Ode zdi ke zdi — přemítání s Václavem Bělohradským

Eva Hájková

Eva Hájková souhlasí i polemizuje s Václavem Bělohradským a pokouší se ho interpretovat i doplnit. Kapitalismus dosud sloužil k uspokojování potřeb, jimž lidé dávali přednost před jinými. A najednou jsou tu důsledky, s nimiž si nevíme rady.

Svět rozhodně nepřipomíná procházku růžovou zahradou. Ani se nevyvíjí přímou čarou k dokonalosti. Daleko spíš kráčí vpřed způsobem „ode zdi ke zdi“. Nové události se často odehrávají jako reakce na předchozí události. A taková reakce je většinou velmi silná. Vývoj bývá následkem předchozího vývoje, kterýžto byl následkem ještě staršího vývoje. A budoucí vývoj bude zřejmě následkem toho současného.

Deník Referendum psal o klimatu ještě, než to bylo cool. Podpořte naši práci a pomozte nám učinit z něj společenskou prioritu.
×

Reformace byla reakcí na negativní jevy v římskokatolické církvi a protireformace byla reakcí na reformaci. Francouzská revoluce byla reakcí na feudální útlak a na královský absolutismus. Revoluce „zplodila“ Napoleona a reakcí na něj byla restaurace starých pořádků po vídeňském kongresu. Reakcí na metternichovskou reakci byla revoluce 1848. Komunismus byl reakcí na zbídačování proletariátu za kapitalismu a fašismus byl reakcí na komunismus. Komunismus zanikl — a my tu máme zpět problémy, ze kterých vznikl.

Člověk se tím děním ve světě může nechat strhávat, může se přidávat na tu či onu stranu nebo se také může pokoušet stát mimo a říkat si s Kazatelem: „Co se dálo, bude se dít zase , a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“

V poválečném „zlatém“ období západní demokracie se zákon „ode zdi ke zdi“ umírnil a v politice se na delší dobu ustálil systém lib-lab. V liberální demokracii totiž vládne „duch marginality“. To je termín, jímž Václav Bělohradský označil jev, kdy strany spolu ve volbách soutěží o právo navrhovat zákony závazné pro všechny občany, ale pod podmínkou, že vítězství jedněch nebude totální porážkou druhých, že tedy bude jen vítězstvím marginálním. Duchem marginality je vykoupena možnost soutěžících stran žít spolu i nadále v jednom státě.

Představě, že liberální demokracie bude trvat navěky, se vysmál Slavoj Žižek v knize o „dvojí smrti liberalismu“ Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška — i Žižek se ale občas demokracie i zastane, v totalitním státě by rozhodně žít nechtěl.

Václav Bělohradský naznačil ve svém textu, jehož rozšířená verze vyšla v Právu dne 21.11.2019, že už nějaký čas pozoruje, jak duch marginality začíná z demokratické politické scény pomalu ustupovat. Vytlačuje ho hysterický tón, způsobený prohloubením strachu z budoucnosti. Ta dříve ohrožena nebyla, a proto se volební porážky ani vítězství nebraly tak osudově. Demokracie se chápala tak trochu jako hra. Ten strach samozřejmě není neoprávněný, jak dokazují vědecké nálezy. Hysterický tón však dělá z politických oponentů nikoliv spoluobčany s jiným názorem, nýbrž nepřátele, které nelze dále snášet, protože nám způsobují utrpení. Utrpení se demonstruje až takovou krajností, jakou je sebeupálení.

„Není antropocén jen jinou podobou bludu o moci člověka udělat z pouhého plynutí kosmického času (chronos) čas naplněný smyslem (kairos)?“ ptá se Václav Bělohradský. Foto Archiv redakce

Antropocén označuje epochu v dějinách Země, v níž lidská aktivita zásadním způsobem zasáhla do ekosystému planety. Lidské zásahy narušily nejen život biologických organismů na planetě, ale i zemský povrch a atmosféru, a dnes jsou již nevratné. Ohledně přesného datování začátku epochy patrně nevládne mezi odborníky shoda. Člověk totiž začal přetvářet zemi už před osmi tisíci lety, kdy se objevili první zemědělci, kácející lesy a obdělávající půdu.

Václav Bělohradský klade ve svém textu otázku: „Není antropocén jen jinou podobou bludu o moci člověka udělat z pouhého plynutí kosmického času (chronos) čas naplněný smyslem (kairos)?“ A upozorňuje na slova historika a archeologa Petra Meduny. „Nestaví antropocén člověka znovu do středu dějin, i když jako strůjce katastrofy?“

Není tedy nakonec teorie antropocénu úplně stejně antropocentická jako někdejší přesvědčení osvícenců o velikosti člověka, jenž je evolučním vrcholem a jehož možnosti jsou téměř neohraničené? Obraz člověka velkolepých možností, vládnoucího nad přírodou, se najednou mění v obraz zlovolného ničitele přírody.

Osobně to mám za poslední příklad vývoje lidského myšlení „ode zdi ke zdi“. Záměrem postmoderny, původně bylo, aby si člověk uvědomil, že je méně důležitý. Aby jaksi umenšil sám sebe, svou důležitost a svůj vliv na dějiny vesmíru.

Pára a led

Podle Václava Bělohradského bylo myšlení a jednání 19. a 20. století vedeno horizontem očekávání zvaným emancipace, což znamená osvobození od různých závislostí, tj. obecně více svobodné volby, více změny (neboť nové je dobré) a více autonomie (nezávislosti). Jako věc svobodné volby se postupně začalo chápat stále více věcí, jež dříve volitelné nebyly — nejen místo, kde žijeme, ale také naše tělo, naše víra, ba dokonce i pravda. Při naplňování těchto očekávání osvobození od závislostí se hodně spoléhalo na instituce, na vědecký pokrok i na trh (a tedy vlastně na růst).

Horizont očekávání spojený s projektem emancipace se ovšem časem dostal do dramatického rozporu s biosociální situovaností člověka na planetě Zemi. Bělohradský si vypůjčuje příměr německého sociologa Clause Offeho, který ve své teorii páry a ledu vystihl paradox moderních společností: každé zvětšení individuální svobody jako větší mobilita, rychlost či možnost volby — tedy více „páry“ — doprovází i nárůst „ledu“, negativních systémových jevů, jako jsou zácpy na dálnicích, globální znečištění či nutnost vybírat v supermarketu u každého artiklu z mnoha druhů, které naši svobodu opět omezují. Čím více páry, tím více ledu.

Chápu to tak, že kapitalismus (včetně růstu a vědy) sloužil k uspokojování těch potřeb, jimž lidé dávali přednost před jinými potřebami. A najednou jsou tu důsledky, s nimiž si nevíme rady. Třeba závislost na fosilní energetice. Tyto důsledky chtějí někteří lidé řešit revolucí či všeobecnou rebelií. Objevují se též snahy o změnu ústav, což je jistě správné, protože v současnosti potřebné. Ale má smysl dávat do ústavy věty, které nejsou všemi občany jednoznačně chápány? Například, co přesně znamená, píše Bělohradský, že je zapotřebí „zabránit činům společensky škodlivým“? Nebo co znamená „obrana důstojnosti a svobody sebe sama i druhých“? Jak si to jednoznačně vyložit tak, aby nedošlo k nedorozumění? Z jazyka jakoby se vytrácel společný smysl.

Demokracie je podle všeho závislá na tom, zda lidé budou jakožto „argumentující obec“ schopni shodnout se ve veřejném prostoru nejen na tom, co znamená co, ale také na tom, co je důležité. Zda naleznou nějaký společný smysl, který se ustavuje v mezilidské komunikaci. Tento veřejný prostor by argumentující obce neměly přepustit korporacím.

Argumentující obec by však měla skutečně argumentovat, tedy přesvědčovat se navzájem. Nikoliv snažit se názorové oponenty umlčet. Lidé by se měli také snažit nevzbuzovat v druhých strach. Strach totiž komunikaci znemožňuje.

Bělohradský se zamýšlí nad tím, kam svět směřuje a co to udělá s demokracií. Přemýšlí o tom, zda demokratická levice Západu dokáže nalézt masový konsensus pro legitimizaci programu zásadních změn našeho chování vůči Zemi. Bude nějaký společenský konsensus, když už nebude k dispozici stálý růst blahobytu, jaký existoval v liberálních demokraciích v dobách poválečné konjunktury a který byl jakýmsi základem společenského humanismu?

I když by stát nějakou „restrukturalizaci“ provést mohl, domnívám se přeci jen, že takový konsensus nikdy nezaručí. Nezajistí ho ani politici. Člověk zřejmě bude muset udělat velký posun směrem ke duchovní sféře od způsobu života veskrze materiálního. Tak se vyhne nejen neblahým důsledkům antropocénu (snad!), ale i věčnému harcování „ode zdi ke zdi“. Takový krok ale musí podniknout člověk sám, nikdo za něho nemůže rozhodovat.

Má-li se člověk svým významem umenšit a zároveň se kamsi posunout, duchovně vyrůst, je k tomu zapotřebí transcendence. Člověk musí vykročit ven ze sebe sama. Hranice komunikace se prý překračuje, když se dovíme i to, co jsme původně vědět nechtěli (protože to odporovalo našim očekáváním). Takto se vlastně navazuje i vztah s Bohem.

    Diskuse
    JN
    November 28, 2019 v 15.3
    Čas naplněný smyslem?
    "Chronos jsou peníze". Kairos je čas naplněný penězi.

    Jenže peníze a čas spolu nesouvisí jen proto, že "se to říká", souvisí spolu i hodnotou úrokové sazby.

    Čas jsou peníze vynásobené úrokovou sazbou...

    I když člověk vykročí ze sebe sama a přestane si myslet, že "čas jsou peníze", čas pořád budou ty peníze vynásobené úrokovou sazbou...

    JN
    November 28, 2019 v 15.20
    "Smyslem našeho času"
    je tedy úroková sazba a růst ekonomiky (růst globalizační "entropie").
    JK
    November 28, 2019 v 15.50
    Evě Hájkové
    Je obdivuhodné, jak toho pánaboha dokážete přilepit k čemukoli...
    JN
    November 28, 2019 v 16.2
    Dobře, tak třeba "Kosmický Rozum", nebo "Náhoda",
    pane Kalousi.
    Paní Hájková, když jsem před několika týdny v Právu četl tento text V. Bělohradského, napadla mě přitom myšlenka, že Bělohradský je konec konců jakýsi prototyp diluviálního liberála. On sice tak nějak ví že ten současný svět je už někde úplně jinde, že žije jiným způsobem a řídí se jinými motivacemi a jinými dynamikami než jak to stanovily formy původního liberalismu; ale on pořád železně setrvává na těch původních představách a principech prvohorního liberalismu, a snad opravdu doufá že se mu časem podaří přesvědčit i celý současný svět, že jediným řešením ja návrat k těmto "čistým" počátkům.

    K té marginalizaci: Bělohradský si snad opravdu vůbec nedokáže uvědomit, co tím ve skutečnosti vyslovil. On tu "marginalizaci" totiž prezentuje jako něco veskrze pozitivního, čím prý demokracie zabraňuje příliš vzdutým vášním (vedoucím pak ke vzájemné animozitě). On má svým způsobem s tou marginalizací v (liberální) demokracii pravdu; ale ve smyslu zcela jiném. Tato marginalizace totiž znamená, že v liberální demokracii všechno ztrácí svou vlastní hodnotu. Svým způsobem tato "marginalizace" je jenom jiným označením pro "hodnotový relativismus", respektive přímo nihilismus.

    Jenom a pouze tehdy, když věci nemají žádný - opravdový - smysl, jenom tehdy nevybuzují žádné emoce. Abychom tedy mohli v té Bělohradského demokracii spolu navzájem komunikovat bez těch vzdutých emocí, pak bychom napřed museli přistoupit na to, že žádná věc tohoto světa nestojí za to, abychom s ní vnitřně souzněli - a abychom se hněvali, když ji někdo druhý ničí, rozbíjí.

    Tento svůj - převrácený, a vlastně zvrácený - postoj Bělohradský potvrzuje ještě tím, že veškeré snahy člověka pouhé plynutí času proměnit, zušlechtit v čas naplněný smyslem označuje za "blud"!!

    Nevím, opravdu nejsem schopen pochopit, jak vzdělaný a inteligentní člověk může s vážnou tváří prohlásit něco tak naprosto nihilistického - že prý snaha člověka dodat nějaký smysl jeho světu je "blud"...

    November 28, 2019 v 20.18
    Proč vám vadí, pane Poláčku, že v liberální demokracii všechno ztrácí svou vlastní hodnotu (čili svůj vlastní smysl)? Vždyť vy si přece také myslíte, že smysl není předem dán, že ho vytváří člověk. Dokonce pokládáte tvorbu smyslu za lidské právo.
    MM
    November 28, 2019 v 20.54
    Vztah s Bohem
    Myslím, že paní Hájková zde "pánaboha" nepřilepuje k čemukoliv a nevnucuje. Ale ke slovům "kamsi se posunout, duchovně vyrůst, je k tomu zapotřebí transcendence" se vztah k Bohu jako příklad hodí. Víra v kosmický rozum nebo náhodu sice je příklad posunu, ale asi ne duchovního růstu.
    JN
    November 28, 2019 v 20.57
    Pane Poláčku, diskutujeme o tom nějak pořád dokola: Jsem toho názoru, že Vy osobně světu dát smysl nemůžete.
    Ani nikdo jiný z nás nemůže dát světu smysl.

    (Můžete to ale pochopitelně - jako kdokoliv jiný - udělat s vlastním životem, pokud jste tak ještě neučinil a víte už, jak na to.)

    Nemůžete tedy dát světu smysl ani společně s nějakou "partičkou", to by právě vzbudilo tu zmiňovanou animozitu a například já bych z takového "smyslu", který by světu předepsal nějaký diktátor nebo mocenská skupina, byl nejspíše znechucen. To jsou totiž všechno jen staré recepty v novém kabátě, které s tím "smyslem" daly světu také koncentráky, gulagy a hromady mrtvol.

    Světu nemůžete dát smysl z těchto důvodů:

    1. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že svět už ho má.

    Myslí si, že oni sami buď už ten smysl znají, nebo si myslí, že by se ten existující smysl dal nějak objevit, nebo si také mohou myslet, že svět sice nějaký smysl (nezávisle na nás) asi má, ale člověk ho buď objevit vůbec nemůže, nebo může, ale jen částečně.

    2. Někteří jiní lidé zase nevědí, jestli svět má nějaký smysl, možná si myslí, že svět žádný smysl ani snad nemá a mít třeba ani nemůže.

    Nebo si také (stejně jako Vy) mohou myslet, že by světu právě oni ten smysl měli tedy
    dát, když ho svět ještě nemá sám od sebe. Možná si dokonce myslí, že kdyby se jim to povedlo, všichni lidé by pak byli rádi.

    ***

    Pokud se tedy i Vy rozhodnete dát světu smysl, existuje velmi velká pravděpodobnost, že se všemi těmito lidmi (jak v bodě 1, tak v bodě 2, budete v rozporu, Vaše různé smysly světa se budou navzájem tlouct a vyvolá to tu zmíněnou animozitu. Proto Bělohradský moudře radí: "Žádný smysl tomuhle světu - proboha - nedávat! A když už, tak jenom ten marginalizovaný. Jinak se tu těmi vašimi univerzálními smysly světa a 'vlastními hodnotami všeho' zase pomlátíte, jako vždycky."

    Mé stanovisko k tomu je takovéto: Já věřím, že svět už smysl má a dokonce není ani marginalizovaný, ale opravdový. Opravdový smysl světa může být ale jedině takový, aby neměl potřebu se mlátit s tou partičkou těch ostatních smyslů světa. I když je tedy samozřejmě pravda, že ostatní smysly světa se na něj asi budou vytahovat, že jsou větší a důležitější. Mě je ale na něm sympatické, že se nerve.


    PM
    November 28, 2019 v 22.46
    Ve věci "přilepování Boha" bych vkopíroval
    pár slov, kterými věřící opravňuje svou kritiku ideologického smýšlení:
    Absolutní imanence (sebeidentifikace) člověka je myslitelná pouze v absolutní Transcendenci (bezpodmínečném odevzdání se Bohu); absolutní imanence a absolutní Transcendence jsou totéž. Tato jednota ovšem není pojmově postižitelná a nemohli bychom ji přirozeným rozumem prokázat ani jako transcendentální podmínku – horizont – lidské aktivity (právě kvůli protichůdnosti poznání a oddání se, která nemůže být sjednocena v jednom horizontu), ale fakt Inkarnace a víra nám otevírá tuto perspektivu. Absolutní imanence v absolutní Transcendenci, jednota světa a Boha nikoliv statická, nýbrž v aktivitě a v eschatologickém dovršení, je pro nás absolutní Pravda – Kristus, Církev. Tato pravda spíše „se děje“, nežli „je“. Absolutní pravdu nelze reflektovat, je však možno v ní žít a v ni věřit. Dále je možno reflektovat nad aktem víry. To je teologie. Ona jediná – pomineme-li metafyziku, jež jako obsahově určená a ne pouze formální věda je problematická – je schopna nalézt principy, jež mohou vždy znovu odhalovat ideologické prvky v našem myšlení a otevírat je k absolutní Transcendenci v eschatologickém dovršení naší aktivity. V tom je velikost a nezastupitelnost teologie jako kritické vědy.
    + Další komentáře