Utopie, anebo dystopie? Světová společenská smlouva jako existenční nutnost

Jiří Karen

Souběh několika planetárních krizí si žádá radikální odpovědi. Lidstvo musí najít způsob, jak uzavřít novou globální společenskou smlouvu. Vznik OSN ukazuje, že spolupráce je možná. Proč jsme zamrzli v roce 1948?

V reakci na projev Grety Thunbergové v OSN se v české společnosti, i mezi lidmi považujícími jinak klimatickou změnu za závažnou hrozbu, zvedla řada nesouhlasných hlasů, které upozorňují na nutnost uměřenosti, kompromisu, střízlivosti, racionality, diskuze, moudrosti či skepticismu ve vztahu k probíhajícím globálním změnám. Domnívám se, že se přinejmenším zčásti jedná o určité nepochopení přelomovosti a závažnosti současné historické situace.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Čas probudit ze z anachronického myšlení

Typický příkladem, ukazujícím na určité zamrznutí v minulosti, je rozhovor s filozofem Václavem Bělohradským pro Český rozhlas, ve kterém s pomocí svých klasických nástrojů relativizace kritizuje projev Grety Thunbergové, jelikož dle jeho názoru aktivistka staví vědu na nepřiměřený piedestal a používá příliš radikální rétoriku. Přičemž demokracie vyžaduje podle filozofa hlavně „uměřenost“. Problém je bohužel v tom, že uměřená a opatrně kompromisní řešení v rámci současného statu quo národních států v podmínkách globálního kapitalismu založeném na nekonečném růstu nemají dostatečný potenciál vyvést lidstvo z nejhlubší krize dosavadní historie.

Vědu můžeme relativizovat přesně do chvíle, než spadneme z okna a chodník nám vysvětlí, jak je to s tím, že gravitace je vlastně především jenom teorie. Repro DR

Současné lidstvo čelí podle historika Yuvala Noaha Harariho třem nejzávažnějším krizím, kterým doposavad čelilo. V jednom rohu trojúhelníku stojí klimatická krize, způsobená lidským spalováním fosilních paliv. Přestože vnímám Bělohradského kritiku vědy jako relevantní v určitých oblastech (například ekonomie), je třeba si připustit, že v jiných oblastech jako například fyzikální zákony prostě fungují matematické principy na úrovni objektivní reality.

Vědu můžeme relativizovat přesně do chvíle, než spadneme z okna a chodník nám vysvětlí, jak je to s tím, že gravitace je vlastně především jenom teorie. Přímá vazba mezi spalováním fosilních paliv a nebezpečným oteplováním planety je prostě neoddiskutovatelným tvrdým faktem. Otázkou otevřené odborné diskuze a politických perspektiv je samozřejmě rychlost nástupu klimatické katastrofy, předpovědi jejího průběhu, projektování zpětnovazebných dopadů a podobně.

Další významnou krizí je hrozba závodů v jaderném zbrojení, spojená s vývojem technologie autonomních zbraní — robotů řízených vlastní umělou inteligencí. Podle dostupných informací se zdá, že zdánlivě zažehnané riziko se vrací s nebývalou energií.

Třetí hrozbu spatřuje Harari, v souladu s řadou dalších významných odborníků a filozofů, v nevyhnutelném vývoji tak zvané superinteligence, autonomní, samostatně se vyvíjející počítačové umělé inteligence, která pravděpodobně vystrnadí lidstvo ze současné pozice „Homo Deus“, vládnoucího „Boha“ manipulujícího planetou a ekosystémy. Bude zřejmě nesrovnatelně inteligentnější, mocnější a nezávislá.

Klíčovým momentem bude okamžik jejího prvotního naprogramování, protože se dá očekávat, že další strukturální přeprogramování už nebudou možná. Možná to někomu zní jako sci-fi, avšak jedná se o reálný problém, o kterém zcela vážně diskutují vědci a někteří jej považují za největší výzvu ze současných krizí.

Mezi další revoluční výbušniny patří taktéž biotechnologie, možnosti manipulace lidské DNA, existence virtuálních realit a jiné. Tento unikátní konglomerát krizí nejzlomovějšího období lidských dějin vyžaduje naprosto bezpodmínečně globální konsenzuální řešení. Lidstvo se musí shodnout na redefinici dosavadních samozřejmostí jako lidská bytost, společnost, smysl ekonomického systému a jeho podoba či vztah člověka, přírody a technologie.

Jakou roli hraje příběh o lidských právech a racionalitě jedince v době, kdy lze pohodlně „hacknout“ lidský mozek a pomocí digitálních technologií umně manipulovat s miliony? Co znamená „lidská potřeba“, když pár desítek lidí vlastní více než chudší polovina planety? Jaký je vlastně smysl HDP, peněz, rodiny, přírody a člověka samého? A co je to vlastně realita, přihlédneme-li k zjištěním současné kvantové fyziky?

Utopie, nebo dystopie?

Radikalita současných výzev a strukturální hloubka konglomerátu krizí staví lidstvo do bezprecedentní situace. Čeho se můžeme chytit a od čeho se můžeme odrazit? Základním faktem, kterým si můžeme být jisti, je toto: řešení musí být globální.

Nevyhnutelně nutně potřebujeme novou světovou společenskou smlouvu, která nastaví pravidla pro takovou budoucnost, ve které bude mít smysl žít. Máme nevyšší čas spustit politickou imaginaci na plné obrátky a začít formulovat — doposavad — nemožné, fantazijní, nereálné a tak zvaně „iracionální“.

Utopicky tudíž navrhuji svolat celoplanetární kongres, na který budou vyslání delegáti na základě různých poměrů a kritérií. Volení delegáti, část obyvatel planety losem, dále odborníci, politici, umělci, zástupci národů, ve férovém poměru žen a můžu a podobně. Součástí kongresu budou expertní panely, kterých se můžou skrze současné technologie účastnit vědci z celého světa, budou zde panely filozofů, panely sociologů, ekonomů a dalších.

Zahájení prvního kongresu, definujícího fundamentální vizi „Nové světové společenské smlouvy“, bude muset být podloženo náročným politickým bojem, v níž nakonec zvítězí zastánci mírové humanistické koncepce budoucnosti. Dle ní bude lidstvo, v logice evolučního vývoje, jako kolektivní superoganismus společně spravovat Zemi.

Dokladem, že lidstvo dokáže takto spolupracovat, může být třeba tradice světových Světových sociálních fór či formulování Všeobecné deklarace lidských práv v reakci na genocidy druhé světové války. Proč jsme vlastně zamrzli v roce 1948?

Už slyším námitky typu: šílené, utopické, bláznivé a nereálné. Opravdu je to nereálné? V čistě teoretické rovině je opravdu možné ze dne na den přestat vyrábět zbraně, zrušit armády a prostředky investovat do technologií udržitelné budoucnosti.

Opravdu můžeme zorganizovat takový kongres. Jediná podmínka je, aby dostatek lidí chtěl. Na druhou stranu, pokud se klimatická krize dostane do série nevratných katastrofálních zpětnovazebných smyček či superinteligence bude špatně naprogramována vědci autoritářských režimů, nebudeme moci dělat už nic, ani kdyby najednou každý človíček na Zemi prozřel.

Kdo je tady vlastně šílenec? Šílené podle mě znamená si představovat, že klimatickou krizi vyřeší nekonečný ekonomický růst, který ji způsobil. Utopické je podle mě myslet si, že můžeme investovat do armád a navzájem válčit. Za bláznivou považuji úvahu, že si budeme hrát na národní uzavřené státečky. Nereálné je věřit, že všechno vyřeší technologický pokrok či politici a nám stačí žít si spokojeně dál své každodenní životy.

Myslím si, že je načase dát lidstvu plnou důvěru v to, že dokáže nemožné. Docílit toho můžeme však jenom tak, že ono nemožné začneme požadovat. Měli bychom začít nahlas „halucinovat“ a klást požadavky na mírové globální společenství, které se důstojně vypořádá s výzvami nejtěžších krizí historie.

Namísto „uměřenosti, střízlivosti a kompromisů“ bychom se měli možná zkusit transcendovat k promýšlení ideje opravdu radikální — lidstvo bez válek, krve, mučení, rasismu a nenávisti. Lidstvo, které využije svůj potenciál k hluboké transformaci současného katastrofického stavu.

Zvládli jsme přistát na Měsíci, kvantovou mechaniku, překonat hrůzyplné genocidy, rozluštění DNA a propojit svět Internetem. Proč bychom nezvládli společně zformulovat Novou světovou společenskou smlouvu? Jedno je jisté. Pokud si sjednocený humanistický svět nedokážeme ani představit, moc naděje nám věru nezbývá.

    Diskuse
    October 2, 2019 v 19.42
    Já tentokrát souhlasím s Bělohradským.
    IH
    October 2, 2019 v 20.45
    Změna směřování současné civilizace je podle mne nejen naléhavě nutná, ale také vysloveně žádoucí. Problém jejího negativního působení na klima bych ve stávající míře dominantou a středobodem kritiky nečinil. Byť se to zdá být efektivní. V Gretu Thunbergovou bych důvěru vkládal s větší opatrností.

    Václav Bělohradský by za splnění určitých podmínek měl mít neskonale lepší předpoklady stát se (aspoň českým) mluvčím reformy. Jeho zkušenosti a myšlení mu však nejspíš znemožňují mluvit dostatečně jasně a strhujícím způsobem. Tak tomu často bývá. Není tedy na vině jen jistá infantilnost dnešního světa, že lidé hledající alternativu se našli v mladé Švédce. Od Václava Bělohradského bych se rád dočkal aspoň toho, že setrvá u zásadního odmítání "růstu růstu". Neboť právě zde se jeho hledačská cesta přes hory a doly ocitla na nejdůležitějším bodě.
    Rozhovor s V.B. těžko označit jako příklad anachronismu. To, že požadavek uměřenosti je svým způsobem rozumný, dokládá i text pana Karena - tomu uměřenost chybí.
    Lidstvo bez válek, krve atd. je vize krásná, ale není uměřená. Řešit klimatickou krizi je samo o sobě téma široké a náročné - snad máme šanci. Pustíme-li se však rovnou do "všenápravy" světa, tak chceme najednou moc.
    Je pravda, že jsme zvládli leccos. Přistání na Měsíci, však bylo z velké části gesto, po němž následoval i neúspěšný a tragický start raketoplánu (a dodnes mnozí věří, že přistání na Měsíci nebylo opravdové ale jen iluze). Kvantovou mechaniku budeme zvládat ještě dlouho a dlouho (ale máme díky ní i kvantovou homeopatii nebo kvantovou terapii vysíláním bioenergie z rukou). DNA jsme rozluštili - víme, že má tvar dvoušroubovice. Známe už asi 20 let i genom člověka - pořadí bází v naší DNA. Ale slibovaný převrat v medicíně to zatím nepřineslo.
    Takže ono "zvládli jsme" v posledním odstavci zní trochu moc hrdě. Václav Bělohradský by na tom jistě pěkně smlsnul.
    JP
    October 3, 2019 v 13.56
    (Ne)růst růstu?
    Ten poukaz na Bělohradského oblíbené heslo boje proti "růstu Růstu" opravdu sedí.

    Je na tom skutečně něco podivného: Bělohradský už vlastně celá desetiletí brojí proti (kapitalisticko-industriálnímu) nekonečně expanzivnímu růstu současné civilizace, pohlcujícímu a vytěsňujícímu jakoukoli skutečně humánní dimenzi našeho žití - ale když se na světové scéně vynoří mladá aktivista žádající (jenom poněkud jinou rétorikou) vlastně to samé, pak najednou náš angažovaný filozof pro ni nachází pouze slova naprostého přezírání.

    Pro vysvětlení tohoto podivného rozporu by bylo možno nalézt vlastně jenom dvojí vysvětlení.

    Mohlo by se jednat o záležitost hlubinně psychologickou; totiž že Bělohradský oné mladičké švédské dívce závidí její náhlou popularitu. Že on má teď pocit, že ona mu uzmula "jeho" téma.

    Anebo by to ale mohlo znamenat, že Bělohradský ty své verbální protesty proti "růstu Růstu" ve skutečnosti nikdy nemyslel opravdu vážně. Že to všechno pro něj bylo jenom jakési intelektuální cvičení. Že tím mohl ukázat, jak sám vysoko stojí nad tímto přízemním světem, tím že kritizuje jeho deformované stránky; ale že ve skutečnosti to nikdy nemyslel vážně s tím, že by se tento svět měl nějak radikálně změnit.

    On je to totiž pořád ještě velice p o h o d l n ý svět, střední a vyšší třídě (do které zajisté patří i vysokoškolský profesor) se v něm stále ještě docela příjemně žije; tak co si narušovat vlastní život nějakým přílišným ekologickým radikalismem? Přece naprosto postačí napsat několik t e o r e t i c k ý c h traktátů o škodlivosti "růstu Růstu"; a pak je možno si nadále spokojeně žít v dostatku konzumních produktů právě této hyperrůstové civilizace.

    A když se tu najednou objeví nějaká radikální ekologická aktivistka, která to s tou kritikou současného světa myslí vážně - ta nakonec jenom ruší naše kruhy, a tak ji veřejně zesměšníme.

    - Takže takové by bylo možno vydedukovat příčiny toho, proč se český filozof náhle tak zarytě staví proti světoznámé ekologické aktivistce.
    October 3, 2019 v 14.11
    Tak on je Bělohradský postmoderní liberál, který je z principu opatrný, pokud jde o víru ve vědu. Není to žádný radikál. Ideje a příkré morální soudy mu jsou asi cizí.
    JP
    October 3, 2019 v 14.25
    Greta - glorifikace vědy?
    Zastavme se ještě trochu u jednoho argumentu V. Bělohradského proti Gretě Thunbergové. Že ta prý příliš glorifikuje vědu, dělá prý z ní dokonce nějaké "nové náboženství".

    K vyslovení natolik nesmyslného tvrzení (a osočení) mohou vést opravdu jenom nějaké mimoracionální, hlubinně psychologické důvody (viz výše).

    Jistě, Greta Thunbergová se odvolává na vědu. - Jenže, na co jiného se má asi tak odvolávat?! Snad na proroctví slepého mládence?

    Greta Thunbergová se - alespoň pokud mně je známo - nijak blíže vědou (a problémy vědeckého poznání) nezabývá. Tady se jedná o jednu jedinou věc: proti primitivnímu a fundamentalistickému popírání dramatických klimatických změn postavit naprosto nesporný fakt, že je zcela dominantním konsensem současné vědy, že tyto klimatické změny 1. objektivně probíhají, 2. že jsou zapříčiněny činností člověka, a 3. že jestli se s tím okamžitě něco neudělá, že dojde k nevratné dynamice klimatických procesů, které ve svém důsledku přivodí katastrofální následky pro život na této planetě.

    Greta Thunbergová tedy nedělá nic jiného, než že hlásá to, co by měl být schopen pochopit každý alespoň průměrně inteligentní člověk. To že hlásáme platnost rovnice 1 + 1 = 2, to ještě nijak neznamená že tím zakládáme nějaké "nové matematické náboženství".

    A že Greta tuto naprosto očividnou pravdu vyslovuje s emocionálním zápalem? - A jak jinak je možno hovořit ve chvíli zmírání naší planety?! A navíc vůči totálním ignorantům, kteří ještě ve chvíli kdy se potápí Titanic se utěšují tím, že bufet je pořád ještě plný, a že jim k jejich hodování stále ještě vesele vyhrává hudba?...
    No právě, paní Hájková: Bělohradský je v prvé řadě konzervativec, který chce především uchovat status quo. Po nás ať přijde potopa, to nás už přece nemusí zajímat.
    JP
    October 3, 2019 v 14.39
    Postulát uměřenosti
    Pane Melichare - zdá se že se tu z nás opravdu pomalu stává spolek důchodců ;-) - radikální požadavky pana Karena se dozajista značně vymykají postulátu "uměřenosti".

    Tato "uměřenost" byla vysokou ctností především v (řecké) antice. Jenže: Aristoteles ve své "Etice" napsal také to, že tato "uměřenost" naprosto není nějakým fixním, geometrickým středem mezi dvěma extrémy. Aristoteles napsal, že tento "správný střed" je velice dynamickou veličinou, jejíž správné pozicionování je nutno vždy znovu a znovu určovat vzhledem ke všem konkrétním okolnostem, případ od případu. A když musíme zaujmout postoj v nějaké situaci, která je sama o sobě daleko vychýlená od středu, respektive přímo extrémní - pak zcela naopak tím jedině správným, vyváženým jednáním v dané situaci je, že se sami přikloníme směrem opačným. Neboť právě jedině tak dokážeme vyvážit ten výchozí extrém, a tím c e l o u situaci uvést opět do správného poměru.

    Ano, představy pana Karena o konkrétních možnostech řešení opravdu nejsou "uměřené". Ale konzervatismus V. Bělohradského snažící se za každou cenu zachovat status quo je v dané situaci ve skutečnosti ještě mnohem vychýlenější od všeho, co by bylo možno právem považovat za aristotelský "správný a vyvážený střed".
    Pane Karene - chcete se vsadit, že kdyby se opravdu začal chystat ten Váš "celosvětový kongres", tak že by se jeho pořadatelé nesmiřitelně rozhádali už nad otázkou, podle jakého modu vybírat jeho delegáty?...

    ---------------------------------------------

    Pane Karene, už jsem Vám napsal (či snad: přiznal), že ve svých mladších letech jsem sám mnohé věci viděl mnohem radikálněji (a mnohem jednodušeji), než dnes.

    Měl bych tedy asi opravdu mít víc pochopení pro Váš dnešní radikalismus; i pro Vaše optimistické představy o tom, co je možno s tímto světem udělat, jak je možno ho změnit.

    Ano, vím jak nesnesitelným se může jevit tenhle svět v jeho tupohlavém, bezmyšlenkovitém vegetování, v jeho nekonečném extatickém křepčení kolem totemu boha Zlaté tele.

    Vím sám, jaké to je, muset se smířit se skutečností, že současný homo sapiens namísto aby se řídil svým rozumem, je stále ještě plně ovládán svými atavistickými instinkty a pudy. A že je tedy víceméně naprosto marnou námahou pokoušet se apelovat na jeho rozum.

    Měl bych tedy mít více pochopení pro Váš radikalismus, i pro Vaše doufání, že přece jenom je možná nějaká změna.

    Jenže - ten Váš radikalismus se přece jenom zdá být až poněkud příliš akcionistický. I když čistě věcně máte samozřejmě v mnohém pravdu, snažíte se věci až příliš lámat přes koleno. Nedá se nic dělat, ale tenhle svět je příliš polapený ve svém samopohybu, než aby bylo možno doufat, že se změní jenom na základě nějakých ohnivých apelů.

    Na straně jedné je samozřejmě dobře, že se najdou takoví, kteří takovéto plamenné apely vydávají. Ale na straně druhé, zklamání z toho že se nenajde (téměř) nikdo kdo by takovéto entuziastické apely bral závažně, je tu naprogramováno už předem.
    October 3, 2019 v 15.30
    No, on ten Bělohradský byl, myslím, v mládí také dost radikální. :-)
    + Další komentáře