Poslední mýtus z naší série je obzvlášť zákeřný. Slýcháme ho pokaždé, když někdo naznačí, že potřebujeme důslednou reformu institucí, systémovou změnu, regulaci trhu. Říkají nám: to není zapotřebí. Zachrání nás technologie, nespoutané síly trhu, lidský důvtip a inovace.

Uznáváme, že obnovitelné zdroje a úspory energie mají v přechodu na bezemisní ekonomiku zásadní roli. Bludná je ale představa, že se taková transformace může udát v rámci současného centralizovaného, korporacemi ovládaného hospodářského uspořádání. A je až příliš mnoho špinavých technologií, které se nám velké firmy snaží podstrčit jako „snadná“ řešení.

Než prozkoumáme, proč nelze řešit problémy stejnými metodami, které k nim vedly, podívejme se na nejnebezpečnější z „falešných řešení“, které nám techno-optimisté nabízejí (a které jsou právě teď v Paříži propagovány na korporacemi sponzorované výstavě „Solutions COP21“). Pokusme se vyhodnotit, zda mohou k řešení klimatické krize skutečně přispět.

• Jádro

naložit

Zmínit je třeba i to, že sám jaderný palivový řetězec produkuje emise v těžbě, dopravě, zpracování (minimálně 30g CO2 na kWh). Může ale výstavba nových reaktor přispět k řešení klimatické krize? Podívejme se na čísla. Ty lze shrnout do tří „není dost“ :

Není dost uranu: jaderná energetice jde na účet jen asi jedenáct procent světové výroby elektřiny. Pokud bychom chtěli, aby vyráběla sedmdesát procent, spotřebovali bychom veškeré známé zásoby využitelného uranu během zhruba dvou let. Stálo by potom za to stavět ty reaktory?

Není dost času: Mezinárodní energetická agentura (IEA) vypočítala v roce 2008 scénář, který počítal se zčtyřnásobením produkce z jádra do roku 2050. To by znamenalo postavit třikrát více reaktorů, než jsme dokázali dosud, během mnohem kratší doby a spouštět jich neuvěřitelných dvaatřicet ročně.

To vše by snížilo emise ze sektoru energetiky o ubohých šest procent. Navíc to vůbec není realistické - jádro je totiž celosvětově v setrvalém úpadku. Jeho současný podíl na výrobě (tedy jedenáct procent) je nejnižší od roku 1981. Od doby svého vrcholu v roce 1989 spadlo o osm procent, z toho o pět procent (čili o celou čtvrtinu) jen za poslední dekádu. Je tomu tak proto, že většina reaktorů byla dostavěna v osmdesátých letech, dnes dožívají a jsou vyřazovány. Postavit jaderný blok trvá nejméně deset let, obvykle víc.

Není dost peněz: zcela zbavit světovou ekonomiku emisí CO2 bude stát obrovské peníze a úsilí. Měli bychom proto velmi dobře zvažovat, kam obojí napřeme. Jaderná energetika je špatná volba - coby nástroj redukce emisí stojí v průměru téměř dvakrát víc, než vítr. Ekonomickou válku s obnovitelnými zdroji už jádro prohrálo.

První závěr? Snažit se zachránit klima jádrem je šílenství. Naopak nás mohou další dobrodružství s reaktory odvádět od skutečně účinných opatření, a požírat peníze, které jsou potřeba jinde. Připočtěte k tomu riziko havárie, radioaktivní znečištění, represe. Jádro je falešné řešení.

(Zábavný fakt: Patrick Moore, lobbista vydávající se za spoluzakladatele Greenpeace, se proslavil jak popíráním lidského podílu na změnách klimatu, tak vydáváním jádra za jejich nejlepší řešení.)

• Čistá fosilní paliva

Za prvé CCS zásadně snižuje EROI (poměr energie získané k energii vynaložené) z paliva. Elektrárna s nainstalovaným CCS využije až čtyřicet procent jen na jeho provoz, což z ní dělá takřka ekonomický nesmysl. Za druhé, u nejpravděpodobnější technologie uskladnění - geologické - je výrazné riziko úniku. Za třetí, CCS může být zneužito k ospravedlňování další těžby uhlí, která je ničivá sama o sobě. Příslibem CCS je ospravedlňováno prodlužování provozu uhelné energetiky a oddalování přechodu na obnovitelné zdroje.

A to je nejdůležitější: dosud neexistuje ani jediné plně zavedené použití této technologie v praxi. Studie prestižního MIT ukazuje, že do roku 2030 se tak sotva stane. A to je, mírně řečeno, pozdě. Emise musíme začít rapidně snižovat v průběhu této dekády, máme-li mít nějakou šanci vyhnout se nebezpečné změně klimatu. Pilotní projekty CCS se přitom chronicky zpožďují.