Svět rozhodně nepřipomíná procházku růžovou zahradou. Ani se nevyvíjí přímou čarou k dokonalosti. Daleko spíš kráčí vpřed způsobem „ode zdi ke zdi“. Nové události se často odehrávají jako reakce na předchozí události. A taková reakce je většinou velmi silná. Vývoj bývá následkem předchozího vývoje, kterýžto byl následkem ještě staršího vývoje. A budoucí vývoj bude zřejmě následkem toho současného.

Reformace byla reakcí na negativní jevy v římskokatolické církvi a protireformace byla reakcí na reformaci. Francouzská revoluce byla reakcí na feudální útlak a na královský absolutismus. Revoluce „zplodila“ Napoleona a reakcí na něj byla restaurace starých pořádků po vídeňském kongresu. Reakcí na metternichovskou reakci byla revoluce 1848. Komunismus byl reakcí na zbídačování proletariátu za kapitalismu a fašismus byl reakcí na komunismus. Komunismus zanikl — a my tu máme zpět problémy, ze kterých vznikl.

Člověk se tím děním ve světě může nechat strhávat, může se přidávat na tu či onu stranu nebo se také může pokoušet stát mimo a říkat si s Kazatelem: „Co se dálo, bude se dít zase , a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“

V poválečném „zlatém“ období západní demokracie se zákon „ode zdi ke zdi“ umírnil a v politice se na delší dobu ustálil systém lib-lab. V liberální demokracii totiž vládne „duch marginality“. To je termín, jímž Václav Bělohradský označil jev, kdy strany spolu ve volbách soutěží o právo navrhovat zákony závazné pro všechny občany, ale pod podmínkou, že vítězství jedněch nebude totální porážkou druhých, že tedy bude jen vítězstvím marginálním. Duchem marginality je vykoupena možnost soutěžících stran žít spolu i nadále v jednom státě.

Představě, že liberální demokracie bude trvat navěky, se vysmál Slavoj Žižek v knize o „dvojí smrti liberalismu“ Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška — i Žižek se ale občas demokracie i zastane, v totalitním státě by rozhodně žít nechtěl.

Václav Bělohradský naznačil ve svém textu, jehož rozšířená verze vyšla v Právu dne 21.11.2019, že už nějaký čas pozoruje, jak duch marginality začíná z demokratické politické scény pomalu ustupovat. Vytlačuje ho hysterický tón, způsobený prohloubením strachu z budoucnosti. Ta dříve ohrožena nebyla, a proto se volební porážky ani vítězství nebraly tak osudově. Demokracie se chápala tak trochu jako hra. Ten strach samozřejmě není neoprávněný, jak dokazují vědecké nálezy. Hysterický tón však dělá z politických oponentů nikoliv spoluobčany s jiným názorem, nýbrž nepřátele, které nelze dále snášet, protože nám způsobují utrpení. Utrpení se demonstruje až takovou krajností, jakou je sebeupálení.

↗

„Není antropocén jen jinou podobou bludu o moci člověka udělat z pouhého plynutí kosmického času (chronos) čas naplněný smyslem (kairos)?“ ptá se Václav Bělohradský. Foto Archiv redakce

Antropocén označuje epochu v dějinách Země, v níž lidská aktivita zásadním způsobem zasáhla do ekosystému planety. Lidské zásahy narušily nejen život biologických organismů na planetě, ale i zemský povrch a atmosféru, a dnes jsou již nevratné. Ohledně přesného datování začátku epochy patrně nevládne mezi odborníky shoda. Člověk totiž začal přetvářet zemi už před osmi tisíci lety, kdy se objevili první zemědělci, kácející lesy a obdělávající půdu.

Václav Bělohradský klade ve svém textu otázku: „Není antropocén jen jinou podobou bludu o moci člověka udělat z pouhého plynutí kosmického času (chronos) čas naplněný smyslem (kairos)?“ A upozorňuje na slova historika a archeologa Petra Meduny. „Nestaví antropocén člověka znovu do středu dějin, i když jako strůjce katastrofy?“

Není tedy nakonec teorie antropocénu úplně stejně antropocentická jako někdejší přesvědčení osvícenců o velikosti člověka, jenž je evolučním vrcholem a jehož možnosti jsou téměř neohraničené? Obraz člověka velkolepých možností, vládnoucího nad přírodou, se najednou mění v obraz zlovolného ničitele přírody.

Osobně to mám za poslední příklad vývoje lidského myšlení „ode zdi ke zdi“. Záměrem postmoderny, původně bylo, aby si člověk uvědomil, že je méně důležitý. Aby jaksi umenšil sám sebe, svou důležitost a svůj vliv na dějiny vesmíru.

Pára a led

Podle Václava Bělohradského bylo myšlení a jednání 19. a 20. století vedeno horizontem očekávání zvaným emancipace, což znamená osvobození od různých závislostí, tj. obecně více svobodné volby, více změny (neboť nové je dobré) a více autonomie (nezávislosti). Jako věc svobodné volby se postupně začalo chápat stále více věcí, jež dříve volitelné nebyly — nejen místo, kde žijeme, ale také naše tělo, naše víra, ba dokonce i pravda. Při naplňování těchto očekávání osvobození od závislostí se hodně spoléhalo na instituce, na vědecký pokrok i na trh (a tedy vlastně na růst).

Horizont očekávání spojený s projektem emancipace se ovšem časem dostal do dramatického rozporu s biosociální situovaností člověka na planetě Zemi. Bělohradský si vypůjčuje příměr německého sociologa Clause Offeho, který ve své teorii páry a ledu vystihl paradox moderních společností: každé zvětšení individuální svobody jako větší mobilita, rychlost či možnost volby — tedy více „páry“ — doprovází i nárůst „ledu“, negativních systémových jevů, jako jsou zácpy na dálnicích, globální znečištění či nutnost vybírat v supermarketu u každého artiklu z mnoha druhů, které naši svobodu opět omezují. Čím více páry, tím více ledu.

Chápu to tak, že kapitalismus (včetně růstu a vědy) sloužil k uspokojování těch potřeb, jimž lidé dávali přednost před jinými potřebami. A najednou jsou tu důsledky, s nimiž si nevíme rady. Třeba závislost na fosilní energetice. Tyto důsledky chtějí někteří lidé řešit revolucí či všeobecnou rebelií. Objevují se též snahy o změnu ústav, což je jistě správné, protože v současnosti potřebné. Ale má smysl dávat do ústavy věty, které nejsou všemi občany jednoznačně chápány? Například, co přesně znamená, píše Bělohradský, že je zapotřebí „zabránit činům společensky škodlivým“? Nebo co znamená „obrana důstojnosti a svobody sebe sama i druhých“? Jak si to jednoznačně vyložit tak, aby nedošlo k nedorozumění? Z jazyka jakoby se vytrácel společný smysl.

Demokracie je podle všeho závislá na tom, zda lidé budou jakožto „argumentující obec“ schopni shodnout se ve veřejném prostoru nejen na tom, co znamená co, ale také na tom, co je důležité. Zda naleznou nějaký společný smysl, který se ustavuje v mezilidské komunikaci. Tento veřejný prostor by argumentující obce neměly přepustit korporacím.

Argumentující obec by však měla skutečně argumentovat, tedy přesvědčovat se navzájem. Nikoliv snažit se názorové oponenty umlčet. Lidé by se měli také snažit nevzbuzovat v druhých strach. Strach totiž komunikaci znemožňuje.

Bělohradský se zamýšlí nad tím, kam svět směřuje a co to udělá s demokracií. Přemýšlí o tom, zda demokratická levice Západu dokáže nalézt masový konsensus pro legitimizaci programu zásadních změn našeho chování vůči Zemi. Bude nějaký společenský konsensus, když už nebude k dispozici stálý růst blahobytu, jaký existoval v liberálních demokraciích v dobách poválečné konjunktury a který byl jakýmsi základem společenského humanismu?

I když by stát nějakou „restrukturalizaci“ provést mohl, domnívám se přeci jen, že takový konsensus nikdy nezaručí. Nezajistí ho ani politici. Člověk zřejmě bude muset udělat velký posun směrem ke duchovní sféře od způsobu života veskrze materiálního. Tak se vyhne nejen neblahým důsledkům antropocénu (snad!), ale i věčnému harcování „ode zdi ke zdi“. Takový krok ale musí podniknout člověk sám, nikdo za něho nemůže rozhodovat.

Má-li se člověk svým významem umenšit a zároveň se kamsi posunout, duchovně vyrůst, je k tomu zapotřebí transcendence. Člověk musí vykročit ven ze sebe sama. Hranice komunikace se prý překračuje, když se dovíme i to, co jsme původně vědět nechtěli (protože to odporovalo našim očekáváním). Takto se vlastně navazuje i vztah s Bohem.