres. Jediná podmínka je, aby dostatek lidí chtěl. Na druhou stranu, pokud se klimatická krize dostane do série nevratných katastrofálních zpětnovazebných smyček či superinteligence bude špatně naprogramována vědci autoritářských režimů, nebudeme moci dělat už nic, ani kdyby najednou každý človíček na Zemi prozřel.

Kdo je tady vlastně šílenec? Šílené podle mě znamená si představovat, že klimatickou krizi vyřeší nekonečný ekonomický růst, který ji způsobil. Utopické je podle mě myslet si, že můžeme investovat do armád a navzájem válčit. Za bláznivou považuji úvahu, že si budeme hrát na národní uzavřené státečky. Nereálné je věřit, že všechno vyřeší technologický pokrok či politici a nám stačí žít si spokojeně dál své každodenní životy.

Myslím si, že je načase dát lidstvu plnou důvěru v to, že dokáže nemožné. Docílit toho můžeme však jenom tak, že ono nemožné začneme požadovat. Měli bychom začít nahlas „halucinovat“ a klást požadavky na mírové globální společenství, které se důstojně vypořádá s výzvami nejtěžších krizí historie.

Namísto „uměřenosti, střízlivosti a kompromisů“ bychom se měli možná zkusit transcendovat k promýšlení ideje opravdu radikální — lidstvo bez válek, krve, mučení, rasismu a nenávisti. Lidstvo, které využije svůj potenciál k hluboké transformaci současného katastrofického stavu.

Zvládli jsme přistát na Měsíci, kvantovou mechaniku, překonat hrůzyplné genocidy, rozluštění DNA a propojit svět Internetem. Proč bychom nezvládli společně zformulovat Novou světovou společenskou smlouvu? Jedno je jisté. Pokud si sjednocený humanistický svět nedokážeme ani představit, moc naděje nám věru nezbývá.