Ode zdi ke zdi — přemítání s Václavem Bělohradským

Eva Hájková

Eva Hájková souhlasí i polemizuje s Václavem Bělohradským a pokouší se ho interpretovat i doplnit. Kapitalismus dosud sloužil k uspokojování potřeb, jimž lidé dávali přednost před jinými. A najednou jsou tu důsledky, s nimiž si nevíme rady.

Svět rozhodně nepřipomíná procházku růžovou zahradou. Ani se nevyvíjí přímou čarou k dokonalosti. Daleko spíš kráčí vpřed způsobem „ode zdi ke zdi“. Nové události se často odehrávají jako reakce na předchozí události. A taková reakce je většinou velmi silná. Vývoj bývá následkem předchozího vývoje, kterýžto byl následkem ještě staršího vývoje. A budoucí vývoj bude zřejmě následkem toho současného.

Reformace byla reakcí na negativní jevy v římskokatolické církvi a protireformace byla reakcí na reformaci. Francouzská revoluce byla reakcí na feudální útlak a na královský absolutismus. Revoluce „zplodila“ Napoleona a reakcí na něj byla restaurace starých pořádků po vídeňském kongresu. Reakcí na metternichovskou reakci byla revoluce 1848. Komunismus byl reakcí na zbídačování proletariátu za kapitalismu a fašismus byl reakcí na komunismus. Komunismus zanikl — a my tu máme zpět problémy, ze kterých vznikl.

Člověk se tím děním ve světě může nechat strhávat, může se přidávat na tu či onu stranu nebo se také může pokoušet stát mimo a říkat si s Kazatelem: „Co se dálo, bude se dít zase , a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“

V poválečném „zlatém“ období západní demokracie se zákon „ode zdi ke zdi“ umírnil a v politice se na delší dobu ustálil systém lib-lab. V liberální demokracii totiž vládne „duch marginality“. To je termín, jímž Václav Bělohradský označil jev, kdy strany spolu ve volbách soutěží o právo navrhovat zákony závazné pro všechny občany, ale pod podmínkou, že vítězství jedněch nebude totální porážkou druhých, že tedy bude jen vítězstvím marginálním. Duchem marginality je vykoupena možnost soutěžících stran žít spolu i nadále v jednom státě.

Představě, že liberální demokracie bude trvat navěky, se vysmál Slavoj Žižek v knize o „dvojí smrti liberalismu“ Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška — i Žižek se ale občas demokracie i zastane, v totalitním státě by rozhodně žít nechtěl.

Václav Bělohradský naznačil ve svém textu, jehož rozšířená verze vyšla v Právu dne 21.11.2019, že už nějaký čas pozoruje, jak duch marginality začíná z demokratické politické scény pomalu ustupovat. Vytlačuje ho hysterický tón, způsobený prohloubením strachu z budoucnosti. Ta dříve ohrožena nebyla, a proto se volební porážky ani vítězství nebraly tak osudově. Demokracie se chápala tak trochu jako hra. Ten strach samozřejmě není neoprávněný, jak dokazují vědecké nálezy. Hysterický tón však dělá z politických oponentů nikoliv spoluobčany s jiným názorem, nýbrž nepřátele, které nelze dále snášet, protože nám způsobují utrpení. Utrpení se demonstruje až takovou krajností, jakou je sebeupálení.

„Není antropocén jen jinou podobou bludu o moci člověka udělat z pouhého plynutí kosmického času (chronos) čas naplněný smyslem (kairos)?“ ptá se Václav Bělohradský. Foto Archiv redakce

Antropocén označuje epochu v dějinách Země, v níž lidská aktivita zásadním způsobem zasáhla do ekosystému planety. Lidské zásahy narušily nejen život biologických organismů na planetě, ale i zemský povrch a atmosféru, a dnes jsou již nevratné. Ohledně přesného datování začátku epochy patrně nevládne mezi odborníky shoda. Člověk totiž začal přetvářet zemi už před osmi tisíci lety, kdy se objevili první zemědělci, kácející lesy a obdělávající půdu.

Václav Bělohradský klade ve svém textu otázku: „Není antropocén jen jinou podobou bludu o moci člověka udělat z pouhého plynutí kosmického času (chronos) čas naplněný smyslem (kairos)?“ A upozorňuje na slova historika a archeologa Petra Meduny. „Nestaví antropocén člověka znovu do středu dějin, i když jako strůjce katastrofy?“

Není tedy nakonec teorie antropocénu úplně stejně antropocentická jako někdejší přesvědčení osvícenců o velikosti člověka, jenž je evolučním vrcholem a jehož možnosti jsou téměř neohraničené? Obraz člověka velkolepých možností, vládnoucího nad přírodou, se najednou mění v obraz zlovolného ničitele přírody.

Osobně to mám za poslední příklad vývoje lidského myšlení „ode zdi ke zdi“. Záměrem postmoderny, původně bylo, aby si člověk uvědomil, že je méně důležitý. Aby jaksi umenšil sám sebe, svou důležitost a svůj vliv na dějiny vesmíru.

Pára a led

Podle Václava Bělohradského bylo myšlení a jednání 19. a 20. století vedeno horizontem očekávání zvaným emancipace, což znamená osvobození od různých závislostí, tj. obecně více svobodné volby, více změny (neboť nové je dobré) a více autonomie (nezávislosti). Jako věc svobodné volby se postupně začalo chápat stále více věcí, jež dříve volitelné nebyly — nejen místo, kde žijeme, ale také naše tělo, naše víra, ba dokonce i pravda. Při naplňování těchto očekávání osvobození od závislostí se hodně spoléhalo na instituce, na vědecký pokrok i na trh (a tedy vlastně na růst).

Horizont očekávání spojený s projektem emancipace se ovšem časem dostal do dramatického rozporu s biosociální situovaností člověka na planetě Zemi. Bělohradský si vypůjčuje příměr německého sociologa Clause Offeho, který ve své teorii páry a ledu vystihl paradox moderních společností: každé zvětšení individuální svobody jako větší mobilita, rychlost či možnost volby — tedy více „páry“ — doprovází i nárůst „ledu“, negativních systémových jevů, jako jsou zácpy na dálnicích, globální znečištění či nutnost vybírat v supermarketu u každého artiklu z mnoha druhů, které naši svobodu opět omezují. Čím více páry, tím více ledu.

Chápu to tak, že kapitalismus (včetně růstu a vědy) sloužil k uspokojování těch potřeb, jimž lidé dávali přednost před jinými potřebami. A najednou jsou tu důsledky, s nimiž si nevíme rady. Třeba závislost na fosilní energetice. Tyto důsledky chtějí někteří lidé řešit revolucí či všeobecnou rebelií. Objevují se též snahy o změnu ústav, což je jistě správné, protože v současnosti potřebné. Ale má smysl dávat do ústavy věty, které nejsou všemi občany jednoznačně chápány? Například, co přesně znamená, píše Bělohradský, že je zapotřebí „zabránit činům společensky škodlivým“? Nebo co znamená „obrana důstojnosti a svobody sebe sama i druhých“? Jak si to jednoznačně vyložit tak, aby nedošlo k nedorozumění? Z jazyka jakoby se vytrácel společný smysl.

Demokracie je podle všeho závislá na tom, zda lidé budou jakožto „argumentující obec“ schopni shodnout se ve veřejném prostoru nejen na tom, co znamená co, ale také na tom, co je důležité. Zda naleznou nějaký společný smysl, který se ustavuje v mezilidské komunikaci. Tento veřejný prostor by argumentující obce neměly přepustit korporacím.

Argumentující obec by však měla skutečně argumentovat, tedy přesvědčovat se navzájem. Nikoliv snažit se názorové oponenty umlčet. Lidé by se měli také snažit nevzbuzovat v druhých strach. Strach totiž komunikaci znemožňuje.

Bělohradský se zamýšlí nad tím, kam svět směřuje a co to udělá s demokracií. Přemýšlí o tom, zda demokratická levice Západu dokáže nalézt masový konsensus pro legitimizaci programu zásadních změn našeho chování vůči Zemi. Bude nějaký společenský konsensus, když už nebude k dispozici stálý růst blahobytu, jaký existoval v liberálních demokraciích v dobách poválečné konjunktury a který byl jakýmsi základem společenského humanismu?

I když by stát nějakou „restrukturalizaci“ provést mohl, domnívám se přeci jen, že takový konsensus nikdy nezaručí. Nezajistí ho ani politici. Člověk zřejmě bude muset udělat velký posun směrem ke duchovní sféře od způsobu života veskrze materiálního. Tak se vyhne nejen neblahým důsledkům antropocénu (snad!), ale i věčnému harcování „ode zdi ke zdi“. Takový krok ale musí podniknout člověk sám, nikdo za něho nemůže rozhodovat.

Má-li se člověk svým významem umenšit a zároveň se kamsi posunout, duchovně vyrůst, je k tomu zapotřebí transcendence. Člověk musí vykročit ven ze sebe sama. Hranice komunikace se prý překračuje, když se dovíme i to, co jsme původně vědět nechtěli (protože to odporovalo našim očekáváním). Takto se vlastně navazuje i vztah s Bohem.

    Diskuse
    JN
    November 28, 2019 v 15.03
    Čas naplněný smyslem?
    "Chronos jsou peníze". Kairos je čas naplněný penězi.

    Jenže peníze a čas spolu nesouvisí jen proto, že "se to říká", souvisí spolu i hodnotou úrokové sazby.

    Čas jsou peníze vynásobené úrokovou sazbou...

    I když člověk vykročí ze sebe sama a přestane si myslet, že "čas jsou peníze", čas pořád budou ty peníze vynásobené úrokovou sazbou...

    JN
    November 28, 2019 v 15.20
    "Smyslem našeho času"
    je tedy úroková sazba a růst ekonomiky (růst globalizační "entropie").
    JK
    November 28, 2019 v 15.50
    Evě Hájkové
    Je obdivuhodné, jak toho pánaboha dokážete přilepit k čemukoli...
    JN
    November 28, 2019 v 16.02
    Dobře, tak třeba "Kosmický Rozum", nebo "Náhoda",
    pane Kalousi.
    JP
    November 28, 2019 v 16.09
    Paní Hájková, když jsem před několika týdny v Právu četl tento text V. Bělohradského, napadla mě přitom myšlenka, že Bělohradský je konec konců jakýsi prototyp diluviálního liberála. On sice tak nějak ví že ten současný svět je už někde úplně jinde, že žije jiným způsobem a řídí se jinými motivacemi a jinými dynamikami než jak to stanovily formy původního liberalismu; ale on pořád železně setrvává na těch původních představách a principech prvohorního liberalismu, a snad opravdu doufá že se mu časem podaří přesvědčit i celý současný svět, že jediným řešením ja návrat k těmto "čistým" počátkům.

    K té marginalizaci: Bělohradský si snad opravdu vůbec nedokáže uvědomit, co tím ve skutečnosti vyslovil. On tu "marginalizaci" totiž prezentuje jako něco veskrze pozitivního, čím prý demokracie zabraňuje příliš vzdutým vášním (vedoucím pak ke vzájemné animozitě). On má svým způsobem s tou marginalizací v (liberální) demokracii pravdu; ale ve smyslu zcela jiném. Tato marginalizace totiž znamená, že v liberální demokracii všechno ztrácí svou vlastní hodnotu. Svým způsobem tato "marginalizace" je jenom jiným označením pro "hodnotový relativismus", respektive přímo nihilismus.

    Jenom a pouze tehdy, když věci nemají žádný - opravdový - smysl, jenom tehdy nevybuzují žádné emoce. Abychom tedy mohli v té Bělohradského demokracii spolu navzájem komunikovat bez těch vzdutých emocí, pak bychom napřed museli přistoupit na to, že žádná věc tohoto světa nestojí za to, abychom s ní vnitřně souzněli - a abychom se hněvali, když ji někdo druhý ničí, rozbíjí.

    Tento svůj - převrácený, a vlastně zvrácený - postoj Bělohradský potvrzuje ještě tím, že veškeré snahy člověka pouhé plynutí času proměnit, zušlechtit v čas naplněný smyslem označuje za "blud"!!

    Nevím, opravdu nejsem schopen pochopit, jak vzdělaný a inteligentní člověk může s vážnou tváří prohlásit něco tak naprosto nihilistického - že prý snaha člověka dodat nějaký smysl jeho světu je "blud"...

    November 28, 2019 v 20.18
    Proč vám vadí, pane Poláčku, že v liberální demokracii všechno ztrácí svou vlastní hodnotu (čili svůj vlastní smysl)? Vždyť vy si přece také myslíte, že smysl není předem dán, že ho vytváří člověk. Dokonce pokládáte tvorbu smyslu za lidské právo.
    MM
    November 28, 2019 v 20.54
    Vztah s Bohem
    Myslím, že paní Hájková zde "pánaboha" nepřilepuje k čemukoliv a nevnucuje. Ale ke slovům "kamsi se posunout, duchovně vyrůst, je k tomu zapotřebí transcendence" se vztah k Bohu jako příklad hodí. Víra v kosmický rozum nebo náhodu sice je příklad posunu, ale asi ne duchovního růstu.
    JN
    November 28, 2019 v 20.57
    Pane Poláčku, diskutujeme o tom nějak pořád dokola: Jsem toho názoru, že Vy osobně světu dát smysl nemůžete.
    Ani nikdo jiný z nás nemůže dát světu smysl.

    (Můžete to ale pochopitelně - jako kdokoliv jiný - udělat s vlastním životem, pokud jste tak ještě neučinil a víte už, jak na to.)

    Nemůžete tedy dát světu smysl ani společně s nějakou "partičkou", to by právě vzbudilo tu zmiňovanou animozitu a například já bych z takového "smyslu", který by světu předepsal nějaký diktátor nebo mocenská skupina, byl nejspíše znechucen. To jsou totiž všechno jen staré recepty v novém kabátě, které s tím "smyslem" daly světu také koncentráky, gulagy a hromady mrtvol.

    Světu nemůžete dát smysl z těchto důvodů:

    1. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že svět už ho má.

    Myslí si, že oni sami buď už ten smysl znají, nebo si myslí, že by se ten existující smysl dal nějak objevit, nebo si také mohou myslet, že svět sice nějaký smysl (nezávisle na nás) asi má, ale člověk ho buď objevit vůbec nemůže, nebo může, ale jen částečně.

    2. Někteří jiní lidé zase nevědí, jestli svět má nějaký smysl, možná si myslí, že svět žádný smysl ani snad nemá a mít třeba ani nemůže.

    Nebo si také (stejně jako Vy) mohou myslet, že by světu právě oni ten smysl měli tedy
    dát, když ho svět ještě nemá sám od sebe. Možná si dokonce myslí, že kdyby se jim to povedlo, všichni lidé by pak byli rádi.

    ***

    Pokud se tedy i Vy rozhodnete dát světu smysl, existuje velmi velká pravděpodobnost, že se všemi těmito lidmi (jak v bodě 1, tak v bodě 2, budete v rozporu, Vaše různé smysly světa se budou navzájem tlouct a vyvolá to tu zmíněnou animozitu. Proto Bělohradský moudře radí: "Žádný smysl tomuhle světu - proboha - nedávat! A když už, tak jenom ten marginalizovaný. Jinak se tu těmi vašimi univerzálními smysly světa a 'vlastními hodnotami všeho' zase pomlátíte, jako vždycky."

    Mé stanovisko k tomu je takovéto: Já věřím, že svět už smysl má a dokonce není ani marginalizovaný, ale opravdový. Opravdový smysl světa může být ale jedině takový, aby neměl potřebu se mlátit s tou partičkou těch ostatních smyslů světa. I když je tedy samozřejmě pravda, že ostatní smysly světa se na něj asi budou vytahovat, že jsou větší a důležitější. Mě je ale na něm sympatické, že se nerve.


    PM
    November 28, 2019 v 22.46
    Ve věci "přilepování Boha" bych vkopíroval
    pár slov, kterými věřící opravňuje svou kritiku ideologického smýšlení:
    Absolutní imanence (sebeidentifikace) člověka je myslitelná pouze v absolutní Transcendenci (bezpodmínečném odevzdání se Bohu); absolutní imanence a absolutní Transcendence jsou totéž. Tato jednota ovšem není pojmově postižitelná a nemohli bychom ji přirozeným rozumem prokázat ani jako transcendentální podmínku – horizont – lidské aktivity (právě kvůli protichůdnosti poznání a oddání se, která nemůže být sjednocena v jednom horizontu), ale fakt Inkarnace a víra nám otevírá tuto perspektivu. Absolutní imanence v absolutní Transcendenci, jednota světa a Boha nikoliv statická, nýbrž v aktivitě a v eschatologickém dovršení, je pro nás absolutní Pravda – Kristus, Církev. Tato pravda spíše „se děje“, nežli „je“. Absolutní pravdu nelze reflektovat, je však možno v ní žít a v ni věřit. Dále je možno reflektovat nad aktem víry. To je teologie. Ona jediná – pomineme-li metafyziku, jež jako obsahově určená a ne pouze formální věda je problematická – je schopna nalézt principy, jež mohou vždy znovu odhalovat ideologické prvky v našem myšlení a otevírat je k absolutní Transcendenci v eschatologickém dovršení naší aktivity. V tom je velikost a nezastupitelnost teologie jako kritické vědy.
    MM
    November 29, 2019 v 0.08
    K panu Petráskovi
    To, co byste Vy vkopíroval, je už na mě moc složité, Takže jednodušeji: Víra v Boha je vztah k Bohu - těžko ale mít vztah k "Vesmírnému Rozumu" nebo k "Náhodě". Víra v Boha člověka podněcuje k reflexi - aby zvažoval své činy, své hodnoty. Podobně o sobě a o světě může jistě uvažovat i člověk nevěřící. Kdo věří v Náhodu, ten asi k sebereflexi sklon nezíská. A víra ve Světový Rozum? Buď SR je tak skvělý, že vše vždy nějak vyrovná a spraví bez nás nebo je naše zemička jen malinký kousek Vesmíru, který je naprosto nepodstatný i s námi. Bůh - Vesmírný Rozum - Náhoda určitě nejsou synonyma a nejde je použít ve stejném smyslu.
    November 29, 2019 v 4.26
    Panu Melicharovi
    Vztah s Bohem (a komunikace s ním, například v modlitbě) člověku pomáhá odhalovat to, co udělal špatně, tedy napomáhá k nápravě. Je zapotřebí otevřít svou mysl i své srdce, abychom se dověděli i to, co jsme původně nechtěli vědět, protože to odporovalo našemu očekávání.
    Myslím si že Václav Bělohradský je jako filosof postmoderny k náboženství velmi skeptický. Já jsem se mu snažila vysvětlit, že osobní vztah k Bohu není náboženstvím. A taky že křesťanství nemusí být útěkem z tohoto světa, nýbrž naopak.
    MP
    November 29, 2019 v 9.59
    Miroslavu Melicharovi
    Myslím, že se mýlíte. Reflexivní vztah ke svým činům může mít a ze zkušenosti bych řekl, že má stejně často nebo řídce jako věřící i člověk, který "věří na náhodu", to jest např. přijímá Darwinova založení evoluce jako náhodného výběru nebo nepokládá 60 000 obětí lisabonského zemětřesení v roce 1775 za projev Boží vůle -- dokonce to v tom druhém případě to může vést věřícího člověka obhajobě náhodnost neštěstí, aby z něj vyvinil Boha (Voltairova báseň).
    V čem to má člověk, který "věří v náhodu" horší je, že na místě milosrdného Boha stojí v té reflexi nemilosrdné vlastní svědomí.
    JP
    November 29, 2019 v 10.55
    Trest boží a hlas svědomí
    Začnu od konce, tedy panem Profantem.

    Krátce řečeno: naprostý souhlas.

    "Když je Bůh mrtev, je dovoleno všechno" - touto větou věřící znovu a znovu straší a vyhrožují komunitě ateistů, že když z tohoto světa zmizí Bůh jako absolutní soudce, že tento svět se vzápětí zhroutí ve všeobecném chaosu a předcivilizačním boji každého proti každému.

    Ve skutečnosti je tomu přesně naopak: právě tam kde není Bůh, tam nastupuje absolutní, bezpodmínečná odpovědnost člověka samého. A tedy jeho vlastního svědomí.

    Tam kde je Bůh, tam je pro člověka fakticky vždycky přítomna možnost výmluvy. I když je tu dána odpovědnost před Bohem, i když hříšné jednání je stíháno Božím trestem - přes to všechno je nakonec možno se vůči Bohu vymluvit: přece TY jsi stvořil tento svět, ten svět je tedy takový jaký jsi ho stvořil, i my lidé jsme takoví jaké jsi nás stvořil, i se všemi našimi slabostmi a chybami.

    Ve světě s Bohem tedy sice existuje trest za hříšné, za negativní jednání; ale tento trest následuje fakticky až sekundárně, primární odpovědnost za tento svět člověk sám nenese a principiálně nést nemůže, protože svět nestvořil on, nýbrž Bůh.

    Zatímco když Bůh mizí - pak zůstává člověk sám se svou vlastní, a se svou ničím a nikým dalším nepodmíněnou odpovědností. Za to, jaký má tento svět charakter, za to kam tento svět směřuje, za to jaké hodnoty v tomto světě platí.

    Ten největší dějinný počin člověka by ležel vlastně právě v tom, aby tuto svou absolutní odpovědnost konečně dokázal pochopit, a aby ji dokázal převzít a unést.
    JP
    November 29, 2019 v 11.04
    Hledání smyslu a liberalistický marginalismus
    Paní Hájková: právě proto že hledání smyslu je lidské právo (a lidská povinnost), právě z toho důvodu je nutno zavrhnout liberální demokracii: protože ta toto právo člověku fakticky bere.

    Přesněji řečeno, nebere mu ho ani tak demokracie jako taková, jako především samotný princip liberalismu; a to sice právě svým relativismem. Smysl lidské přítomnosti na tomto světě je možno konec konců nalézt (a především vytvářet) jenom v tvůrčí součinnosti s ostatními lidmi, s ostatními příslušníky vlastní komunity. Ale když se hned na počátku prohlásí: žádný společný smysl neexistuje, existují jenom ryze privátní názory a zájmy - jak pak je tady ještě reálně možno nalézat a vytvářet společný smysl?

    Jakýkoli vyšší smysl má nutně univerzální charakter; ale kde je možno hledat něco univerzálně platného, když je všechno předem atomizováno, rozsekáno na atomy nemající naprosto žádnou vzájemnou souvislost?...
    JP
    November 29, 2019 v 11.06
    Ostatně, paní Hájková, naprosto tomu není tak že bych neuznával určitý transcendentální moment v onom procesu hledání smyslu. Ale jde o to - opakuji to znovu a znovu - že v křesťanství je ta transcendentalita (tedy onen "smysl apriori") jenom zcela jednostranně pojatá. Že je to jenom ta "jednosměrná ulice". Že všechno podstatné přichází jenom a pouze od Boha - ale nic od samotného člověka.
    JP
    November 29, 2019 v 11.15
    Schizofrenní postoj zavrhovatelů univerzality
    Pan Nushart: není vlastně žádného divu, že se tak dalekosáhle identifikujete s názory a vývody V. Bělohradského; sdílíte s ním totiž naprosto jeho fakticky schizofrenní postoj.

    Na jedné straně s ním sdílíte až - s odpuštěním - vysloveně hysterickou averzi vůči všemu, co by mohlo být nějakým způsobem univerzálně platné, a tedy obecně závazné. Vy ve všem, co by mohlo být univerzálně platné a závazné, okamžitě vidíte jenom jedno jediné: čertův dráp totalitní diktatury. V á m přece nikdo nesmí nic předepisovat!! V y sám jste přece absolutní měřítko všech věcí, Vy sám víte jednou provždy nejlépe, co je (pro Vás) dobré a správné.

    Takže na straně jedné je tu to hysterické odmítání jakýchkoli závazných hodnot a norem; ale na straně druhé - Vy i V. Bělohradský - chcete prosadit univerzální platnost svého vlastního přesvědčení, své vlastní ideologie, svých vlastních dogmat. U Vás je tímto absolutním dogmatem Vaše víra v Boha; u Bělohradského je to víra v ideologii liberalismu.

    Takže tímto se oba dostáváte do zmíněného schizofrenního postavení: na jedné straně odmítáte jakoukoli univerzální, závaznou platnost čehokoli; ale přitom zároveň s plným osobním nasazením usilujete o to, aby právě Váš názor, právě Vaše dogma bylo přijato jako univerzálně platné.
    JN
    November 29, 2019 v 11.23
    Moderní nevědomá religiozita
    Přirozenou potřebou člověka je potřeba spirituální - potřeba určité "náboženskosti". S odmítnutím náboženství ale přišlo v moderní době i přesvědčení, že člověk žádnou takovou potřebu nemá. Tato ("fyziologická") potřeba se tedy pak projevuje skrytě (když si člověk myslí že ji nemá). To znamená, že člověk začne s nějakým názorovým systémem nakládat úplně stejně, jako dřív nakládal s náboženstvím, jen si přitom myslí, že náboženství už dávno opustil. Může se tedy stát i skutečným fundamentalistou, jen si to vůbec neuvědomuje. To je nebezpečí této doby: Staré, kulturně adaptované náboženství, které je reflektované jako náboženství, nepředstavuje tak velké nebezpečí, pokud si ta nebezpečí (například na základě historických zkušeností) uvědomujeme.

    U názorového systému, se kterým zacházíme stejně jako s náboženstvím, si ale nebezpečí fundamentalismu neuvědomujeme - myslíme si, že se "už" řídíme rozumem.
    JN
    November 29, 2019 v 11.33
    "Usilujete o to, aby právě Váš názor, právě Vaše dogma bylo přijato jako univerzálně platné"
    Mně je na tom mém "nemarginalizovaném a opravdovém smyslu světa" sympatické, že se nerve s tou partičkou. Nebo jinak: Názor nemůže být smyslem, za názory se člověk rve.
    JP
    November 29, 2019 v 11.51
    Teologie jako "kritická věda"
    Pane Petrasku, ten Váš citát - troufám si odhadovat - pochází zjevně od nějakého dosti liberálního teologa. V každém případě ten termín "teologie jako kritická věda" - působí už napohled přinejmenším značně exoticky.

    Ale budiž; ponechme stranou tuto otázku, a věnujme se samotným tézím onoho progresivního teologa.

    V každém případě je možno souhlasit s jeho tézí, že ona "absolutní imanence" respektive "absolutní Transcendence" (jinými slovy: naprosté splynutí s Bohem) nemá být chápáno jako nějaký fixně daný stav, nýbrž jako proces, směřování. Tedy že jak onen autor říká, "pravda se 'spíše děje', nežli že 'pravda je'".

    Potud tedy v pořádku; je zde alespoň v určité míře pochopeno, že tam tom "být v pravdě" (respektive "být v Kristu") je nutno neustále pracovat, není to žádný stav který by byl člověk fixně dán jednou provždy. Naopak, každé ustrnutí na této cestě vede k vytvoření oněch "ideologických prvků".

    Ovšem - i tento progresivní teolog nakonec zůstává zajat v klasickém teologickém myšlení; tedy ve víře v "absolutní Transcendenci", "absolutní imanenci", "absolutní Pravdu", atd.

    Budiž zcela jasně řečeno: k a ž d ý, bez výjimky každý kdo se pro sebe snaží utrhnout a získat nějakou "absolutní Pravdu", tím jenom prokazuje svou vlastní bláhovost.

    Jestli je něco možno pronést s absolutní jistotou: nikdy, v zásadě naprosto nikdy nebude lidskému tvoru dopřáno spočinout jednou provždy v nějaké absolutní jistotě jeho bytí, v nějaké "absolutní pravdě". On si pouze může vytvořit svou vlastní i l u z i nějaké "absolutní Pravdy"; ale nic více.

    Onen progresivní teolog sice na jedné straně otevírá prostor pro vlastní lidskou aktivitu - ale v té samé větě tento prostor zase hermeticky uzavírá, tím že tuto "absolutní Pravdu" přesouvá do výšin absolutního Transcendentna.

    Zase znovu a znovu to samé: pro člověka samotného tu už nezbývá naprosto žádný prostor pro jeho vlastní (kreativní) činnost.

    Zase je tu všechno podstatné dáno jednou provždy už předem; a jediná úloha člověka spočívá v tom, se tomuto Absolutnu přibližovat tak dalece, jak jen možné. Je to tedy nakonec zase ten zcela klasický platónsko-křesťansko-hegelovský model, kdy všechno podstatné (jakožto Absolutno) je dáno předem, a člověk sám nemá nic, co by k tomu ještě mohl vlastního přidat.

    Člověku je tu sugerována vyhlídka na dosažení Nejvyššího smyslu vlastní existence tím, že bude participovat na Absolutnu a jeho velikosti; ale fakticky je tu člověku bráno a upíráno všechno, co by mohlo zadávat jeho vlastní, autonomně a autenticky lidský smysl jeho přítomnosti v jeho vlastním světě.
    November 29, 2019 v 11.52
    Není pravda, pane Poláčku, že Václav Bělohradský je proti jakékoli závaznosti. Tomu totiž neodpovídá jeho vyjádření:
    "Smysl mého textu je tento: skončila epocha emancipace od pozemské tihy (smrtelnosti) a začíná epocha "poutání se k Zemi" (mancipatio jakési, původně koupě otroka - emancipere - vypuštění z ruky) a to je nutné projektovat do ústavy. Ne lehkost, ale tíže toho nezměnitelného musí být v ústavě, naše pouto se zemí jako živých bytostí. Jen pomalu se vše včetně estetiky tím směrem přeorientovává."
    JP
    November 29, 2019 v 11.54
    Takže, pane Nusharte, to čemu se obecně říká "Bůh", není nakonec ničím jiným nežli Vaším vlastním názorem? - V tom případě by tedy všechno bylo víceméně v pořádku. (Až na to že byste i nadále hlásal reálnou existence nějaké bytosti, o které byste zároveň věděl, že je jenom Vaším "názorem", tedy produktem Vaší vlastní mysli.)
    JP
    November 29, 2019 v 12.10
    "Pouto se zemí" podle V. Bělohradského
    Paní Hájková, abych mohl zcela odpovědně posoudit smysl tohoto výroku V. Bělohradského, musel bych mít před sebou celý širší kontext jeho úvahy. (A nemám teď chuť ten jeho text vyhledávat někde v archivu Práva.)

    Ale - takto napohled mám velice silné podezření, že ve skutečnosti za touto napohled hlubokou a závažnou myšlenkou nakonec stojí zase jenom věčný liberál Bělohradský.

    Klíčová je zřejmě tato věta: "naše pouto se zemí jako živých bytostí".

    Aby nedošlo k omylu: samozřejmě že věc nestojí tak, že by si V. Bělohradský nepřál existenci odpovědného občana. (Na tuto odpovědnost poukazuje ta formulace "naše pouto se zemí".)

    Jde ale o to, že on nakonec z celého horizontu lidského bytí, z celé přítomnosti člověka v jeho světě nakonec vidí jenom a pouze tu "živou bytost".

    To by napřed nemusela být žádná chyba; jenže při znalosti všeobecných názorů tohoto autora je možno prakticky s jistotou sázet na to, že za touto "živou bytostí" se ve skutečnosti neskrývá nic jiného, nežli zase to staré autonomní, nezávislé, a nikomu jinému nežli sobě samému neodpovědné liberální individuum.

    Tato Bělohradského "živá bytost" tedy fakticky zůstává i nadále tím původním liberalistickým izolovaným atomem; na kterého je možno nanejvýš a p e l o v a t, aby se přece jenom vzpamatoval, a začal se chovat alespoň trochu odpovědně.

    Právě v tom spočívá naprosto zásadní protimluv jak Bělohradského samotného, tak i liberalismu vůbec: napřed se člověk vytrhne ze všech jeho reálně jsoucích vazeb - společenských, ale i hodnotových - aby se pak vzápětí od takto "osvobozeného" individua očekávalo a požadovalo, aby se náhle začalo chovat jako odpovědný člen společnosti; tedy jako bytost nikoli individualistická, nýbrž jako bytost pospolitá.
    November 29, 2019 v 12.18
    Nemusíte nic hledat v archivu, pane Poláčku. Tu větu napsal VB mně osobně (v mailu). A předcházela jí jiná věta: "Vaši obsáhlou reflexi mého textu si musim trochu rozmyslet. Nicméně, chtěl bych jen vytknout před eventuální závorky tuto tezi: materiální ohniska ústavy - včetně té naší - jsou postaveny na emancipaci v obecném smyslu, jistě spojené se sekularizací křesťanské naděje (projekcí dějin spásy do světa tohoto), odtud ta protestantská značka na kapitalismu, práce jako cesta ke spáse."
    PM
    November 29, 2019 v 12.32
    Opojení produkcí a růstem, a vytěsnění následků
    je současným stavem kapitalismu, který budí dojem opojení smrtí. Lidstvo je potrefené slepotou, která mu dovoluje rozpoznávat pouze záležitosti druhotného významu.
    Jak to souvisí s emancipačními vizí V.B.?.....bych se pozeptal.
    JN
    November 29, 2019 v 13.04
    "Pravda se 'spíše děje', nežli že 'pravda je'".
    To podle mě jednoduše znamená, že pravda není názor, ale vztah.

    Pravda se spíše děje v mezilidském vztahu (v pravdivém vztahu k bližnímu), nežli aby pravda byla v nějakém názoru na "smysl světa", nebo názoru na "spravedlivé uspořádání světa".
    JN
    November 29, 2019 v 14.39
    Problém bych viděl v agresivně prosazované ohleduplnosti,
    to lidem vždycky zamotá palici:

    Všichni by chtěli ohleduplnost, proto je potřeba ohleduplnost vybojovat - však on už se nějaký nepřítel, který ohleduplnost nechce, určitě najde.

    JP
    November 30, 2019 v 10.10
    Ty "emancipační vize V.B." jsou mi také dosti nesrozumitelné, pane Petrasku.
    November 30, 2019 v 10.47
    Já jsem tu páru a led chvíli chápala tak, jako že "svoboda je poznaná nutnost".
    Sám VB si patrně myslí, že ani tak nezáleží na tom, jak to kdo myslel, nýbrž jak mu kdo porozuměl.
    November 30, 2019 v 13.44
    O porozumění
    Někteří lidé rozumějí všem. Někteří rozumějí jen některým lidem - těm, kteří jsou jako oni, nebo těm, kteří podle nich mají na porozumění větší nárok - zatímco na jiné se zlobí, že jim nerozumějí.
    November 30, 2019 v 13.45
    Ono prý "chápat něco" není totéž, jako "rozumět někomu".
    PM
    November 30, 2019 v 18.04
    Chápu proč pan Poláček
    nerozumí jak může společnost vně systému potrefeném slepotou (kapitalismus), nastoupit cestu emancipace od jevů přesahující naše poznání.
    Zato chápu jak vzniká dojem opojení smrtí ve společnosti, která vnímá sebezpustošení jako estetický požitek....bych za ekology dodal.
    December 2, 2019 v 21.46
    Ještě jedna věta Václava Bělohradského, která stojí za to: "Marginalismus demokratického vládnutí předpokládá jednu velkou hodnotu – žit i nadále pospolu v jednom státě či společnosti, býti celkem! Nechtěl bych se například dostat do situace, že bych ztratil Váš pohled na svět, nebo třeba i ten Poláčkův. Žít nadále „na doslech“ nás všech je největší hodnota, té já – jako liberál – podřizuji všechny ostatní“.
    Tak vidíte pane Poláčku, liberál nemusí být ten, kdo si prostě jen dělá, co chce.
    JP
    December 3, 2019 v 11.56
    Dvě tváře liberalismu
    Paní Hájková, i liberalismus - jako nakonec všechno na tomto světě - má ambivalentní charakter. Má bezpochyby svá pozitiva; ale i své limity, svá negativa.

    Jde o to, že v současné době čím dál tím více převažují ta negativa. Jeho pozitiva byla aktuální především v procesu emancipace z feudálních a jiných (náboženských) závislostí; a znovu a znovu mohou svou potřebnost osvědčovat i ve světě současném, v rámci - nikdy nekončícího - boje proti všem samovládným, manipulativním a podobným tendencím a snahám.

    Ale ta druhá stránka liberalismu je, že nakonec vychází pouze z individua, a u tohoto individua také končí. Jestliže tedy V. Bělohradský náhle argumentuje jakousi vzájemnou pospolitostí, pak je to zcela zásadní omyl. Respektive, liberalismu se tu pak přisuzují kvality, které zcela principiálně nemá, a mít nemůže.

    My se ovšem musíme poněkud podrobněji podívat na tu formulaci "žít na doslech".

    Samozřejmě, ani liberál nemusí být nutně poustevník. On naprosto může cítit potřebu žít ve společnosti s ostatními, vyměňovat si s nimi své názory, a dokonce společně s nimi spravovat společný stát.

    Ta zásadní dělicí linie je ale někde jinde: liberál nikdy neuzná, že by mohlo stát ještě něco nad ním. Tedy: že by zde měl, že by zde mohl zavládnout nějaký princip "volonté générale". Obecná vůle, která by mohla být nadřazená jeho vůli vlastní.

    Liberál (slušný) samozřejmě uzná, že i ti ostatní (liberálové) mohou mít své názory. A dokonce jim uzná, že mohou mít názory jiné nežli on sám. Ale nikdy nepřipustí, že by zde mohla existovat nějaká vyšší pravda, respektive vůbec nějaká vyšší entita, nežli je jeho vlastní Já, jeho vlastní vůle.

    Liberál sice může žít ve společenství s jinými; ale nikdy neuzná reálnou existenci nějaké objektivně jsoucí celistvosti, holistického uspořádání světa, která/které by byly nadřazené jemu samotnému, jeho vlastnímu ryze individuálnímu názoru a postoji.

    Jinak řečeno: předpokládejme, že opravdu platí to aristotelské, že "celek je více nežli pouhá suma jeho součástí". Že tedy jak jsoucí svět, tak i pak samotná lidská společnost vytvářejí novou, autonomní kvalitu, která jako taková přesahuje horizont možných potenciálů jednoho jednotlivého člověka. A že tedy to lidské individuum je v daném smyslu jenom - dílčí - součástí onoho vyššího celku.

    Právě něco takového ale pravověrný liberál nikdy nepřipustí; on tento celek znovu a znovu rozbíjí kladivem na jednotlivé prvočinitele. Které sice mohou být nadále "na doslech", ale nesmějí se nikdy pokoušet obnovit tu původní, všeobsahující a všezahrnující jednotu.
    JP
    December 3, 2019 v 12.13
    Anebo také jinak řečeno: v liberalismu je sice možno navzájem "zůstat na doslech".

    Ale v liberalismu nikdy není možno se navzájem domluvit.

    Právě proto že liberalismus nikdy nedokáže překročit omezený horizont jenom toho pouhého individua. Liberalismus nikdy nebude mít v rukou nástroje, aby dokázal překonat tu přirozenou, počáteční různost (a nekompatibilitu) různých názorů; nikdy od této výchozí různosti nedokáže pokročit někam dále, k onomu celku. A tak v liberalismu sice lidé "zůstávají v doslechu", navzájem spolu hovoří - ale jsou odsouzeni k neustálým sporům a neustálému sváru.

    Tento věčný spor a věčný svár ovšem není ten svár, ten boj Hérakleitův; neboť ten Hérakleitův spor právě naopak směřuje někam dále a výše, směřuje k překonání těch výchozích protikladností, k vytvoření nového, vyššího, harmoničtějšího celku. Liberál (slušný) si sice také přeje harmonii ve společnosti; ale zároveň zarytě odmítá všechno, co by tuto harmonii mohlo reálně vytvořit.
    JP
    December 3, 2019 v 12.16
    Takže paní Hájková, k té poslední větě: liberál sice "naslouchá" - ale nakonec si stejně dělá to, co jenom on sám chce.

    To opět naprosto neznamená, že by liberál neexistoval obecně platné normy společenského jednání; ale jde o to, že v rovině názorové, v rovině hodnotové neuzná principiálně žádnou vyšší autoritu, nežli je jeho autorita vlastní.
    JP
    December 3, 2019 v 12.22
    Anebo ještě jinak je možno to celé vyjádřit: liberál sice naslouchá hlasům ostatních.

    Ale ty hlasy, které odporují jeho vlastnímu liberálně-individualistickému přesvědčení, nikdy nevezme doopravdy vážně.
    December 3, 2019 v 12.37
    On ty hlasy může vzít vážně, ale ne všechny najednou.
    Proč odmítá autoritu? Protože se obává, že ztratí sám sebe, že se stane ničím, když se bude řídit jakýmsi vnějším zákonem. Nebo čím by se podle vás měl vlastně řídit aby společnost byla OK? Co je pro vás tou autoritou?
    JK
    December 3, 2019 v 17.52
    Evě Hájkové
    "Co je pro vás tou autoritou?"

    Jistě jste chtěla napsat "když to není Bůh". Ale myslím, že dost ateistů a agnostiků - i liberálně zaměřených - by Vám umělo odpovědět. Ti nejpřízemnější pragmatici mezi nimi by zřejmě řekli "veřejný zájem", ať už je to cokoli. Idealisté by zřejmě řekli něco jako "svědomí" nebo "úcta k člověku", zase ať už tím míní cokoli. Co tím míní doopravdy, to by zřejmě vyplynulo z další diskuse. Ale když už si Bělohradským dopisujete, proč se ho nezkusíte zeptat přímo?
    December 3, 2019 v 18.05
    To se netýká Bělohradského, nýbrž jakéhosi hypotetického liberála, "který sice "naslouchá" - ale nakonec si stejně dělá to, co jenom on sám chce", o kterém se zmiňuje pan Poláček (on se stále vyjadřuje v obecných kategoriích).

    Já si s ním nedopisuji. Šlo jen o několik mailů k tématu článku.
    JP
    December 4, 2019 v 11.22
    Paní Hájková, co se té "autority" týče, a toho jakým zákonem by se měl řídit lidský svět, tak na velice podobné téma jsem právě napsal dost obsáhlou úvahu v diskusi pod článkem Nikoly Viktorinové.

    Takže tady jen velmi krátce: ano, ten vztah, toto hledání a určování vždy zůstane rozporuplné. A definitivní jistota nám nikdy nebude dána; ale na straně druhé nikdy nesmíme vzdát usilování o nalezení konečného, dokonalého stavu.

    Jednou větou řečeno: tato "autorita" je v nás a zároveň mimo nás. Je mimo nás, v té míře v které jsme součástí jsoucího světa a jeho - ideální - dokonalosti. A zároveň je v nás samých, neboť konec konců jsme to my sami, kdo musíme rozhodovat o tom, co v našich přítomných životech má či nemá platit.
    JN
    December 4, 2019 v 13.10
    Co je onou páně Poláčkovou spojující "autoritou v nás a mimo nás"?
    "Veřejný zájem", "svědomí", "úcta k člověku", "krabičkám s těmito nápisy" každý přiřazuje obsahy sám podle sebe.

    Tu otázku v nadpisu si ale může klást jen ten, kdo tu "autoritu" hledá. Naopak ten, kdo žádnou takovou autoritu nechce, ji asi nebude ani hledat. (Já se však obávám, že ji bude hledat i přesto - nevědomě - z přirozené ale neuvědomované, tedy navenek popírané potřeby.)

    I ten, kdo takovou "spojující autoritu v nás a mimo nás" bude hledat VĚDOMĚ (a tedy méně nebezpečným způsobem - viz nacionalismus ap.), může přitom zkusit počítat s přirozenými mechanismy kulturní evoluce společnosti, které jsou ale v době bouřlivé globalizace poněkud hektické, nebo jsou dokonce - podobně jako evoluce biologická - ideologicky odmítány poukazem na "kulturní konstrukt" a potřebu "dekonstrukce chybného kulturního vývoje".

    Mraveniště ovšem existuje i v případě, že ho mravenci budou kritizovat. Otázka je, zda se jim ho podaří znefunkčnit, nebo vylepšit. Já bych sázel spíše na tu první možnost.

    JN
    December 4, 2019 v 13.18
    Pane Poláčku,
    odpověď na úvahy I. Štampacha patří do této diskuse, nebo došlo k omylu při vkládání příspěvku?
    JP
    December 5, 2019 v 11.13
    Byl to omyl, pane Nusharte; už jsem to napravil.
    + Další komentáře