Před pár dny jsem jako vedoucí doprovázel jednoho chlapce z lipského skauta na nádraží. Koupil si jízdenku z automatu a nastoupil na vlak. Jednoduše, bez problémů, se samozřejmostí, která je u nás občas také vidět. Bohužel až příliš zřídka. V pondělí se uskutečnila připomínka sedmdesáti let od osvobození koncentračního tábora Osvětim, konaly se modlitby za mír, u bývalé synagogy mluvil rabín. Nemohl jsem tam jít, právě proto, že jsou pro mne smutným mementem. Podnětem ke smutnému srovnání.

Národ, jehož příslušníci se z valné většiny podíleli na hrůzách, které si nyní v celé Evropě připomínáme, došel odpuštění a svobody. Lidé tady udělali takový pokrok, jaký byl ještě před oněmi sedmdesáti lety těžko myslitelný. Německo je dnes demokratický stát. Má své problémy a hnutí PEGIDA nebo LEGIDA jsou jedním ze způsobů, jak jsou tyto starosti artikulovány.

Na druhé straně je zde většina lidí skutečnými demokraty. Vidím je na ulicích, mluvím s nimi v obchodech, na zastávkách. Minulou středu se v Lipsku konaly manévry, město bylo obleženo policisty. Islamofobní hnutí se muselo svolat z ostatních měst, aby získalo vyšší počet stoupenců. A přece za železnými ohradami, které oddělovaly extremisty i lidi frustrované a lipské občany bylo více těch občanů.

Jedna dívka se potřebovala dostat domů a policista jí s úsměvem poradil, jak ohrazení obejít. Ten milý rozhovor, zdvořilý a přívětivý je mi dalším svědectvím. Některé věci neschováte za projevy politiků, některé věci vidíte a doufáte.

Podle vzpomínek některých účastníků maminky dětem v koncentračních táborech zpívaly jako písničku na utěšenou naši národní hymnu. Ta písnička, jejíž německý začátek stojí v titulku, je pro mne více než národním symbolem, nacionalistickou projekcí o české velikosti. Je pro mne přitakáním svobodě, domovu pro všechny, pro Čechy, Němce, Židy, kohokoliv. Vyprávění o hymně, jež odkazuje k domovu svobody a tolerance, je pro mne lekcí z dějin do hořké současnosti.

Masarykovo Československo, které přijímá vyděděnce, přestože je to nebezpečné, by bylo mým domovem. To Československo, jehož vláda nechala vytvořit i německou a maďarskou verzi státní hymny, aby ji všichni mohli společně zpívat, je součástí mého duchovního přesvědčení.

To Československo už neexistuje a naše poslední dějiny i atmosféra ve společnosti plná netolerance, rasismu, čecháčkovství i beznaděje ve mně vyvolává pochybnost, jestli Česká republika je skutečně jeho nástupnickým státem, nikoliv pouze co do obsahu právního, ale i ve smyslu duchovním. Nemyslím si to. Naše republika se opravdu podobá druhé republice, ustrašené, ponížené a lokajské zemičce. Souhlasím s Jiřím Pehe. Ale viníky hledám i mezi lidmi, jichž si jinak mohu vážit.

Co jsme udělali my, lidé činí na různých úrovních ve veřejném prostoru, aby ten hnědý jed nedusil českou duši? Jak jsme se snažili vzdělávat, doprovázet a nebo povzbuzovat? Kde byl novinářský stav? Ke kterým bohům běhali duchovní nejrůznějších vyznání? Jakým zlatým telatům se klaněli naši vůdci? Není všechno to malé a ponížené sklizní nepřiznané viny a následného neodpuštění? Není všechna ta beznaděj odpovědí na mravní laxnost elit? Nepíšu o vykucích nejrůznějších stran, od nich sebereflexi neočekávám.

Česká republika má prý nejvyšší počet sebevražd mládeže a největší množství mladistvých alkoholiků. Smutné v zemi, jejíž první prezident se jako sociolog těmito fenomény zabýval. Další svědectví o beznaději. Musím se vážně ptát: Wo ist mein Heim? Nechci žít v zemi, z níž bych musel utíkat. Je to tragické, ale naše hymna není již písní vzdoru, naděje a útěchy.