O vlastenectví a českém národním příběhu
Filip OutrataKniha Pavla Hoška Je to náš příběh je inspirativním hledáním křesťanské podoby vlastenectví, lásky k vlasti a nosných tradic českých dějin, pozoruhodným dialogem s mnoha partnery.
Religionista a teolog Pavel Hošek působící na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy se ve své nové knize nazvané Je to náš příběh věnuje vlastenectví a křesťanským hodnotám české kultury, jak zní podtitul. Kniha je (maličko nepřesně) věnována České republice ke stým narozeninám a je to dárek užitečný. Nahlíží totiž české dějiny a spory o ně, ale i českou přítomnost z netradiční a zajímavé perspektivy.
Tou perspektivou je konfrontace „našeho příběhu“ v užším smyslu, tedy českých dějin, české kultury a českého vlastenectví, s „naším příběhem“ v širším smyslu, jímž je pro Hoška křesťanský základ a křesťanské dědictví. Zajímavá je pak především šíře partnerů, které si autor vybírá k dialogu. Jsou to zahraniční křesťanští myslitelé a autoři jako G. K. Chesterton a C. S. Lewis, z české tradice pak celá škála postav od Kosmy až po dnešní zástupce křesťanského myšlení různých denominací a zaměření, formátu Karla Skalického či Erazima Koháka.
K tématu autora přivedl současný vzestup vlastenecké rétoriky a zájem o „křesťanské hodnoty naší kultury“, který ale často nemá konkrétní obsah a zdá se, že je jen projevem „identitární paniky“, která vzniká z pocitu ohrožení invazí nositelů jiné kultury zvenčí. Je proto důležité hledat jinou podobu vlastenectví — zdravé, nepatologické, ušlechtilé. Nebo dokonce křesťanské.
Kniha je jakýmsi volným pokračováním předchozí autorovy knihy na jiné aktuální téma, Islám jako výzva pro křesťany, kterou vydal před dvěma lety. I v ní šlo o teologickou, na fundamentu křesťanské víry založenou úvahu o problému, který se týká všech. O pokus přispět ze specifického křesťanského hlediska něčím celku společnosti.
Všichni jsme děti ze smíšeného manželství
Východisko, se kterým Pavel Hošek k tématu vlastenectví přistupuje, je velmi osobní. Ve své vlastní rodině nachází velkou různost jak národní, tak i konfesijní, má kořeny polské i židovské, a na druhé straně katolické, husitské i evangelické. Něco podobného, jak se dočteme o něco dále, ale platí o úplně každé Češce a každém Čechovi. V 15. a 16. století byla drtivá většina obyvatel dnešní České republiky nekatolíky (utrakvisty). V 17. a 18. století byla drtivá většina obyvatel téže země katolíky. Dá se říci, že jsme všichni děti z konfesně smíšeného manželství.
Je proto celkem namístě, že spor o smysl českých dějin, který vypukl před více než sto lety (a zaplnil dva rozsáhlé svazky), přirovnává k rodinné hádce. Hošek sleduje spor od počátků na konci 19. století až do jeho poslední fáze v 70. a 80. letech století dvacátého (a s přesahy do současnosti). Bližší je mu pozice Masarykova, která „českou otázku“ chápe jako otázku sociální a tím jí dává univerzální význam a přesah, ale dovede dát v něčem za pravdu i Masarykovým kritikům, převážně z řad katolických intelektuálů. Ti i oni mají co říci, patří takříkajíc do rodiny.
Snahou Pavla Hoška je dospět k určité harmonii, souladu jednotlivých klíčových duchovních a kulturních tradic českých dějin. Rozlišuje jich celkem sedm, inspirací mu zde je katolický teolog Karel Skalický: vedle tradice cyrilometodějské, svatováclavské, husitsko-bratrské, svatojanské (barokní katolické) a obrozensko-masarykovské ovšem přibývá také tradice vztahu k pohanství a k židovství. Všechny tyto tradice, v něčem si odporující, v něčem se shodující, měly a mají svůj význam, utvářejí českou identitu v tom nejhlubším smyslu.
Překonání historických rozporů a křivd, které v různé podobě přetrvávají a ožívají ve sporech jako je třeba periodicky se opakující debata o znovupostavení pražského Mariánského sloupu, je důležité, je to dokonce výslovným Ježíšovým přáním („aby všichni jedno byli“). Autor vykresluje ideální společnou platformu v podobě „ekumenicky velkorysého křesťanského humanismu“, který by mohl překonat jak konfesní triumfalismus, tak na druhé straně jistou ukřivděnost a sebelítost.
Najít společnou řeč, překonat vzájemné rozpory a naučit se spolupracovat je důležité, ale není to to podstatné. Tím je sám obsah spolupráce. Zde se jako jasné kritérium pro křesťany vyjevuje ježíšovská etika, která vyúsťuje v požadavek sociální spravedlnosti a solidarity. Národ nemá sloužit jen sám sobě, ale má „vyzařovat“ navenek. To platí o židovském národu jako předobrazu všech moderních národů, stejně jako o národu českém.
Malé a velké češství
Usilování o sociální spravedlnost není ve své podstatě ničím jiným než uskutečňováním Božího řádu na zemi. Masarykova vize a jeho politická teologie je nejblíže tomu, co by se dalo označit jako „křesťanské kořeny české kultury“, a také je nejlepším vyjádřením programu pro aktivní, pozitivní české vlastenectví 21. století. A to i přesto, že je třeba zůstat na zemi a mít se na pozoru před kýčem „nepolitické politiky“, jak Hošek říká s odvoláním na Václava Bělohradského.
Z našeho — českého — příběhu není nikdo předem vyřazen, své místo v něm mají všechny skutečné tradice. Hošek (s odkazem na Jana Patočku) rozlišuje „velké češství“ a „malé češství“ — což zní poněkud elitářsky, ale autor hned dodává, že „malé češství“ má také svůj význam a svou hodnotu. Zde mu pomáhá další z jeho literárních oblíbenců J. R. R. Tolkien a jeho obraz hobitů žijících poklidně a idylicky v Hobitíně uprostřed Kraje.
„Čilé hemžení v Hobitíně poskytuje dostatek příležitostí k projevování ušlechtilé humanity, k odpovědné výchově dětí a k rozvíjení vlasteneckých ctností. Ale Hobitín je součástí Kraje a Kraj je součástí Středozemě. A alespoň někteří obyvatelé Hobitína by měli být připraveni zapojit se do řešení úkolů, které přesahují hranice milované vsi.“
Malé češství není jen jiné jméno pro sobectví, má své dějinné opodstatnění i svůj půvab. Máme je v sobě všichni. Ale to velké taky. Všichni máme možnost vnímat širší horizont, „vyzařovat“ a být solidární navenek, dělit se o své dary s jinými a sdílet jejich strasti. Řečeno slovy listu Efezským, dorůstat „zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“. Reálně to znamená většinou každodenní „práci drobnou“, z té se ale skládá velký příběh, jehož můžeme být všichni účastníky.
Snad aby se kniha tak trochu nezadusila vahou velkých myšlenek, na několika místech se objevuje stopa (nakonec vyřazeného) vítěze soutěže o Největšího Čecha, Járy Cimrmana. Humor a nadhled je v životě společenství stejně jako každého jednotlivého člověka důležitý a cimrmanovská perspektiva v pohledu na české tradice a české nebe, český národní panteon, je zdravá a osvobozující. A bezpochyby patří k plnosti a plnokrevnému, nezkrácenému lidství.
Pustil se do zajímavého tématu, spojení křesťanství a vlastenectví v českém kontextu. Snaží se o celostní příběh, o pojmenování rozporů a různorodých tradic. Ale minimálně v interpretaci autorem článku prostě není celý a ignoruje historický vývoj.
Už to, že knihu věnuje České republice "ke stým narozeninám" není maličko nepřesné, jak uvádí pan Outrata, ale nepřesné velmi. Již toto je ilustrativní.
Území České republiky (!) je poněkud ahistoricky a bizarně popisováno z pohledu religiozity v 16. století. Nevím, zda je v knize zmínka o rozdílech mezi jednotlivými zeměmi Koruny české, o tom, že jednotný český národ tu není od raného středověku, ale stěží od druhé poloviny 19. století a na celém území dnešní ČR jen necelých 8 desetiletí.
Rovněž nevím, zda je tam zmínka o tom, že bratrskou tradici nelze brát bez ohledu na působnost Bratří v době předbělohorské převážně na německy mluvící severovýchodní Moravě (kde tam bylo češství, je to taky součást "českého příběhu"?) Kde je luteránství mimo Čechy, kde je novokřtěnecké hnutí z jižní Moravy, přispěli třeba Židé z Těšínska nějak k "českému příběhu" a jak?
Zásadní problém totiž je ten, že české vlastenectví je od obrozeneckých dob do současnosti contradictio in adiecto, protože český národ byl definován výhradně etnicko-jazykově. Vlastenectví je o vztahu k zemi a to se v Čechách od obrozeneckých dob nepěstuje.
Zkrátka nelze chtít obojí. Český jazykový příběh nemůže zahrnovat vše právě proto, že není celým příběhem prostoru českých zemí. A tudíž nemůže být vlastenecký.
Ze svého stanoviska absolventa bohemistiky musím ale polemizovat s tím, co píšete v závěru, a sice že český jazykový příběh nemůže být vlastenecký. Může, a především byl a je. Vezměme třeba české barokní jazykové vlastence jako byl Balbín - ten byl zároveň zcela autentickým zemským vlastencem, a zároveň zastáncem českého jazykového příběhu a obhájcem českého jazyka.
Z moderní doby musím (opět, už jsem o tom psal) připomenout Alexandra Sticha, který byl, jak sám říkal "několikanásobným vlastencem", velmi jasně uznával přínos německého , židovského, slovenského atd. prvku, a zároveň byl až vášnivým zastáncem českého jazyka, českého příběhu. O podobný postoj asi také jde Pavlu Hoškovi.
Musím ale souhlasit, že to věnování České republice k narozeninám jsem zhodnotil příliš mírně, je to skutečně velmi nepřesné, a zároveň signifikantní - ukazuje to, jak je "čechocentrický" pohled v České kotlině hluboce zakořeněn...
Na druhou stranu úplně korektní vyjadřování není často, aspoň v běžném žití, reálné. Známe asi ten vtip o haličském Židu, který žil asi v šesti zemích, aniž vytáhl paty z domova. Místo "100 let České republiky" se patřilo napsat "100 let naší republiky" a bylo by to "v suchu". Jenže ono se dnes takhle už nehovoří ani o sportovních reprezentantech země (v obecném smyslu). Takže to máme, jak jinak u nás, docela komplikované. Nejen republika, ale i její reprezentace mají přes všechno kontinuitu. Je to množina svého druhu. A my vlastně nevíme, jak ji vcelku, časově sumárně nazvat, zvláště váháme, zda ji můžeme označit za národní.
Nemysleme si však, že historie vypéká jen nás. Pochybuji, že Francouzi perfektně rozlišují, kdy mluvit o republice, kdy o císařství a kdy o království, či zda třeba Burgundsko běžně nevydávají nekorektně za Francii. A v Německu, že by to bylo bez "ztráty kytičky"? Ani náhodou.
Ta republika byla určitě česká, protože ji Češi v království i markrabství vesměs přijali za svoji. Byla také židovská, protože totéž platilo o židech jazyka německého i českého.
Hůře už to bylo se s tím, zda byla slovenská, tam byla veřejnost rozdělená a možná převažovalo odmítnutí (ovšem odečítat Davisty, slovenské letce v Britanii, federalistický východ atd. jako výjimku z jednotného Hlinkova národa je stejně pitomé jako to dělat opačně).
Při svém zrodu to nebyla republika německá, s postupem času se trochu měnilo -- přes dílčí pitomosti z české strany a nastraženost strany německé. Ale nacismus převážil tento vývoj zpět.
Prostě: Ta republika, ve které žijeme, se v dobrém a špatném narodila v letech 1917 až 1920, formálně 28.10.1918.
A nic na tom nemění, že dnes už bohužel nejmenuje československá, ale Česká.
Pokud bereme jen český jazykový národ ve vztahu k Zemi české, tak při vzniku republiky hovoříme nejen o výrazné menšině obyvatel nově vzniklého Československa, ale i o menšině obyvatel na území dnešní České republiky (tedy plus minus tehdejších českých zemí) o 42% obyvatel českých zemí (bez Slovenska a Podkarpatské Rusi). Takže dnešní republika
se hlásí pouze k menšinovému národnímu odkazu, který jsme na stejném území měli před sto lety. Vašeho střízlivého a pokorného přiznání čechocentristického pohledu si velice vážím, byť ho zmiňujete v okrajovém tématu diskuse.
Přeříkávání Československé místo České republiky (nebo psaní s malým č) je symptomem stejné příčiny, která stála u pádu Československa. Češi a Slováci vnímali pod společným státem Čechů a Slováků něco diametrálně odlišného (historik Jan Rychlík). Češi pod Československem chápali a chápou jakési přirozeně jazykové rozšíření prostoru českého národa směrem ke slovanskému obyvatelstvu Horních Uher. Je jasné, že s postupem kulturní a politické emancipace Slováků v Československu toto muselo narazit již v době 1. republiky, později v době poválečné, v šedesátých letech a po roce 1989 definitivně. První dohoda z demokratických poměrů (Milovy) ze začátku roku 1992 již prostě selhala pouze na nedůvěře, nikoli faktickém nesouhlasu.
Obávám se, že ta republika, ve které žijeme, se zrodila v době totalitní. Došlo ke splnění slibu Slovákům až po 50 letech existence do té doby unitárního Československa. Českou (socialistickou) republiku prohlásil na současném území nedemokraticky zvolený parlament (Národní shromáždění ČSSR) v sovětskými vojsky čerstvě okupované zemi na podzim roku 1968. Tento republikánský útvar od té doby pozměnil symboly, získal v roce 1992 ústavu a převzal československou vlajku a prezidentskou hlavu státu. Ale stoleté výročí této republiky přes všechna zbožná přání z toho rozhodně nekouká... Prostě Československo nebylo českou republikou, i když ji Češi tak vnímali a vnímají.
"Sto let republiky" je přáním, aby ta "česká" trvala sto let a popřením toho, že tento republikánský typ konstitutivně česko-slovenského státu nevydržel dvacet let, a celkově vydržel jen tři čtvrtě století.
A jak jsem již uvedl výše, nebylo to nic nového, Češi v Zemích Koruny české po ztrátě většiny Slezska tvořili většinu populace. Vznik Československa nevedl k výrazné změně poměru české a německé části populace, ta se měnila až po zabrání území, na kterém původně žil vedle německé většiny milion Čechů a podle propočtu dokumentačního centra z Drážďan vice než padesát tisíc Sintiů. V průběhu několika měsíců ti Sintiové zmizeli vůbec a počet Čechů klesl pod polovinu původního počtu. Kupodivu se těm Čechům nechtělo o pár let později po této zkušenosti žít s těmi, kteří je z jejich domovů vyhnali (Sintové do toho neměli, co mluvit, mrtví nemají hlas) -- nejspíše je k tomu motivoval jazykový nacionalismus. A to ke škodě Československa změnilo ten poměr definitivně.
Vzhledem k tématu zde je řešeno české národovectví společně s českým vlastenectvím (vztahu k zemi, ne k zemím), o kterém tu píše pan Outrata. Proto hovořím o Češích z Čech. Nezpochybňují, že od druhé poloviny 19. století na Moravě žijí Češi, kteří se z feudálního zemského národa přiklonili k modernímu českému jazykovému národu, především v opozici k velkoněmectví. Zapomíná se ovšem, že to proběhlo za ústního slibu politiků z Čech, že zemská a kulturní autonomie zůstane Moravě v široké míře zachována. Naposledy tento slib verbalizoval T. G. Masaryk při vzniku Československa, když už se Švehla snažil prosadit župní (krajské) zřízení. Připomínám, že i ústní sliby se v českém národním příběhu pokládají za platné, znalci historie jistě vzpomenou Českou konfesi.
Dnes jsou na Moravě Češi vedle obyvatel obojí národnosti (pan Klusáček) a výlučných Moravanů (i když spousta z nich se považuje i za Evropany). Je to výsledek historického vývoje od poloviny 19. století.
Státnost současné české republiky (pod názvem s velkým Č) je ovšem až na výjimku v preambuli Ústavy a občanského principu de facto postavena na identitě Čechů z Čech. Proto jsem s ní v diskusi operoval.
Pokud hovoříme o sto letech české republiky (pan Horák), vůbec nelze hovořit o státnosti československých Němců, Maďarů, Poláků, Židů, na tom se shodneme, stěží i o státnosti Slováků a Rusínů a velmi problematicky o státnosti Moravanů a Slezanů (ať už české, moravské, slezské nebo jiné národnosti). Ti si naposledy v letech 1989-1992 masově řekli o splnění slibu politiků z Čech z doby obrození.
Většina jejích občanů, která zažila Československo, s ním byla ztotožněná natolik, že uvažovat o identitě Čechů z Čech a o jejích odlišnostech od identity Čechů z Moravy či o vztahu této identity k podstatě státnosti, jim bylo naprosto cizí. Vlast těchto občanů Československa se rozprostírala od Chebu po Velké Kapušany. Bylo pak pro ně nemilým překvapením, že Slováci to cítí úplně jinak, že jsou v nejlepším případě ochotni připustit existenci své vlasti jako součásti Československa.
Po rozdělení státu Čechoslováci z Čech, Moravy a Slezska vzali na vědomí, že jejich vlast je teď kratší, aniž by svou identitu museli nějak složitě přehodnocovat. Až na to, že si museli zvyknout na to odseknutí druhé poloviny názvu.
1. ahistoricky (první stát Čechů a Slováků byla Velká Morava, za husitství a stavovského povstání bojovali Češi proti Němcům apod. obrozenecké konstrukty)
2. bez ohledu na to, zda obyvatelé jiného jazyka nebo jiných zemí a území k novému státu chtějí náležet. Jak tu napsal pan Profant, s Československem (podle Čechů s jakousi "samostatnou" a "českou" republikou), se identifikovalo jen slovanské obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska, tedy moderní český jazykový národ.
Tento čechocentristický pohled přes všechny krachy tohoto projektu od roku 1918 do roku 1992 a dál v českých zemích stále hodně přetrvává. Prostě Češi vnímali a v něčem i dnes vnímají třeba Slovensko za bývalou součást svého státnosti, nikoli za státnost, která se v projektu Česko-Slovenska dala partnersky dohromady se snahou o státnost českou. Proto ty falešné stoleté narozeniny v povědomí mnohých.
a) Velká Morava byla jak v české historiografii, tak v politických projektech v době vzniku Československa přitomna velmi okrajově, pokud vůbec. Pro odbornou historickou vědu to hezky přehledně zpracoval před pár lety Wihoda. Velmi pozdě s Velkou Moravou začal ve své slavismu pracovat E. Beneš, ale ani zahraniční, ani domácí akce se s tím nijak neidentifikovala.
b) Velká Morava jako "nejstarší stát ..." se z hlediska čechoslovakismu neobjevuje jinak než okrajově až do zániku první republiky.
c) V exilových diskusích se objevila jako jeden z motivů obnovy Československa (oni prostě tehdy nepochodovali všichni Slováci v Hlinkově gardě) a po válce dostala výsadní místo.
d) Neefektivnost Velké Moravy jako legitimace Československa se ukázala v diskusí z počátku devadesátých let, kdy velkomorav ské téma zaznělo ve veřejném diskursu dvakrát.
d1) Diskuse o tom, zda Mikulčice byly v devátém století na pravé nebo levé straně Moravy (tedy na dnešní Moravě nebo na dnešním Slovensku).
d2) Ze slovenského luďáckého exilu dovezené téma "Svätopluka, krále Slovákov" a Velké Moravy jako prvního slovenského státu.
Toto d2) vyvrcholilo, jak známo, bratislavskou jezdeckou sochou se znakem Hlinkových gard na štítě, ale živé bylo už koncem osmdesátých let.
Autoři hlavní autorovy linie: Masaryk - Rádl - Patočka - Komárková - Havel - Skalický - Kohák se s nimi kriticky vyrovnávají a autor zůstává jen na rovině připomenutí, že pro Skalického existuje také tradice marxisticko-komunistická a že byli také poctiví marxisté a socialisté za první republiky, v šedesátých letech, v disentu i dnes, ale nepouští se do žádného vážnějšího dialogu s nimi.
Nejedlý byl nechvalně známý ideolog po převratu, ale Nejedlý, který se zabýval husitským zpěvem, sporem o smysl českých dějin (a dal mu název), autor nejrozsáhlejší faktografické, i když nedokončené monografie o Masarykovy a autor, který zakotvil marxismus v českém nacionalismu by stál za větší pozornost.
Podobně Machovec, který píše o Husovi ideologicky v roce 1953, ale také o dialektické teologii, novotomismu, o rehabilitaci Jana Husa v roce 1963, o Masarykovi a potom zejména Ježíše pro ateisty (po roce 1990 pro moderního člověka) by také stál za pár řádek.
Gardavského Bůh není zcela mrtev by pro evangelického teologa mohla být vysloveně pochoutka a jistě by se i v Kosíkovi dalo najít leccos křesťansky zajímavého, minimálně Rozum a svědomí z roku 1968 s odvoláním na Jana Husa. Možná neměl Pavel Hošek v rodině žádného marxistu a komunistu, já jich několik měl a mnoho jiných, se kterými bylo o co se hádat, jsem potkal a patří do mého českého a křesťanského příběhu. Asi bych ho měl taky napsat.
Slováci, resp. slovensky mluvící obyvatelé slovenské části ČSR se s republikou zcela jistě identifikovali, bez jejího vzniku jim zcela reálně hrozil zánik tvrdou maďarizační politikou v uherské části monarchie (zákaz byť jen slovenských gymnázií atd. atp.). Oproti tomu je nabídka a realizovaná možnost stát se součástí státotvorného národa se zachováním a rozvojem vlastní jazykové kultury něco jako sen.
Byl to možná český sen, o který však Slováci postupně stáli méně a méně. Když vystřízlivěli z toho, že nebyly splněny sliby z Pittsburské dohody o bohaté slovenské autonomii v Československu, byla založena Hlinkova luďácká strana. Češi dali Slovákům slíbenou autonomii až po Mnichovské dohodě, do té doby bylo Slovensko i Podkarpatská Rus českým protektorátem. Po válce byla autonomie znovu omezena a v roce 1960 i ta formální zrušena. Vše vyjednal až Dubček s Husákem v roce 1968. Nebýt jich, Slováci ani dnes nemají samostatnost. Dali vůbec Češi někomu autonomii bez mezinárodního tlaku (1938, 1968)?
Jak píše zde pan Profant: "Hůře už to bylo s tím, zda byla slovenská, tam byla veřejnost rozdělená a možná převažovalo odmítnutí."
Proto se to v roce 1992 jevilo z českého pohledu jako nějaké požadavky "těch nevděčných Slováků" - dodávám: Nevděčných respektovat vedoucí úlohu Čechů a pražský centralismus, a většina Čechů se s tím vyrovnala větou: "Tak ať si jdou." A tak proběhl odchod po Němcích další významné skupiny obyvatel Masarykovy ČSR, Slováků, bez jakýchkoli známek sebereflexe Čechů.
V případě slovanských národů (považovaných leckdy za spíše nestátotvorné) nebyl na začátku 20. století nerealistický předpoklad převahy sjednocujících procesů. .
V roce 1918 byl vznik Německého císařství, jakož i spojené Itálie teprve půlstoletí starou minulostí. Šlo o události, založené na očekáváníchh, nejinak než v našem případě, předjímajících určitý, nikoli jistý vývoj a ne problémy (ostatně posléze převážně druhých). Nemalá míra fikce a mytizace minulosti byla také zde nespornou skutečností. 40 let před zmíněnými budoucími evropskými velmocemi vznikly menší samostatné státy Belgie a Řecko. Také jejich ideje se opíraly o určité konstrukce historické a národní.
Ve stejné době, kdy vznikalo Československo, se proměňoval z hlediska státnosti a národní charakteristiky celý středoevropský (chcete-li, východoevropský) prostor. Dosud v těchto našich diskusích nebyla, myslím, věnována pozornost Jugoslávii. Také v jejím případě šlo o projekt, jehož budoucnost nemohla být přesněji předjímána. (Dnes ovšem víme, že dopadl velmi špatně nejen za 2. světové války, ale také po roce 1990.) Předpoklad, že vzájemná blízkost Jihoslovany předurčuje ke sdílení jednoho dost velkého státu, nebyl nikterak absurdní. Vždyť Itálie, Německo a další výše zmíněné státy nebyly také zrovna homogenní a zralé na vnitřně nerozporné soužití (se stopami až po dnes). Mezi Piemonťany, Benátčany, či obyvateli Sicílie byly docela markantní rozdíly. Nejinak třeba mezi Alsaskem a Východním Pruskem.
Středoevropský prostor se ovšem posléze stal obětí dalšího, velmi násilného sjednocovacího pokusu.
Obecně lze říci, že státy vznikají ve významné míře z ambic svých elit, ucházejících se o větší podíl na důležitých, v tom mezinárodních funkcích a rolích. Toto se týkalo, nehledě na strašnou Světovou válku, Československa v roce 1918. A nejinak tomu bylo v případě Slovenska v roce 1992.