Možná přijede revoluční bagr
Ondřej VaculíkNaplňování principů demokratického systému, vymezeného po roce 1989 kulturně-politickou elitou, vede k nehybnosti a mezi lidmi zřejmě pozbylo srozumitelnosti, ba i důvěryhodnosti. Jak se to asi projeví v podzimních komunálních volbách?
Starosta je vždy odsouzen k neúspěchu, jen to ponejprv netuší. Při svém prvním zvolení neví, co všechno nemůže, ačkoli občané to po něm chtějí. Před nimi nese odpovědnost za stav a dění, o němž — nemaje patřičných pravomocí — nemůže rozhodovat.
Například nemůže vzít štětku a namalovat přechod tam, kde by si ho lidé přáli. Nemůže nechat nikam připevnit dopravní značku, která by vedla ke zvýšení bezpečnosti dopravy i chodců. Nemůže nijak omezit průjezd kamionů obcí ani nechat vybudovat chodník, který chodcům poskytuje alespoň jakési bezpečí před motorovými obludami. Chodník totiž má předepsanou šíři sto padesát centimetrů a vozovka pro obousměrný provoz nesmí být užší než šest metrů. Lokátor však naše města založil na provoz koňských potahů.
Dopravní režim na komunikacích I. a II. třídy určují jejich správci, kterými jsou krajské správy a údržby silnic, všechna dopravní opatření schvaluj příslušné dopravní inspektoráty Policie České republiky. To vyplývá ze zákonem daných předpisů a norem. Kam se „nevejde“ chodník předepsané šíře, tam nesmí být žádný. A vysvětlujte lidem, že je to v zájmu jejich bezpečnosti. Podle mých zkušeností z našeho městečka krajské správy silnic upřednostňují práva silnějších účastníků silničního provozu před slabšími, jako by byly nejraději, aby se chodci na komunikacích vůbec nevyskytovali, ať se o jejich bezpečnost starosta nějak postará.
Oproti tomu by bylo možno říci, že revoluce je realizací nemožného.
A tak se zdá, že už jednou provždy se budou navzájem periodicky střídat politika a revoluce. Ta jedna bude hledat své reálné kompromisy, s jejich hledáním možných cest, které ale nakonec neuspokojí nikoho; a ta druhá vždy znovu a znovu přeorá celé pole, převrátí vše vzhůru nohama, a tím vytvoří zcela nové podmínky pro hledání nových kompromisů. Tedy pro politiku.
Jediná alternativa k tomu neustálému střídání politiky a revoluce by bylo zavedení takového světa, kdy zájmy lidí nebudou navzájem protikladné. Potom by na všechno mohla stačit ta politika.
Anebo možná, docela obyčejná správa věcí veřejných.
Nemožnost vynutit rozumné dopravní značení v obci je nepochopitelná a k vzteku, jakož i spousta dalších příkladů.
Na druhou stran chápu, že tlaku občanů na likvidaci dědictví minulosti by se bez odvolání na památkovou byrokracii občas odolávalo jen těžko.
Bylo by fajn, kdyby jedno z hlavních kritérií v konání obce vycházelo právě z možnosti nápravy škod, které vzniknou rozhodnutím, jež se časem ukáže jako chybné.
Různé ohavnosti a nesmysly zaniknou i samospádem, jen to někdy trvá déle. Naopak některé hodnoty mohou být ztraceny navždy.
Jestli v tom někdo čte metaforu, nemohu mu v tom zabránit.
Asi je tak potřeba včas a před nezformovaným publikem ukázat emoce a nepokrytě špatné věci diskvalifikovat. Není tu ve hře nějaké prospěchářství, nedostatek úcty, drzost atd.? Komu nezáleží na obci, že je pro takovou ošklivost, jaká vesměs už zmizela i z Balkánu? Cit pro určitý populismus není vždy na škodu. Lze jej zapojit do vytváření srozumitelných schémat s dobrým veřejným cílem.
Být slušným politikem, a přitom rozhodným a směrodatným lídrem - to je bezmála kvadratura kruhu.
Každý bojuje za to, aby právě to jeho dobro a zlo bylo i všemi ostatními uznáno za dobro a zlo.