Hymny mají smysl. Hluboký i silný. Společný zpěv jako takový je neuvěřitelně silným nástrojem pro vytvoření pocitu jednoty a sounáležitosti. A ano, je to jednota a sounáležitost exkluzivní. Čech ví, jak se zpívá Kde domov můj. Němec, Rus ani Uganďan to neví. Bratr Slovák ano, protože to stále ještě není tak dávno, kdy jsme naše hymny zpívali společně v souslednosti. A můžete popsat archy o tom, že jde o nástroj manipulativní, podporující stádní myšlení, potírající individualitu.

Těm, kdo se hlásí k antinacionalismu, je možná tak trochu nevolno, když ji slyší. Nevěřím ale, že se v nich nic nepohne, když několikasethlavý dav propukne v zpěv „Bella Ciao“ nebo „V solidaritě je síla“. Ani jedna není hymnou, obě jsou však sborovými písněmi, které vytvářejí stejný pocit exkluzivní sounáležitosti. Kamarádi z Kliniky a lidi, kteří je chodí podpořit na pochody, vědí, jak se zpívají. Mirek Kalousek ani Václav Klaus ml. to neví.

A přestože teď trochu vařím z vody nad tématem, kterému příliš nerozumím, mám za to, že tenhle úkaz není jen naučeným chováním, že jde o hluboké neurologické zadrátování. Na samém prvopočátku našich životů jsme všichni strávili devět měsíců poslechem rytmu srdce našich matek a někteří vývojoví psychologové říkají, že i dlouho po narození je pro děti poslech matčina tepu zásadní pro synchronizaci tepu vlastního. Rytmická synchronizace ve větším počtu lidí v nás vytváří podobný euforický pocit bezpečí.

Mimochodem věřím, že i tahle podvědomá potřeba silného rytmického pulsu stojí za nejběžnější kritikou české národní hymny coby utahané. Není to podle mě pomalým tempem, je to rytmickou nejednoznačností, kterou vytváří. Píseň Kde domov můj totiž poněkud neobvykle začíná čtvrťovou pomlkou. Každá fráze začíná na čtvrté době a mezifráze „se jara květ“ a „to na pohled“ začínají v půlce doby třetí.

↗

To už nejsou tak neobvyklé postupy, ale má-li při zpěvu člověk první tón písně internalizovaný jako první dobu, nikdy se jich nedopočítá, nikdy neodhadne, jak přesně mají být dlouhé všechny ty pomlky a kdy přesně má po dozpívání fráze začít zpívat. Proto se každý sborový zpěv státní hymny vyznačuje jistou rozplizlostí. Naše neustálá nejistota, kde právě teď v rytmu jsme, vede k tomu, že se obvykle snažíme zpívat potichu, abychom lidi kolem sebe slyšeli a rytmus neztratili.

Tohle je ten skutečný důvod, proč sborový zpěv české státní hymny při sportovních událostech nezní tak silně a sebevědomě jako silně pulsující hymny Francie, Německa, Slovenska nebo Polska. A já nechápu, proč se Bok tuto nejjasnější slabinu české státní hymny rozhodne vyřešit tím, že ji ztisícinásobí. A ještě si dovolí tenhle hudební amaroun označit za sebevědomější verzi. Kdyby mu skutečně šlo o to, aby tato píseň při děkovačkách na stupních vítězů zněla tak slavnostně a triumfálně jako jiné hymny, byla by tato rytmická nejednoznačnost tím prvním, co se bude snažit ve své aranži napravit.

Lidové písně, politické písně