Skupina čtyřiceti poslanců v čele s pirátem Radkem Holomčíkem se rozhodla nasypat písek do jednoho z nejlépe promazaných Babišových strojů na peníze. Předložili změnu zákona o ochraně ovzduší. Chtějí ukončit uzákoněnou podporu biopaliv formou povinného přimíchávání do každého litru nafty a benzínu. Vláda novelu zamítla. Dál o ní bude diskutovat Sněmovna, kde lze předpokládat stejný vývoj.

Zamítnutí se dalo čekat minimálně ze dvou důvodů. Na prvním místě proto, že nevyhovuje předsedovi vlády Andreji Babišovi a jeho osobním obchodním zájmům. A za druhé: existuje pro něj věrohodné alibi.

Z evropské směrnice o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů plyne pro Českou republiku závazek zajistit do roku 2020 minimálně desetiprocentní podíl obnovitelných zdrojů v dopravě. Právě to mohlo být rozhodujícím motivem pro vysmívaný obrat připomínky ministerstva dopravy k návrhu změny zákona — ze souhlasné po zamítavou. Za nedodržení tohoto závazku hrozí sankce.

Jedná se o výsledek snahy naplnit evropskou energetickou strategii pro rok 2020, jejímž cílem je snížit emise skleníkových plynů alespoň o dvacet procent, zvýšit podíl obnovitelné energie na nejméně dvacet procent celkové spotřeby a dosáhnout úspory energie alespoň o dvacet procent nebo více ve srovnání s předchozím obdobím. K tomu se musí všechny země Evropské unie dostat i ke zmíněnému desetiprocentnímu podílu obnovitelných zdrojů energie ve svém dopravním sektoru.

Na daných cílech se shodly státy EU. Cestu, jak toho dosáhnout, si volí každá země sama. Situace tedy nestojí tak, že by nám řepku unie jakkoliv „diktovala“. Teoreticky by šlo závazek naplnit i přechodem železniční dopravy na elektřinu z obnovitelných zdrojů, rozvojem elektromobilů v městské hromadné dopravě, pokročilými biopalivy či kombinací všech uvedených možností.

Že si Česká republika zvolila pro naplnění závazků v dopravě právě naftu z řepky, není výsledek nezávislých úvah expertů, jimž na mysli neleží nic jiného než veřejný zájem a stav klimatu. Ale, jak jsme již před časem v Deníku Referendum ukázali, je to výsledek snahy Babišova Agrofertu evropské opatření maximálně využít pro svůj privátní profit.

Nejen pro pochopení toho, jak se stalo, že Česká republika je svého druhu řepkové království, ale i proto, aby se taková situace již nemohla opakovat, je potřeba pochopit, že nejde o sledování veřejného zájmu, které zamýšlela Evropská unie, ale prostě o byznys parazitující na evropských směrnicích.

Biopaliva první generace, vyráběná z metylesteru řepkového oleje, nejsou ekologická. To není názor, ale dlouho známý fakt. Jde o vývojovou větev, která se neosvědčila. Vědí to ekologové, vědí to experti, za fakt to bere i průmysl. Odborně to bylo zřejmé už mnohem dříve než v době, kdy Babišem zlobbovaní poslanci hlasovali proti vetu tehdejšího prezidenta Klause proti navýšení podílu biosložky v palivech. 

Připomeňme slova Václava Louly z České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu, která zazněla v naší starší analýze politické ekonomie řepky: „Biopaliva první generace z olejnatých, škrobnatých či cukernatých plodin z vyšších strategických zájmů a řady odborných studií ekologického charakteru vedou svět ke snížení jejich podílu a asi v horizontu pěti let budou postupně nahrazována vyspělými biopalivy s nízkou emisní stopou.“

Můžeme ale citovat i z Holomčíkova podkladu k návrhu změny zákona o ochraně ovzduší: „Pěstování rostlin a následné zpracování rostlin na biopalivo je energeticky náročný proces, při kterém se do ovzduší vypouští oxid uhličitý. Produkce takto vzniklého oxidu uhličitého dosahuje u biopaliv první generace padesáti i více procent z uspořené produkce oxidu uhličitého, u biopaliv druhé generace je tento podíl výrazně lepší.“

Světová organizace pro zemědělství a výživu k produkci emisí při výrobě biopaliv první generace shrnuje: „Skleníkové plyny nejsou uvolňovány jen z použitých hnojiv nebo použité zemědělské techniky, ale poměrně velkou účast na bilanci skleníkových plynů hrají ztráty uhlíku z půdy. Ten se do atmosféry uvolňuje až se spotřebou produktu a může přidat až dalších čtyřicet procent navíc k celkové produkci skleníkových plynů.”

Anebo: „Spotřeba fosilních paliv je označována za velkého producenta skleníkového plynu CO2. Rostlinná biomasa jako zdroj energie nemůže být uhlíkově neutrální především proto, že k jejímu vypěstování jsou použita fosilní paliva. Velký vliv na emise má aplikace hnojiv, jelikož uvolňovaný N2O má 320krát větší skleníkový efekt než CO2.“

Jak jsme doložili už v citované analýze, reálná úspora na emisích skleníkových plynů tedy neodpovídá šesti procentům metylesteru řepkového oleje přimíchávaným do nafty, ale je zhruba poloviční. Možná ještě nižší. Andreji Babišovi a Agrofertu je to ovšem jedno, protože opatření nikdy neprosazoval proto, že by mu záleželo na ochraně klimatu. Prosazoval ho kvůli pohádkovému byznysu pro svou firmu.

Devastace krajiny v zájmu ochrany klimatu?

Neefektivita vynaložených miliard z veřejného rozpočtu, které podporují Andreje Babiše namísto ochrany klimatu, není jediným problémem řepkového tunelu. Masivní dotace pro pěstování řepky jsou totiž i jednou z příčin změny struktury české zemědělské krajiny. Navazují tak na tradici ničivého průmyslové velkozemědělství z éry komunismu.

Dotace do byznysu s biopalivy se přímo podílejí na erozi půdy a úbytku polního ptactva či hmyzu. Mají za následek znečištění podzemní vody. Vedle krize klimatické prožíváme podobně závažnou krizi poklesu biodiverzity. V Evropě kolabují včelstva, což je samo o sobě dobrý důvod k panice, neboť bez hmyzu opylujícího květy nevyrostou plody. A bez plodů nebude co jíst.

Profesor Jakub Hruška v přírodovědném časopise Vesmír shrnuje: „Odhadem na zhruba patnácti procentech orné půdy se dnes v České republice pěstuje nepotravinářská produkce. Jde zejména o řepku, ale i o obilniny a cukrovku (biolíh) a kukuřici (bioplynové stanice). Shodou okolností jde o plodiny nejvíce chemizované. Jejich pěstování tak dále přispívá k ekologické krizi dnešní zemědělské krajiny.“

Jenomže to, co je pro českou krajinu životní hrozbou, je pro Andreje Babiše skvělý obchod. Jednou z nejlukrativnějších položek řepkového byznysu jsou právě extrémní objemy agrochemikálií, jichž je tu prakticky výlučným dodavatelem. Proto, jak vydělává v přímém rozporu s deklarovaným veřejným zájmem, jsme jej ostatně překřtili na Žlutého barona.

Připomeňme si navíc, že se tak děje paradoxně z titulu ochrany klimatu. Ani Česká republika, ani Evropská unie ovšem nejsou tak zvrácené, aby v zájmu ochrany klimatu obětovaly krajinu. Jak se tedy stalo, že má tak flagrantní nonsens stále zelenou, respektive že ho již dávno někdo nezastavil?

Jak již padlo, Česká republika se do takové situace dostat nemusela. Stalo se to proto, že ona klíčová směrnice založila předpoklad pro vznik lukrativního byznysu, u nějž bylo od samého začátku jasné, že mu stát bude umetat cestu — má přece závazky v Evropě. Tuto příležitost Andrej Babiš velice rychle přečetl, případně mu někdo dobře poradil.

Je to právě on, kdo dnes českému trhu s biopalivy dominuje, a jeho podniky Preol a Primagra jsou skoro výhradními dodavateli státního podniku Čepro. Jistý odbyt ale není to jediné, co je na trhu s biopalivem lákadlem. Je to také dvojí legislativní zvýhodnění — v zákoně o spotřebních daních daňovou úlevou pro vysokoobjemová biopaliva a v zákoně o ochraně ovzduší nařízením o povinném přimíchávání do fosilní nafty a benzínu. A především obrovská investiční pobídka, kterou Agrofertu stát udělil pro výstavbu Preolu, tedy linky na zpracování metylesteru řepkového semene.

V roce 2007 přiklepla státní agentura CzechInvest Agrofertu pobídku, která umožňuje až do roku 2019 slevu na dani v maximální výši čtyřicet procent z hodnoty investičních nákladů, maximálně však do výše 612 milionů korun. Za takových podmínek je skutečně radost podnikat — obzvlášť sedíte-li vy sami či vaši podřízení v resortech a úřadech státní správy, které mají danou věc pod patronátem.

Abychom to shrnuli: Stát vytvořil trh pro komoditu — biopaliva. Tuto komoditu daňově zvýhodnil, aby obstála v konkurenci s fosilními palivy. Hlavnímu výrobci této komodity zafinancoval čtyřicet procent výrobní linky. Premiérem tohoto státu je nyní právě tatáž osoba, které celý tento byznys patří. Jeho zájem na tom, aby tento byznys — o němž se ale ví, že spěje k záhubě — přežil co možná nejdéle, je evidentní.

Ochrana klimatu nesmí být investiční příležitostí pro žádné „barony“

Andrej Babiš pravděpodobně věděl, když se jeho lovosický Preol právě před deseti lety otevíral, že to nebude dlouhodobá záležitost. Na tom, že jsou biopaliva první generace značně kontroverzní, už tehdy panovala shoda napříč obory.

Bylo zřejmé, že oblast biopaliv čeká dynamický vývoj, jehož smyslem je dospět k co nejekologičtějšímu cíli — nikoliv k tomu, aby se pro vybrané miliardáře vytvořila nová investiční příležitost. Jak se ale ukazuje, státy jsou ve své schopnosti regulovat politiku ve veřejném zájmu značně těžkopádné — nestíhají držet krok s tempem inovací, nedokážou na něj včas reagovat a zaostávají také za požadavky na odvrácení hrozby klimatického rozvratu. Proč? Protože jsou pod setrvalou palbou korporátního lobbingu, jehož zájmy jsou s veřejným zájmem v příkrém rozporu.

Je klidně možné, že si Andrej Babiš myslel, že biopaliva z řepky se tu budou vyrábět po desítky let, a tak se brzy divil, když zjistil, že se s nimi v dlouhodobé perspektivě nepočítá. A proto nasadil všemožná vlivová opatření, aby životnost lovosické výroby prodloužil, co to jen půjde. Přece jen si na ni u bank půjčil 1,34 miliardy. Jde sice o nezanedbatelnou sumu, nicméně pořád je to jen zlomek z toho, co už na masivně dotovaném byznysu vydělal.

V uplynulých letech se samozřejmě diskutovalo na evropské půdě o tom, jak změnit kurz. O tom, zda a za jakých podmínek prodloužit program podpory biopaliv do roku 2020, se v roce 2015 dohadovala vláda s opozicí. V dubnu 2015 totiž Evropský parlament rozhodl o omezení podílu biopaliv vyráběných ze zemědělských plodin na spotřebě energie v dopravě. Smyslem tohoto rozhodnutí bylo podpořit biopaliva vyráběná například z odpadů nebo řas, aby se tak chránila zemědělské půda i produkce potravin před „palivovou“ konkurencí.

Dopadlo to ovšem typicky „počesku“, hojně kritizovanou novelou zákona o spotřební dani. Sporná novela, jejímž hlasitým kritikem byl zejména předseda TOP 09 Miroslav Kalousek, zavedla program další daňové podpory biopaliv — ačkoliv o něco přísnější oproti tomu předchozímu.

Už dříve se ale stával předmětem připomínek fakt, že v zákoně o ochraně ovzduší figurovalo — a v nějaké míře stále figuruje — slovní spojení „metylester řepkového oleje“. V roce 2010 dodala Česká asociace petrolejářského průmyslu a obchodu k novele tohoto zákona připomínku ve smyslu, aby se toto spojení nahradilo „metylestery mastných kyselin“, čímž by se otevřela cesta k rozvoji trhu i s jinými než řepkovými biopalivy.

Ono klíčové slovní spojení sloužilo jako svého druhu jako zaklínadlo pro výrobu v Preolu a Primagře. Je totiž proti zájmu Agrofertu, potažmo Andreje Babiše, aby stát v zákonech podporoval i jiné metylestery než ty z řepkového semene, ač z hlediska klimatu je to prakticky jedno.

Pirátský zájem na tom, aby biopaliva z řepky skončila a aby Česká republika začala se svou půdou zacházet odpovědně a udržitelně, je naprosto na místě. Takový cíl měl ostatně už dávno někdo prosadit.

Jenomže návrh na odstranění podpory biopaliv formou povinného přimíchávání do každého litru nafty a benzínu v zákoně o ochraně ovzduší plus jeho načasování z této snahy nečiní nic víc než pokus o otevření diskuse, kudy se mají biopaliva v příštích letech ubírat. I to je dobrý základ, ale pro skutečnou změnu to nestačí.

Současná situace je zablokovaná na více frontách. Nepomáhá jí ani systém plošných zemědělských eurodotací, který neupřednostňuje podniky pečující o krajinu před podniky typu Agrofert. Není přece možné, aby firmy, které devastují jeden z nejdůležitějších přírodních zdrojů, dostávaly na svou činnost byť jen korunu. Není možné, aby evropští daňoví poplatníci financovali byznys českého miliardáře.

Evropská unie si klade závazky v energetice ve vztahu k ochraně klimatu pro roky 2030 a 2050. O oblasti dopravy se v nich však již explicitně nemluví. Nabízí se tak otázka: kde se vlastně vzal na evropské úrovni požadavek, aby členské státy dosáhly deseti procent obnovitelných zdrojů v dopravě? Kdo jej prolobboval?

Před Piráty a dalšími příštími europoslanci stojí výzva vzdorovat tlaku korporací, které chápou politiku ochrany klimatu jako podnikatelskou příležitost. Parazitická odvětví, jako je to, které praktikují Babišovy Preol a Primagra, musí skončit.

Uplynulá dvě desetiletí s biopalivy jsou dostatečným odstrašujícím příkladem toho, jak snadno se státy nechají zneužít, vysávat a vydírat, když to někdo šikovně naaranžuje jako evropský závazek. Představme si, že by evropská směrnice nekladla za cíl dosáhnout desetiprocentního zastoupení obnovitelných zdrojů v dopravě, ale že by požadovala snížení emisí z dopravy o deset procent.

Dalo by se ho dosáhnout za zlomek prostředků, které nyní každoročně sponzorují zežloutnutí České republiky v Babišově privátním finančním zájmu. Pro klima a veřejné zdraví by to byl jednoznačný bonus, jenomže by se na tom špatně vysávaly veřejné rozpočty…