Starosta je vždy odsouzen k neúspěchu, jen to ponejprv netuší. Při svém prvním zvolení neví, co všechno nemůže, ačkoli občané to po něm chtějí. Před nimi nese odpovědnost za stav a dění, o němž — nemaje patřičných pravomocí — nemůže rozhodovat.

Například nemůže vzít štětku a namalovat přechod tam, kde by si ho lidé přáli. Nemůže nechat nikam připevnit dopravní značku, která by vedla ke zvýšení bezpečnosti dopravy i chodců. Nemůže nijak omezit průjezd kamionů obcí ani nechat vybudovat chodník, který chodcům poskytuje alespoň jakési bezpečí před motorovými obludami. Chodník totiž má předepsanou šíři sto padesát centimetrů a vozovka pro obousměrný provoz nesmí být užší než šest metrů. Lokátor však naše města založil na provoz koňských potahů.

Dopravní režim na komunikacích I. a II. třídy určují jejich správci, kterými jsou krajské správy a údržby silnic, všechna dopravní opatření schvaluj příslušné dopravní inspektoráty Policie České republiky. To vyplývá ze zákonem daných předpisů a norem. Kam se „nevejde“ chodník předepsané šíře, tam nesmí být žádný. A vysvětlujte lidem, že je to v zájmu jejich bezpečnosti. Podle mých zkušeností z našeho městečka krajské správy silnic upřednostňují práva silnějších účastníků silničního provozu před slabšími, jako by byly nejraději, aby se chodci na komunikacích vůbec nevyskytovali, ať se o jejich bezpečnost starosta nějak postará.

↗

Lokátor kdysi naše města založil na provoz koňských potahů. Řešením je buď se s tím smířit, anebo revoluční bagr. Foto Wallhere

Starosta také nemá vliv na veřejnou hromadnou dopravu, marně opakovaně žádá, aby například Správa železniční dopravní cesty alespoň někdy nechala umýt stále pozvracenější schody na nádraží. Pokud autobusová doprava vlivem nedostatku řidičů, zvláště v době dovolených, začne některé spoje neohlášeně vynechávat, starosta u dopravce nápravu nesjedná, ani kdyby se rozkrájel, ale lidé nadávají jemu. Nemůže nechat opravit lávku přes potok, když lávka není majetkem obce.

Nespokojení občané se také domnívají, že kdyby „obecní prostředí“ nebylo tak nepřívětivé, jistě by se nestalo, aby v neděli všechny hospody byly zavřeny, a alespoň někde by se vařilo. Starosta má odpovědnost za „obecní prostředí, tady za pořádek“, a to i v případě, když za odpudivější tvář obce mohou soukromí vlastníci. Není pravda, že soukromý majitel se o svůj nemovitý majetek postará vždy lépe než obec, to platí, no jestli z padesáti procent.

Václav Bělohradský ve své stati Antipolitický nihilismus elit (příloha Práva Salon z 24. 5. 2018) zavádí pojem „neliberální demokracie“, která je „jednou z možných odpovědí na frustaci většin z bezmoci politiků, které si zvolily“. Jev, který asi nejsilněji představuje Babišovo Hnutí ANO, ale také různá radikálnější uskupení mladých a rozhněvaných lidí, kteří pokládají omezené možnosti samosprávných orgánů za neschopnost jejich představitelů.

Podle Bělohradského: „Bezmoc zvolené moci podkopává důvěru v liberální demokracii — ta třeba u nás neochránila ani práva horníků na jejich byty před bezohlednou spekulací, ani téměř milion občanů před krutou dluhovou pastí; a stejně nedokáže donutit vlastníky, aby své nemovitosti nenechali chátrat ve veřejném městském prostoru v zájmu zisků developerů. Neliberální demokracie je tak jednou z možných odpovědí na frustraci většin z bezmoci politiků, které si zvolily.“

Ano, normální věci se mají dít normálně, tvrdívá také Andrej Babiš, ale nejde mu o přechody v obcích nebo o větší vliv samospráv. Jde mu o „odvrat vlády zákona jako základu vlády demokracie“ (Bělohradský), který v rámci „preventivní poslušnosti“ sice na jedné straně znemožňuje starostovi namalovat zebru na vozovku, ale na druhé straně mnohé podnikatelské a aktivity a menšinové zájmy reguluje ve vyšším, obecném zájmu liberální demokracie. Tak oligarchové náhle nacházejí společnou řeč s lidem prostým, protože z klece oné „preventivní poslušnosti“ se chtějí vymknout jedni i druzí.

To je na revoluci! Její zárodek se možná projeví už v říjnových komunálních volbách. Naše městečko je součástí dobrovolného svazku obcí, který jich čítá více než dvacet. Na posledním setkání starostů a starostek (starostek máme možná více než starostů) vyšlo najevo, že leckdo z nich už o tuto funkci nestojí. Usmýkáni byrokratizací samosprávy, úsilím o rozvoj obce v rámci zákonných i finančních možností, což připomíná vysilující hledání nejistého cíle v bludišti slepých cest.

Podivný výdobytek polistopadového vývoje, spojený s nelehkou úlohou jeho obhajoby před stále nevrlejšími občany. Stručně řečeno — pořád jsme více méně lidmi idejí Václava Havla — o naplňování demokratického systému veřejné správy nám jde především.

Proč máme pořád tak škaredé náměstí? — sílí občanská kritika v našem městečku. Vysvětluji, proč naše náměstí nemůže projít žádnou radikální proměnou: Kolem kostela a lorety je památková zóna, hlavní část náměstí bývala rajským dvorem františkánského kláštera, pod dlažbou jsou hroby mnichů. Javůrky, které je lemují, přece nelze kácet, sotvaže vůbec vzrostly. A tak dále. — Samé výmluvy, zní hlas rozhněvaného lidu.

Dochází mi to: Znalost všech souvislostí, jichž se nám od převratu v roce 1989 dostalo, vede k nehybnosti a uvědomování si určitých hodnot, které nemusí být obecně sdíleny. Tím zastaráváme. Neopouštíme kanonizovaný prostor, vytvářený po roce 1989 přec jen nějakou kulturně-politickou elitou; prostor, jenž při neustálé střídě politických exponentů zřejmě pozbyl srozumitelnosti, ba i důvěryhodnosti. Jsme zatíženi minulostí.

A ono to půjde, poučil mě syn. Obrazně řečeno: Revoluční bagr případně rozbourá i hroby mnichů a konečně vnikne tam, kam všude potřeba, bez zábran. Protože normální věci mají jít normálně — prostě bude tam fontána. A přechod se konečně namaluje tam, kde ho lidé chtějí mít. Nepoměrně více svobody však získá oligarcha.

Je možné, že právě stojíme před takovou revolucí. Po nás ji ale nikdo nemůže chtít, protože my dělali tu první, v níž šlo například o to, aby — obrazně řečeno — do hrobů mnichů bagr naopak už nikdy nesměl.

Co se v našem městečku stane, opravdu nevím, a netuším ani, co s námi bude.