O vlastenectví a českém národním příběhu

Filip Outrata

Kniha Pavla Hoška Je to náš příběh je inspirativním hledáním křesťanské podoby vlastenectví, lásky k vlasti a nosných tradic českých dějin, pozoruhodným dialogem s mnoha partnery.

Religionista a teolog Pavel Hošek působící na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy se ve své nové knize nazvané Je to náš příběh věnuje vlastenectví a křesťanským hodnotám české kultury, jak zní podtitul. Kniha je (maličko nepřesně) věnována České republice ke stým narozeninám a je to dárek užitečný. Nahlíží totiž české dějiny a spory o ně, ale i českou přítomnost z netradiční a zajímavé perspektivy.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Tou perspektivou je konfrontace „našeho příběhu“ v užším smyslu, tedy českých dějin, české kultury a českého vlastenectví, s „naším příběhem“ v širším smyslu, jímž je pro Hoška křesťanský základ a křesťanské dědictví. Zajímavá je pak především šíře partnerů, které si autor vybírá k dialogu. Jsou to zahraniční křesťanští myslitelé a autoři jako G. K. Chesterton a C. S. Lewis, z české tradice pak celá škála postav od Kosmy až po dnešní zástupce křesťanského myšlení různých denominací a zaměření, formátu Karla Skalického či Erazima Koháka.

Zdravé vlastenectví nerovná se identitární panika z pocitu ohrožení. Repro DR 

K tématu autora přivedl současný vzestup vlastenecké rétoriky a zájem o „křesťanské hodnoty naší kultury“, který ale často nemá konkrétní obsah a zdá se, že je jen projevem „identitární paniky“, která vzniká z pocitu ohrožení invazí nositelů jiné kultury zvenčí. Je proto důležité hledat jinou podobu vlastenectví — zdravé, nepatologické, ušlechtilé. Nebo dokonce křesťanské.

Kniha je jakýmsi volným pokračováním předchozí autorovy knihy na jiné aktuální téma, Islám jako výzva pro křesťany, kterou vydal před dvěma lety. I v ní šlo o teologickou, na fundamentu křesťanské víry založenou úvahu o problému, který se týká všech. O pokus přispět ze specifického křesťanského hlediska něčím celku společnosti.

Všichni jsme děti ze smíšeného manželství

Východisko, se kterým Pavel Hošek k tématu vlastenectví přistupuje, je velmi osobní. Ve své vlastní rodině nachází velkou různost jak národní, tak i konfesijní, má kořeny polské i židovské, a na druhé straně katolické, husitské i evangelické. Něco podobného, jak se dočteme o něco dále, ale platí o úplně každé Češce a každém Čechovi. V 15. a 16. století byla drtivá většina obyvatel dnešní České republiky nekatolíky (utrakvisty). V 17. a 18. století byla drtivá většina obyvatel téže země katolíky. Dá se říci, že jsme všichni děti z konfesně smíšeného manželství.

Je proto celkem namístě, že spor o smysl českých dějin, který vypukl před více než sto lety (a zaplnil dva rozsáhlé svazky), přirovnává k rodinné hádce. Hošek sleduje spor od počátků na konci 19. století až do jeho poslední fáze v 70. a 80. letech století dvacátého (a s přesahy do současnosti). Bližší je mu pozice Masarykova, která „českou otázku“ chápe jako otázku sociální a tím jí dává univerzální význam a přesah, ale dovede dát v něčem za pravdu i Masarykovým kritikům, převážně z řad katolických intelektuálů. Ti i oni mají co říci, patří takříkajíc do rodiny.

Snahou Pavla Hoška je dospět k určité harmonii, souladu jednotlivých klíčových duchovních a kulturních tradic českých dějin. Rozlišuje jich celkem sedm, inspirací mu zde je katolický teolog Karel Skalický: vedle tradice cyrilometodějské, svatováclavské, husitsko-bratrské, svatojanské (barokní katolické) a obrozensko-masarykovské ovšem přibývá také tradice vztahu k pohanství a k židovství. Všechny tyto tradice, v něčem si odporující, v něčem se shodující, měly a mají svůj význam, utvářejí českou identitu v tom nejhlubším smyslu.

Překonání historických rozporů a křivd, které v různé podobě přetrvávají a ožívají ve sporech jako je třeba periodicky se opakující debata o znovupostavení pražského Mariánského sloupu, je důležité, je to dokonce výslovným Ježíšovým přáním („aby všichni jedno byli“). Autor vykresluje ideální společnou platformu v podobě „ekumenicky velkorysého křesťanského humanismu“, který by mohl překonat jak konfesní triumfalismus, tak na druhé straně jistou ukřivděnost a sebelítost.

Najít společnou řeč, překonat vzájemné rozpory a naučit se spolupracovat je důležité, ale není to to podstatné. Tím je sám obsah spolupráce. Zde se jako jasné kritérium pro křesťany vyjevuje ježíšovská etika, která vyúsťuje v požadavek sociální spravedlnosti a solidarity. Národ nemá sloužit jen sám sobě, ale má „vyzařovat“ navenek. To platí o židovském národu jako předobrazu všech moderních národů, stejně jako o národu českém.

Malé a velké češství

Usilování o sociální spravedlnost není ve své podstatě ničím jiným než uskutečňováním Božího řádu na zemi. Masarykova vize a jeho politická teologie je nejblíže tomu, co by se dalo označit jako „křesťanské kořeny české kultury“, a také je nejlepším vyjádřením programu pro aktivní, pozitivní české vlastenectví 21. století. A to i přesto, že je třeba zůstat na zemi a mít se na pozoru před kýčem „nepolitické politiky“, jak Hošek říká s odvoláním na Václava Bělohradského.

Z našeho — českého — příběhu není nikdo předem vyřazen, své místo v něm mají všechny skutečné tradice. Hošek (s odkazem na Jana Patočku) rozlišuje „velké češství“ a „malé češství“ — což zní poněkud elitářsky, ale autor hned dodává, že „malé češství“ má také svůj význam a svou hodnotu. Zde mu pomáhá další z jeho literárních oblíbenců J. R. R. Tolkien a jeho obraz hobitů žijících poklidně a idylicky v Hobitíně uprostřed Kraje.

„Čilé hemžení v Hobitíně poskytuje dostatek příležitostí k projevování ušlechtilé humanity, k odpovědné výchově dětí a k rozvíjení vlasteneckých ctností. Ale Hobitín je součástí Kraje a Kraj je součástí Středozemě. A alespoň někteří obyvatelé Hobitína by měli být připraveni zapojit se do řešení úkolů, které přesahují hranice milované vsi.“

Malé češství není jen jiné jméno pro sobectví, má své dějinné opodstatnění i svůj půvab. Máme je v sobě všichni. Ale to velké taky. Všichni máme možnost vnímat širší horizont, „vyzařovat“ a být solidární navenek, dělit se o své dary s jinými a sdílet jejich strasti. Řečeno slovy listu Efezským, dorůstat „zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“. Reálně to znamená většinou každodenní „práci drobnou“, z té se ale skládá velký příběh, jehož můžeme být všichni účastníky.

Snad aby se kniha tak trochu nezadusila vahou velkých myšlenek, na několika místech se objevuje stopa (nakonec vyřazeného) vítěze soutěže o Největšího Čecha, Járy Cimrmana. Humor a nadhled je v životě společenství stejně jako každého jednotlivého člověka důležitý a cimrmanovská perspektiva v pohledu na české tradice a české nebe, český národní panteon, je zdravá a osvobozující. A bezpochyby patří k plnosti a plnokrevnému, nezkrácenému lidství.

    Diskuse
    DU
    November 29, 2018 v 19.21
    Stále jen omezený a neúplný příběh
    Bratra faráře Hoška jsem slyšel jednou kázat, když byl hostem v evangelickém kostele ve Zlíně. Kázání se mi velmi líbilo.

    Pustil se do zajímavého tématu, spojení křesťanství a vlastenectví v českém kontextu. Snaží se o celostní příběh, o pojmenování rozporů a různorodých tradic. Ale minimálně v interpretaci autorem článku prostě není celý a ignoruje historický vývoj.

    Už to, že knihu věnuje České republice "ke stým narozeninám" není maličko nepřesné, jak uvádí pan Outrata, ale nepřesné velmi. Již toto je ilustrativní.

    Území České republiky (!) je poněkud ahistoricky a bizarně popisováno z pohledu religiozity v 16. století. Nevím, zda je v knize zmínka o rozdílech mezi jednotlivými zeměmi Koruny české, o tom, že jednotný český národ tu není od raného středověku, ale stěží od druhé poloviny 19. století a na celém území dnešní ČR jen necelých 8 desetiletí.

    Rovněž nevím, zda je tam zmínka o tom, že bratrskou tradici nelze brát bez ohledu na působnost Bratří v době předbělohorské převážně na německy mluvící severovýchodní Moravě (kde tam bylo češství, je to taky součást "českého příběhu"?) Kde je luteránství mimo Čechy, kde je novokřtěnecké hnutí z jižní Moravy, přispěli třeba Židé z Těšínska nějak k "českému příběhu" a jak?

    Zásadní problém totiž je ten, že české vlastenectví je od obrozeneckých dob do současnosti contradictio in adiecto, protože český národ byl definován výhradně etnicko-jazykově. Vlastenectví je o vztahu k zemi a to se v Čechách od obrozeneckých dob nepěstuje.

    Zkrátka nelze chtít obojí. Český jazykový příběh nemůže zahrnovat vše právě proto, že není celým příběhem prostoru českých zemí. A tudíž nemůže být vlastenecký.
    FO
    November 29, 2018 v 23.39
    Panu Ungerovi
    Jistě je moje interpretace zúžením knihy, nešlo podat celý obsah, musí se číst. Přesto si ale myslím, že jde trochu o nepochopení - Pavlu Hoškovi jde právě o určité pojetí českého jazykového, národního vlastenectví. Jinými slovy, Hošek dobře ví, že český jazyková příběh není celým příběhem prostoru českých zemí, ale jde mu o interpretaci, určité konkrétní zaměření tohoto příběhu.

    Ze svého stanoviska absolventa bohemistiky musím ale polemizovat s tím, co píšete v závěru, a sice že český jazykový příběh nemůže být vlastenecký. Může, a především byl a je. Vezměme třeba české barokní jazykové vlastence jako byl Balbín - ten byl zároveň zcela autentickým zemským vlastencem, a zároveň zastáncem českého jazykového příběhu a obhájcem českého jazyka.

    Z moderní doby musím (opět, už jsem o tom psal) připomenout Alexandra Sticha, který byl, jak sám říkal "několikanásobným vlastencem", velmi jasně uznával přínos německého , židovského, slovenského atd. prvku, a zároveň byl až vášnivým zastáncem českého jazyka, českého příběhu. O podobný postoj asi také jde Pavlu Hoškovi.

    Musím ale souhlasit, že to věnování České republice k narozeninám jsem zhodnotil příliš mírně, je to skutečně velmi nepřesné, a zároveň signifikantní - ukazuje to, jak je "čechocentrický" pohled v České kotlině hluboce zakořeněn...
    IH
    November 30, 2018 v 10.57
    Českou republiku pišme tedy s malým "č" aneb Na Čechy musí být přísnost aneb pišme tedy tu republiku
    Když slyším třeba v televizi, že někdo řekne Česká republika nebo Česko v namísto historicky správného Československo, zatahá mě to vždy za uši. Snad je v tom ještě můj ohled na Slováky, když museli podobné přivlastňovací "nepřesnosti" neutralizovat v době, kdy byly jejich krajany užívány jako argument pro osamostatnění Slovenska.

    Na druhou stranu úplně korektní vyjadřování není často, aspoň v běžném žití, reálné. Známe asi ten vtip o haličském Židu, který žil asi v šesti zemích, aniž vytáhl paty z domova. Místo "100 let České republiky" se patřilo napsat "100 let naší republiky" a bylo by to "v suchu". Jenže ono se dnes takhle už nehovoří ani o sportovních reprezentantech země (v obecném smyslu). Takže to máme, jak jinak u nás, docela komplikované. Nejen republika, ale i její reprezentace mají přes všechno kontinuitu. Je to množina svého druhu. A my vlastně nevíme, jak ji vcelku, časově sumárně nazvat, zvláště váháme, zda ji můžeme označit za národní.

    Nemysleme si však, že historie vypéká jen nás. Pochybuji, že Francouzi perfektně rozlišují, kdy mluvit o republice, kdy o císařství a kdy o království, či zda třeba Burgundsko běžně nevydávají nekorektně za Francii. A v Německu, že by to bylo bez "ztráty kytičky"? Ani náhodou.
    MP
    November 30, 2018 v 14.6
    Provokativní není totéž, co nepřesné
    V roce 1918 jsme založili republiku. Bylo to nelehké a místy nehezké, patří k té historii zrodu i protižidovské bouře a jejich oběti (slovo "pogrom" je sice nadnesená metafora, ale bohužel jen nepříliš). Nicméně to bylo úspěšné -- a ten úspěch byl hodně nesamozřejmý: v Polsku a Maďarsku se to nepovedlo od počátku, v okolních německých zemích vznikly republiky bez republikánů.

    Ta republika byla určitě česká, protože ji Češi v království i markrabství vesměs přijali za svoji. Byla také židovská, protože totéž platilo o židech jazyka německého i českého.
    Hůře už to bylo se s tím, zda byla slovenská, tam byla veřejnost rozdělená a možná převažovalo odmítnutí (ovšem odečítat Davisty, slovenské letce v Britanii, federalistický východ atd. jako výjimku z jednotného Hlinkova národa je stejně pitomé jako to dělat opačně).
    Při svém zrodu to nebyla republika německá, s postupem času se trochu měnilo -- přes dílčí pitomosti z české strany a nastraženost strany německé. Ale nacismus převážil tento vývoj zpět.

    Prostě: Ta republika, ve které žijeme, se v dobrém a špatném narodila v letech 1917 až 1920, formálně 28.10.1918.
    A nic na tom nemění, že dnes už bohužel nejmenuje československá, ale Česká.
    DU
    November 30, 2018 v 19.21
    Panu Outratovi i dalším diskutujícím
    Líbí se mi, že se v knize české jazykové národovectví přiznává. Nicméně pokud se onen příběh tváří dialogicky, dialog, nejen hegelovská dialektika, by měl končit celkem dvou nebo více polarit. A to si nejsem jistý, že v jazykovém češství dochází. Já vnímám vlastenectví a národovectví jako dvě polarity, které lze za určitých okolností integrovat. Bohužel, do českého národního příběhu, ať ho beru z jakékoli strany, mě nezapadá tvorba osobností jako Husserl, Mendel, Freud, Kudlich, Weigl nebo na Nobelovu cenu za literaturu navržená von Ebner-Eschenbachová, která psala sice německy, ale o přírodě a kultuře rodného moravského venkova, který mám od svého bydliště za bukem. Tam mi obrovský kus vlastenectví, vztahu k vlasti, prostě chybí.

    Pokud bereme jen český jazykový národ ve vztahu k Zemi české, tak při vzniku republiky hovoříme nejen o výrazné menšině obyvatel nově vzniklého Československa, ale i o menšině obyvatel na území dnešní České republiky (tedy plus minus tehdejších českých zemí) o 42% obyvatel českých zemí (bez Slovenska a Podkarpatské Rusi). Takže dnešní republika
    se hlásí pouze k menšinovému národnímu odkazu, který jsme na stejném území měli před sto lety. Vašeho střízlivého a pokorného přiznání čechocentristického pohledu si velice vážím, byť ho zmiňujete v okrajovém tématu diskuse.

    Přeříkávání Československé místo České republiky (nebo psaní s malým č) je symptomem stejné příčiny, která stála u pádu Československa. Češi a Slováci vnímali pod společným státem Čechů a Slováků něco diametrálně odlišného (historik Jan Rychlík). Češi pod Československem chápali a chápou jakési přirozeně jazykové rozšíření prostoru českého národa směrem ke slovanskému obyvatelstvu Horních Uher. Je jasné, že s postupem kulturní a politické emancipace Slováků v Československu toto muselo narazit již v době 1. republiky, později v době poválečné, v šedesátých letech a po roce 1989 definitivně. První dohoda z demokratických poměrů (Milovy) ze začátku roku 1992 již prostě selhala pouze na nedůvěře, nikoli faktickém nesouhlasu.

    Obávám se, že ta republika, ve které žijeme, se zrodila v době totalitní. Došlo ke splnění slibu Slovákům až po 50 letech existence do té doby unitárního Československa. Českou (socialistickou) republiku prohlásil na současném území nedemokraticky zvolený parlament (Národní shromáždění ČSSR) v sovětskými vojsky čerstvě okupované zemi na podzim roku 1968. Tento republikánský útvar od té doby pozměnil symboly, získal v roce 1992 ústavu a převzal československou vlajku a prezidentskou hlavu státu. Ale stoleté výročí této republiky přes všechna zbožná přání z toho rozhodně nekouká... Prostě Československo nebylo českou republikou, i když ji Češi tak vnímali a vnímají.

    "Sto let republiky" je přáním, aby ta "česká" trvala sto let a popřením toho, že tento republikánský typ konstitutivně česko-slovenského státu nevydržel dvacet let, a celkově vydržel jen tři čtvrtě století.
    MP
    November 30, 2018 v 20.55
    Davidu UNgerovi
    Budiž Vám přána Vaše konzervativní a retroutopická interpretece dějin, ale fakta jsou fakta. V českých zemích tvořili Češi většinu dávno před vznikem republiky.
    JN
    November 30, 2018 v 22.52
    "... ježíšovská etika, která vyúsťuje v požadavek sociální spravedlnosti"?
    Řekl bych spíše, že ježíšovská etika vyúsťuje dost jinam, ale neberte to, prosím, jako propagaci sociální nespravedlnosti.
    December 1, 2018 v 8.4
    Ježíš určitě spravedlnost požadoval. Ale nechtěl, aby ji lidé od druhých vymáhali. Chtěl, aby lidé byli spravedliví sami od sebe. Proto nebránil tomu, aby chudá vdova hodila do chrámové pokladny poslední haléř. Neřekl jí: "Nebuď blázen, nech si to pro sebe. Z čeho budeš žít?" Nebo dokonce: "Jdi přinutit boháče, aby ti naopak něco přidali!"
    DU
    December 1, 2018 v 9.43
    Panu Profantovi
    Mluvil jsem o českém jazykovém národu ve vztahu k Zemi české, tedy o spojení českého moderního národa a vlastenectví, vztahu k české zemi. Češi z Čech na území Zemí České koruny tvořili menšinu. A na nich je dnes postavena česká státnost, i když se mezitím stali na území dnešní republiky většinou.
    Nechápu, pane Ungere, proč kladete takový důraz na "Čechy z Čech" a proč z účasti na vytváření moderního českého národa, vlastenectví a nakonec i státnosti vylučujete Čechy žijící na Moravě a ve Slezsku.
    + Další komentáře